MY TŘI

 

Autorská trojice Marek Najbrt, Benjamin Tuček a Robert Geisler se sice občas označuje za „The Dietls“, ale jejich film Mistři se od seriálové produkce podstatně liší. Je vtipný, inteligentní, má skvělé kritiky. A neciví na něj většina národa.

Mistři jsou v kinech, takže můžete mít vítězné pocity.

Najbrt: Cítím se spokojeně, což u mě nebývá automatický pocit. Ale výsledný film splňuje mou režijní představu skoro z devadesáti procent. A to je první rovina hodnocení, tu druhou tvoří ohlas kritiků ...

Chválí vás skoro unisono ...

Najbrt: Ne úplně, zatím jsem napočítal šestnáct velmi dobrých recenzí, dvě napůl a tři špatné. Ale i to je neuvěřitelné. Až třetí rovina jsou diváci v kině -- a to je blbý. Dokonce výrazně horší, než jsem čekal. Mistři sice nejsou film, jenž by vznikal s ohledem na diváka, ale myslel jsem, že to půjde trošku líp.

Geisler: Já mám jen výborný pocity, hlavně proto, že teď jezdíme po premiérách dělat medvědy, což jsou prima výlety i příležitost k bilancování.

Tuček: Ty tramvaje teď jezdí úplně jinak, moc se omlouvám ...

Geisler: Ptá se, jak se cítíme.

Tuček: Já jsem přišel pozdě, takže se cítím neslušně.

Marek říkal, že váš film vznikl „bez ohledu na diváka“, to nezní moc dobře.

Geisler: Já bych to poopravil -- ten film myslí na diváka, ale na diváka, jako jsme my.

Tuček: Já bych to poopravil víc, protože tady se pohybujeme po tenkém ledě. Film jako každé umění usiluje o komunikaci, kdyby to nedělal, je zbytečný. Mistři myslí na diváka, ale nevznikli jen kvůli němu. Možná to vypadá, že náš film spadl z nebe, ale je vyústěním dlouhodobé spolupráce, na níž jsme si ověřovali vyprávěcí postupy, principy a mechanismy. Samozřejmě jsme věděli, že náš způsob filmového uvažování není většinový, spíš alternativní. Ale rozhodně jsme si neříkali, jestli budeme, nebo nebudeme myslet na diváka. To nebylo naše východisko.

Někdy mám dojem, že natočit autorský umělecký film je v Čechách snadnější než nějakou komerci. Nebo jste jenom se svým prvním filmem měli štěstí?

Najbrt: Tomu se nedá říkat štěstí, je to spíš kontinuita -- a to nejen nás tří, ale i producentů z firmy Negativ. Štěstím byl fakt, že se do projektu vložil jako producent Milan Kuchynka a že ten film vnitřně přijal za svůj už ve fázi scénáře.

Tuček: Je logické, že když náš stát má málo obyvatel, nemůže poslat tolik diváků do kin, aby zaplatili jakýkoli trošku náročnější film. Ale tak to nefunguje ani v těch největších státech a v žádné umělecké disciplíně. Jistě -- někdo dělá pop-music a používá všechny nástroje k tomu, aby přitáhl co nejširší publikum. Ale někdo chce hrát třeba folk, používá jiné nástroje ...

A co Nohavica?

Tuček: Dvacet let hrál po klubech, což není náš případ. V každé společnosti jsou minority a majority a my jsme se rozhodli věnovat něčemu, o čem já nechci říkat, že je umělecký film, ale není úplně komerční. A nezbývá nám než doufat, že to publikum není dočista zpitomělé a že si ten film najde. Bylo by od nás ale pošetilé předpokládat půlmiliónové návštěvy.

Rozhodli jste se správně? Připadá vám tohle jako fajn způsob, jak se živit do konce života?

Najbrt: Živit se tím nedá. Natáčení filmů musíme kompenzovat komerčními aktivitami, tak získáváme prostor pro tvorbu, abychom ji nemuseli omezovat finančními hledisky.

Takže natáčení dobrých filmů je v Čechách spíš takové hobby.

Najbrt: Ne, to není hobby ...

Geisler: Pro mě to teda hobby je. A vedle jachtingu asi nejdražší, co existuje.

Najbrt: Pro mě je to hlavní životní činnost -- natáčení filmů, jimiž se vyjadřuju ke světu kolem sebe a zpracovávám ho. To ostatní, co mi přináší peníze, je jen způsob, jak si vytvářím prostor pro tuhle práci.

Ale všichni budete stárnout, zakládat rodiny, mít děti a ty budou mít své drahé koníčky. A vy budete zvažovat, jestli se vám vyplatí točit české filmy.

Tuček: My to vystudovali, rozhodli jsme se usilovat o to vyjadřovat se filmem, a to je zřejmě jiná cesta než usilovat o peníze. V ideálním případě by se to ovšem nemuselo vylučovat.

O úspěšné debutanty se ve světě obvykle rvou a předhánějí v nabídkách. Máte už nějakou?

Najbrt: U nás nejsou žádná velká studia, u nichž by ses měl chtít uplatnit ve chvíli, kdy úspěšně začneš. Jestli budu někdy dělat další film -- tak úplně stejně jako Mistry: s Milanem Kuchynkou v Negativu. Nezmění se to k lepšímu ani k horšímu.

Tuček: Taky kam by se to mohlo změnit? Skoro všechny české filmy jsou -- nebo donedávna byly -- financovány stejně: grant, Česká televize a risk soukromých producentů navrch.

Takže se nikdy nedostanete z kuchyňky Negativu?

Najbrt: Zrovna Negativ je firma, která se čím dál úspěšněji pokouší o zahraniční koprodukce. Saša Gedeon, Bohdan Sláma a Petr Zelenka asi budou mít na své nové filmy celkem standardní rozpočty -- a to Bohdan natočil Divoké včely ještě za horších podmínek než my Mistry, ale prosadil se na festivalech, takže možnost růstu tu je, i když za cizí peníze.

Ale přichází s tím nejrůznější omezení. Třeba Němci chtějí, aby se peníze z jejich grantů utratily v Německu.

Tuček: Dnes už se začínají peníze hledat ve stadiu zrodu scénáře, když je jasné, o čem ten film bude a odkud by do něj peníze mohly jít.

Geisler: Je otázka, jak moc by tě mělo ovlivňovat, odkud dostaneš peníze ...

Tuček: Když napíšeš scénář a pak ho zpětně musíš naroubovat na peníze, to je špatné -- pro scénář i autora. Ale když jsme s mým bratrem Danielem -- filmovým producentem -- připravovali Děvčátko, dostali jsme nabídku ze Švédska s podmínkou, že ve filmu musí hrát švédská herečka. Strávili jsme týden ve Stockholmu a pro sebe objevili herečku Tuvu Novotnou, která mluví česky. A necítil jsem to jako žádný autorský tlak. I když nakonec jsem zvolil úplně jinak.

Každý má ty hranice asi někde jinde -- až vy tři budete dělat další film, přijde nějaký tlak a jeden z vás bude mít dojem, že už je to příliš.

Geisler: Na to žádný mustr není, ale muselo by to být hodně hollywoodský na to, aby nás to nějak rozhodilo.

Dobře, ale pořád utrácíte desítky miliónů ...

Tuček: V našem případě spíš desítku.

Najbrt: Ano, jsou to obrovské peníze. Ale je to způsobené cenami ve filmovém průmyslu, které jsme my nezpůsobili. A navíc je to relativní, protože utratíme sice šestnáct miliónů za film, ale živíme tím celkem slušnou skupinu lidí. Naše honoráře jsou srandovní ...

Tuček: Z tohoto úhlu pohledu jsme hobbisti, protože pracujeme za peníze, za které by se ti řemeslník vysmál, že se za to žít nedá.

Tak to řekněte: zvlášť teď, když si lidi myslí, že filmaři, co volají po penězích, jsou ti lidé v lesklých autech a drahých oblecích ...

Geisler: To si nás pletou s lidmi z reklamních agentur.

Tuček: A co jim máme říkat? Že jsme psali ve třech čtyři roky deset verzí scénáře a dostali jsme za to každý 80 tisíc?

To je 1666 korun měsíčně. Ale na druhou stranu jsou to peníze nás všech ...

Tuček: Tak to pozor! Stát nedává na film ani korunu!

Geisler: Parlament, ten žije za naše daně!

Českou televizi platí skoro všichni v koncesionářských poplatcích.

Najbrt: Což jednak skončilo -- Mistři jsou předposlední film s příspěvkem České televize -- a pak je tu právě návrh zákona, který situaci řeší adekvátněji. Aby film platili jen ti, které zajímá, a nebo ti, kteří na něm profitují. Samozřejmě, že dobrý film je společenský luxus, něco jako dobrá literatura a že ho společnost z racionálního hlediska nepotřebuje. Ale spousta věcí, které dnes považujeme za naprosto zásadní kulturní dědictví, by v čistě komerčních podmínkách nevzniklo.

Geisler: Goya, Mozart ...

Pyramidy ...

Najbrt: To je možná trochu speciální případ ...

Tuček: Samozřejmě to souvisí s kulturní politikou. Nechci situaci dramatizovat, ale patnáct let po revoluci se u nás ve vztahu kultury a politiky rozmáhá podivné klima, bohužel podobné Goebbelsovu sahání po revolveru. Někteří politici se tváří, že kulturu nepotřebujeme -- což je na pováženou, protože nejúčinnější politikou malého národa je právě jeho kultura. Ledničky a pračky umí vyrábět kdekdo, ale dobré filmy a dobré knihy ...

Najbrt: Ty ledničky jsou taky důležitý, ne že ne ...

Geisler: Ale na jejich výrobu nepotřebuješ granty, tím se liší od Národního divadla ...

... taky jsou menší a bílý, zatímco Národní ...

Tuček: Neandrtálec kulturu taky potřeboval, sice hlavně spal a pak šel na lov, ale ...

Geisler: ... pak začal kreslit po stěnách ...

Tuček: ... za to taky nic nedostal a ...

Geisler: ... dostal! Nemusel jít na lov a kámoši mu za to přinesli kus mamuta ...

Tuček: ... teď vás unavuje scenáristická skupina The Dietls ...

Najbrt: Když se společnost rozhodne, že české filmy nepotřebuje, co budeme dělat? Půjdeme demonstrovat? Ne, vezmeme videokameru a budeme nějak točit dál.

Nebo začnete točit reklamy a mít lesklá auta a pěkné obleky.

 

THE DIETLS

Marek Najbrt (34, absolvent dokumentu na FAMU) s Robertem Geislerem (34, art director Týdeníku Televize) spolupracuje už od střední školy a Benjamin Tuček (31, absolvent scenáristiky na FAMU a režisér celovečerního filmu Děvčátko) trojici doplnil před šesti lety. Jejich prvním podstatným projektem byl originální televizní cyklus Kinetická encyklopedie všehomíra, po jeho skončení (před čtyřmi lety) začali v Negativu připravovat Mistry.

Jejich příští projekt ještě nemá jasné obrysy -- Benjamin Tuček tvrdí, že to bude pohádka, Robert Geisler navrhuje drama o vládě „Ministři“, Marek Najbrt odpočívá.

 

TEXT TOMÁŠ BALDÝNSKÝ

FOTO PETR JEDINÁK