PAVEL PAFKO, autor: PAVEL KOVÁŘ
Rubrika: KDO JE CO
"Dobrý večer, pane profesore, to jsem ráda, že vás vidím, řekla mi včera na koncertě neznámá dáma, sedící v hledišti vedle mne. Stal jsem se náhle slavným a moc se těším, až jím zase nebudu," prohlašuje profesor PAVEL PAFKO (56), chirurg, který loňského prosince odstranil plicní nádor prezidentu Václavu Havlovi.
Vítá mne ve své kanceláři. Na jeho psacím stole leží další várka dopisů, na něž chystá odpovědi. Už jich dostal několik stovek. Lidi mu většinou píší, že má "zlaté ruce". Suše k tomu poznamenává: "Jeden aby se bál, že tomu pomalu uvěří." Všímám si ještě papíru se jmény novinářů, ohlášených na dnešek. Kromě nás ještě jedna televize a jeden magazín ...
Probouzí se prý naprosto spolehlivě bez budíku v šest ráno, po běžné hygieně usedá k snídani, které nepřikládá bůhvíjakou důležitost. "Stačí mi hrnek čaje, krajíček chleba nebo houska, na ně si rád namažu něco sladšího. Nejspíš proto, abych měl hned po ránu víc energie." Bydlí na vltavském břehu nedaleko Žlutých lázní a je vášnivý milovník cyklistiky. Tušíte správně -- na kliniku jezdí v sedle bicyklu. Cesta z Podolí po nábřeží a pak do kopce k Paláci kultury, přes Nuselský most do Londýnské ulice na Vinohradech mu trvá dvacet minut. "Mám několik kol -- horské, závodní i kola docela obyčejná. Ve městě je to ideální dopravní prostředek," tvrdí pan primář, jenž si kromě cest do zaměstnání vesele šlape do pedálů i při vyjížďkách uprostřed pracovního dne -- tu na děkanát, tu do nemocnice na Karlově náměstí. "Nejedu naplno, nevdechuju tudíž víc vzduchu, smog mi tedy vadí stejně jako všem chodcům. Pohybuji se však mnohem rychleji." S bicyklem se neloučí ani v zimě. Občasný pád na náledí ho nevyvede z míry. Pouze v době, kdy na klinice ležel pan prezident, neriskoval a dojížděl vlastním favoritem.
Ve vrátnici chirurgické kliniky se pan primář objevuje ve čtvrt na osm a automaticky musí udělat to, co je povinností každého lékaře: na velké nástěnné desce přesune tabulku se svým jménem z kolonky "mimo" do kolonky "přítomen"; třetí kolonka má název "operační sál". Výtahem vyjede (pochopitelně i s bicyklem) do čtvrtého patra, převlékne se, jak říká, do montérek a zamíří k sekretářce. Dozví se, co je nového, zkontroluje pacienty na jednotkách intenzívní péče a v pracovně vyřizuje nejrůznější záležitosti, tak aby úderem osmé mohla začít pravidelná ranní porada. Na té kolega mající za sebou noční službu informuje o příjmu nových pacientů, zazní názor na včerejší a dnešní operace. Půlhodina musí stačit, protože od půl deváté se operuje. Výjimkou jsou pondělky a pátky, kdy v tento čas začíná "velká vizita" a operace se o hodinu odkládají. Profesor Pafko je zvyklý denně operovat několik hodin, tudíž třeba pět hodin nepít, neodskočit si, nanejvýš přešlápnout z nohy na nohu. Myslí si však, že hovořit o běžných profesních věcech není zajímavé. Na otázku, jestli by chirurgovi při náročné práci neprospěl poslech hudby, odpoví: "U nás dlouho přežívala pověra, že v operačním sále má být ticho jako v kostele. Přitom jsem zažil už před mnoha lety ve Švédsku, jak všichni na sále poslouchali rozhlasový sportovní přenos. Na stáži v Americe mě zase fascinovali kolegové, kteří si před operací přinesli do sálu hi-fi věž a reprobedny. U nás na klinice posloucháme hudbu z magnetofonu -- klasiku, džez, slovácké písničky. Mám-li si vybrat, dám přednost dixielandu. Hudba je jen jakousi příjemnou kulisou. Pokud při operaci vyvstane nějaký problém, plně se na něj soustředíte a nic jiného, ani hudbu, nevnímáte." A jako by tušil následující otázku, dodá, že při operaci Václava Havla hudba sálem nezněla.
Hovorům o operaci a léčbě hlavy státu se pan primář nebrání. Během hodiny a půl, kterou v pátečním podvečeru uprostřed ledna věnoval Reflexu, sedmkrát zvedl telefon a se všemi volajícími mluvil až obdivuhodně trpělivě; většinou šlo o novináře. I když podotkne, že o prezidentově léčbě bylo už vše v médiích mnohokrát řečeno i napsáno, přesto mu to nedá a vrací se k jedné televizní besedě ...
"Při ní prohlásil Vladimír Mlynář, šéfredaktor Respektu, že panu prezidentovi nebyla vyměněna kyslíková bomba, protože sanitář šel na pivo, a že se pan prezident přidusil ... Tohle kategoricky odmítám, protože to není ani v nejmenším pravda. Při setkání s panem Mlynářem jsme si vysvětlili, že subjektivně a expresívně vyřčeným informacím svého zdroje uvěřil a už si je bohužel neověřoval," vrací se klidným hlasem k události, která se dotkla nejen jeho jako primáře, ale i všech zaměstnanců kliniky. A vyslovuje přesvědčení, že šéf renomovaného týdeníku si svou chybu uvědomil a pokusí se ji napravit.
"Pokud jde o to, proč byl Václav Havel operován tady, mohu ještě dodat, že nedávno se v tomhle špitále -- podle všeho ke všeobecné spokojenosti -- podrobil dvěma zákrokům. Operaci kýly a odstranění vřídku."
K obědu v jídelně pro zaměstnance se pan primář dostane kolem jedné až druhé hodiny. Není vybíravý a z následujících vět lze usoudit, že je zdravě asketický. S úsměvem totiž říká: "Lékař prezidenta Eisenhowera tvrdil, že tři věci ničí muže -- auto, televize a dobře vařící manželka. Určitě na tom něco je. Občas si tahle slova připomínám. I proto, že moje žena je dobrá kuchařka."
V "závodce" dává přednost jídlům sladším, takže třeba volba mezi žemlovkou a znojemskou je jasná. Odpoledne ho čeká neméně nabitý program: výuka mediků, studium odborných časopisů, psaní článků, všeobecné papírování, kontrola pacientů ... Dříve než v pět hodin se z pracoviště nedostane. Návrat domů je mimo jiné příjemný tím, že nemusí šlapat do kopce.
Rodák z Bratislavy (maminka byla Pražačka, otec bratislavský právník) dobře ví, že chirurg kromě znalostí a manuální zručnosti potřebuje dobrou fyzickou kondici. Kromě cyklistiky ( od jara do podzimu vyjíždí do pražského okolí) běhá na lyžích, ale taky je mu dobře v letním podvečeru, kdy po příchodu z nemocnice jen tak v trenýrkách přeběhne ulici do nedaleké loděnice KVAS, usedne do kajaku a zajede si "svých" asi deset kilometrů mezi Železničním mostem a "mostem inteligence". K četbě novin (MF Dnes) se dostává až večer, televizní zprávy přepíná střídavě z ČT na Novu. Užitek televize vidí hlavně v tom, že při sledování zahraničních stanic se našinec zdokonaluje v ovládání cizích jazyků. Proto už před mnoha lety zakoupil -- zejména s ohledem na své tři dcery -- satelitní anténu. Sám mluví anglicky a německy.
"Dnes mám televizi spíš jako ukolébavku, krásně se při ní usíná. Je logické, že chirurg bývá večer unavený, proto chodím na kutě už po desáté večer. A knihy na mém nočním stolku se často nemění. Před usnutím přečtu jen pár stránek," končí popis svého pracovního dne chirurg, který i o víkendu na chatě u Orlické přehrady je myšlenkami pořád ve špitále.
zdroj: časopis Reflex