CENA ZLATÉHO GIBSONA, autor: MILAN TESAŘ
Pár let poté, co z titulu svého občanského povolání zkontroloval poslední most a prohlásil, že spadnout by snad nemusel, uhranul jediným gestem tisíce lidí. Ačkoli se v roce 1992 úspěch skupin Shalom a Oceán blížil hysterii, jejich duchovní otec o sobě dál pochyboval. Tak jako o svých mostech. Zpěvák PETR MUK (32) zaníceně hledá své lepší já. Zvolil nesnadnou, dlouhou cestu. Poslední dva roky po ní šel úplně sám. Veřejnost o něm nevěděla takřka nic. Až teď.
Náš čtyři roky starý rozhovor pro Reflex jste končil tvrzením, že vám není nejlépe a že uklízíte pokoj ve své duši. Takže se dneska ptám -- jak jste daleko?
S přibývajícím věkem mám pocit, že má duše je stále větší zámecká komnata, kde je spousta skříněk, sekretářů, stolků a cínového nádobí, a všude je prach. Smířil jsem se s tím, že ten úklid nikdy neskončí. Můj život, ale asi život většiny lidí, chodí v jakýchsi spirálách. Někdy mám pocit, že už jsem uchopil svůj život pevně do ruky, že vím, kde je pravda, že jsem eticky na výši, že vím, jak se kdy zachovat, cvakám si jízdenku v metru, ale pak zase přijdou momenty, kdy prohrávám.
Vzpomenete si na konkrétní situaci?
Pamatuju si, jak se nám všem vymkla z rukou situace v roce 1992. Jeli jsme sto dvacet koncertů v roce, kolem Shalomu a Oceánu se odehrávala absolutní mánie, lidi byli na koncertech jako v transu. Tenkrát jsem si říkal, takhle nějak lidi komunikovali, když začínal rokenrol. Takovou hysterii jsem viděl jenom ve starých filmech s Beatles.
To přece muselo být opojné.
Bylo to naprosto jedinečné, ale já z toho nic neměl. Měl jsem deprese z šílené únavy, nemohl jsem spát, odcházel mi do háje soukromý život. Pokud bych byl za holiče peněz, který koncert rutinně absolvuje a pustí to z hlavy, dalo by se to vydržet, ale já to neumím. Dost intenzívně prožívám koncerty a všechny provozní potíže s ním spojené. Někdy mám pocit, že už neudělám vůbec nic. Jenomže druhý den přijde další koncert. Já se přinutím a po třech písničkách se to prolomí. Začne fungovat jiná chemie, po dvaceti minutách dojde v těle k látkové výměně v můj prospěch. Euforie mi vydrží ještě na hotelu, ale ráno se probudím a zase nemůžu. Říkám si, už nikdy. Jenže to nejde. Omluví mě jenom ztráta hlasu.
Je asi těžké zastavit přetížený organismus ve chvílích, kdy se neobyčejně daří.
Tenkrát po té euforii ve dvaadevadesátém jsme si dali pauzu, ale už bylo pozdě. Zjistil jsem, že už se to nedá zastavit. Že nedokážu říct lidem v televizi a v rádiích, aby zabrzdili, nedokážu jim říct, už mě nepouštějte, vždyť polezu každýmu krkem. Parta skalních příznivců si o písničky pořád volá, firma nasadí další singl a tak to jde pořád dokola. Ale ty už bys měl dělat věci na nové album.
Sejdeš z očí sejdeš z mysli ...
Samozřejmě. V našem případě se hektické rozpoložení hodně projevilo na následující desce Shalomu Brány vzkazů, kde přišla jaksi automaticky pomalejší tempa, melancholická nálada, která jistě souvisela i s mou tehdejší situací, kdy jsem se rozváděl. Věděl jsem, že bychom s Kučerou po tom nevídaném dvaadevadesátém roce měli vydat novou desku. Nejjednodušší by bylo zase nasadit počítačové tempo sto dvacet bitů za minutu, romanticky se dívat do dálky a vyholit si vlasy po stranách. Ale já už jsem nemohl a nechtěl tak vypadat. Najednou jsme měli potřebu vrátit se tam, odkud jsme přišli, k ideálům hippies a české "druhé kultury", které jsme tak obdivovali, když nám bylo čtrnáct. Nechal jsem si narůst dlouhé vlasy, vousy. Pro šéfa Monitoru by bylo samozřejmě lepší, kdybychom zůstali v naší zavedené novoromantické roli, ale to nešlo. Takhle jsem přišli o část svého publika.
Po Oceánu jste v prosinci 1994 ukončil i činnost skupiny Shalom. Pálil jste při tom nějaké mosty?
Ne. I když problémy samozřejmě byly. V Shalomu jsem pracoval s Petrem Kučerou, s nímž jsem skládal a vystupoval téměř deset let bez pauzy. Začali jsme si trochu lézt na nervy. Jednu dobu jsem měl pocit, že už si spolu mikdy nesedneme k jednomu počítači. Děsil nás stereotyp modelové situace, kdy jsem přišel ráno k němu domů, kde byly všechny nástroje, něco jsme dělali do půl třetí do odpoledne a já pak jel vyzvednout děti ze školy. Dál to bylo neúnosné. Po albu Dekáda ale přišla dlouhá pauza. Odpočinuli jsme si od sebe. Já se v prosinci 1994 přestěhoval do Prahy, ale nový hudební materiál jsme začali připravovat až v létě. V té době jsem začal spolupracovat s hudebníkem Jirkou Vatkou. Když jsme byli hotovi, přemýšleli jsme, jak by se měla nová kapela jmenovat. Petr Kučera mi tehdy řekl: Je to spíš tvoje sólová deska, tak ať prostě nese tvoje jméno.
Petr Muk, to zní pro kapelu dost banálně. Nešlo zůstat u zavedeného pojmenování Shalom?
Ne. Co jsme chtěli se Shalomem říct, to jsme řekli.
Co jste vlastně řekli?
Narodil jsem se do ateistického prostředí, kde se každý bál mluvit o duchovních věcech. Pouze díky své zvědavosti jsem si našel alternativní zdroje v knížkách a v domácích univerzitách, které se odehrávaly v osmdesátých letech v okruhu pražského disentu. Náhle jsem nalézal odpovědi na otázky, které mě trápily, viděl jsem, že situace, které jsem prožíval a jež se mi zdály tak osobní, jedinečné a neřešitelné, už byly dávno někým popsány. Samozřejmě že mě taková zkušenost neosvobodila od vlastních pochybení, konečně, svůj zločin a trest si musí každý jednou prožít sám. Ale právě proto jsem nikdy, ač nám to bylo kolikrát podsouváno, nepřisuzoval Shalomu nějaký všespasitelný misijní význam. Prostě jsem chtěl lidi upozornit na to, že vždy existuje více než jedna cesta. Shalom nebyla ideologická záležitost, já jsem jenom v písničkách vyprávěl o svých zkušenostech. Prvotní byla vždycky harmonie a melodie. Tvrdím, že do povědomí lidí jsem se nedostal díky nějakému přesvědčení, ale například kvůli čtyřakordovému postupu v refrénu Ráchel, nad kterým se vine výrazná klenutá melodie, jež se stala hitem.
Nicméně Shalom získal neodvratitelnou nálepku programově judaistické skupiny, pro kterou jste byl obviněn z vykalkulované image. Když vám šlo především o muziku, bylo to nutné?
Vinu nenesla naše hudba. Všechno to způsobila zřejmě moje přílišná otevřenost vůči médiím. Svěřoval jsem se se svými velice intimními náhledy na život, na víru, nadužíval jsem slova jako judaismus, tóra, talmud. Ted už vím, že jsem si to měl nechat pro sebe.
Takže za celým tím pozdvižením byla tak trochu vaše naivita?
Vždycky jsem do muziky promítal svůj život, Shalom mě zastihl ve chvíli, kdy jsem se seznamoval se židovskou vírou. Muselo se to nějak projevit. Když jsem o tom mluvil se šéfem anglické firmy Mute Danielem Millerem, divil se; že prý není zvykem, aby se reflexe osobních postojů a přesvědčení odrážela v muzice tak značně jako v mém případě. Já si ale myslím, že to není pravda. Když se podívám třeba na #FFFFFF metal s pozitivními křesťanskými myšlenkami, nebo na úplně druhé straně dejme tomu na satanistické kapely, tak pokud tam nejde o vyloženou kalkulaci s atraktivní image, odrážejí v muzice i ve vystupování své názory velice silně.
Vzpomínal jste zkušenost z roku 1989, kdy jste jeli turné se slavnými Erasure. Hodila se vám později?
Viděli jsme chod zákulisí, který směřuje k jedinému: aby umělci odvedli na pódiu špičkový výkon. Pro mě bylo nejdůležitější učit se v halách pro pět až šestnáct tisíc lidí pracovat s diváky. Sledoval jsem z boku a ze zákulisí Erasure, viděl jsem, jak to fičí na té nejvyšší úrovni. Byl jsem upozorněn na to, že nemůžu stát k divákům bokem nebo zády. Ono se to řekne, jenomže předstoupit před šestnáct tisíc lidí a podívat se jim do očí není legrace. Mně bylo hrozně. Nevěděl jsem, jak to překonat. Když jsem to ale dokázal, okamžitě jsem pochopil, že to diváci vnímají a reagují podle toho.
Monitor ve své době tvrdil, že Shalom je ten nejlepší artikl k vývozu do zahraničí. Jak to nakonec dopadlo?
Spíš to bylo zbožné přání samotné firmy. Já jsem byl skeptický, po turné s Erasure jsme byli ve spojení se šéfem anglických Mute Danielem Millerem, který vždycky řekl, že dobře zpívám, že to jsou hezké písničky, ale nikdy s tím nezačal obchodovat. Podle mého má šanci jedině anglosaská hudba, která vzniká ve stejném klimatu a místě, kde sídlí firmy. V našem případě v Londýně. Je to tam stejné jako v Praze, vydávání funguje na osobních vazbách. Pakliže se tam prosadili švédští Roxette nebo A-ha, bylo to jenom proto, že tam žili a udělali si osobní známosti. Londýn je nedostižný. Například Honza Muchow tam prožil dost času a navázal kontakty, které mu umožnily dostat svou Ecstasy Of St. Theresa do hitparády.
Proč tam nejste vy?
Vždycky jsem byl spíš němčinář, ale to by snad vyřešil rychlokurs. Možná právě proto, že jsem tam nevyrostl, bych byl originální. Problém je, že když já tu něco vytvořím, nikde to nevezmou v mé verzi. Musím si najmout producenta, který tomu dá současný kabát. Shalom v Londýně natočil singl s Brucem Forrestem, to je producentská persona, která dělala třeba s Boyem Georgem. Bohužel díky tomu, že EMI jsou normální "státní podnik", se to celé táhlo, a po roce byl sound zastaralý. Potíž je v tom, že pro ně nejsme priorita. Nejsme ti, do koho budou cpát peníze, jsme jedni z mnoha, s nimiž to pouze zkouší.
Do Prahy jste se ale přestěhoval až v roce 1994, když jste ji předtím dokonale dobyl.
Jistě, z Budějovic do Prahy je to zhruba stejně tak daleko jako z Prahy do Londýna. Je to středobod, o němž jsem snil už od svých čtrnácti let, ale do jisté doby jsem Prahu pouze rád navštěvoval. Po rozvodu jsem neměl v Budějovicích kde bydlet, naskytla se možnost bydlet jediné patro pod manželkou a dětmi. Libilo se mi, že bych byl blízko u dětí, radil jsem se s psychologem, ale došel jsem k tomu, že by to asi nedělalo dobrotu. Nakonec jsem byt vyměnil za jiný v Praze. Potíž byla v tom, že jsem se ocitl absolutně bez peněz. Abych měl z čeho žít, musel jsem dokonce Andreji Šebanovi prodat svou zamilovanou zlatou kytaru Gibson.
Jak k tomu došlo? Člověk by řekl, že jeden z nejprodávanějších zpěváků u nás podobné starosti mít prostě nemůže.
Jak už jsem řekl, v roce 1992 se Shalomu i Oceánu abnormálně dařilo a já si koupil ojetý Ford Sierra combi za sto padesát tisíc korun. Auto se pro mě totiž při všech těch přejezdech přes republiku stávalo existenční nutností. Když se na můj zdánlivě výhodný kup podívali chlapi ze servisu, zjistili, že je v něm motor, který má najeto čtyři sta tisíc kilometrů. Prodal jsem ho s velkou ztrátou, šedesát tisíc, a řekl si: už nikdy staré auto. Koupil jsem si nové na leasing a po tři roky jsem měl čtvrtletně na splátkách platit přes třiatřicet tisíc. A mně se v tu chvíli zastavil přísun peněz.
Špatný odhad ...
Jistě, během dvou let klesly prodeje desek všech intepretů řádově o několik desítek tisíc. Jestliže jsme v roce 1992 bez problému překročili hranici sta tisíc, byl najednou problém prodat dvacet tisíc nosičů. A to je na honorářích sakra znát.
Co jste dělal?
Když jsem odečetl alimenty, na které bych si nikdy nedovolil sáhnout, byl jsem rád, že jsem vyšetřil dvacku na den -- na jednu desítku a rohlíky. Půjčovat jsem si nechtěl, protože jsem nevěděl, kdy bych to byl schopen vrátit. Všude po městě jsem chodil pěšky, na metro jsem neměl. Zpětně viděno, bylo to nejhezčí období. Pořádal jsem sám se sebou dlouhé procházky do všech koutů Prahy, a dokonce jsem šel na Hrad, který jsem naposledy prolezl jako dítě.
Ocitl jste se v opačné situaci než před dvěma lety, kdy jste se modlil, aby vás už nehráli. Teď jste potřeboval tantiémy z písniček odvysílaných v rozhlase.
To je pravda. Trvalo to rok. Občas jsme vystupovali na diskotékách a to mě zachránilo.
Nepřišlo vám to ponižující?
Proč? Někteří z branže tím sice opovrhují, ale pro mě to byla možnost, jak být v kontaktu s publikem, protože jsme v té době nekoncertovali. Na diskotéce jsem zpíval s halfplaybackem živě a pak jsem seděl s lidmi i do tří do rána a hráli jsme na kytaru různé, třeba cikánské písničky.
V době, kdy byly vaše další plány dosti v mlhách, jste natočil starou Neckářovu písničku Stín katedrál. Byla to z nouze ctnost, abyste se udržel v povědomí?
Nikoli; když Bára Basiková točila hity let šedesátých, nabídla mi nějaká dueta, ale moc mi neseděla. Dostal jsem od spoluproducenta Karla Deniše nahrávku se starými šlágry a objevil Stín kadedrál. Je to perfektně vystavěná písnička s krásným mezizpěvem, je z té doby i skvěle zahraná. Stín se zase moc nehodil Báře, tak jsme to natočili se Shalomem sami. Mezitím vyšla Dekáda a já byl z nejhoršího finančního srabu venku. Dokonce jsme od Šebana vykoupil zpátky svého zamilovaného zlatého Gibsona. Začal jsem chystat svůj sólový projekt.
Vzhledem k tomu, že teď konečně vychází, je na první pohled všechno v pořádku.
Těžko říct. Praha je taky na první pohled krásná, magická, a já tvrdím, že bych takovou desku, jako je ta moje poslední, v Budějovicích nikdy nenatočil. Ale pak jsem jednou jel v noci ze studia, ve tři hodiny ráno jsem u Máje čekal na tramvaj a viděl odvrácenou tvář téhle metropole. Pod stánky s hamburgry vedle zavřeného vchodu do metra se po zemi pohyboval takový černý mrak. Poslyš, já už viděl potkana nebo krysu, jak vyběhli v noci z nějaké díry. Ale tady jich bylo snad sto, v perfektně organizovaném útvaru. Na všech jeho koncích fungovaly hlídky, které v případě nebezpečí vydaly nějaký signál a hejno během vteřiny zmizelo kamsi pod zem. Přišlo mi to jako z nějakého sci-fi filmu, jako Moucha nebo tak. Tak jsem si říkal, že až se jednou ti hlodavci naštvou a vylezou ze svých děr kompletní, dají nám co proto.
Říkáte to pobaveně. Vy byste se nebál?
Je otázka, jestli bychom si to nezasloužili. Situace v duši mnohých z nás je až povýšenecky klidná.
PETR MUK (1965), zpěvák a skladatel. V polovině osmdesátých let se jeho jméno začalo objevovat v souvislosti se skupinou Oceán, která v roce 1988 získala ocenění Laureát Rockfestu. V roce 1989 absolvoval Oceán turné po Velké Británii se skupinou Erasure. V letech 1991 a 1992 získal Muk Cenu Melodie v kategorii Zpěvák roku, o rok později převzal českou Gramy v téže kategorii. V roce 1994 ukončil činnost obou svých domovských kapel, Oceánu i Shalomu. V těchto dnech vydává po dvou letech první samostatnou desku, nazvanou Petr Muk.
zdroj: časopis Reflex