Třináct úspěchů u Ústavního soudu, sedmatřicet vítězství u Nejvyššího soudu. To je nejviditelnější část bilance případů advokáta LUBOMÍRA MÜLLERA (47) za posledních šest let. Přičítá se mu i podíl na ukončení "války soudů", během níž obecné soudy včetně Nejvyššího odmítaly respektovat výroky Ústavního soudu. Kromě toho jej ale můžete potkat na konečné metra, jak rozdává Strážnou věž nebo zazvoní u vašich dveří jako evangelizující svědek Jehovův.
U soudu působí jako učebnicový prototyp advokáta -- uhlazený, v perfektním obleku, s přesnou argumentací. Při obhajobách zájmů svědků Jehovových se důvěrně baví s jejich příslušníky. Téměř všechny jeho známější kauzy se týkaly tzv. odpíračů vojenské služby, téměř vždy šlo o muže z řad svědků Jehovových. Napadne samozřejmá otázka: patří k nim? Odpověď je jednoduchá. Sídlo Müllerovy advokátní kanceláře je v republikovém centru tohoto náboženského společenství, nad střechou domu je namalováno známé logo Strážní věže -- stylizované cimbuří.
PORADCE
"Svědkem Jehovovým jsem nebyl vychován, stal jsem se jím v roce 1969. V sedmdesátých letech jsem začal studovat právnickou fakultu. V roce 1975 nás ale policie přistihla v jednom bytě v Kobylisích na schůzce, kde se konalo náboženské setkání. Obvinili mě, že tuto skupinu vedu," říká Lubomír Müller. Následoval soud, vyloučení z fakulty a nepodmíněný trest šest měsíců za trestný čin "maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi". Když opustil vězení, nastalo období, které Lubomír Müller v oficiálním životopise charakterizuje jako "různé dělnické profese". "Pracoval jsem jako pomocný dělník při výstavbě metra, později jako skladník a řidič. Asi rok jsem byl strojníkem v Pražských vodárnách." Odmítání vojenské služby -- nejtypičtější spor svědků Jehovových se státem, který se později stal jeho profesním zaměřením, vyřešil Müller smírně. Nejdříve měl odklad kvůli vysoké škole, po vyloučení z právnické fakulty nastoupil práci v podzemí. Tak podle tehdejších předpisů získal dlouhodobý odklad s následným prominutím základní vojenské služby.
V období "dělnických profesí" poskytoval souvěrcům právní informace vždy, když se na něj někdo obrátil s prosbou o pomoc. "Případů byla celá řada. Například v roce 1983 jsem cestoval do Spišské Nové Vsi, kde byli dva svědkové Jehovovi Ladislav Beluš a Michal Habiňák už potřetí odsouzeni za odepření vojenské služby. Žel v té době se nepodařilo dosáhnout ničeho. Michal Habiňák byl dokonce po propuštění z vězení znovu povolán a byl odsouzen počtvrté. Z vězení se pak vrátil až v dubnu 1989. Ve vězení strávil celkem devět a půl roku," vzpomíná advokát.
KONEC VÁLKY SOUDŮ
Lubomír Müller se v osmdesátých letech dál pokoušel angažovat v případech odpíračů, bez advokátské licence a se záznamem v trestním rejstříku ale příliš nezmohl. Možnosti byly pouze v oblasti neoficiálních konzultací. Tato praxe z totalitní doby po Listopadu určila další směřování jeho profesní dráhy. Případy odpíračů vojenské služby se jako advokát začal zabývat hned po roce 1991, kdy dokončil právnickou fakultu. Tehdy byl přijat zákon o soudních rehabilitacích. Byla to u nás první možnost dosáhnout zrušení odsuzujících rozsudků dřívějších odpíračů.
Ve své soukromé evidenci Müller vede desítky případů, kdy byli za svůj postoj odsouzeni, často opakovaně. "Počet případů nelze přesně zjistit, některé se nedochovaly. První dokumentovaný případ, kdy byl člověk v Československu odsouzen za odepření vojenské služby kvůli svému svědomí, je z roku 1922. Jsou ale známy i případy z Rakouska-Uherska. Psal o nich dokonce Jaroslav Hašek. Velmi tvrdě byli svědkové Jehovovi trestáni v období nacismu, v padesátých letech byli někteří odsouzeni na rok až tři roky, ale opakovaně. Třikrát i čtyřikrát za totéž."
Po roce 1990 se v pohledu na rehabilitační soudy odpíračů objevily dvě koncepce. Podle jedné lidé byli nevinní a soudci je plně rehabilitovali, druhá skupina soudců tvrdila, že odpírači porušili zákon, a -- i když jim tresty snížili nebo zrušili -- ponechali jim vinu. Soudci, kteří trvali na vině odpíračů, se nehodlali vzdát svého pojetí a odmítali respektovat nálezy Ústavního soudu. Dva soudci Nejvyššího soudu tehdy odmítli rozhodovat o případu odpírače Choděry. "Nejvýznamnějším úspěchem je skutečnost, že se podařilo prosadit, aby nálezy Ústavního soudu byly respektovány. Stalo se, že u Ústavního soudu odpírači uspěli, ale obecné soudy to nevzaly na vědomí. Teprve případ Josefa Choděry, do kterého zasáhla dokonce svým prohlášením předsedkyně Nejvyššího soudu Eliška Wagnerová, znamenal obrat a konec toho, co média označovala jako válku soudů."
Úpornost, s jakou se svědkové Jehovovi po roce 1990 dožadovali opravy starých rozsudků, dala vzniknout množství sporů. Müller se angažoval například v kauzách týkajících se vrácení tiskovin zabavených svědkům Jehovovým. Šlo například o několik set balíků papíru zabaveného v roce 1986, které pravděpodobně shnily ve sklepě prokuratury v Praze v Lazarské ulici -- někde ve skladech StB. "V těchto sporech nejde ani tak o majetek, jako o občanská práva a o hledání spravedlnosti. Takové soudní procesy totiž tříbí právní zásady, a proto mají obecný užitek. Mají-li svědkové Jehovovi nárok na zrušení určitého nezákonného rozhodnutí, mají takový nárok všichni, kteří jsou ve srovnatelné situaci," tvrdí Müller. Ke svým zásluhám o "obecný užitek" proto počítá několik změn zákona na základě sporů, které vedl.
PRIORITA: KÁZAT
V centru svědků Jehovových na sídlišti Černý Most v Praze se dodržují rituály. Oběd se sice odehrává v prostorách podobných běžné závodní jídelně, všechny zaměstnance ale přesně v poledne svolává gong, jídlu předchází společná modlitba. Lubomír Müller sedí u stolu se svou ženou a při modlení ji drží za ruku. Po obědě se ve své kanceláři zase stává standardním profesionálem. I tak ale u soudů nebo v médiích občas dává najevo, že patří tak trochu někam jinam. Při obhajobách s oblibou cituje z bible. Lze od něj například slyšet: "Ježíš řekl: Nepřišel jsem zákon změnit, ale naplnit," v novinové anketě odpoví jedním z Ježíšových podobenství o soudci a vdově. "Mám za to, že se to dobře doplňuje. Je to metoda, kterou používal i apoštol Pavel, jenž byl právníkem," zdůvodňuje Müller.
Nepopírá, že při medializaci svých caus myslí i na propagaci společenství svědků Jehovových. Vystupování před soudy považuje za určité naplnění jednoho ze základních příkazů své víry: šířit ji a přesvědčovat ostatní. "Základem je ale osobní styk. To skrze média není možné. Navštěvuji proto tak jako ostatní svědkové Jehovovi lidi při evangelizační službě dům od domu. Na veřejných místech, obvykle na konečné metra, nabízím časopisy Strážná věž a Probuďte se! a s těmi, kteří mají zájem, vedu bezplatné biblické kursy. Jde o to, k čemu Ježíš vedl své následovníky -- aby šli kázat. To je priorita i pro mě."
TEXT DAVID DANIEL
FOTO PETR JEDINÁK
zdroj: časopis Reflex