VŠEHO MOC ŠKODÍ
"Racionální myšlení a naše schopnost poznávat svět mohou být slepou uličkou vývoje -- ohrožují samo přežití člověka jako druhu," tvrdí prof. MUDr. OLDŘICH NEČAS, DrSc. (77). Muž, který svým výzkumem regenerace buněk získal mezinárodní věhlas a uctivou přezdívku Otec protoplastů, pozoruje život na této planetě očima biologa a někdy to není právě povzbudivý pohled.
Co vás přivedlo ke studiu biologie?
Od malička mě zajímala příroda, hlavně živá. Už jako malý kluk jsem si dělal herbáře, sbíral motýly. Pak se mi dostala do ruky knížka Mladý biolog od profesora Ferdinanda Herčíka, kde byly návody k pokusům. Sestavil jsem si vlastní mikroskop ze starých čoček a bádal. Na lékařské fakultě jsem se pak jako student hned hlásil k Herčíkovi do laboratoře.
Četl jsem o vás, že jste specialista na buněčnou biologii, zejména regeneraci buněk. Co si pod tím představit?
Buňka je velmi složitý organismus a mě zajímalo, s čím vším se umí sama vyrovnat. Když ji rozdělíte na kousky, jestli ty kousky dorostou. Když ji zbavíte buněčné stěny, jestli si vytvoří novou. A tak dále.
Prostě jste ty buňky různě trápil, abyste zjistil, co všechno vydrží.
Tak nějak. Zkoumal jsem, co všechno umějí, a ukázalo se, že je toho víc, než se obecně předpokládalo. Většina vědců ve světě se například domnívala, že protoplast -- buňka bez buněčné stěny -- nemůže zregenerovat. A já dokázal, že může. Což mi v zahraničí vyneslo jistou pozornost. Přednášet po světě mě komunisti moc nenechali, ale řada kolegů, kteří se práci s protoplasty chtěli naučit, jezdila k nám do ústavu.
Nejsou také ostatní živé organismy odolnější, než bychom čekali? Pampelišky kupříkladu dokážou na své cestě za světlem prorazit i skrze festovní asfaltku. Není ta věčně omílaná křehkost života jen mýtus?
Když jde o jedince, křehký je až běda. Změníte organismu o něco teplotu a zahyne, změníte mu chemismus, přestane existovat. Ale jako celek je život nesmírně houževnatý a má neuvěřitelnou schopnost adaptace. Někdo se vždycky přizpůsobí a přežije.
Někdo?
Tak něco, když chcete. Známe bakterie, které vydrží žít bez kyslíku, v teplotách několika set stupňů a v tlaku stovek atmosfér. Také na úrovni buněk to vypadá, že se vždycky najdou organismy, které přežijí.
Copak je evoluční přizpůsobivost bez hranic?
Zatím to tak vypadá. A navíc -- evoluční adaptace není jediný způsob přežití, život se novým podmínkám umí přizpůsobit i jinak. Už na úrovni buněk známe některé mechanismy, které umějí reagovat na různé fluktuace a změny hodnot v okolí. Když například vezmete kulturu kvasinek a naráz je zahřejete na 46 stupňů Celsia, zahynou. Totéž platí při jisté dávce ozáření. Jestliže však buňky kvasinek napřed ohřejete či ozáříte jen mírně, přežijí pak i dávku, která by pro ně byla bez přípravy smrtelná. Po prvním lehčím stresu prostě začnou syntetizovat protein, který je před vražedným zářením nebo teplotou ochrání.
Jak působí?
Stres mění tvar molekul a stresové proteiny dovedou změněné molekuly rozeznat. Buď jejich tvar opraví, nebo spustí buněčné mechanismy, které je zlikvidují a rozloží na jednotlivé aminokyseliny.
Ve škole nás učili, že buňka je nejjednodušší živý organismus. Jakási elementární částice života. Proč právě buňka, a ne třeba jednodušší viry?
Záleží na tom, jak život definujete. Kdyby šlo jen o schopnost množit se, pak bychom mohli říci, že jsou živé už nukleové kyseliny. I ty se replikují, o bílkovinách ani nemluvě. Živý organismus však má i další typické vlastnosti. Jde o otevřený systém, který dovede samostatně využívat energii a živiny ze svého okolí, vyvíjí se a umí se přizpůsobit změnám. Zatímco třeba zmíněné viry jsou jen molekuly nukleové kyseliny odkázané na život v buňkách svého hostitele.
Spisovatel Stanislaw Lem kdysi nabídl hypotézu, že na naší planetě život vůbec nevznikl. Prý sem jen někdo vysypal biologický odpad a před vypuštěním zamíchal tu břečku doleva. Šlo o žert, ale úvahy o mimozemském zdroji života existují. Nabízí podle vás biologie nějaké vysvětlení?
Tím se bude věda zabývat, až se objeví alespoň jediný fakt, který by pro to svědčil.
Slyšel jsem už o nějakých bakteriích na meteoritech ...
To jste si popletl. Bakterie v žádném případě. Jen organické látky. Jenže ty mohou vzniknout abiotickou cestou, to prokázal už v polovině minulého století Stanley Morgan. Když uměle napodobil horké pramoře a tehdejší atmosféru ze čpavku, metanu a vodíku, začaly se mu v přístroji srážet první aminokyseliny. Ještě složitější látky pak syntetizoval Fox. A takzvané Eigenovy hypercykly ukazují, že ve zkumavce mohou z nukleotidů vznikat i dlouhé řetězce deoxyribonukleové kyseliny, která slouží jako genetický kód všeho živého.
Znamená to, že můžeme mimozemský původ života vyloučit?
To jistě ne. Podmínky ve vesmíru zase nejsou tak drastické, aby musely každou formu života zahubit. Mohou v něm létat spory -- buňky s přeměněným metabolismem, které nepotřebují živiny, nepotřebují kyslík, vodu ...
Jak dlouho?
Nikdo neví. Minimálně dva tisíce let, to už je prokázáno. V egyptských pyramidách se totiž našla takhle stará semena pšenice, a přesto pak vyklíčila.
Vesmírný mráz by takovým sporám nevadil?
Nevadil. Spora nesnese jen vysokou teplotu. Nízkou klidně. Ale opakuji, této hypotéze vůbec nic nenasvědčuje. Naopak -- všechno zatím mluví pro to, že život jakožto způsob existence bílkovin vznikl samovolně a na této planetě.
Kdy asi?
Zhruba před čtyřmi miliardami let mohly vzniknout nejprimitivnější formy života. Něco na způsob prabakterií. Nazýváme je eobionty a nevíme, jak vypadaly, protože ještě neměly buněčnou stěnu a nedochovaly se. Z nich pak před více než třemi miliardami let vznikly nejjednodušší buňky. To je dokázáno, našly se jejich zkameněliny. Šlo o prokaryontní organismy, snad podobné těm nejjednodušším buňkám, které známe i dnes. Ty mají jen několik set genů a povrchovou membránu jako jedinou strukturu. Před necelou miliardou let pak vznikly mnohem složitější eukaryontní buňky, stavební materiál všech vyspělejších forem života, zanedlouho po nich jednobuněčné modrozelené řasy, které jako první začaly s fotosyntézou, a pak už následovaly první mnohobuněčné organismy.
Kde je při takovém pohledu místo pro nějakého stvořitele? Fyzikové tvrdí, že pokud vůbec, pak při samém zrození vesmíru, při Velikém třesku. Jak to vidíte vy?
Přímé stvoření člověka pohřbil už Darwin, když popsal vývoj druhů přírodním výběrem. To uznala v encyklice předposledního papeže i katolická církev. Zbývá skutečně jen možnost, že byla nějaká myšlenka primárním hybatelem na samém počátku, ať už vesmíru, nebo jen života na naší planetě. V Biologické společnosti, jíž jsem předsedou, jsme loni pořádali diskusi, kde padla i otázka, jestli darwinistický princip neplatí i pro vznik života vůbec. Vznikly dvě názorové skupiny. Podle první platí Darwinovy zákony evoluce i v neživém světě, podle druhé je život neredukovatelně komplexní a obsahuje i jakousi skrytou myšlenku.
Z vaší dikce soudím, že patříte k první skupině.
Správně. Už jsme mluvili o nukleotidech, bílkovinách, které se náhodně řadí do polymerů. Některé jsou stabilnější než ostatní, jiné se rozpadnou dřív. Prvních tudíž přibývá. To je podle mě darwinismus jako na dlani. Vzniklé řetězce se také replikují, což je základní vlastnost nukleových kyselin. Podle jejich vzoru tudíž vzniknou další molekuly a ty stabilnější z nich budou mít víc "potomků". A máte tu -- ještě daleko v neživém světě -- další stupeň darwinovské selekce.
Uznáváte i jiné poznání, než kterého lze dosáhnout vědeckými metodami?
Co tím myslíte?
Meditaci, extázi, magii, nazvěte to, jak chcete. Tázání obrácené dovnitř, které by trochu osvětlilo místo člověka ve světě. Vhled zaměřený hlouběji, než kam dosáhne pravítko a kružítko.
To jsou nástroje na ovládání lidí, nic pro mě. Proti víře nic nemám -- když někomu pomůže ulehčit život, proč mu ji brát. Já osobně ovšem nic takového nepotřebuji. A poznání, které nevede k exaktně doložitelnému závěru, mě nijak neláká.
Váš oblíbený učitel neváhal psát ani o parapsychologii. "Cítění a vidění na dálku" se prý "objasnily přesnými vědeckými metodami" ...
Žádný z takových jevů zatím nebyl exaktně prokázán. Osobně v jejich existenci nevěřím. A podle mě tomu moc nevěřil ani můj učitel.
Profesor Herčík psal i o tibetské mystice. Myslíte, že si vymýšlel? Nikdy jste se o tom spolu nebavili?
Nikdy. Osobně ho podezřívám, že za tím byla jen snaha napsat úvahu o něčem, co by zajímalo širší veřejnost.
Co říkáte teorii o Zemi jakožto celistvém živém organismu?
Myslíte Lowelockovu Gaiu, o níž mluví stoupenci New Age? Prázdné fantazie.
Vraťme se tedy k životu člověka. Je na něm z pohledu biologa-materialisty něco unikátního?
Řada věcí. Například žijeme v tlupách, biologové jim říkají subpopulace, jejichž organizace je hrozně složitá.
Mravenci žijí podobně. Dokonce mají i dělbu práce a chovají si mšice pro svou potravu. Někde jsem četl, že už jim chybí jen televize a budou jako my.
Možná jsou evolučně ještě dál. Jejich společenství jsou pevnější a "vědomí" celého kolektivu je u nich na vyšší úrovni než u jednotlivců. Podobně jako včely v roji žijí v systému, který je o jednu organizační úroveň nad námi.
Ale tu televizi hned tak mít nebudou, že?
Naštěstí pro ně. Což pochopíte, až to dopovím. Teď ještě k těm skupinám. Když zdůrazníme genetická hlediska, to jest znaky, o nichž je v poslední době ušlechtilé říkat, že nejsou podstatné, lidstvo se nám rozpadne na rasy, podrasy a jiné skupiny. Ale vedle toho je i spousta dalších kritérií, jež se vzájemně prolínají.
To je spíš sociologický pohled, ne? Čím je to důležité pro biologa?
Člověk představuje jeden z mála živočišných druhů, kde mezi sebou nesoutěží a nebojují o existenci jen jednotlivci, ale právě tyto složité skupiny. Co jsou dějiny lidstva z pohledu Darwinova učení? Boj o potravu, prostor a stále více také o zdroje. Minulost jednoho druhu, jehož činností nevzniká kromě výplodů abstraktního myšlení žádná nová kvalita. Zato se od ostatních živočišných druhů lišíme schopností likvidovat celá etnika, případně zahubit se docela.
Naznačujete, že spějeme k trpkému konci?
Nejsme pány tvorstva a podléháme stejným zákonitostem jako ostatní živočišné druhy. Domnívat se, že Homo sapiens nevyhyne, by bylo trochu naivní. Tím spíš, že je tu ještě vážnější riziko než nějaké války. Paradoxně spočívá právě v tom, na co jsme zatím tak pyšní. V tom, co nám zatím ve vnitrodruhovém i mezidruhovém soupeření tak pomáhá.
Zdravý rozum?
Nezdravý rozum. Schopnost poznávat a hromadit obrovské množství informací. Věda a technika, které nám umožňují měnit prostředí i v případech, kdy to pravděpodobnost našeho přežití nijak nezvyšuje, nýbrž naopak dramaticky snižuje.
Máte na mysli ekologická rizika? Nebo vyčerpání zdrojů?
Všechno dohromady. Stovky a tisíce generací jsme se adaptovali na nějaké prostředí. Najednou je pryč a rychle se mění celý způsob našeho života. Jinak se stravujeme, žijeme ve městech, v permanentním stresu, kolem nás přibývá znečištěného prostředí. A výsledky už přicházejí. Množí se psychosomatické poruchy, rostou neurózy a alergie, absolutně přibývá nádorů, ztrácíme plodnost ...
Vidíte nějakou cestu, jak z toho ven?
Věda ji ukazuje už dlouho, ale politici na to kašlou. Zastavit růst ekonomiky? Omezit spotřebu? Který politik vám tohle řekne, natož aby se odvážil něco v tom udělat?
Třeba se ještě probereme.
Šance tu je. Ale riziko roste. Existují už biologické prognózy, že se počet lidí opět zredukuje na pár desítek miliónů, jako tomu bylo před sto tisíci lety. Nebo že geneticky zdegenerujeme. Pak by na tom byli ti mravenci bez televize skutečně mnohem líp.
Prof. MUDr. OLDŘICH NEČAS, DrSc., člen Učené společnosti ČR, pracuje už půl století v Biologickém ústavu lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně, kde v roce 1950 promoval. Kromě výzkumu buněk a schopnosti jejich regenerace se věnuje i teoretické biologii, zejména metodologii biologických věd, výzkumu živých soustav a obecnému významu poznávacích procesů živých systémů. Jeho vědecko-popularizační práce zahrnuje stovky článků a přednášek, je autorem či spoluautorem devatenácti vědeckých monografií a mnoha publikací v tuzemsku i zahraničí. Jeho učebnice biologie pro studenty medicíny a přírodovědných směrů se nedávno dočkala sedmého vydání. Jako respektovaný učitel i vědec byl oceněn řadou vyznamenání, naposledy před dvěma lety Cenou Františka Palackého za celoživotní dílo.
JAN ZVELEBIL
FOTO PETR JEDINÁK
zdroj: časopis Reflex