KAZIT MLÁDEŽ
Za toto životní poslání má profesora ZDEŇKA NEUBAUERA (56) část českých vědců upřímně nerada. Některými svými protivníky, bojujícími proti iracionálním jevům ve společnosti, bývá označován za jednoho z hlasatelů nebezpečných "postmoderních" myšlenek, škodících vědě. Nevole je o to větší, že profesora Neubauera nelze jako uznávaného biologa prohlásit za šarlatána, který kritizuje vědu jen proto, že o ní nic neví.
Co se vlastně v posledním století s vědou stalo?
Abychom to pochopili, stačí jen srovnat dva autory detektivek: klasika Conana Doyla a našeho Karla Čapka. Doylův Sherlock Holmes je zosobněním víry ve vědeckou objektivitu a racionalitu minulého století. Jde o romantickou představu, že stačí jen umět si všímat a skutečnost se nám odhalí jako na dlani. Svět je pro Holmese otevřená kniha, v níž stačí umět číst. Pokud jsou naše smysly příliš tupé, pomůžeme jim lupou a původně rozporuplné a absurdní informace se složí v jasný a srozumitelný obraz světa. Záhady pro Holmese vlastně neexistují, všechna tajemství se dají převést na logicky řešitelné problémy. V Čapkově povídce Smrt barona Gandary se stane vražda. Případ dostane komisař Pitr, detektiv ze staré školy, který se jinak zabývá každodenní kriminalitou. Jeho kolegové se chytají za hlavu, protože vědí, že zavražděný baron měl tajemné mezinárodní styky, že se kolem něj splétaly milostné vášně a záhadné politické nitky, a že proto nemůže jít o běžnou vraždu. To vše ale neodpovídá Pitrovým starým osvědčeným metodám a zcela se to vymyká jeho zkušenosti. A tak nakonec zjistí, že barona zabil pro peníze domovníkův synovec. Na závěr sám připouští: "Kdyby to býval vzal do ruky kolega Mejzlík, ten by z toho udělal velkej případ! To by byla kriminální senzace, milostný román nebo politický zločin!" Postmodernismus v podstatě říká, že výsledky vědeckého bádání závisejí na způsobu tázání.
"Normální" člověk je ale přesvědčen, že všechny vědecké objevy jsou už někde v přírodě předem obsaženy a my je jen odhalujeme. Takhle to může chápat jen člověk indoktrinovaný třemi stoletími scientistické výuky. Věda nám vnutila představu, že všem dobám a kulturám je vlastní stejná povaha světa. Nikde ale nebylo předem dáno, že budeme svět chápat zrovna tak, jak to děláme, a že vyvineme právě dnešní, západní podobu vědy. Pravděpodobnost, že by se věda jiné kultury (třeba mimozemské civilizace) zabývala matematikou či elektromagnetismem jako naše vědění západní, je stejně velká, jako že by tato kultura mluvila česky.
Ve škole nás učili, že vědci prý už brzy poručí větru, dešti, obrátí toky sibiřských řek a naučí nás za Uralem pěstovat meruňky. Pozná jednou věda svět natolik, aby ho dokázala řídit?
Představa řiditelnosti světa předpokládá redukovatelnost veškeré skutečnosti na "objektivní realitu". Přečtu-li si program světa, budu se moci postavit za jeho ovládací pult. Dnes už ale víme, že něco takového není v principu možné.
Ve vašich statích se píše o tom, že nastává soumrak vědeckého obrazu světa ...
A spolu s ním i soumrak moci vědy, která v novověku převzala od církve roli vlastníka jediné pravdy. Všimněte si, že nejde o soumrak vědy, ale o soumrak výlučného vědeckého obrazu světa. Věda se dnes tváří jako nějaké definitivní poznání, konečná odpověď na všechny otázky. Přišla se závaznými dogmaty, kterým je nutno věřit. Dá se proto mluvit o jejích mocenských ambicích. Ukazuje se ale, že existují i jiné, alternativní přístupy ke světu, stejně pravdivé jako věda.
Některými vědeckými kolegy jste za tato slova označován za černou ovci. Jak se vám s tímto cejchem žije?
Jsem si jist, že opravdovými kolegy z ničeho podobného podezírán být nemohu. Svůj život jsem vědě zasvětil. Věda se tedy pochopitelně těší mé úctě, neboť znám její význam, hodnotu a užitečnost jejích přesných, spolehlivých a obecných poznatků. To, co kritizuji, není věda, ale scientismus -- ideologický postoj, který redukuje celou mnohovrstevnou skutečnost na "objektivní realitu" a celou ji zahrnuje pod pravomoc vědy. Takový totalitní nárok vědu diskredituje. Už to, že někdo může být označen za černou ovci jen proto, že se jeho cesta k poznání vine neobvyklým směrem, ukazuje na zcírkevnatění vědy. Připomíná to konec středověku, kdy bylo v každé pochybnosti spatřováno kacířství a působení ďábla.
Studenti přicházejí ze středních škol na přírodovědeckou fakultu s naivní představou, že věda je nejlepším, nejspolehlivějším a privilegovaným způsobem poznání. Vy jim na vaší katedře tu představu rozbijete. Z hlediska vědy vlastně studenty zkazíte.
Poslání "kazit mládež a zavádět jiné bohy" dostala filozofie do vínku už od kolébky -- tak zněla obžaloba proti Sókratovi. Ukazujeme studentům, že kromě vědy existují i jiné přístupy ke světu, upozorňujeme na mnohotvárnost a proměnlivost vědy samé. Napsal jste, že věda je novodobým mýtem, za což vás někteří vědci nemají příliš rádi ...
Mytické vyprávění a věda jsou dva odlišné, ale stejně cenné a pravdivé pokusy o porozumění světu. Mýtus neříká, jak to na světě doopravdy bylo, nýbrž jak to na světě obecně chodí. To samé ale dělá i věda. Výsledkem vědeckého poznání jsou obecná pravidla, abstraktní zákonitosti. Stejně jako v mytickém vyprávění tu tedy vystupují neexistující události a bytosti. Ideální tělesa, s nimiž operují Newtonovy fyzikální zákony, jsou stejně málo skutečná jako draci nebo víly. Požadavek závaznosti, souvislosti a bezrozpornosti platí jak pro vědu, tak i pro mytické vyprávění. J. R. Tolkien se ve svých slavných knihách o Hobbitovi snažil vytvořit celistvý a vnitřně konzistentní popis mytického světa Středozemí s takovým úsilím, až na to skoro zašel. Podobnými krizemi prochází i věda: shromažďuje vědomosti tak dlouho, až se její původní a zdánlivě bezrozporná stavba začne zamlžovat. Musí pak být uměle udržována při životě tím, že se z ní násilně vylučují nové poznatky, které se do "staré" podoby vědy nevejdou.
Co se stane, když se rozporů nahromadí příliš mnoho?
Většina vědců nakonec uzná, že musí být něco vadného v původních předpokladech. Dojde k "vědecké revoluci", kterou teoretik vědy Thomas Kuhn označuje jako "změnu paradigmatu". Vznikne nové paradigma, nový vysvětlovací rámec a poznatky, které se do původní, staré podoby vědy nevešly, do něho najednou krásně zapadnou.
Taková revoluce nás ve vědě čeká?
Ne. My ji už zažíváme! Do současného vědeckého rámce už dnes mnoho nových faktů nezapadá. A nemusí to být jen módní kvantové podivnosti či parapsychologie.
Vědci vám na to ale řeknou: vymysleli jsme nové antibiotikum, které zachrání život spoustě lidí, tím pádem jsme odhalili objektivně fungující princip. Tak jaképak dohadování o změně paradigmatu a o mezích vědecké poznatelnosti světa?
Antibiotika jsou skutečně účinná, o tom není sporu. Za svou vědeckou kariéru jsem už ale zažil mnoho oprav a změn vysvětlení mechanismu jejich účinku. Dokazuje to neudržitelnost scientismu jako přesvědčení o definitivnosti a výlučnosti současného vědeckého pohledu na svět. O tom, co je v dané chvíli "vědecky dokázáno", nepřipouští scientismus pochybnost. Každý "nevědecký" postoj je pro scientismus klamný, a tudíž odsouzeníhodný.
Vy jste dokonce scientismus obvinil z vytvoření amorálních rysů moderní společnosti ...
Ve jménu vědy sice nebylo napácháno tolik zločinů jako třeba ve jménu Ježíše, ale vznikly díky ní moderní totalitní režimy, navrhující společnost jako mechanismus: když to zařídíme vědecky, musí to fungovat.
Proč to ale nikdy nefungovalo, proč se vědecky promyšlený ráj vždycky změnil v peklo s hromadami mrtvol?
Z pochopitelných důvodů: jsme živí, a tudíž mnohorozměrní. Subjektivita, jedinečnost, osobnost, duše, to všechno prostě do objektivního vědeckého postoje nezapadá. Neexistují žádné objektivní zákony, do kterých by se dal člověk nacpat.
Filozofové často kladou zvěrstva 20. století za vinu chladnému vědeckému přístupu ke světu. Věda prý rezignovala na morálku, protože ji nelze analyzovat mikroskopem či spektrometrem. Důsledný racionalista, stavící jen na exaktních vědeckých faktech, ale nedokáže vysvětlit, proč je nemravné vařit z lidí mýdlo.
Tímto způsobem rozvíjená rétorika mi vůči vědě připadá poněkud nefér. Věda hodnoty nepopírá, jen od nich záměrně odhlíží. Soustředila se jen na tu stránku skutečnosti, která je objektivní, a tedy hodnotově neutrální. Teprve scientismus pak přišel s tezí, že to, co se vymyká vědeckému pohledu, prostě neexistuje nebo jde nanejvýš o předsudek a klam. Jestliže je ale celá skutečnost objektivní a hodnotově neutrální, jak scientisté tvrdí, nelze se proti ničemu prohřešit! Koho dnes třeba napadne, že pitva, otevírání toho, co je skryté, je cosi nemravného, že jde o hanobení mrtvol?
Z hlediska novověké vědy jsou tedy vlastně Mengeleho pokusy zajímavým vědeckým experimentem. Neobchází vás z toho hrůza?
Pochopitelně! Nejvíc pak z toho, že Mengelemu mohla věda poskytnout morální alibi. Totéž ale platí i pro rasismus či dnešní sociobiologii. Ta v tzv. teorii sobeckého genu vyhlásila sobectví za základní, ba jediný princip, na který má být převedena veškerá morálka, obětavost, láska k bližnímu, ke kráse, k dobru i k pravdě. Všechny tyto projevy života jsou totiž podle sociobiologů jen výhodnými přežívacími triky a strategiemi, kterými se šíří příslušné "sobecké geny". Kultura, filozofie, umění, náboženství, to všechno jsou tedy jen okrajové vedlejší výsledky předávání genů. Jenže tady už spadly všechny masky a skončila jakákoliv legrace! Tady už skrze vědu nehovoří jen porušená mravnost, ale čistý ďábel! Ve všech světových kulturách za posledních pět tisíc let se podobným teoriím říkalo "zlo". Pokud je základním principem evoluce Darwinův přírodní výběr, je zlo nevyhnutelným závěrem důsledné aplikace základních vědeckých ctností -- nezaujatosti a racionality!
Ve filmu o magické Praze, na kterém jste spolupracoval, se mluví o tom, že jsme cestou k dnešní, "vědecké" civilizaci něco ztratili.
Ztratili jsme celý svět, ve kterém žijeme. Co nelze zvážit, změřit a analyzovat, to pro vědu neexistuje. Svět ale naštěstí není objektivní realitou, protože by pak pro lidi vůbec nebyl obyvatelný.
V Praze ale funguje spolek Sísyfos, sdružující vědce, kteří uznávají jen objektivní pohled na svět a bojují proti proutkařům, astrologii a dalším "iracionálním" jevům. Členové Sísyfa se zasloužili třeba o vyloučení homeopatické sekce z lékařské Společnosti J. E. Purkyně. Nedá se tu už mluvit o cenzuře?
Jde bezpochyby o pokus ustavit totalitní monopol vědy. Nedávno jsem slyšel jednoho člena spolku Sísyfos veřejně prohlásit, že ten, kdo se podrobuje homeopatické léčbě, by potřeboval léčbu psychiatrickou. Zeptal jsem se, zda by tedy neměli být psychiatrické léčbě podrobeni i věřící katolíci, kteří připisují zvláštní moc růženci, svěcené vodě či ostatkům svatých. Kdyby spolek Sísyfos skutečně usiloval o obranu racionality jako koherence a čistoty myšlení, byla by taková péče v současné době zmatení jazyků jen vítaná. Mám ale dobré důvody se domnívat, že jde spíš o prosazování výlučnosti a závaznosti jednoho jediného, "vědeckého" přístupu a potlačování přístupů jiných.
Když člověk dostane rýmu, měl by mít právo rozhodnutí, zda se bude léčit "vědeckým" acylpyrinem, nebo "šarlatánskými" homeopatiky. Jenže spolek Sísyfos chce homeopatii zakázat jako iracionální a nevědeckou.
homeopatie už dnes de facto zakázaná je, protože ji zdravotní pojišťovny nesmějí pacientům proplácet. Důvody pochopitelně nejsou ekonomické, ale ideologické. V rámci současného vědeckého paradigmatu, tedy objektivního pojetí skutečnosti, jehož základem jsou molekulární mechanismy, je homeopatie nesmyslem. Jenže nemoc a zdraví nejsou objektivními kategoriemi a člověk není mechanicky fungujícím strojem.
Kromě filozofa jste i vědcem. Co byste si tedy vzal na nachlazení vy?
Já osobně asi salicylát (acylpyrin), s plným vědomím toho, že přesný mechanismus jeho působení není vědě dodnes znám. Ze setrvačnosti, z úcty k tradici, a hlavně proto, že se v homeopatii nevyznám. Manželka mi ale většinou dá homeopatika. Vyzná se v tom, jsou zjevně účinnější -- a navíc: není nad něžnou péči ...
Prof. RNDr. PhDr. ZDENĚK NEUBAUER (56) vystudoval biologii a poté filozofii. Pracoval v Mikrobiologickém ústavu ČSAV, v Ústavu genetiky a biofyziky v Neapoli, po návratu byl vědeckým asistentem na katedře mikrobiologie a genetiky přírodovědecké fakulty UK. Je autorem několika důležitých vědeckých objevů z oboru molekulární genetiky bakteriálních virů. V osmdesátých letech fakultu opustil a živil se jako programátor a matematik-analytik. Po návratu na jaře 1990 obnovil na Přf UK Rádlovu katedru filozofie a dějin přírodních věd. Přednáší na přírodovědecké a filozofické fakultě UK a v Centru teoretických studií. O filozofické stránce vědeckého poznání napsal mnoho článků a několik knih (např. Přímluvce postmoderny, Kybernetické problémy přírodovědy, Střetnutí paradigmat, Pád totality a konec vědeckého světonázoru, O roli mýtů a symbolů ve vědeckém poznání atd.).
IVAN BREZINA
Foto PETR JEDINÁK
zdroj: časopis Reflex