KLASIK DÝCHÁ

 

JIŘÍ NAČERADSKÝ nejenže jako malíř vypadá -- on především malířem opravdu je, a to tak dobrým, že k němu v současném českém výtvarném umění orientovaném na figurativní tvorbu těžko najdete někoho, kdo by byl schopen soustavně odvádět stejně pozoruhodné výkony. Načeradskému se daří udržovat vysokou úroveň tvorby už více než třicet let (psal se sedmašedesátý rok, když se proslavil rozměrnými obrazy s tematikou běžců), aniž by ho přitom kdokoliv mohl obvinit, že se opakuje nebo jen rozmělňuje to, s čím měl kdysi úspěch.

Měl jste začátek, o němž se většině malířů jenom zdá. Byl jste hvězda a nebylo vám ještě třicet. Musel jste překonávat někdy nějaká vlastní omezení?

 

Možná mě omezovalo to, jak mi to snadno šlo. Proto se teď snažím být spekulativní a mít obraz vymyšlený od základů. Už bych se neměl předvádět, jak to umím a jak rychle namaluju obraz, ale snažit se říct něco podstatného. Třeba o člověku a prostoru. Staří mistři to měli snazší v tom, že obraz se vždycky vztahoval k určité architektuře. Patřil do konkrétního místa, do kostela, do paláce. Nic se nemalovalo jen tak. Dnes si důvod, proč malovat, ba i ten prostor musíte vynalézt sám. V každém umělci je exhibicionista. Jenom je mi líto, že trvalo příliš dlouho, než jsem to pochopil, že to zdržuje.

Byl jste marnivý a pyšný?

Hlavně marnivý. Ale tu marnivost odplavila šedesátka. Ulevilo se mi. A když se mi dostalo té radostné úlevy od marnivosti i od alkoholu, mám povinnost dělat něco pořádného.

Jaký je život bez alkoholu? Slavný vymítač alkoholového démona primář Jaroslav Skála tvrdí, že je prý každopádně nudnější.

Já jsem přestal dost pozdě, až po padesátce, takže to necítím jako nějaké omezení. Moje smůla byla, že jsem vydržel hodně, a štěstí zase v tom, že jsem si nestihl nějak víc ublížit. Ne že bych nevyváděl hlouposti, ale zase ne přílišnou paseku, takže to přišlo v pravou chvíli. Prodlužovat si uměle mládí ve třiceti, čtyřiceti a padesáti letech, jak to chce většina alkoholiků, z toho se rozumný člověk stáhne. Každý věk má svoje. Mně se to zdá jednoznačně takhle lepší. Sranda to byla do těch pětatřiceti, potom už tolik ne. Bylo to podmíněno taky dobou, alkohol pomáhal ze začátku přežívat ty hrůzy po sedmdesátém roce, kdy jsem nic nemohl a kamarádi v hospodě byli jedinou radostí, ale později pití ztratilo i tenhle smysl či důvod.

Neměl jste obavy, že soustavná střízlivost nějak oslabí vaši tvorbu, že se neuvolníte?

Neblázněte, ono je to úplně naopak. Pravda, spodní proud vědomí či invence je s podporou alkoholu jaksi spontánnější, ale dokončování, upřesňování finálního tvaru se dá jenom s čistou hlavou a je jedno, jestli jde o obraz, literární text, nebo hudební partituru. To by se všechno muselo umět stihnout v dionýsiovském úchvatu. Což je velmi obtížné. Ale mně se to jasně oddělovalo. Jedno moje já chlastalo, to druhé malovalo. Navíc jsem měl odjakživa návyk chodit pravidelně do ateliéru. To mě zřejmě zachránilo -- spíš než vznešené důvody jako rodina, děti atak dále, i když na ně jsem také pochopitelně myslel, nejsem žádný mizera, ale tohle žádného rozjetého alkoholika, jako jsem byl já, nezastaví, ten potřebuje nezbytně přímý důvod.

Jaký byl ve vašem případě ten přímý důvod?

Obava o zdraví, strach o mozek a vlastní práci. Důvod, který se vás týká tak říkajíc hlubinně. A ne jenom že děláte ostudu a podobně -- to si jeden vždycky nějak omluví. Jinak to předsevzetí nevydrží, vždycky se najde příklad někoho, kdo je na tom ještě hůř, a vy se můžete utěšovat, že tak hluboko jste ještě neklesl.

Není ovšem ze všeho nejdůležitější silná vůle?

To je základní omyl. Nejdůležitější je podle mě ten náhled: stojí mi to všechno za půlhodinu šťastného řevu, kdy miluju celý svět a mám iluzi věřit, že on mě miluje také? Já neměl nikdy návyk malovat opilý. Mnohem lépe se dělá obraz z průměrného nápadu zrozeného ve střízlivosti než z takzvaného zázračného záblesku.

Ve svém ateliéru máte stovky kreseb. Pořád ještě kreslíte?

Kreslím. Pilně. Chci se to ještě naučit. Já se pokládám za malíře, který se opírá o nějaké kresbou definovatelné téma.

Za jak dlouhou dobu jste je v takovém množství zvládl?

Od prázdnin devadesát osm, kdy jsem naposledy maloval. Od té doby jen kreslím. Obraz je totiž určený prostorem, jinak v něm figura vypadá jak reliéf a je to všechno mrtvé. Kreslil jsem právě proto, abych si jasně definoval prostor, protože to jde snáze v kresbě než v malbě.

Představoval jsem si -- vzhledem k tomu, co už máte za sebou --, že jste si jistý tím, co děláte.

Kdo si je jistý, ten je mrtvý. Aby si člověk opravdu užil a měl chuť do práce, musí mít dojem, že ho to nejlepší teprve čeká. Já bych to všechno, co znám, prostě rád na konci nějak shrnul. Nesnáším takové ty řeči, že neexistují měřítka pro nějaký jasný a přesný soud. Samozřejmě že jde také o racionalizaci nějakého osobního vkusu -- líbí, nelíbí, ale přece jenom, ať se mi to zamlouvá, nebo ne, ať je mi to vzdálené, nebo blízké, tak jsou tady jasná kritéria: jak je obraz postavený, jak je udělaný, jestli o něčem vypovídá, nebo ne. To je základní. Až potom by mělo nastupovat to líbí -- nelíbí. Z tohohle zřetele ne že bych se neznal k mým starším obrazům, ale připadají mi příliš jednoduché.

Když jsem si prohlížel vaše kresby, přišlo mi, že jejich spojovacím tématem je vztah mezi mužem a ženou.

To téma se mi vrací od mládí a je vždycky zábavné kreslit takové série, ale myslím si, že pro moje budoucí obrazy použiji jenom ty, v nichž je figura v nějakém dynamickém prostoru.

V některých svých obrazech z devadesátých let jste došel až ke znázornění jakéhosi rotujícího prostoru připomínajícího princip hvězdné galaxie. Zajímal jste se někdy o hvězdy?

Jenom jako adolescent. A do toho rotujícího prostoru chci dosazovat figury. Vzal jsem si tenhle prostor proto, že mi renesanční perspektiva a kubismus přišly mrtvé. A tak jsem si řekl, že když mě tato prostorová pojetí omezují, musím si přijít na nějaké své.

Vaše věci působí velmi spontánně, ale zjišťuji, že jste velmi racionální člověk schopný analytického myšlení. Jak to tedy s vámi je?

Ono to musí mít nějakou zpětnou vazbu. U malíře by měl být výsledkem snažení obraz, ale dobré je, když jsou v něm obsaženy všechny póly, z nichž se skládá celá jeho osoba.

Myslíte osobnost?

Schválně neříkám osobnost. To slovo je tak strašlivě zdevalvované a představuji si pod tím někoho, kdo na sebe za každou cenu upozorňuje, aby se odlišil. Já se odlišit nechci. Jen chci být podstatný jako staří mistři, a když už mi ten obraz nebude dýchat tři sta let, tak aspoň sto a aby to po té době bylo ještě pro někoho zajímavé.

Když mluvíte o kvalitním obrazu, tak říkáte, že musí dýchat. Co takový dýchající obraz podle vás obnáší?

Malířství je vznešené tím, že se v něm snoubí to nejspekulativnější s psychofyziologickým otiskem nátury člověka, který obraz maloval. Nemůže to být jen projekt obrazu a nemůže to být jenom citlivost, spontánnost a jedinečnost osobitého gesta. Obojí by mělo být svařeno za vysokého žánru: od chladné spekulace až po pot fyzického nasazení.

Já třeba nevěřím figurálním obrazům od lidí, kteří jsou nějak fyzicky nedostačující, čímž nechci říct, že se mi zamlouvalo, jak se tady za bolševika zacházelo s všelijak postiženými, to bylo ohavné, nejde mi o nějakou občanskou či civilní rovinu, ale jen o vztah fyzické podstaty člověka k malování.

Proč takovým obrazům nevěříte?

Když si vezmeme velké mistry, byli to fyzicky skvěle ustrojení lidé. Měli páru, byli atleti, takoví Michelangelo nebo Tizian oplývali výjimečným fyzickým fondem a zdravím. Leonardo ohýbal podkovy. Prostě malířství je namáhavá a vyčerpávající práce. Obraz trvá a neproudí v čase a žádná rozumová ani tělesná nedostatečnost se v něm nedá utajit a zamaskovat, pokud si ty lidi nenajdou nějaký menší žánr ... Ale velký figurální obraz by měli dělat fyzicky disponovaní lidé, protože se do něj bezděčně promítá vlastní fyzis: hubení dělají hubeňoury a tlusťoši tlusťochy.

Nemýlím-li se, jste svým pohledem na svět založením determinista?

Nemýlíte. Já si myslím, že rozhodující je, z čeho a jak je člověk poskládaný, kde se narodil a tak podobně. Na to dám.

Jak poznáte, že jste udělal zbytečný obraz? Co mu chybí?

Jednota vnitřní senzuality, zájem o hlubší sdělení, proč jsem na světě a jak se v něm potácím. To mistrům nikdy nechybí. Když se podívám na obrazy mého oblíbence Franze Halse, tak mám vždycky dojem, že je někde za rohem, a to jim dává platnost i v současnosti, jako by je namaloval teď. Jeho obrazy jsou pořád živé. Malíř je v nich přítomen, a ještě sděluje hodně o jiných a jak se věci mají. Já se ztotožňuju se Schopenhauerem, který tvrdil, že génius je objektivní. A nemusí jít o génia, stačí tohle slovo nahradit jiným, třeba talentem nebo umělcem. Umělec má být objektivní -- ve svém důvodu ke konání. A ne jenom že vyjadřuje svoje malé osobní trauma nebo postižení.

Trauma, depresívní zážitek podle vás nejsou dostatečným důvodem?

Tak. Připadá mi to odporné. A čím víc je to zdařileji konané, tím víc se mi to hnusí. Je to pro mě druh veřejné samohany.

Ovšem hodně tvůrců bez negativního impulsu -- kterým může být třeba společenský tlak nebo také jen problémy se sebou samými či s vlastními dětmi -- není schopno tvořit.

To jste hezky pojmenoval. Já si myslím, že ten prvotní impuls má být především pozitivní. Proto mám rád klasiky. Velázqueze, Feidia, Tiziana. Nebo Halse.

I vy jste už pomalu považován za klasika českého figurativního malířství. Víte snad o tom ... nebo ne?

Tady když člověk přežije určitý věk, tak ho ostatní mají tendenci někam šoupnout. Ale klasikem se většinou rozumí, že už malíř svoje řekl a je čas na sbírání profesur a titulů a mluvení do televize. Klasik je podle mne ten, komu to ještě dýchá a nežije z minulosti -- jedno, v jakém oboru. A do své disciplíny přinesl něco, nač se dá navázat. V tomhle smyslu bych byl rád, kdybych byl klasik, a někdo z těch, co jim je teď dvacet, to objevil jako podnětné a rozvíjel dál.

Sledujete diskuse o tom, že malovaný obraz se jako médium vyčerpal a v podstatě už je mrtvý?

Tak tyhlety žvásty nesnáším. Prosím vás, vždyť je vedou takzvaní teoretici, za kterými není žádná práce, neumějí pořádně ani jeden jazyk, kdežto v generaci Kotalíků byly čtyři minimum. Vždyť ani nemají poměr ke starému umění, je jim ukradené. Ale nové umění se měří starým uměním, a ne jinak. Existuje jen vývoj technických prostředků. Kreativně zdůvodnit, proč se tady motáme, bylo stejně těžké v antice, baroku i dnes a je jedno, jestli se to dělá videem, instalací, nebo obrazem. Absolutizovat nástup jednoho z těch prostředků je stejný nesmysl jako říkat, že literatura se bude odehrávat na Internetu. Zánik malířství předpovídají hlupáci a nevzdělanci všech národů a všech možných profesí po celé dvacáté století, ale malířství navzdory tomu žije, zatímco instalace a všechny ty věci na videu beznadějně stárnou a za tři roky to mají za sebou. Kdežto u pořádného obrazu se až za třicet let ukáže, jestli je dobrý, nebo špatný.

Myslíte si, že bezprostředním kontaktem malíře s plátnem dochází k přenosu nějakých sil, které obraz oživují?

Spíš se přes jeho otisk zjevuje něco, co je v malíři uloženo. Musí se v obraze sejít to pudové, genetické a bez osobní senzuality a toho, čemu říkáme talent, je to k ničemu, navíc všechno musí být namícháno ve správném poměru a také musíte mít štěstí, že se narodíte v zemi, kde má malování tradici. Nemůžete namalovat v evropském smyslu obraz, když jste divoch z pralesa. Ono stačí, když jste Slovák, a hned to máte těžší. Tam nikdy žádné malířství nebylo -- byl tam Fulla, který vykořistil lidovou tradici, a tak není divu, že ti nadaní kluci, kteří se věnují výtvarnému umění, utíkají do jiných disciplín. To samé Australané, Bulhaři, Albánci. Nemají to vůbec jednoduché.

Vy jste si stanovil nějaký program, s jehož pomocí je možno se dostat k nějakému cíli?

Jenom nejít s tím stádem, které jednou dělá struktury a podruhé se obaluje peřím. Tohle mě nikdy nebralo.

Proč?

Protože jsem věděl naprosto jistě, že malířství je to nejvznešenější a že to ostatní odnáší čas. A pak mě zajímal obraz jako krásný výkon, jako něco, co nás přežívá anebo -- jak pateticky říká pan prezident -- co nás přesahuje. Tak jsem obraz vždycky vnímal, a ne jako zpověď, zvracení.

Na konci šedesátých let jste žil v Paříži. Nepřemýšlel jste tenkrát o emigraci?

Já to bral jako emigraci. Odfrčel jsem tam v srpnu osmašedesát, týden po okupaci, s tím, že se tam jenom tak na chvilku zastavím a pak odjedu do Ameriky. Potkal jsem tam ovšem svou ctěnou choť, byla to láska na první pohled, počali jsme tam v ateliéru jednoho sochaře dceru a pikantní na tom je, že sochaře si pak dcera i vzala, pochopitelně jiného, než kterému patřil ten ateliér, ale též sochaře francouzského. Celý život jsem přitom dcerám říkal: jenom ne za muže malíře nebo sochaře ... a bylo to stejně marné. Což mimo jiné bezesporu podporuje mou zálibu v předurčenosti.

A co tam tenkrát pohledávala vaše budoucí žena?

Byla v Paříži na stáži. Psychologové teď tvrdí a někteří podpírají teorií velkého třesku, že velké lásky jsou určeny během prvních tří vteřin. I to, jak to bude všechno dál.

Chtěl jste do Ameriky, ale svůj plán jste vzhledem k citovému vzplanutí nenaplnil. Zabýval jste se později myšlenkami na to, kde byste asi byl, kdybyste emigroval?

Já jsem toho také litoval a spoustu let jsem strávil přemýšlením, jak zdrhnout. Byla to užitečná životní lekce. Když se člověk něčím trápí, tak má jednat, třeba i špatně, ale jednat, protože konkrétní čin situaci nasvítí daleko líp, než když se o ní jen uvažuje.

Frankofilem jste nicméně zůstal.

Francie mi pomohla přežít nejhorší léta, když byl místo mléka nabízen Iljič s červeným hadrem a já nemohl vystavovat a vůbec nic. Poslouchal jsem francouzský rozhlas, četl francouzské romány i noviny, takže jsem tu byl a nebyl. Francouzská kultura je svou povahou skvělá korektura pro naši sebelítost, sentimentalitu, poraženectví a podobné neduhy. Mně je třeba nepochopitelný kult Palacha, který tady panuje. Forma sebeobětování kvůli nějakému politickému postoji ...

Myslíte, že to za to nestojí?

Ne že nestojí. Ale člověk na něco takového přece prostě nemá právo. A stejně historické procesy probíhají na mnohem hlubinnějších základech, podobně jako v malířství, a nějaké gesto jednotlivce s tím nic nepohne.

Používáte svoji tvorbu jako prostředek k řešení nebo naznačení nějakých problémů?

To taky. Ale hlavně chci vyjádřit radost z bytí na tomhle světě. Pokouším se ji formulovat pro ostatní. V nejhorších dobách, když mi bylo opravdu úzko, jsem dělal nejlegračnější obrázky. Když je mi dobře -- jako teď --, snažím se malovat obrazy vážné. Jednou mi došel humor úplně, to bylo začátkem sedmdesátých let. Jinak čím větší depresi jsem prožíval, tím míň jsem měl zájem, aby se promítala do obrazů. A bral jsem si na sebe ty nejlepší obleky, nejzářivější košile. Bylo to mimikry, oblečení jsem používal jako štít proti tomu pseudodělňáckému kultu, i když malíři jsou taky dělníci, kdo tvrdí něco jiného a při malování se nezamaže, není podle mě malíř, bez zápasu a nasazení rukama to nejde. Ale mě drtili ti hospodští nevyučení povaleči v montérkách, kteří určovali tón. Dobře jsem věděl, že s každým ožralou je to jako s vojákem, když se přestane holit.

Co vám udělá radost v životě?

Děti, vnoučata, žena. V malířství pak, když mám pocit, že jsem pro obraz udělal naprosto všechno, co jsem v danou chvíli mohl. A jsem si jist, že tohle určitou životnost zaručuje, a to pro jakýkoliv objem talentu.

Jste velmi plodný umělec. Neděláte si starost, kam všechny ty vaše obrazy a kresby přijdou, do jakých rukou se dostanou a jaký bude vůbec jejich osud?

Já si myslím, že slušný obraz si své slušné místo nakonec vždycky najde. V to opravdu věřím. Já jsem si ani nikdy nepsal, komu jsem co prodal, u koho moje obrazy vlastně jsou, moji kamarádi jsou pečlivější, vedou si přesné údaje i s cenami a daty a mají potvrzení, že majitel v případě výstavy dílo zapůjčí a podobně. Jsem v tomto smyslu ... inu, bordelář. Na druhou stranu měla moje nedbalost výhodu v tom, že když jsem nevěděl, kde obraz vlastně skončil, namaloval jsem si nový.

Jaké máte vztahy se sběrateli?

Docela dobré, řekl bych.

A jací čeští sběratelé vlastně jsou?

Je jich několik typů. Spekulanti, kteří obrazy prodávají dál. Jsou drobní hrabivci, kteří se vás snaží natáhnout. Jsou ale i velkorysí lidé, kteří nesmlouvají. A jsou také velkorysí a inteligentní, kteří nesmlouvají, a navíc tomu ještě rozumějí, a je radost s nimi jednat. Mnozí prokázali slušný vkus a oproti většině populace mají umění opravdu v lásce.

Když se ohlédnete po dvacátém století, které období pro vás bylo v malířství nejzajímavější?

Začátek století do první světové války. A pochopitelně šedesátá léta, když jsem byl mladý.

A kdybyste si mohl libovolně vybrat, se kterým umělcem byste si popovídal o malířství?

Malíři vám o malování moc nepovědí. Vůbec nejlépe jsem si ale vždycky popovídal s matematiky.

Čímpak to?

Jsou chytří. Malování jim nepřipadá jako abstraktní problém a mluvit o zobrazování je pro ně osvěžující cvičení. S profesorem Jaroslavem Nešetřilem jsme začali dělat i obrazy. Já jsem dodal figury, on prostor. Jeden náš obraz s Venuší a Marsem, tedy s motivem, který jsem vypůjčil od jednoho boloňského mistra, se dostal na plakát mezinárodní matematické konference na Univerzitě v Massachusetts. Nějakou americkou docentku pobouřilo, že Mars se dotýká Venušina ňadra, považovala to za jasný příklad harašení a podařilo se jí prosadit, že plakát byl stažen.

Co vám o malíři více prozradí: jeho kresba, nebo obraz?

Kresba. Ale největší kreslíři jsou bohužel horší malíři, proto jsem si naordinoval, že prvního jarního dne skončím s usilovným kreslením a dám se do obrazů, abych nedopadl jako Anibale Caracci, jehož obrazy jsou sice velkolepé, ale postrádají inteligenci a podivuhodnou životnost, jež prostupuje jeho kresbami.

To byste měl svoje kresby raději zničit, aby jednou o vás nemluvili stejně.

Každý nakonec dostane, co si zaslouží.

 

 

Malíř a kreslíř JIŘÍ NAČERADSKÝ, který patří k nejvýznamnějším českým figuralistům, se narodil 9. září 1939 v Sedlci. V letech 1957 až 1963 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze. Na AVU později působil jako profesor (1990 až 1992). Nyní je profesorem fakulty výtvarného umění Vysokého učení v Brně. Jeho obrazy jsou například součástí sbírek Národní galerie v Praze, Galerie hl. města Prahy, Českého muzea výtvarných umění, Severočeské galerie v Litoměřicích, Oblastní galerie Liberec, Galerie výtvarného umění Ostrava. Vlastní je též Centre Georges-Pompidou v Paříži.

zdroj: časopis Reflex
© jedinak.cz