Přirozený chod věcí

Tour de France znamená pro cyklistiku totéž co pro tenis Wimbledon: závod závodů, největší, jedinečný, strhující. Tour je ryze mužskou záležitostí natolik prosáknutou testosteronem, že by se dal tenhle hormon v pelotonu krájet. Mezi ostrými muži se pohybuje jediná žena - MARKÉTA NAVRÁTILOVÁ (33). Nikoliv však v sedle bicyklu, nýbrž silné motorky, aby mohla se svým fotoaparátem pořídit záběry z bezprostřední blízkosti. Jde o výsadu, privilegovanou pozici, kterou získají jenom ti nejlepší. Nyní jsou její fotografie k vidění na pražské Staroměstské radnici v rámci výstavy SPORT FOTO, pořádané Českým olympijským výborem.

Na Vysoké škole uměleckoprůmyslové jste vystudovala design, nicméně věnujete se zejména sportovní fotografii. Sportovala jste sama někdy?
Do jedenadvaceti intenzívně. Ve čtyřech letech mě maminka přihlásila na sportovní gymnastiku. Bydleli jsme tehdy v Hodoníně a byla jsem v družstvu, které se umísťovalo mezi prvními třemi na mistrovství republiky. V deseti jsem měla jít do pražského střediska vrcholového sportu, ale rodiče to zavrhli z obavy před zraněním. Tak jsem začala hrát tenis a až do dorostu jsem bývala mezi deseti nejlepšími, ale nikdy jsem nebyla v nejužší špičce, jež mohla jezdit reprezentovat do zahraničí. Když mi bylo osmnáct, otevřely se hranice a hrála jsem pak tři roky ligu v Rakousku. Pak jsem ze dne na den skončila. Raketu jsem vzala do ruky až za deset let.

Proč?
V osmnácti jsem měla těžkou havárii, tři fraktury v obličeji, trvalé následky na páteři a záda se mi nedala natolik dohromady, abych mohla hrát více zápasů za sebou.

To byl pořádný životní kotrmelec!
Strašlivý, o sto osmdesát stupňů. Do té doby jsem žila jen sportem, nic jiného jsem neznala, jenom tenisové kurty, denně jsem trénovala i pět hodin. Dělala jsem jen, co mi řekli, nikdy jsem nebyla revoltujícím dítětem. Když jsem toho nechala, měsíc jsem ležela na kanapi, hleděla do stropu. Nevěděla jsem, co budu dělat. Prázdno. Přede mnou najednou nic nebylo. Byl to dosud nepoznaný pocit. Svým způsobem vzrušující. Ta autonehoda byla při zpětném pohledu jednou z „nejlepších věcí“ v mém životě. Najednou bylo vše jednodušší, to, co jsem považovala za důležité, ztratilo svůj význam.

Věříte na osud?
Chci věřit v jakousi spravedlnost. Jak se do lesa volá...Snažím se nelámat věci přes koleno a co nejméně narušovat jejich přirozený chod. Věřím, že osud přeje připraveným. Na deseti procentech věcí, které jsou součástí mého života, mi extrémně záleží, na zbytek pohlížím tak, jak říkával profesor na škole: „To, co není důležité, se vyřeší samo.“

Měla jste předtím nějaké sny?
Jistě. Jeden z těch dětských byla například představa, že budu jezdit jako řidič s tirákem.

Jak vás napadlo přihlásit se právě na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou?
Bavilo mě kreslit, malovat, ale připadala jsem si vždycky příliš normální na to, abych mohla studovat na nějaké umělecké škole. Nenosila jsem bílou šálu, nebyla jsem rozevlátý bohém. V létě jsem neměla co dělat a maminka mě přihlásila na letní kurs, který pořádala Vysoká škola uměleckoprůmyslová ve Zlíně. Chodily na něj děti z uherskohradišťské uměleckoprůmyslové školy, které se chtěly hlásit na vysokou, nebo tam byli starší lidé, co se chtěli naučit kreslit. Bavilo mě to. Rozhodla jsem se, že se zkusím na VŠUP dostat. Pět měsíců jsem kreslila ještě intenzívněji, než jsem předtím trénovala. Na talentovky jsem místo tenisových raket v podpaží nesla desky s výkresy, ani jsem nevěděla, jak se to má nosit. Vzali mě. Asi potřebovali někoho, kdo je tak trochu jiný. Byla jsem nepopsaný list a umělecké prostředí mě přitahovalo i proto, že tenis je sport, kde nejlepší je ten, kdo všechny ostatní porazí, kdežto v umění se na branky, body ani vteřiny nehraje. Navíc se mi líbilo, že design je užité umění a předpokládá vzdělanost v mnoha různých oborech. To je důvod, proč mě zajímá.

Jak jste se dostala k focení Tour de France a cyklistiky?
Náhodou. V roce 1992 jsem se jela podívat s tatínkem a kamarády na Tour de France, jen tak, bez jiného úmyslu než se kouknout na slavný závod. Protože jsem se nudila a měla jsem u sebe foťák, fotila jsem ten neskutečný cyklistický mumraj. Oslovil mě tam fotograf John Pierce z jedné anglické agentury, jestli fotím. Přiznala jsem, že ne, ale on mi kupodivu nabídl, ať mu pošlu nějaké fotky, které jsem z etap v Alpách udělala. Poslala jsem je a on mi nabídl, abych s ním začala jako fotografka jezdit na cyklistické závody.

Tour de France jste v posledních čtyřech ročnících celou absolvovala na motorce, jinak se musejí fotografové spokojit s místy u trati nebo na startu a v cíli a mají jenom omezené možnosti udělat dramatický snímek, nedostanou se vůbec ke klíčovým okamžikům, k únikům, sjezdům, fyzickým kolapsům, pádům a podobným obrazově atraktivním událostem. Je těžké získat toto privilegované postavení?
Nikam jsem se netlačila, ale všiml si mě majitel agentury Cor Vos, také fotograf, jenž měl na rozdíl od Johna Pierce možnost pohybovat se v pelotonu s motorkou. To mě zajímalo, i když mi řekl, že mi zaplatí jen náklady, ale první rok budu pro něj pracovat zadarmo. Nevadilo mi to. Další Tour jsem jela všechny etapy vyjma ty, které byly v horách, ty si nenechal ujít. Posledních pět let sedím na motorce jenom já. Dal mi důvěru, nezklamala jsem ho, neudělala jsem žádnou velkou chybu. Pro mě je vítězství už to, když se vrátíme zdraví a bez nabourané motorky zpátky, protože to je základní předpoklad, abychom přivezli obrázky.

Spadla jste někdy z motorky?
Kupodivu ne na Tour de France, ale doma při Závodu míru, když jsme se nechali zavřít v zatáčce pelotonem a skončili v příkopě. Měla jsem jenom pohmožděný palec, ale od té doby na Závodě míru nechci na motorce jet. Na Tour de France jezdím s řidičem, s nímž celý rok absolvuji všechny závody, je to Pařížan Aurelio Broggio. Tak jako je privilegium pro fotografa sedět na motorce během závodu, tak je to čest i pro řidiče motorek, být na Tour de France, jsou na to hrdí, váží si toho a jsou to profesionálové. Aurelio je bývalý cyklista, takže se v cyklistice vyzná, navíc ho opravdu zajímá i focení, což je velmi příjemné, protože mě upozorní na věci, jakých bych si já nevšimla. Řidiči nejenom že řídí motorku, ale fotky při horských a nejdůležitějších etapách jsou z poloviny i jejich úspěchem. Když vás nepřiveze tam, kde se něco děje, máte smůlu a nebude fotografie. Nebo když si neohlídá místo a ostatní fotografové na motorkách - je jich celkem patnáct - se dostanou před něj. Také jet do ostrého kopce minimální rychlostí je umění. Pokud mám já odpovědnost za obrázky, Aurelio má navíc odpovědnost za zdraví a životy.

Jaká pravidla se musejí dodržovat?
To základní zní, že nesmíte ohrozit závodníky, potom týmové manažery a další v hierarchii. Třeba když chceme předjet peloton, musíme se ptát, jestli můžeme, buď regulátora na motorce, nebo zaklepat na ředitelské auto, v němž sedí ředitel JeanMarie LeBlanc nebo Christian Prudhomme. Oni přesně vědí, kde bude kruhový objezd, kde je sjezd a kde bude volněji. Někdy to jde hned, jindy visíme s pelotonem třeba i několik kilometrů jako jeho součást, než se prokličkujeme v zatáčkách. Pro cyklisty je lepší, když vedle nich jedete stejnou rychlostí, oni nemají rádi, jezdí-li kolem nich motorky podstatně rychleji. Když jste součástí pelotonu, to jim nevadí, občas si zanadávají, ale většinou vědí, že k závodu patříme, a nezlobí se na nás.

Dá se nějak odlišit od konkurence, když máte v pelotonu zhruba stejnou pozici?
Navzájem se dobře známe, pořád se v pelotonu objevují stejní fotografové, každý se snaží být o krok nebo dva vepředu, každý rok se posunujeme k lepší kvalitě. Stále je co se učit. Když se dívám na fotky z prvních let, zdají se mi strašné. Málokdy dělám výřezy, chci fotit to, co chci, aby na snímku bylo a pak ho nemusela upravovat. Základ je předem vědět, co chcete fotit. Když to nevíte, pak je to chaos a je velmi snadné se v něm utopit. Je to bezradnost. Teď jsou moje fotky snad jednoznačnější, definovanější.

Souvisí to s tím, že znáte zákonitosti pohybu pelotonu a zároveň máte výtvarné cítění?
Doufám, že ano. Snažím se, aby na mých fotografiích byly zachyceny souvislosti dotvářející kolorit a atmosféru tohoto výjimečného závodu. Tour de France je specifická na focení, velmi intenzívní, musíte být stále ve střehu jako Pepek ve Francouzské spojce. Některé situace, například úniky focené zespodu, nelze vyfotit bez dávky akrobacie - jsem vykloněná z motorky tak, že ani nevidím do objektivu, s fotoaparátem dvacet centimetrů nad zemí. Chyba v tomto okamžiku znamená ohrožení nejen moje a Aurelia, ale také samotných cyklistů. Nejhorší jsou dlouhé sjezdy s kopců, v mlze, dešti, to je opravdu nebezpečné, strašidelné, mám strach, nikdo není připoutaný. Motorky jsou sice pohodlné, ale stejně se na nich sedí v nepřirozené pozici, v každé ruce jeden foťák, držím se nohama...

Jak vás mezi sebe přijali kolegové? Jediná žena...
Ze začátku, když viděli holku v helmě, si museli nějakou dobu zvykat, jak jí zpod ní vylézají blonďaté vlasy. Asi si zvykali déle než já na ně. V tiskovém středisku zvědavě nahlíželi, jaké fotky jsem udělala, ale když zjistili, že nejsou špatné, uklidnili se. Nikdy jsem tím, že jsem holka, neoperovala, neměla jsem výhody, šla jsem normální cestou fotografa, jinak bych za sebou neměla letos třináctou Tour. Jen jednou...

Co se jednou stalo?
Zapomněla jsem si vzít helmu při horské časovce na Alpe-d'Huez, kolem cesty snad milión lidí. Jet na motorce bez helmy je proti všem předpisům, riskla jsem to, vzala si šátek, jenže regulátor si toho všiml a dostala jsem vynadáno: „Vlastním životem ručíme za to, že se nic v pelotonu ani vám nestane, a ty mi jedeš nahoru bez helmy.“ Za takovou věc hrozí, že se už motorka na druhý den v pelotonu neobjeví - a to je konec. Průšvih. Přišla jsem do tiskového střediska, hodně skleslá, ale kolegové od Reuters a L'Equipe se přimluvili, takže regulátor pelotonu jen pohrozil: „Markéto, to bylo poprvé a naposledy!“ Věděl, že už to nikdy neudělám.

Jak se cítíte, když fotografujete havárie, těžké úrazy?
Někdy cyklisté padají na rovné cestě, to se jim většinou nic nestane, jen se trochu odřou a zasmějí se tomu. Ale jsou pády nebezpečné, kdy dochází ke zlomeninám. Jako letos Valverde, když spadl, zlomil si nohu, skončil v ostružinách a vypadal jako mrtvý, ani se nehnul, jako by byl v rakvi. Fotila jsem to...Mám kamaráda u Associated Press a toho jsem se ptala, jak mu je, když fotí válku, a jak to bere, když místo aby lidem pomáhal, tak je fotografuje. Řekl mi, že je tam od toho, aby fotografoval. Od léčení jsou zase jiní. Nedá se fotit a zároveň pomáhat. Stejně tam byli okamžitě doktoři. Fotila jsem i smrtelný úraz Casartelliho, bylo to hrozné: hlavou narazil na obrubník a ležel zakrvavený, schoulený na cestě, Byl to historický okamžik. Díky jeho smrti jsou již u profesionálů povinné helmy, na druhou stranu to zhoršilo poněkud fotogeničnost cyklistiky, protože jim není dost dobře vidět do tváře...Který cyklista je podle vás nejsympatičtější? Nemám žádného většího oblíbence ani nikoho přehnaně neobdivuju. Ovšem blízká přítomnost „Pepana“ Padrnose mě potěší vždycky.

Rozumím, tak kdo je nadprůměrně fotogenický?
Řekla bych, že Jens Voigt. Výborně se fotografoval také Pantani. A samozřejmě Lance Armstrong, sedminásobný vítěz Tour de France, vypadal na kole skvěle a už jeho přítomnost v pelotonu byla lehce povznášející. To už se asi nebude opakovat, měl obrovské charisma překračující sportovní rámec.

Charisma? Má pověst velmi arogantního člověka. Jak reagoval na fotografování?
Armstrong je inteligentní, normální kluk, který když ví, že nemá proti sobě rovnocenného partnera, tak hraje roli povýšené hvězdy. Ale pokud pozná, že po něm nic nechcete a nezblázníte se z něj, chová se docela normálně. Když se někde objeví, hned je kolem něj spousta fotografů, ale mě takové situace nezajímají a nefotím je, což si uvědomuje. V pelotonu jsem mohla přijet k němu blíž než ostatní fotografové, nevadilo mu to, navíc kamarádím s jeho osobním fotografem Grahamem Watsonem. Až budu vydávat knížku, možná ho požádám o předmluvu od Lance.

Letos dopoval vítěz Floyd Landis a roky se hovořilo o tom, že za Armstrongovými neuvěřitelnými triumfy může být také chemie. Co si o tom myslíte?
Sledovala jsem ho nedávno v noční show v americké televizi, a když se ho ptali, co říká na doping, řekl, že musí být regulovaný, takže to ani nepopřel, ani nepřiznal. Něco na tom asi bude. Jeho sebevědomí asi vycházelo především z toho, že když byl smrtelně nemocný, ocitl se tam, odkud se málokdo vrátí...Ale do problematiky dopingu nevidím, protože nemám z čeho si utvořit názor. Jsem fotograf cyklistického světa, zůstávám na druhé straně a tahle pozice mi vyhovuje.

Ukazovala jste fotografie z cyklisticky Pavlu Štechovi, jehož ateliér fotografie jste na VŠUP také navštěvovala a který rád jezdil na horském kole?
Některé jsem mu promítala a měla jsem radost, že se mu některé velmi líbily. Ale než jsem zjistila, co a jak chci fotit, mi pár let trvalo. Také jsem se snažila fotografii naučit rozumět. Samozřejmě, čím více mám zkušeností, tím je pro mě jednodušší dělat správná rozhodnutí při fotografováni tak složitého organismu, jako je třítýdenní Tour de France. Nejsem do cyklistiky zakouslá jako ostatní cyklističtí fotografové, proto to možná vidím trochu z dálky nebo v jiných souvislostech. Některé moje fotky, které se objevily na dvoustranách v prestižních francouzských nebo anglických časopisech, mi připadaly, že už budou těžko přijatelné. Jako například mrakodrapy v Kuala Lumpuru odrážející se v kaluži a okolo nenápadný cyklistický peloton, ale byly přijaty příznivě. Když mají snímky v sobě obsah i nějakou formální kvalitu, tak se mohou objevit i v jiných souvislostech než ryze sportovních.

***
MARKÉTA NAVRÁTILOVÁ se narodila 10. prosince 1972 v Kyjově. V roce 1999 absolvovala ateliér designu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Profesionální cyklistiku fotografuje od roku 1992, nejprve spolupracovala s anglickou agenturou Photosport International, od roku 1997 fotografuje pro nizozemskou agenturu Cor Vos. Její fotografie byly publikovány v cyklistických časopisech, knihách, kalendářích a reklamních projektech po celém světě; 2003-5 kniha Highlights (Holandsko, obrazová publikace profesionální cyklistiky). Od roku 2001 uspořádala čtyři samostatné výstavy, dvakrát vystavovala v rámci Sportovní fotografie roku (2003, 2006) pořádané ČOV. Samostatný kalendář 2005, 2006. Vedle cyklistiky se věnuje portrétu a reportáži nebo fotografii designu.
Reflex 34/2006 Zpět zdroj: časopis Reflex
© jedinak.cz