LĺDA NOPOVÁ (52)
má nedobrovolného koníčka. To když aerofanatik Pavel Bobek ji cestou ze
společného koncertu mnohdy zavleče na nejbližší letecký den. Ačkoli se
výjimečná zpěvačka chlubí, že už pozná letoun typu Harrier, o hlasech v
populární hudbě toho ví rozhodně víc. Od roku 1993 působí na státní
konzervatoři jako vedoucí odddělení populární hudby a snaží se -náctileté
zpívající studenty připravit na profesionální kariéru v show-businessu. Během
našich setkání byla celou dobu ve vzduchu otázka, jestli je taková činnost ve
věku Lunetiku a mizení přirozených hudebních elit smysluplná.
Jak je na konzervatoři katedra populární hudby rozvržená?
Studenti samozřejmě absolvují určitý společný teoretický a historický základ, ale tím to končí. Na katedře je osmnáct profesorů. Tři učíme zpěv, další, mezi nimi i Michael Kocáb a Michal Pavlíček, skladbu, Petar Zapletal historii jazzu a populární hudby, dále se tu vyučuje například speciální pohyb. Já koordinuji chod katedry, což mě stojí dost sil. Někteří kantoři jsou do značné míry bohémové.
Co Kocáb jako kantor?
Svědomitý, rozumný a má vždy jasný názor na věc.
Je o studium zájem?
Neustále roste. Naposledy jsme brali tři lidi z pětapadesáti. Musíme doufat, že budou schopni obstát i v konkurenci. I přes takto pečlivý výběr se ale někdy stane, že student v průběhu studia neobstojí a odejde.
S čím se k vám lidé hlásí? Opravdu si myslí, že ochutnají slávu?
Na začátku přicházely i osmnáctileté dívenky, které chtěly být zpěvačkami, protože ty nosí pěkné šaty a jsou v televizi. Dneska už je to jiné, většinou mají velmi vyhraněný pohled na hudbu. Za žádnou cenu nechtějí nikoho napodobovat.
Takže nechtějí zpívat jako někdo?
Nechtějí. Kolikrát se ale snaží být originální za každou cenu. Dám žákům nahrávku s Billií Holidayovou s tím, aby zazpívali její písničku, na což však oni přistoupí jen v případě, že si s ní budou moci naložit po svém. Tak docela s tím nesouhlasím. Myslím si, že člověk musí vyrůstat z nějakých kořenů. Nemůžu se stát skvělým řezbářem tím způsobem, že si vezmu kus klacku a kudlu a budu řezat sem tam podle momentální chuti.
Mají současní studenti něco společného?
Jsou inteligentní, bystří, energičtí, ale vůbec je nezajímá, co se tu hrálo a zpívalo před revolucí. Je legrační, když se sejdu s vrstevníky, zpěváky z branže a slyším, jak urputně se snaží zalíbit téhle generaci, která o nich ale absolutně nemá ponětí. V tom je ta škola mojí dobrou reflexí, udržuje mne střízlivou, bez falešných představ. Cokoli před Listopadem zůstalo pro studenty v propadlišti dějin a pokud se do něj přece jenom jednou za čas ponoří, tak pouze proto, aby v něm něco ukradli.
Jak staří jsou adepti?
Přicházejí k nám po základní škole, maximálně po maturitě. Konkurence je velice tvrdá, producenti chtějí své kvítečky podchytit v co možná nejranějším věku.
Máte nějaké páky, jak své absolventy do show-businessu dostat?
Páky, to je špatné slovo, spíše kontakty. Těžko by se někdo vlivný dozvěděl o skvělém zpěvákovi z nějaké vesnice, kdežto mně doma pořád zvoní telefony z muzikálů, a hlavně z firem, které hledají díry v trhu, jestli o někom nevím. Jsem spíše zprostředkovatel.
Jistě vám projde rukama spousta šikových lidí, ale realita na trhu tomu neodpovídá. Kam se talenty cestou vytratí?
Firmy dobře vědí, kolik hvězdiček tento trh unese, kolik nových jmen je schopen vstřebat. Navíc, i když někoho zajímavého najdou, stojí před dalším problémem: před absencí autorského zázemí.
Hudba se otevřela všem, zato mizí přirozené elity, osobnosti, které něco osobitého chtěly sdělit. Dneska se absence řemesla omlouvá postmodernou.
Jistě, pokud jsou peníze, může dneska nazpívat desku i sportovní komentátor. Pro to je ovšem snadná rada: jste na volném svobodném trhu, sám si vyberte kvalitní zboží. Je to otázka volby. Špatné hospody taky zkrachují.
Přesto je mi líto, když vidím, kolik lidí si kupuje špatné desky špatných zpěváků.
A trpaslíky a umělé kytky. Stačilo mi, když jsem se dívávala na TV pořad Kolotoč a pozorovala jiskrnost ducha některých lidí.
Nepřipadáte si zbyteční, když se vaši absolventi vytratí z očí a jejich místo na výsluní zaujmou zaměnitelní umělci bez sebemenšího názoru na to, co dělají?
Zatím nevím o nikom, kdo by se neuplatnil. Mezi našimi studenty jsou Magda Malá, Martin Skala, Marcela Králová, Linda Finková, Josef Štágr, Zuzana Navarová, Radůza a další. Všichni zpívají a dělají nám radost. Jinak ale dnes pro firmy talent není to nejdůležitější. Je tu kapitál, který se musí otáčet a vytvářet zisk, ale tak to bylo vždycky. Akorát teď se o tom víc píše a je to víc na očích.
Je to případ skupiny Lunetic?
To je business, který splnil svůj účel.
Nepřijde vám zvrhlé, když se přihlásí člověk s tím, že zpívá za ně?
Takový tah může posloužit taky jenom k udržení a prodloužení pozornosti. Trochu mi to připomnělo případ Moniky Lewinské. Navíc – ať už to nazpíval kdokoli –, nazpíval to falešné. Já kdybych se něčím takovým chtěla chlubit, musela bych vědět, že jsem byla perfektní.
Jaká je vůbec dneska pěvecká kultura na hotových nahrávkách pop music?
Je toho nepřeberné množství, ale kdo hledá, najde. Našla jsem v poslední době plno krásných věcí.
Co třeba?
V televizním pořadu Neřež Live zpívala Zuzana Navarová takovou krásnou průzračnou písničku, byla to studánka čistá. Nebo No Guitars! v Lucerna Music Baru, to byl nářez.
Takže sledujete, co se děje?
Musím, studenti se mě stále ptají, co si myslím o tom a o tom, a já jsem nucena zaujímat stanovisko. Nutí mě to chodit, jak se říká, do terénu, a ověřit si, že to, co svým žákům tvrdím, je skutečně pravda. Že je nemystifikuji. V muzice se teď všechno velice rychle vyvíjí.
V čem se liší výuka klasického, dejme tomu operního zpěvu a zpívání v pop music?
Podle mne kromě dýchání nemají společného zhola nic. Je to naprosto odlišný svět, s jinou logikou, jiným výrazem, výslovností, citem. Ale to přece sám cítíte, když slyšíte někoho s operní machou zpívat pop. Nebo když se rocker bez klasické techniky pokouší o árie.
To byl Gott, ne?
Ne, Gott byl zvláštní hraniční osobnost, kterou nepřijala část klasiků a část rockerů. Na druhou stranu asi právě proto Gotta taky valná většina přijala.
A zpěvák se stal legendou.
Měl výhodu, že vedle kantilén měl cit i pro rock’n’roll. Tím vybočoval, proto bodoval.
Když se katedra pop music na konzervatoři otvírala, musela jste si vytvořit nějakou všeplatnou metodiku výuky?
Jako malá jsem v Domažlicích chodila k jedné paní profesorce, která mě ani tak neučila zpívat jako mít ráda muziku. Byla z generace, která ještě mohla obdivovat výslovnost Emy Destinnové, protože tenkrát bylo ještě operním zpěvákům rozumět. To je u dnešních operních pěvců spíše výjimkou a mně to hodně vadí. Takže srozumitelnost byla první zásada. A dále mi paní profesorka vštěpovala: buď přirozená, zpívání je jenom pokračováním mluvení, proto do něj pozvolna přecházej. Za těch třináct let, co se věnuji učení, jsem si díky poznání pedagogické metody nestora českých hlasových pedagogů Františka Tugendlieba a svým zkušenostem vypracovala velmi konzistentní metodu, kterou jsem schopna bez dalekosáhlých komentářů nahrát zpěvákovi na kazetu, a on s ní může okamžitě pracovat.
V čem spočívá ten vynález?
Na první pohled to vypadá jenom jako takové kokrhání a jódlování, přeskakování do fistule, takové houkání sanitky, ale ve skutečnosti je to ten pravý fitness pro hlasivky.
Je po takové kazetě sháňka?
Je, ale hodně ji používám i já sama, protože kolikrát při předzpívávání na hodinách zpívám i dvanáct hodin denně. Bez cvičení bych to nezvládla.
Kdo si o ni řekl?
Většina zpěváků z branže. Například Vilda Čok, Petr Muk, Lucka Bílá, David Koller, těch bylo ...
Naučili se už starat o svůj hlas ?
Budete-li zpívat tři hodiny denně v muzikálu, budete bez tréninku bezvadný, jenom dokud budete čerstvý, nevyčerpaný a nebudete nachlazený. Když se vám něco stane, s vlastními, přírodními zdroji nevystačíte.
Je zajímavé, že například David Koller si z vlastních technických nedostatků vytvořil osobitý styl.
A strašně lidí ho napodobuje. Já se ho jednou ptala, jsme přátelé, Davide, proč někdy frázuješ proti češtině? No a on mi vysvětlil, že jako bubnujícímu zpěvákovi mu často s paličkou synchronně vyrazí i hlas. Je to prý automatické.
A co Lucie Bílá? Když ji slyším, začne mě bolet v krku.
Vtip je v tom, že bolí vás a ne ji. Je velice dobrá a cokoli zpívala, zvládla se ctí.
Kdy si může sám učitel zpěvu říct, že svou práci zvládl se ctí?
To je velice složité. Při výuce je nutné oboustranné porozumění a víra. Každý by si měl najít pedagoga vyučujícího techniku, která vyhovuje jeho hlasu. Studium zpěvu je velice individuální a tomu musí odpovídat i přístup pedagoga. Kolikrát se mi do rukou dostane zajímavý žák a já se po nocích trápím jak na něj, aby výuka měla ten správný efekt. Aby vizitka „to jsou žáci od Nopové“ byla kladná.
Jako šaty od Podolské.
To by bylo skvělé
MILAN TESAŘ
Foto PETR
JEDINÁK