KRÁSA IRONIE

Napsal jednu z nejpoutavějších knih loňského roku, druhou nejlepší podle ankety Lidových novin -- na bezmála osmi stech stranách vylíčil příběh bratří Mašínů tak sugestivně, až má člověk při čtení chuť jít jim vystavět pomník. Nebo alespoň zakroutit Grebeníčkovi krkem. I když pro spoustu lidí Mašínové zůstanou sprostí vrazi nevinného pokladníka, spisovatel JAN NOVÁK (51) věděl, že tohle je neobyčejný životní příběh, který nesmí zůstat zapomenut. Ať už se někomu líbí, či nikoliv.

Proč jste si jako téma své poslední knihy Zatím dobrý vybral kontroverzní životní příběh bratří Mašínů, který byl v posledních patnácti letech již několik zpracován?
O příběhu bratrů Mašínů jsem se dozvěděl v době, kdy ještě nebyl tak proslulý. Vyprávěl mi ho Miloš Forman, s nímž jsem tenkrát psal jeho autobiografii. Jednoho dne povídá: "Možná bychom se mohli zmínit o tom, že jsem ve škole seděl vedle Zbyňka Janaty, kterého později oběsili." Sám Forman si to však vybavoval dost mlhavě, až při jedné z dalších schůzek mě uvítal slovy: "Novák, mám pro tebe zajímavou knihu!" A dal mi přečíst Jenom ne strach od Rambouska. Zhltl jsem to přes noc a strašně jsem zatoužil se toho příběhu zmocnit. Takže jsem přinutil Miloše, aby zavolal Rambouskovi, ten byl samozřejmě celý šťastný, protože snem každého českého spisovatele je telefonát od Miloše Formana, a hned nám dal spojení na Josefa Mašína. Tak jsem se s ním začal scházet a psát příběh bratří Mašínů. Dostal jsem k dispozici všechny materiály, jaké Pepík a Radek měli včetně složky, kterou v Olomouci dávala dohromady jejich sestra Zdena Mašínová společně se svým manželem Rudolfem Martinem. Jenomže do toho přišla sametová revoluce a začaly se objevovat knihy o Mašínech, sama Zdena Mašínová vydala materiály z té složky jako knihu o životě svém, své matky a bratra Borka, kterého taky oběsili. Ale já měl pořád pocit, že to zdaleka ještě není vyčerpané téma, a tak vznikla tahle objemná kniha.

Řadu pasáží jste si jistě musel domýšlet -- jak na to posléze bratři Mašíni reagovali?
Příkladně scéna, kdy se Pepík setká po letech se svou sestrou v Dánsku, tak její emotivní obsah mi jen jednou větou naznačili, vlastně jsem si ji celou domyslel. Ono musí být zvláštní stát se románovou postavou, číst o sobě v knize jako o někom cizím, mně samotnému by se to asi vůbec nelíbilo, ale oni to snášeli relativně dobře. Pepík a Zdena mi k první verzi dali své poznámky, Radek do toho jenom nahlédl a povídá: "Čte se to dobře. A když to brácha a ségra odsouhlasili, tak to musí být dobrý." A za pravdu mu dala i překladatelka, která mi tvrdila, že u některých pasáží brečela.

Jak dlouho vám práce na této úctyhodné knize trvala?
Skoro tři roky. Ovšem já tuhle látku původně zpracoval do podoby filmového scénáře. Žil jsem před sedmi lety v České republice, hlavně proto, aby se děti naučily česky, takže jsem je dal na rok do zdejších škol, a sám jsem přitom aktivně pracoval na scénáři. Na Barrandově tehdy šéfovala výborná dramaturgyně Anna Vášová, jež o tenhle projekt dost stála, už ode mě koupili scénář, měl to točit režisér Ivan Passer s kameramanem Mirkem Ondříčkem, bylo to velice dobře rozehrané, ale nakonec z toho sešlo. Ve filmu by totiž musela být bezpodmínečně vidět jedna věc -- ta ohromná moc, která proti Mašínům stála ve východním Německu, to znamená tehdejší vojsko, nádraží, kde došlo k významné přestřelce a dobové zbraně. To se zkrátka nedá ošidit. Ale na to nebyly peníze. Byly sice návrhy natočit to anglicky, ale z toho by byl akorát pořádný paskvil. Americký producent by film zúžil pouze na honičku v německých lesích, čímž by celý příběh strašně zchudnul. A aby film mohl být nadnárodní, tak musí být především národní, to znamená autentický ve svých reáliích. A tak jsem začal psát knihu, anglicky, protože tou řečí jak mluvím doma, tak píšu. A čím víc jsem se tou látkou zabýval, tím víc mi přibývalo stránek. Jednu dobu měl rukopis přes tisíc stran, ale pak jsem to zase začal nemilosrdně proškrtávat. Ale knihu se mi v Americe zatím vydat nepodařilo. Údajně je moc dlouhá, navíc o lidech, zemi a době, které tam nikdo nezná. Tak vznikl překlad do češtiny. Ale když bude kniha úspěšná, tak se třeba přes Německo do Ameriky nakonec zadními vrátky dostane.

Myslíte, že se zatím peníze na realizaci tohoto filmu mohly nenajít i kvůli rozporuplnosti, kterou kauza bratrů Mašínů dodnes vyvolává? Copak vy se nesetkáváte s rozšířeným názorem, že Mašíni byli sprostí vrazi nebohých příslušníků SNB a nevinných pošťáků?
Osobně jsem očekával už na křtu knihy nějaké protesty, posléze na každém veřejném čtení, ale k ničemu nedošlo, výhrůžné anonymní dopisy zatím nechodí ... Třeba komunisti nečtou. Navíc jsou asi zbabělí. Oni nadávají, pořád jen žvaní, ale na to, aby se postavili proti člověku, na to asi potřebují přesilu, jak na to byli zvyklí. Samozřejmě, že Mašíni stříleli, a ti zastřelení jsou chudáci, kteří měli ohromnou smůlu, že se ocitli na špatném místě. Mohli bychom tady diskutovat, jestli při jejich útěku nezemřel někdo nevinný, ale jak se potom dívat na tu spoustu nevinných lidí zabitých každý den v Iráku nebo v Čečně? Pokud se na to budeme dívat z této stránky, tak je to průser vždycky. Je však potřeba si uvědomit, že režim tehdy věšel, na hranicích střílel a v lágrech zabíjel tisíce nevinných lidí, že celou zem obehnal ostnatým drátem a každého tu držel násilím, že vyhlásil vlastním lidem třídní boj, který jenom Mašínové vzali doslovně. To ale dneska spousta lidí nekapíruje, oni jsou zvyklí jen na ten zkornatělý komunismus v jeho poslední fázi. Knihy o hrdinech, a těch kontroverzních obzvlášť, jsou hojně čtené, ale stejně si myslím, že by byla zajímavá, a hlavně potřebná kniha o takovém doktorovi Oskaru Černém, který začal chodit se Zdenou Mašínovou jen proto, aby ji mohl udávat. Taková upřímná zpověď typického českého donašeče -- to by tahle společnost potřebovala, v takové knize by se zhlédlo hodně lidí. V případě Oskara Černého je otázka, jestli to nebyl buzerant, kterého StB jen nezmáčkla. Ale jinak je pravda, že život konfidenta je skutečné drama. Teď zrovna točím dokument o Václavu Havlovi, jenž v něm k této otázce říká, že hned po sametové revoluci dostal papírek se sedmi jmény lidí z jeho bezprostřední blízkosti, kteří ho práskali. Přečetl si ho, v tom okamžení zase ta jména zapomněl a lístek ztratil. Od té doby už ho to nikdy nezajímalo. To je projev velké mentální síly, toho však není schopen každý. Možná by někdo měl jít a napsat příběh bratrů Mašínů i z druhé strany. Pochopitelně, že jsem se zamýšlel nad lidmi, kteří udávali v kauze bratrů Mašínů, ale psaní literatury je podprahová, emotivní záležitost a já bych tuhle knihu nejspíš nedokázal napsat z jejich pohledu. Skutečně zajímavá témata si člověka vybírají sama, alespoň mě si příběh Mašínů sám vybral, chytil mě hned od začátku. Ale tak tomu je vždycky, když je to o konkrétních lidech. Abstraktními věcmi se žádné umění inspirovat nemůže.

Jak se sami Mašínové dívají na všechnu tu publicitu, jaká je v posledních letech provází? Přece jen se jejich útěk odehrál před padesáti lety ...
Myslím, že film o jejich osudu by je jistě potěšil, prostřednictvím své sestry nebo Internetu sledují vše, co se kolem jejich osob děje v České republice, ale jinak se na svou minulost dívají tak, jak jsem to popsal v poslední kapitole své knihy -- jako na něco neskutečného, co se stalo někomu jinému. Sám Pepík Mašín dnes říká: "Je to stejně zvláštní, vždyť tomu Němci, co ho Radek zastřelil v poli u Waldova, bylo tehdy třiadvacet let. A ono už je to padesát let a já jsem ještě pořád tady!" Je ovšem fakt, že oni se neuvěřitelně drží, jsou to bývalí vojáci, nepijí, nekouří, pravidelně cvičí, jen Pepík dělá denně sto padesát sklapovaček! V jeho věku! A večer chodí na pořádně vyčerpávající procházku do hor. Obyčejně nasadí takové tempo, že mu málokdo z jeho návštěv stačí -- a to mu bylo sedmdesát! Ti si tady ještě dlouho pobudou ...

Nicméně do České republiky se od svého útěku už nikdy nepodívali, přitom jejich trest byl před několika lety zrušen ...
Možná by přijeli převzít státní vyznamenání, na které byli navrženi, ale Klaus ho neschválil, takže žádný velký důvod k návštěvě České republiky nemají. Navíc mají dodnes pocit, že se tady, na rozdíl třeba od Německa, navázalo na komunistické právo, což jim přijde dost podivné.

Ostatně i vy jste svého času emigroval do Spojených států. Rovněž z politických důvodů?
To byly velmi nepřímé politické důvody. Je sice pravda, že otec coby syn poválečného starosty za národní socialisty ve Velkém Oseku nemohl po převratu navštěvovat školu, takže komunistický režim bytostně nenáviděl. Na druhou stranu vedl od roku 1956 v Kolíně kampeličku a během třinácti let tam zpronevěřil asi dvě třetiny vkladů a všechny ty peníze jednoduše prosázel. Sázel všechno ve velkém, sazku, sportku, tu a tam něco vyhrál, a to pak doma velice okázale prezentoval, jako že má super klíč na výhry. Já byl tenkrát malý a věřil jsem mu, ale ani matku nenapadlo, že by mohl zpronevěřit nějaké peníze. A pak jsme jednou v neděli odletěli na čtyřdenní výlet do Vídně a už jsme se do Československa nevrátili. Otec to sice podával jako soukromou vzpouru proti socialistickému systému, nicméně utíkali jsme kvůli jeho defraudaci. A to doslova na poslední chvíli, protože v pondělí nastoupila v kampeličce inspekce a otci bylo jasné, že to všechno praskne. Deset měsíců jsme proto pobyli v lágrech v Rakousku, kde otec Američany přesvědčil o svém protikomunistickém odboji, takže nás nakonec vzali do Spojených států. A já o tom později napsal svůj první román Miliónový jeep.

Na rozdíl od Mašínů vy jste se do Československa znovu podíval ještě před sametovou revolucí. Jak se vám sem podařilo v roce 1979 dostat?
Náhodou a nepozorností zdejších úřadů. Má žena v té době dělala v jedné cestovní kanceláři v Chicagu společně s jednou Čechoameričankou, co měla nějaké techtlemechtle s československým velvyslanectvím ve Washingtonu. A tak tam přivezla naše pasy, do nichž někdo bouchl razítko a vízum, aniž by je vůbec prohlížel. Okamžitě jsme odletěli do Československa, bylo to deset let po otcově defraudaci, určitě jsme měli někde ve spisech nějakou černou známku, ale naštěstí jim trvalo tři neděle, než jim to během našeho pobytu došlo. Pak nás StB dostihla a do čtyřiadvaceti hodin jsme museli opustit republiku. Jako americký občan jsem se pochopitelně ptal na důvod vyhoštění a oni mi odpověděli: "Chcete nějaký důvod? Já vám uvedu důvod -- přišlo to ze třetího patra!" Dodnes nevím, co tenkrát třetí patro řešilo, ale nejspíš muselo být mocné, protože když mě vyhazovali, tak mi řekli: "Ty už se sem nikdy nepodíváš!" A až do roku 1989 měli pravdu, i když jsem to zkoušel, vždycky mou žádost zamítli.

Stal jste se však svědkem listopadové revoluce a posléze o tom napsal knihu Samet a pára ...
Psal jsem tehdy v Mnichově scénář a koukal na začátek sametové revoluce v televizi a bylo to fantastický. Přece jenom jsem tady strávil dětství, které člověka zformuje zdaleka nejvíc, a chtěl jsem být u toho, zúčastnit se toho, zažít to, co člověk zažije jen jednou za život. Až když jsem se pak vrátil do Ameriky, tak jsem si říkal, že bych o tom možná měl napsat knížku. Kdybych o knize uvažoval od začátku, nejspíš bych si dělal poznámky, ale takhle jsem jen všechno naplno prožíval a pak napsal knihu, jež je takovým dobrodružstvím na rozmezí různých žánrů, kde se míchá reportáž s cestopisem a memoáry.

Nepřemýšlel jste, že byste se po sametové revoluci vrátil natrvalo do Čech?
To už v tu chvíli dost dobře nešlo, protože jsem měl v Americe dvě děti, které už tou dobou byly Američany a teprve posléze jsem jim horko těžko vytvářel nějakou českou identitu, když jsem je sem dvakrát na rok odvezl, aby chodily do české školy. Jim se tady líbilo. Dcera zde od té doby zatím mockrát nebyla, má víc sešněrovaný život a trochu už zapomíná česky, ale syn, jakmile vydělá nějaké peníze -- on je sice student, ale prodává fotografie --, tak nasedá do letadla a letí do Čech. Tady to miluje, zatímco Ameriku považuje za policejní stát. Nedávno jsme kupříkladu byli u Bohdana Holomíčka, celou noc se popíjelo a ráno se v povznesené náladě vyšplhalo na komín. Pak jsme slezli dolů a Adam povídá: "Teda táto, tady je to výborný! V Americe už by byly ze všech stran policejní auta, jakmile bychom se dotkli země, tak bychom měli na rukou pouta, ale tady se nikdo ani nezastavil, aby se na nás podíval!"

Píšete obsáhlé romány, které v Americe nikdo nechce vydávat, překládáte do angličtiny české filmy, což je velice mizerně placené ... Čím se vlastně živíte?
V Americe jsem vydal čtyři knihy u renomovaných nakladatelů, vyhrál různý ceny, ale na živobytí ta literatura není, a tak píšu všechno možné. Teď jsem třeba přepisoval dialogy do posledního Formanova filmu, který Miloš napsal s jedním Francouzem, takže pak potřeboval někoho, kdo by to přepsal do angličtiny. Taky dělám dokumentární film a podařilo se mi prodat několik scénářů. Ale je pravda, že mě psaní knihy o Mašínech finančně dost vyčerpalo, takže jsem si pak musel najít nějakou práci. A protože jsem hledal něco zajímavého, co by se mi mohlo stát námětem pro další knihu, začal jsem po Chicagu rozvážet v obrněném autě peníze. V tomhle městě jsou místa, kde si i čistírna nechává každý den odvážet prachy, protože se s nimi bojí jít do banky. O vánocích mi střelili kamaráda do hlavy a oloupili ho o padesát tisíc dolarů. Firma to byla drsná, tam každého zaměstnance učí, že když vám chytí parťáka a drží mu pistoli u hlavy, tak máte okamžitě ujet, protože údajně stejně nic nevyřešíte, jen ještě zastřelí i vás. Z jejich hlediska je to jasné, jim jde o prachy, ale já bych určitě neujel, kdybych měl parťáka v takové situaci. I když by mě následně vyhodili z práce ... Napsal jsem o tom knížku Malý prachy, ale s bouchačkou, je to zatím jenom rukopis, ryze americký, teď jsem ho teprve posílal agentovi, ale třeba to bude zajímat i někoho tady.

Nebylo by pro vás lepší psát česky?
Občas píšu česky, třeba když si mě někdo najme, abych scenáristicky zpracoval nějakou českou látku, ale dlouho jsem se tomu bránil. Jakmile člověk přestane pravidelně psát česky, přece jenom ztratí jistotu. A dnes už mi věty lépe naskakují v angličtině. Což je problém, protože pak zase musím přepisovat překlad, což nikdy není úplně ono, když se člověk s tou řečí narodil, ale abych to sám celé překládal, na to nemám sílu. Překlad je strašně křehká záležitost -- stačí dvě tři slova a už to celé ujíždí někam do abstraktna. Někdy mám při čtení překladu pocit, že se dívám na svůj obraz přes nějaké plexisklo, všechny ty barvy jsou najednou nějaké mdlé.

Skoro všechny vaše knihy mají reálný předobraz. Vás nikdy nelákala čirá fikce?
Napsal jsem jeden zcela fiktivní román, Grand Life. Vyšel anglicky, ale nikdy nebyl přeložen do češtiny; vlastně by se dost těžko překládal. Pracoval jsem tehdy skoro deset let coby šéf počítačového provozu v jedné telefonní společnosti. Měl jsem pod sebou jedenáct černošek a jednoho bílýho buzeranta, takže to byla i docela dobrá škola diplomacie. A z tohohle prostředí jsem napsal román, psaný takovou tou počítačovou angličtinou, která je často neadekvátní lidským situacím, ale musí stačit, nic jiného není, takže ve výsledku z toho vzniká velice zvláštní poezie. Ten román jsem si úplně celý vymyslel. Jenomže dneska zjišťuji, že je takových překrásných příběhů a silných lidských momentů, co by člověk nikdy neměl tu drzost si vymyslet. Vezměte si jenom příběh rodiny Mašínových -- copak by si někdo dokázal vymyslet, že Zdena Mašínová skončí po všech těch udavačských dopisech a kriminálech nakonec s Rudolfem Martinem, který učil na FAMU marxismus-leninismus? Takhle krásnou ironii dokáže napsat jenom život.

JAN NOVÁK se narodil roku 1953 v Kolíně, v roce 1969 s rodiči emigroval přes Rakousko do Ameriky, kde vystudoval a kde žije s rodinou v Chicagu. Svou první knížku napsal česky a vydal v torontském nakladatelství 68 Publishers. Další knihy už psal anglicky. V českém překladu mu vyšel román Miliónový jeep, memoáry Miloše Formana Co já vím, faktografické texty Samet a pára a Komouši, grázlové, cikáni, fízlové & básníci a "pravdivý román" Zatím dobrý. Píše také filmové scénáře, například k filmu Báječná léta pod psa, a divadelní hry, z nichž Aljašku uvedlo brněnské divadlo Husa na provázku a Vražda sekerou ve Sv. Petěrburgu je už od roku 2000 v repertoáru bratislavské Astorky.
TEXT HONZA DĚDEK
FOTO PETR JEDINÁK

Zpět zdroj: časopis Reflex
© jedinak.cz