MYSLI NA CÍL, NE NA CESTU
MISHA (25) je už dva roky profesionální piercerkou v salónu Hell.cz. Studovala střední uměleckou školu, obor propagační výtvarnictví, ale po třech letech odešla. Vystřídala různá zaměstnání, pracovala za barem, v kuchyni, jako kurýr na kole. První pierce si udělala sama ve čtrnácti.
Dokážeš fyzickou bolest odfiltrovat a vypnout?
Záleží na situaci. Pokud jdu k zubaři, tak ji jen utlumím na snesitelnou vlnu, není to nic příjemného, jen takový mrtvý bod. A pak jsou věci, které si dobrovolně volím sama, je to jako nějaká modifikace, zkrášlení, a pak samozřejmě tu bolest přetransformuju v ohromné potěšení. Není to tak, že by mě z toho mrazilo v kalhotkách, že by mě to sexuálně vzrušovalo, ale je to o tom, že mě to uspokojuje v té psychické rovině. Dodává mi to pocit euforie a obrovského uvolnění.
Jak moc se tvá hranice vnímání bolesti posouvá?
Je to stejné jako se vším v životě, potřebuješ čím dál tím víc. Teda aspoň já ano. Takže už si spíš vybírám ty extrémnější věci.
Kdy ses pověsila na háky poprvé a jaké to bylo?
Před dvěma lety, bylo to za záda, byl to můj vysněný den. Opravdu jsem si to přála čtyři pět let a šla jsem si za tím. Byl to ten nejkrásnější a nejčistší pocit, co jsem kdy zažila. Všechny jsem milovala a všechny objímala.
V čem je ten prožitek ze závěsu jiný než řezání?
Když do sebe necháváš řezat, tak ač tvůj mozek nemusí být reálně přítomen, tím tělem jsi pořád pevně na zemi. Ale jakmile visíš za kůži, je to, jako když levituješ. Hrozně se mi líbilo, když jsem mohla viset přes dvacet minut, na svoji vlastní muziku. Prostě absolutní uvolnění.
Zažije člověk při závěsu i změněný stav vědomí srovnatelný s psychedelickou drogou?
Když mě poprvé sundali z těch háků, opravdu jsem se cítila, jako když mi najíždí extáze. Seděla jsem, úsměv jak rohlík, oči vyvalený ... tělo jako nebylo. Spousta lidí to ale může vnímat úplně jinak a třeba je rajcuje jenom ten fakt, že zvládnou překonat bolest. Já v tom hledám spojení psychična s fyzičnem. Někdy, když mám hrozné období a cítím se úplně na dně, tak si říkám: musím se zase zvednout, nechám si něco píchnout, říznout, dát implantát. Uvolní se tím ta hrozná křeč a najednou se na svět díváš s větším nadhledem.
Funguje jizvení i jako paměťová mapa?
Určitě. Bolestí si podtrhávám svoje zážitky i životní etapy, mám s nimi spojené silné emoce. Speciálně jizvy pro mě znamenají nejvíc. Něco tomu tělu vezmeš a ono tam musí místo toho postavit něco nového. Taky mě baví, že se to mnohem déle hojí, že ta jizva, pokud je velká, tak se tvoří třeba dva, tři, čtyři roky. Je to ten nejhlubší zápis a nikdo mi ho nevezme.
Záleží tedy na tom, jaký význam té bolesti dáš?
Já třeba odmalička nemám k bolesti negativní vztah, na mě naši v životě nevztáhli ruku. Když jsem spadla, padla jsem, rozbila si koleno a měla v kůži škváru, vzala máma kartáč a říká: Když to zvládneš, dám ti velký nanukáč a můžeš ho sníst celý. A já to zvládla a myslela jenom na tu zmrzlinu, která pro mě znamenala úplně nejvíc. A to je třeba i to, co radím lidem, když přijedou na pierce. Říkám jim: nemysli na to, že to bolí, mysli na ten cíl. Když víš, proč to děláš, může být cesta k cíli trnitá, ale ne špatná nebo hrozná.
Jaká je pro tebe fyzická bolest ve srovnání s utrpením psychickým?
Pro mě fyzická bolest skoro neexistuje, teď už s ní dokážu pracovat, je to jen pocit, který dokážu zvládnout. Nemyslím na to, co se děje, ale na ten cíl. S tou psychickou takhle pracovat nedokážu, ta bolí sakra hodně.
Kdyby tě někdo začal fyzicky týrat proti tvé vůli, byl by ten prožitek jiný?
Jo. Pokavad by mě někdo týral, tak mě to bolí psychicky, ale ne fyzicky. Tak neunesu srdcem, že mě někdo vystaví do takhle bezmocné pozice a má tu potřebu mi ubližovat. Fyzická bolest přebolí, ale psychické záležitosti bolí strašně dlouho, dokavad nepochopíš, proč ti to ten člověk vlastně udělal, pokud nenajdeš ten smysl. Je důležité, kdo tě napichuje? Pro mě je to intimní záležitost, krásná, čistá a plná lásky. Mám svoje oblíbené napichovače a vytahovače.
Reflex 23/2008