DŮM JAKO PŘÍBĚH
Architekt VLADIMIR MILUNIC je spoluautorem nejslavnější české stavby posledních desetiletí, Tančícího domu na Rašínově nábřeží v Praze. Dům je to výjimečný nejenom svou dynamickou formou připomínající sochu, ale i tím, že se na jeho návrhu podílel Frank O. Gehry, jeden z nejuznávanějších architektů současnosti. Když za Milunic em přijdete do jeho studia, po chvíli si uvědomíte zvláštní věc: na rozdíl od jiných ateliérů se tu nekouří. Nevídané. "Kdo tady chce pracovat, musí se s tím vyrovnat," poznamenává Milunic . Podle toho, jaký je ve studiu cvrkot, si drogu leckdo rád odpustí.
Vypadáte na čtyřicet, ale ve skutečnosti jste mnohem starší. Můžete mi to nějak vysvětlit?
Je to dané geneticky, nemám na tom žádný podíl. Ale zase vím, že když je člověk pořád v zápřahu a dělá něco naplno, nestárne tak rychle. Znám lidi, kteří zažili strašné stresy, nerváky -- třeba vojáky, kteří prošli válečným vypětím a utrpením, vězením, ale neblahé okolnosti je vlastně obohatily: roky jako by se u nich zastavily. A u architektů není neobvyklé, že jsou produktivní ještě po sedmdesátce, na rozdíl od matematiků, kteří s plodnými myšlenkami končí ve čtyřiadvaceti.
Máte tedy před sebou ještě pár vydatných let?
To doufám! Frankovi Gehrymu je - nemýlím-li se o třináct víc.
A není opotřebovaný?
Kdepak: je to velmi příjemný a kreativní člověk plný energie. V v jednom z čísel časopisu Time byl vybrán mezi pětadvacet Američanů s největším vlivem.
Gehry se narodil v Kanadě a pohybuje se po celém světě. Vůbec je mezi architekty hodně kosmopolitních osobností. Čím to je?
Asi tím, že architektura zasahuje do obrovské spousty oblastí našeho života. Není snad sféry, jíž by se nedotkla -- vyžaduje globální přístup. Architekti mají ve většině případů komplexní myšlení. Není možné se totiž dost dobře soustředit na jednu věc. V opačném případě stavba v něčem kulhá.
Myslíte si, že některé národy mají větší dispozice produkovat takzvaně světovou architekturu?
Ne. Je to čistě individuální záležitost, která není podmíněna nějakými národními vlastnostmi.
Vaše jméno napovídá, že jste z bývalé Jugoslávie.
Ano, jsem z Jugoslávie. Já jsem jak ze strany otcovy, tak z matčiny z Černé Hory. Milun je černohorské jméno a z něho je odvozené příjmení. Před Turky se rodiny rodičů posunuly na sever. Také mám část rodiny z Drážďan, protože tam jeden z příbuzných studoval lesařinu a nabalil si tam bláznivou šlechtičnu, kterou přivezl k nám.
Říkáte, že jste z Jugoslávie, ale ta se rozpadla. Neinklinujete přece jenom blíže k některé z jejích současných autonomních částí?
To nejde. Kromě toho, o čem jsem se už zmínil, je to s mým původem natolik složité, že se nemůžu a ani nechci národnostně definovat. Můj pradědeček -- básník Ivan Mažuranic -- byl významným představitelem chorvatského státu, kam bych mohl právem patřit.
Tak jinak: kam se vracíte z Čech domů?
Narodil jsem se v Záhřebu a pak jsem žil v Opatiji u moře. Před domem moře a za domem hory, takže lituji moje děti, které vyrůstaly v Jamrtálu v Nuslích.
Vám moře nechybí?
Chybí, ale jet k moři, u něhož jsem vyrůstal, mi připadlo v minulých letech jako hyenismus. Raději jsem jel na Korfu, které je podobné Opatiji. Také tam jsou hory. V Opatiji bylo díky horám přijatelné podnebí. Kombinace horského a mořského vzduchu je pro letovisko ideální.
Jak jste se vlastně dostal do Československa?
Mí rodiče byli oba lékaři a po válce působili v Bělehradě na ministerstvu zdravotnictví. Byl tam šílený binec. Partyzáni, kteří přišli se zvyky z lesů, začali řídit stát. Rodiče měli k situaci řadu výhrad, i když sami byli za války u partyzánů po boku Tudjmana. Naskytla se jim možnost dvouletého studijního pobytu v Americe. Neváhali. Když se vraceli, letadlo mělo v Praze mezipřistání, a zde je zastihla rezoluce Informbyra. Jako její stoupenci zůstali v Praze v postavení politických emigrantů bez možnosti návratu domů. Češi je zase považovali za Titovy špiony. Já jsem byl se třemi sestrami u babičky vlastně jako jugoslávské rukojmí. V padesátém šestém jsme se nakonec my děti dostaly za rodiči. Shodou okolností jsme letěly přes Maďarsko, kde začala 24. října revoluce. Letadlo mělo přistát v Budapešti, ale kvůli nepokojům pokračovalo do Prahy. Tam jsem se po deseti letech shledal s rodiči.
Vzpomenete si ještě na první dojem z nové země?
Pamatuji se, že jsem byl překvapen gymnáziem v Dejvicích. Byla to vzorná socialistická škola s vojenským drilem. Před školou se hlásilo, kdo co provedl, za co může. O přestávkách se chodilo jako ve vězení ve dvojstupech po chodbách. V Opatiji to bylo v tomhle ohledu nepoměrně svobodnější.
Dělali si z vás spolužáci legraci kvůli přízvuku?
Jak kteří, najdou se všelijací. Přijel jsem v džínách, měl jsem mokasíny ... nic takového se tady tenkrát nenosilo. Dívali se na mě jako na exota, ale nikdo mi je kupodivu nezakázal.
Češtinu jste si už docela vybrousil ...
Ale když jsem rozčilený, začnu mít přízvuk, zkracuju -- asi jako Ostraváci. Můj otec byl na jazyky zvlášť tuhý, celá nemocnice se vlastně kvůli němu naučila srbochorvatsky. Maminka naopak zvládala šest jazyků.
Jak jste na tom vy?
Mluvím francouzsky, anglicky, chorvatsky, rusky, rozumím italsky, španělsky, polsky. Bez řečí je to těžké. A v architektuře, která je zejména dnes více než kdy v minulosti mezinárodně provázaná, se bez znalosti některých neobejdete.
Nevadí vám, že v českých novinách soustavně komolí vaše jméno -- že se píše s háčkem nad "c" místo čárky?
Neberu to jako újmu na osobnosti. Ale přiznám, že když ho výjimečně vidím dobře napsané, tak se nezlobím.
Myslíte si, že je důležité, aby byl architekt výmluvný?
Po studiích jsem byl tři roky ve Francii. Francouzští architekti jsou na proslovy machři -- ona je to svým způsobem výhoda, přijdete-li do styku s klientem a obhajujete svou koncepci. Mně osobně více sedí, když můžu psát. Rád si věci promýšlím. Při psaní je na formulace víc času.
Kdy jste se rozhodl stát architektem?
Nebylo to z mé hlavy. Otec mě do toho uvrtal víceméně náhodou. Měl kamaráda architekta a zdálo se mu, že je to lepší povolání než být lékařem. Ani jsem se jeho nápadu v osmnácti nebránil. Není špatné občas rodiče poslechnout.
Ovlivnilo vás Středomoří v architektuře?
Ve Středomoří jsou města nahuštěná, členitá, dynamická. Myslím si, že středomořský cit pro prostor se odráží v mém názoru na architekturu, který teď hodně používám na sídlišti Hvězda v Praze na Petřinách, což je největší obytný celek, který nyní v hlavním městě vyrůstá.
V poslední době se čím dál více diskutuje o možnostech a budoucnosti sídlišť. Jak na tuto problematiku nahlížíte vy?
Právě areál Hvězda chápu jako obecně možný návod pro ostatní sídliště. Obrovské celky lze oživit a změnit vložením nových autonomních podstruktur, které rozbíjejí monotónnost okolní zástavby. Považuji za principiálně špatné opakovat stejnou chybu, totiž že se při výstavbě velkých celků uplatnil autor jediný nebo dva. Jeden architekt -- třeba stokrát chytřejší než Niemeyer, který projektoval Brasílii -- neudělá město, protože to je založeno na napětí a protiřečení v dlouhém čase přesahujícím lidský život.
Dnes už to o vás neplatí, ale v osmdesátých letech jste byl pokládán za průkopníka neofunkcionalismu. Co vás na funkcionalismu, který je ve své podstatě velmi chladný a neemocionální styl, tak přitahovalo?
Byli jsme k tomu vychováváni. Funkcionalismus byl brán jako jediný moderní směr. Tenkrát koneckonců ani z existujících stavebních systémů nešla jiná architektura dělat. Postupem času jsem se ale od něj odklonil. Architektura totiž není jen naplnění nějakého úzce chápaného souboru funkcí. U jejich naplnění se má teprve s vlastní architektonickou tvorbou začít, a ne skončit. Fantazie, humor a nadsázka nejsou věci změřitelné, ale jsou kořením návrhu.
Vzpomínáte si ještě na pocity, které ve vás vyvolal první dům postavený podle vašeho návrhu?
Velmi dobře. Na konci šedesátých let jsme stavěli na Barrandově bytovky. A byl to zvláštní pocit. Něco šmudláš na papíru a pak z toho něco leze. Zázrak! Postupně se opravdu zhmotňují představy. Je to příjemné. Satisfakce. Tenkrát mi bylo sedmadvacet.
To jste začínal brzo!
Brzo? To snad ne. Mám kamarády od španělského architekta Ricarda Bofilla, kteří začínali v osmnácti letech. Bofill senior jim dal k dispozici pozemek, peníze a řekl: "Stavte si!" Takže stavěli a ani nedostudovali školu. Pro architekta je nesmírně důležité, aby se to, co nakreslí, mohlo postavit. Reálná zkušenost je nenahraditelná.
Když malíř namaluje obraz nebo spisovatel napíše knížku, můžeme se jejich "produktům" vyhnout, ignorovat je. Ale když se postaví dům, tak je nepřehlédnutelný. Může stát dlouhá století. Nemáte z téhle skutečnosti neurózu?
Nemyslím na to. Sleduju především to, aby domy fungovaly, jak mají. Aby měly opravdový vtip a šťávu. Budoucností se nezabývám.
Během tzv. normalizace, kdy byla česká architektura v krizi, jste se proslavil nejprve několika pražskými domovy důchodců. Byla to z nouze ctnost, že vás k ničemu jinému nepustili, anebo opravdový zájem o sociální stavby?
Tenkrát jsme byli ještě s kolegou Janem Línkem v projekční kanceláři architekta Karla Pragera. Bylo to vlastně prodloužení školy. "Budu se s vámi bavit, až něco kloudného postavíte," řekl nám jednou Prager. "Tak nám něco dejte," odpověděli jsme mu. A dostali jsme šanci: domov důchodců v Bohnicích. Nikdo jiný to nechtěl. Rádi jsme do toho šli. Byla to stavba na rozhraní bytovky a občanské stavby, kde se už dalo ledasco vymyslet. Mohli jsme argumentovat tím, že pro staré lidi se to nedá dělat tak špatně jako pro "normální".
Navrhnout bydlení pro různě handicapované muselo být jako debut dost tvrdý oříšek?
Každý úkol, neodflákne-li se, je těžký.
Jak váš úspěšně realizovaný úkol přijali kolegové?
Prager nebyl zrovna nadšený, nehodili jsme se mu do jeho koncepce. Přetáhl jsem mu kolegu Línka a šli jsme jinam.
Jsou čeští architekti kolegiální?
No nevím ... Kdybych dělal Tančící dům sám, asi by to někteří nevydýchali. To vím bezpečně.
Proč?
Už jsem slyšel, že na takové zakázky by měla být soutěž. Že přímá zakázka v tak exponovaném pozemku není možná.
Vy jste proti soutěžím?
Nejsem. Ale když se investor rozhodne a vybere si architekta podle svého gusta, tak na to má svaté právo. Je to jenom jeho volba. Obě cesty mohou vést k dobrému výsledku.
Je v Čechách dost práce pro architekty, aby jeden na druhého nemuseli žárlit?
Víc než kde jinde. Cítí to i zahraniční architekti, kteří to doma mají těžké a stahují se sem. Tady je boom. Přicházejí Němci, Američané, kteří doma nemají do čeho píchnout.
Vy jste původně začal Tančící dům dělat sám, později k vám byl vybrán Frank O. Gehry, slavný kanadský architekt. Zvolil si ho investor, aby svým jménem dal stavbě světový punc?
Dá se to tak zjednodušeně říct. Nic jsem proti tomu neměl. Byl jsem zvyklý na tandem. Ve dvou je to dialog, věci se rychleji hýbají. Nejprve přicházel v úvahu Jean Nouvel, francouzská jednička. Ale říkal, že těch pět set metrů čtverečních je pro dva kohouty příliš malá parcela. Byl jsem za Bořkem Šípkem, ale ten nijak nereagoval. Potom jsme se přes Nouvela dostali ke Gehrymu. A je pro mě dnes satisfakcí, že můj původní návrh je v současné definitivní verzi obsažen: dvě části v jednom domě ve vzájemném napětí. Fred je tuhá část, Ginger dynamická. Dům je nakročen k Jiráskovu náměstí a k Hradu -- jako společnost, která se po dlouholetém strnutí vydala do světa změn.
Nepřistupoval k projektu Gehry jako k nějaké bokovce mezi jinými úkoly?
Naopak. Říkal, že této úlohy si vedle svého vlastního domu v Santa Monice cení nejvíce. Že mu dala strašně zabrat. Je to výsledek dvou intenzivních roků.
Jak se jemu dělalo ve dvou?
To je otázka pro Franka, nicméně vím, že se dostal poprvé do situace spoluautora.
Dům dostal jméno. I díky tomu se stal populárnějším než jakékoliv jiné domy. Vždycky když přemýšlíte nad novým návrhem, přicházíte s příběhem, metaforou?
Pomáhá mi to. Postup je následující. Všechno, co mě napadne, včetně vyložených magořin, hodím na papír. Další kolo je postupná selekce. Někdy stojí na samém začátku obrázek, náčrtek, jindy jen pocit z nápadů.
To není příliš racionální přístup.
Umění není racionální a já taky ne. Možná právě proto jsme se s kolegou Línkem dobře doplňovali. On byl racionální, já pravý opak. Když on tvar narovnával, já jsem ho drobil. A někdy jsme si úlohy překvapivě přehodili.
Realizace architektonického návrhu má řadu fází. Která z nich je nejnáročnější?
Hodně dá zabrat to, když prosazujete svůj nápad. Ale nejtěžší okamžiky přicházejí, když se dům staví. Musí se ohlídat, aby všechno, co bylo na papíru, se objevilo i ve skutečnosti tak, jak jsem chtěl. To je hodina pravdy.
Tančící dům je složitá stavba. Jsou dnes české stavební firmy schopny podat výkon, který vás uspokojuje?
V tomhle konkrétním případě se paneláže účastnila Prefa Malešice. Dům je z panelů a každý z devětadevadesáti panelů je vlastně originál a panelárna ve spolupráci s Hydrostavem Bratislava tenhle úkol zvládla perfektně. Zklamán jsem spíše přístupem západního managementu.
Nepřijde vám trochu líto, že vás nyní většina lidí zná prakticky jen kvůli Tančícímu domu? Není to paradox?
Není. Ten dům je bláznivější než cokoliv, co jsem předtím kdy udělal. S tím nic nenadělám. Předchozí práce byla anonymnější, skrytá v projekťáku. Známá byla především mezi kolegy.
Považujete se za českého architekta?
Jsem český architekt, protože jsem vystudoval české školy. Ale nejsem Čech, i když mám už české občanství. Jsem Jugoslávec, protože se tak cítím -- navzdory tomu, že Jugoslávie už není. A jsem Pražák, protože v Praze jsem doma.
VLADIMIR MILUNIC se narodil 3. března 1941 v Záhřebu. V letech 1960 až 1966 vystudoval Fakultu architektury ČVUT v Praze. 1966 až 1969 stáž v Paříži. Spolu s arch. Janem Línkem realizoval v letech 1970 až 1990 řadu převážně sociálních staveb. Například: domovy důchodců v Praze-Bohnicích (1972--1982), v Praze-Malešicích (1974--1985), v Praze-Chodově (1983--1989) a v Praze-Hájích (1983--1993), ubytovnu sester v Praze-Proseku (1974--1985), denní stacionář pro handicapované děti v Českých Budějovicích-Čtyřech Dvorech (1990--1993). S Frankem O. Gehrym navrhl Tančící dům na Rašínově nabřeží v Praze. Podle jeho návrhu byl také postaven areál Hvězda v Praze-Petřinách.
foto Petr Jedinák
zdroj: časopis Reflex