Pro vědu využívám studenty

Jak se dostane český entomolog na Papuu-Novou Guineu, kde pak společně s několika kolegy vybuduje světově uznávané vědecké pracoviště pro studium tropické ekologie?

Vždycky jsem chtěl být tropickým biologem. My máme pocit, že tropy jsou něco zvláštního, jenže naprostá většina živočichů a rostlin žije v tropech a do našeho mírného pásu vybíhají pouze otužilé typy zvířat a rostlin, které nebyly zdecimovány dobami ledovými. Takže my žijeme v bizarním ekosystému, zatímco tropy jsou normální. Paradoxem tropické ekologie je ale skutečnost, že většina tropických ekologů pochází z Evropy nebo Ameriky, protože tamní obyvatelstvo vědecký výzkum vesměs nezajímá. Já jsem začínal ve Vietnamu a v devadesátém pátém jsem byl víceméně náhodou pozván na Papuu-Novou Guineu. Od té doby jsem tam prožil už pět let svého života.

Většina vědců vašeho oboru pouze vyjíždí během roku na krátkodobé expedice - vy pracujete na dlouholetém projektu, navíc v dost vzdálené zemi.

Ostatní tropičtí biologové nám Novou Guineu opravdu závidí - stále je to ten tajuplný ostrov na konci světa. Pravděpodobnost, že se podaří založit dlouhodobý výzkumný projekt v tropické zemi, je malá. Věda je údajně racionální aktivita, ale výzkumné stanice nevznikají podle nějakého logického plánu. Většinou charismatická vědecká osobnost založí někde na zelené louce stanici a díky souběhu náhodných osobních, politických a ekonomických okolností se ji podaří nebo většinou nepodaří udržet aktivní. Když však odejde otec-zakladatel, stanice většinou rychle zaniká. Náš projekt na Nové Guineji fungoval zpočátku pod křídly americké výzkumné stanice Christensen Research Institute. Několik let poté, co se její zakladatelé z rodiny Christensenů vrátili zpět do Kalifornie, byla stanice náhle zrušena a m y se tak ocitli bez přístřeší a před obtížným rozhodnutím, co dál. Zatímco výzkumníci ze všech ostatních projektů balili své přístroje a odlétali domů, m y jsme se rozhodli zařídit si náš vlastní výzkumný ústav.Nakonec tento úkol zůstal převážně na mně, neboť jako pracovník Akademie věd jsem byl v unikátní situaci - pokud to věda vyžadovala, mohl jsem zůstat dva roky na Nové Guineji, zatímco kolegové ze Spojených států a Velké Británie se museli vrátit na univerzity svých mateřských zemí.

Je obtížné pro člověka, jehož země příliš neplýtvá penězi na vědu, vybudovat na druhém konci světa vědeckou stanici?

Budovat tropickou stanici je obtížné za všech okolností, ale z Čech obzvláště, protože ne každý chápe, že pro českou vědu, umění i podnikání je přirozeným polem působnosti celý svět, nikoli jen česká kotlina. Proto musím často kolegům vysvětlovat, proč nebádáme raději třeba na Pelhřimovsku, které ještě také není úplně prozkoumáno. Naše práce je financována z grantových agentur USA, Velké Británie, Akademie věd ČR a České republiky.Výzkum je dnes bohužel nejenom intelektuálním dobrodružstvím, ale také dobrodružným sháněním peněz - rádi bychom sice naši stanici udrželi nejméně dalších deset let, ale k tomu musíme získat každým rokem čtyři milióny korun na její provoz. Česká věda má sice omezené finanční zdroje, ale i své výhody - je velmi jednoduché vysílat na naši stanici české studenty na dlouhodobé pobyty,během nichž tam organizují výzkumnou práci a sbírají data pro své doktorské disertace. Aby tam mohl podobně pracovat americký student, museli bychom jeho univerzitě platit dvacet tisíc dolarů ročně. Proto našemu projektu sice dominují zahraniční peníze, ale čeští studenti.

Na novoguinejské stanici pracují jen Češi?

My tuto pozici inzerujeme mezinárodně, takže nyní tam pracuje i jeden Američan a dva Novoguinejci. Problémem posledních let je, že zdroje studentů z Čech, kteří by byli dostatečně dobří a měli zájem o tuto práci, vysychají. Ekologie hmyzu je sice zajímavý,ale menšinový obor a zájem studentů se nyní upírá převážně k molekulárně biologickým vědám. Navíc ne každý se hodí na to, aby byl odvezen do malarických pralesů Nové Guineje a tam ponechán celý rok jako jediný Evropan, navíc v čele složitého výzkumného projektu zaměstnávajícího čtyřicet domorodců mluvících vlastním jazykem.

Na co je váš projekt zaměřen?

Mapujeme druhy novoguinejského hmyzu a jejich vztahy s rostlinami. Tropické pralesy působí na Evropana jako botanická zahrada. Na jednom hektaru tropického lesa roste většinou několik stovek druhů stromů. Téměř platí, co strom, to jiný druh, a na každý je vázáno bohaté společenství různých druhů hmyzu. Dohromady tvoří složitý ekosystém, druhově bohatý jako celá střední Evropa. My zkoumáme, jak je možné, že tolik druhů spolu dokáže žít, aniž by se některé přemnožily a vytlačily ty ostatní. Značná část tropických druhů hmyzu je také vědě dosud neznámých a ty je nutno vědecky popsat a pojmenovat.

Na Nové Guineji pracujete v týmu vědců ze Spojených států, Velké Británie a Česka?

Ne tak docela. Na projektu pracujeme deset let v kruhu šesti výzkumníků z těchto zemí, ale ve skutečnosti jsme se nikdy nesešli na jednom místě. Terénní výzkum na Nové Guineji vedu já a pravidelně sem jezdí i kolega Jan Lepš z naší univerzity.Scott Miller pracuje v muzeu ve Washingtonu, George Weiblen je botanik studující evoluci hmyzu a rostlin, Yves Basset je ekolog pracující na americké výzkumné instituci v Panamě a Alan Stewart ekolog, tentokrát z Velké Británie. Každý vědec v týmu má svoji specializaci a úlohu, ale není ani praktické, abychom pracovali všichni na jednom místě. Společně analyzujeme data, publikujeme výsledky a žádáme o granty.Projekt organizujeme mezi třemi kontinenty hlavně pomocí e-mailů, kterých si vyměníme několik tisíc ročně. I v našem oboru je globalizace na postupu.

Proč je mezi vědci ve světě tolik hodnocena vaše spolupráce s domorodým obyvatelstvem?

Světová konkurence je velmi ostrá, takže je nutné vždycky vymyslet, čím kolegy předběhnete. Můžete být chytřejší, pracovitější nebo najít jinou konkurenční výhodu. Nám se podařilo skloubit práci vědců a novoguinejských domorodců. Domorodí obyvatelé výborně znají své prostředí a vědí toho o rostlinách a zvířatech, které tam žijí, mnohem více než v Evropě či Americe školený profesionální biolog. Vyškolili jsme čtyřicet domorodých pracovníků a zaměstnali je celoročně na našem projektu. Vědci, kteří vezmou jednou za rok pár studentů a vyjedou na krátkodobou prázdninovou expedici do tropů, nemohou s objemem dat získaných naším týmem vůbec soutěžit.

V jednom článku jste zmínil, že studenti by si obor svého studia měli vybírat podle charismatického profesora. Proč?

Jediný způsob,jak se naučit dělat vědu, je dělat ji s tím, kdo ji umí. Proto také obecně platí, že dobří vědci mají studenty, kteří se stávají dobrými vědci, a špatní vědci mají studenty,již se stávají špatnými vědci - vznikají jakési dynastie. Přitom být špatným vědcem je často osobní tragédie, protože věda je nelítostná k průměrnému výkonu. Věda je elitní záležitost - nikoli ve smyslu, že vědci jsou intelektuální elita, ale v tom smyslu, že vědu posunuje dopředu jen úzká skupina těch nejlepších vědců, zatímco ostatní pouze tvoří kompars.

Musel jste obětovat své práci osobní život, rodinu?

Ne, já si jen vybral způsob života, který není snadno slučitelný s rodinným životem. I v našem týmu vědců je rodinných typů jen menšina. Rozhodl jsem se pro životní strategii, která má své výhody a nevýhody,ale zatím mi maximálně vyhovuje. Na druhou stranu jsem se nikdy neocitl v situaci, kdy bych mu sel volit buď rodinu, nebo práci.

Publikujete v prestižních zahraničních časopisech, váš projekt je ve světě známý. Máte pocit, že jste jako vědec na vrcholu?

Pokud ztratíte ambice, už nejste vědec. Specifikum vědecké komunity je v tom, že všichni mají pocit, že k zásadnímu průlomu v jejich zkoumání dojde zítra. Mám však podezření, že co člověk nevymyslí do čtyřiceti let, už nevymyslí. Proto jsou ve vyšším věku pro vědce zásadním zdrojem nových nápadů studenti. Tak jako je mezi studenty boj o dobré profesory,mezi profesory existuje boj o dobré studenty.Protože obojí je velice vzácné. Snad každý vědec je světovou jedničkou ve svém oboru - klíčovou otázkou ovšem je, jak je jeho obor široký.Je snadné být světovou jedničkou v oboru životních zvyklostí nějakého obskurního novoguinejského motýlka, to ale vývoj vědy moc neovlivní. Mnohem zajímavější je být jedničkou v otázce, která zajímá každého. Proto moje ambice směřují k tomu, aby výsledky našeho týmu ovlivňovaly myšlení ekologů i v jiných oborech. Momentálně si pohráváme s myšlenkou srovnávání ekologických aspektů života tropického hmyzu souběžně na různých kontinentech. Člověk ale nemá nikdy plně pod kontrolou, kam ho jeho výzkumy zavedou. Skutečnost, že jsem právě na Papui-Nové Guineji, je tak jenom směsí promyšlené strategie a šťastné náhody.