www.jedinak.cz

KARLÍNSKÝ MISIONÁŘ

MILOSLAV NAVRÁTIL (52) otevřel svoji Galerii Litera v pražském Karlíně v roce 1991, dávno před tím, než přišla nesmírná potopa a než se někdejší průmyslová periférie stala vyhledávanou lokalitou nejenom spoustou firem, ale umělci nacházejícími zalíbení ve starých industriálních halách. Galerie Litera vznikla na počátku éry nadšeného budování soukromých výstavních síní, z nichž drtivá většina nepřežila. Miloslav Navrátil pořád drží svoji pozici v bývalém krámu na Karlínském náměstí číslo 13, z něhož se stala prestižní adresa, na níž se představují přední čeští autoři, jako František Skála, Jiří Anderle, Jiří Beránek nebo Karel Pauzer, ale také zahraniční umělci - za všechny jmenujme Rakušana Hermanna Nitsche, zakladatele vídeňského akcionismu.

Když přišla před pěti lety povodeň a galerie byla až po strop plná vody, nepřemýšlel jste o tom, že si dáte pauzu?
Ne, snášel jsem to docela dobře. Voda má tu vlastnost, že většinou přijde a odejde.

Vždyť vám zničila galerii, přišel jste o spoustu věcí, včetně vzácných knížek, ne?
Vzalo to tenkrát nejenom galerii, ale i můj byt, protože bydlím kousek odtud, na Invalidovně. V přízemí ...

Takže dvojitý zásah. Takovou smůlu snad nikdo jiný neměl. Jak jste se s tím vyrovnával?
Přišel jsem na to, že když jde jen o věci, není to žádná hrůza. Problém trochu nastane, když něco hledám, nějakou listinu nebo knihu, a říkám si: sakra, vždyť bych to tady někde měl mít. A pak si vzpomenu, že to skončilo někde na Maninách na skládce. Přivedlo mě to k tomu, že - i když to tady v galerii na první pohled tak nevypadá - jsem přestal hromadit věci. Jestli se nemýlím, doma mám asi tři knížky. Kdyby to náhodou přišlo znova, alespoň už nemůžu zažít bolestný pocit ztráty. Když si vybavím, jak jsem vyhazoval na haldu vzácné tisky a knihy ... Čím lepší papír měly, tím větší se z nich stala houba a lépe nabíraly nejenom barvu, když se tiskly, ale potom také všechno svinstvo z vody. Dvacet let jsem na sbírce knížek pracoval. Nešlo ani tak o to, že byly vzácné kvůli svému stáří, ale ke spoustě z nich jsem měl úzký vztah, protože v nich byla osobní věnování od Jaroslava Seiferta, Bohumila Hrabala a dalších, dnes už nežijících lidí. Dalším poučením je, že už si nenechávám pro sebe skoro žádné věci na papíře, ale jen bronzové, kamenné nebo z pryskyřice - to je úžasné, ty se jen ostříkají hadicí a jsou zase jako nové. Oleje, když mají dobře udělaný podklad, také vydrží ledacos. Kdežto kresby a grafiky jdou rovnou ... do háje. Jste nejen jeden z nejdéle fungujících pražských privátních galeristů, ale tahle více než patnáctiletá tradice je ojedinělá i v celé zemi. Kdy zažíváte pocity spokojenosti a řeknete si, že to, co děláte, má smysl? Jsou výstavy, ze kterých mám vyloženě radost. A když jsou hotové, když jsou pověšené obrazy a všechno nainstalované a líbí se mi to, pak už mi nějak zvlášť nezáleží, co tomu kdo řekne. Kvůli tomu to dělám. Je to bezvadný pocit. A klid, jenž se na chvíli spolu s ním dostaví. Také mě baví nakupovat české umění v zahraničí. Koupím nějakou zajímavou věc, o kterou nikdo v Německu nestojí, takže je levnější, než by byla u nás, a vrátím ji sem, do Čech. Z toho mívám velkou radost, povede-li se to.

Máte radost z toho, že vyděláte, nebo že ji sem vrátíte?
Určitě hraje svou roli i finanční stránka, ale mě na tom zajímá spíš to, jak někde - například v Německu - objevím obraz nebo grafiku, koupím to a přivezu domů. Obecně je známé, že v Evropě současné české umění nikoho nezajímá, až na vzácné výjimky, jakou je třeba Zdeněk Sýkora, který v pařížském Centre Pompidou visí hned naproti Gerhardu Richterovi a vedle Josefa Beuyse. To potěší, ale je to bohužel jen vzácná výjimka. Evropa si pomalu zvyká na české moderní klasiky, jako jsou Kupka nebo Gutfreund, jinak zůstáváme v pozadí, ale hodně za to můžou státní instituce, jež nejsou schopny udělat pořádnou atraktivní a reprezentativní výstavu současného českého umění a předvést ji v prestižních světových muzeích.

Kolik jste uspořádal výstav?
Přesně nevím, je to na Internetu. Bude to ale určitě více než sto padesát. Nevzrušuje mě to. Akorát když je potřeba psát nějakou žádost o grant, tak si to spočítám, zhruba, jinak to neřeším. Když bylo patnácté výročí galerie, snažil jsem se stránky aktualizovat a dohledat to, co jsem zapomněl. Nebyla to sranda, poněvadž mi odplaval archív, ale díky největšímu příznivci galerie Litera panu Chrudimskému, který si schovává všechny pozvánky a různé tiskoviny, jež jsem vydal, jsem to mohl uskutečnit. Nejsou to složité počty, protože dělám deset až dvacet výstav ročně - s výjimkou čtrnáctiměsíční povodňové přestávky.

Vědí na magistrátu Prahy 8, pod nějž spadáte, že je Litera důležitou kulturní institucí? Pomohli vám po povodni?
Praha 8 mi pomohla tím, že když jsem si zaplatil rekonstrukci po povodni, tak mi zvýšila asi o šedesát procent nájem. Po všech opravách jsem byl opravdu na dně, úplně bez peněz a potřeboval jsem sem nové akumulačky, tak jsem napsal žádost, jestli by mi aspoň ty sem dát nemohli, ale odepsali mi, že jsem se zavázal, že to opravím, tak ať to koukám udělat i s kamny ...

Máte představu, kolik lidí přijde na úspěšnou výstavu?
Vždycky záleží na tom, jakou má výstava publicitu, jestli se o ní napíše v novinách, jaké je počasí a jak dlouho trvá, samozřejmě taky. Všeobecně velkou návštěvnost mívá Franta Skála, ten je velmi populární a na každou jeho výstavu - byly zatím tři - přišlo takových dvanáct set lidí. Mimochodem, nikdy jsem neměl veřejné vernisáže, na něž může přijít každý, kdo se o nich dozví, jako je to v jiných galeriích.

Proč?
Řekl jsem si, že když je to společná akce má a umělce, tak si pozveme jen lidi, kteří jsou nám milí, a výslovně chceme, aby přišli. Nemělo by to být jenom zahájení výstavy, ale jde mi o to, aby se potkali lidé, kteří si mají navzájem co říct a jež umění opravdu zajímá. Čili jsem se vždycky snažil eliminovat parazity, kteří se přijdou jenom zadarmo napít vína a něco spolknout.

Slyšel jsem, že už jste hodně lidí z vernisáže osobně vyhodil.
Samozřejmě. Nezvané hosty jsem schopen tolerovat během zahájení, ale když nastane soukromá oslava, tak na ní už nemají co dělat.

Když se podívám na váš výstavní program, přijde mi, že vaše galerie je jakýmsi průsečíkem různých tendencí, jež se v současném výtvarném umění objevují, vidím malby, expresívní sochy i konceptuální projevy.
Snažím se vystavovat hlavně to, co se líbí mně, protože si myslím, že je to moje právo. Musím mít k dílu především vztah, a když ho nenacházím, nikdo mě nepřemluví, abych dal někomu šanci. Je to vyloženě obraz mých sympatií.

A jak byste definoval svoje sympatie?
To je těžké ... jak říkáte, je to hodně různorodé. Něco je mi hned blízké z nedefinovatelných důvodů anebo za tím vidím úsilí, soustavnost, hledání a kontinuitu, to je pro mě podstatné, možná ze všeho nejdůležitější. Jsem alergický na umění, které jen chytá ze vzduchu módní vlny, a je tlačené teoretiky. To je na první pohled nedůvěryhodné, až směšné. To v mé galerii neuvidíte. Samozřejmě že mám oblíbené autory, jež vystavuju opakovaně, ale neuzavírám se ani lidem, kteří tady vystaví jednou.

Už od začátku spolupracujete s rakouskými autory, několikrát u vás vystavoval Hermann Nitsch nebo Ona B., což jsou významní umělci nejenom ve své vlasti, ale mají evropské renomé. Jak jste si je získal?
Nejprve jsem se na začátku devadesátých let seznámil s Onou, když vystavovala v Litoměřicích. Zrovna jsem dodělával galerii a dohodli jsme se, že u mě bude vystavovat. Ona mě pak zase seznámila s Nitschem, když měl výstavu v Jízdárně Pražského hradu. Přišel se ke mně podívat, protože shodou okolností zrovna vystavovala Ona B. v Liteře. Hned jsme si plácli. Pro mě to byl začátek jako hrom! Navíc jsem zjistil, že lidé, kteří ve světě umění už něco dokázali, nejsou žádné primadony, jež lze oslovit jenom přes sekretářku nebo přes galeristu. Vědí, jak důležitý je vztah mezi galeristou a umělcem. Nitsch sice nepočítá, že by něco v Praze prodal, ale váží si, že tu má výstavu, a udělá všechno pro to, aby proběhla co nejlépe - a ke vší spokojenosti. Neexistuje, že by něco zmeškal, něco zanedbal, na něco se vykašlal. Na rozdíl od spousty českých výtvarníků, kteří nejsou pokaždé zrovna spolehliví.

Hermann Nitsch se proslavil svými akcemi, během kterých se odehrávají rituálně pojatá představení, při nichž se zabíjí dobytek, lidé jsou vystaveni fyzické zátěži a celé působí nesmírně mysteriózně a často agresívně. Jaký je tenhle umělec, jenž kdysi v souvislosti se svou tvorbou dokonce stanul v Rakousku před soudem, v soukromí?
Je s ním sranda. Má rád život a smích. Není to žádný zvrhlík, který někde pitvá zvíře a pak to filmuje. Všechno má perfektně teoreticky zvládnuté, nic jej nepřekvapí, žádný dotaz, námitka, polemika. Je v pohodě a je velkorysý. Ten chlap je úžasnej! Vždycky mi vyšel vstříc.

Žádné speciální požadavky?
Nevzpomínám si ... Vlastně jeden měl. Chtěl, aby byl k výstavě v Liteře vytištěn plakát. To byla jediná jeho podmínka. Sbírá totiž plakáty svých výstav. Jednou mě pozval k sobě na zámek v Prinzendorfu a plakát z Prahy jsem objevil na dlouhé chodbě, která zároveň slouží jako jeho osobní síň slávy. Jeden plakát vedle druhého z galerií celého světa. A mezi nimi Galerie Litera, 1993.

Tak to potěší.
Jo. Je to radost. Skoro vyznamenání ...

Vzpomenete si na první impuls, který způsobil, že jste se stal galeristou? Před revolucí jste byl zámečníkem u OPBH, což není právě obvyklá průprava pro vedení soukromé výstavní síně.
To byla klasická manuální práce. Opravoval jsem vrata a zámky u dveří. Je to jak socialistická pohádka, ale já jsem si za čtyři dny udělal práci na celý měsíc. A zbývající tři neděle jsem se mohl věnovat svým aktivitám, to znamená shánění knížek. Já byl vždycky závislý na knihách, sbíral jsem bibliofilské tisky, knížky vydané v nízkých nákladech, většinou s nějakou grafikou. Na začátku osmdesátých let mě napadlo, že bych si je mohl vydat sám a za třicet let to někdo možná bude chtít mít. Našel jsem si nepublikované verše Bohuslava Reynka a odnesl je do tiskárny svatebních oznámení na Národní třídě, dal jim ruční papír a oni mi to za několik stovek opravdu vytiskli. Tenkrát jsem se seznámil s malířem Janem Součkem, kterému jsem zase udělal mříž do krbu, a on mi za to udělal grafiku do téhle první knížky. Zalíbilo se mi to. Našel jsem další text a zašel na Národní třídu, ale už jim to zatrhli, že jsem soukromník nebo co. To se nesmělo. Takže jsem si našel tiskaře v Karmelitské ulici, kde mi pak tajně tiskli knížky na ručním lisu, na němž se jinak tiskly diplomy státních vyznamenání. To bylo úžasné. Měl jsem tak obtahy knížky, kde byl na jedné straně text Ladislava Klímy a na druhé nátisk diplomu k Řádu práce.

A kupoval někdo vaše bibliofilie?
Já jsem je vůbec neprodával, ale rozdával známým. Když jsem potřeboval další grafiku, seznámil jsem se se sochařem Jiřím Sozanským, pro něhož jsem svářel různé konstrukce a objekty. Neplatil mi penězi, ale udělal mi grafiku. Tak jsem poznal řadu současných výtvarníků, a když přišel osmdesátý devátý, vůbec mě nenapadlo, že bych mohl mít galerii. Jednou jsem šel právě se Sozanským pro nějaké katalogy na ministerstvo kultury do Valdštejnského paláce, kde jsem si v jedné kanceláři všiml, že na stole leží žádost o povolení soukromé galerie. Tak jsem si tam hned sedl ke stroji, naťukal žádost a za tři neděle jsem měl povolení. Škoda že to od povodně už nemám, ale bylo to pěkně formulované ... pamatuju si, že tam bylo napsáno, že musím dbát výtvarné úrovně, abych se nezpronevěřil kulturnímu dědictví, a další podobné bláboly. Začal jsem shánět prostor, a protože jsem dělal na OPBH Prahy 8, tak jsem si vyhlédl někdejší krám na Karlínském náměstí.

Neuvažoval jste o tom, mít galerii víc v centru?
Mně se tady vždycky líbilo. Od začátku jsem si to myslel a myslím si to i po těch patnácti letech: Karlín má budoucnost. Současnost to potvrzuje. Do centra jsem se dostal, když jsem na začátku tohoto století sehnal místo pro galerii v Tomášské ulici na Malé Straně.

Jak funguje vztah s umělci, s nimiž spolupracujete? Prodávají přes vás?
Pokud je výstava prodejní, tak bych měl mít procenta z prodeje. Od začátku jsem si myslel, že bych měl žít z toho, co prodám z výstav. Situace je ale jiná, protože čeští výtvarníci si v naprosté většině neuvědomují, jak důležití jsou pro sebe galerista a umělec. Když přijede někdo za Nitschem a koupí si od něj grafiku, tak bude stát 690 eur. Když Nitsch dá ke mně tutéž grafiku do prodeje, bude stát taky 690 eur, i když mi z ní dá určitá procenta podle toho, na kolika se dohodneme. Není možné, aby někdo k němu přijel a on mu řekl: jo jistě, já vám to prodám za cenu sníženou o galeristovu provizi. To prostě neexistuje, kdežto tady je to běžná praxe. Čeští umělci za mnou přijdou, řeknou, kolik chtějí za obraz, a já si mám na něj dát přirážku podle vlastní úvahy. Ale potenciálním kupcům tím signalizují, že když malíře navštíví v ateliéru, tak dostanou dílo levněji než v galerii. Podrážejí tím nohy galeristovi. Nebo zásada je, že umělci mají držet u stejné věci stejné ceny. Když ale obejdete několik pražských galerií, tak narazíte na grafiky od téhož autora, které přitom všude stojí jinak. Není to tím, že by galeristé měli jiné přirážky, ale protože pokaždé si autor řekne jinou cenu.

Za víc než sedmnáct let budování českého trhu s uměním se ještě nepodařilo nastavit pevné vztahy mezi galeristy a umělci, na nichž je obchod s uměním založen ...?
Nechápu to, protože jsem přesvědčen, že ten vztah přece musí být navzájem prospěšný. Každá výstava mě něco stojí, nejen peníze, ale i můj čas, mou práci, a měl bych být z toho živ. Jenom výjimečně se mi stalo, že u mě měl někdo výstavu, pak prodal vystavenou věc a řekl: "Prodal jsem to díky té výstavě, tady jsou tvoje peníze." Ale mnohokrát jsem zažil, že sem přišli lidi a řekli mi, že si jdou vybrat obraz, který koupí přímo od autora.

Karlínské náměstí mi vždycky připadalo jako utěšené místo, prostorné a světlé, se spoustou platanů jako někde v jižní Francii, s novorománskou katedrálou Petra a Pavla. Postupně se mění, přicházejí sem manažeři a úředníci, do nových rezidencí a loftů se stěhují movití lidé a míchají se s původními obyvateli, kteří jsou namnoze romského původu. Chodí k vám na výstavy?
Manažeři, nebo Romové?

Romové.
Výstavy je nezajímají, ale v galerii se zastaví vždycky, když k něčemu přijdou a chtějí, buď abych to koupil, nebo jim to ohodnotil. Ale většinou z toho nic není, protože mi nabízejí spíš laciné kýče. Radím jim: "Přijďte, až se vám nějaký obrázek nebude líbit." Jinak už je jich tu o poznání míň. Karlín mění svůj charakter, je to vidět na každém kroku. Firmy, které tady investují do nových staveb a podniků, chtějí, aby zde bylo moderní velkoměstské prostředí, aby sem chodili zákazníci rádi a lidé pracovat.

Ale už to není tak romantické ...
Ono to vypadalo romanticky spíš pro lidi, kteří se sem občas podívali a zase šli po svých. Realita bývá trochu tvrdší. A možná se naučí chodit na výstavy i ti manažeři ...

Nejste tak trochu misionář umění?
Dělám jen to, co mám rád. Jak to kdo nazve, to už není moje starost.
Reflex 32/2007 www.jedinak.cz