LÉPE ZŮSTAT NA HORÁCH, autor: TOMÁŠ BALDÝNSKÝ
Rubrika: OSOBNOST
Nedávno nás potěšil jeho film Zapomenuté světlo. Právě se vrátil z Polska, kde přihlížel podepisování smlouvy s proslulým polským hercem Boguslawem Lindou. Bude ho potřebovat ve svém novém filmu, jejž začne natáčet podle scénáře, o němž se v kuloárech už dva roky šuškají superlativy. Ta látka scenáristy Jiřího Křižana, jménem Je třeba zabít Sekala, se bude natáčet v koprodukci s Francouzi, Poláky a Slováky. Nenápadně vystrkuje Vladimír Michálek (40) hlavu ze šiku českých režisérů a začíná se rozhlížet po Evropě ...
Nebojíte se před natáčením takového velkého projektu?
Bojím. Bojím se každého filmu.
Myslím třeba období, v němž se příběh odehrává. Doba okupace představuje v hlavách mnohých démona, jehož není radno pouštět ven.
Chystaný film by se mohl klidně odehrávat třeba v osmdesátých letech. Ale už by nemohl být tak přímočarý. Ne nadarmo se Křižanovy scénáře odehrávají v dobách války. Válka všechno přetváří do přehledných modelových situací. Obnaží lidské vztahy až na dřeň. Člověk nemusí zažít válku, aby o ní mohl točit filmy. Válka nepřináší mezi lidi nic nového, jen zbytní to staré.
Co vás na Sekalovi zaujalo nejvíc?
Když ten scénář porovnám třeba se Stíny horkého léta ... ve Stínech jsou přítomní Němci. Násilí a svinstvo, jehož se místní dopouštějí, můžete přičítat na jejich vrub. Ale v Sekalovi Němci vůbec nejsou. Nikoho k ničemu netlačí. O to je ten příběh horší. Letos byl na berlínském festivalu Jack Lemmon. Ptali se ho, podle čeho si vybírá role. Řekl tenkrát: Musím si přečíst scénář a v duchu si říci: To vážně nevím, jak tohle budu dělat. Když jsem si poprvé přečetl Křižanův scénář, řekl jsem si -- bezva. To není scénář, to je jízdní řád. Jenom si najdu prostředí, rozestavím tam herce a pojede se. Pak jsem si to přečetl podruhé, potřetí ... a najednou jsem viděl hned deset možností, jak tu nebo tamtu scénu natočit. A vyberte tu pravou!
Máte na to nějaké speciální postupy? Posunování si panáčků v plánu vesnice?
Ano, mám speciální postup. Ležím. Ležím nebo chodím. Po horách třeba. A v hlavě si pouštím pořád dokola video. Je to docela legrační. Naskočí mi úvodní titulky, montáž, expozice je za mnou a pak najednou: bum ho. A jede mi dvacet minut černá obrazovka. Pak naskočí třeba obraz 37, pak zase tma a obraz 42. V ideálním případě mám před natáčením v hlavě celý film hotový. A pak se jenom dívám na monitor a porovnávám. Jsem tam vlastně jako divák. Na place už se stejně nedá skoro nic zachránit.
Během natáčení vašeho posledního filmu -- Zapomenutého světla -- se ke mně několikrát dostala zaručená informace, že došly peníze a film prostě nebude. Jak se vám ho povedlo dokončit?
Obecně jsou největším problémem českého filmu producenti. Nebo spíš fakt, že tady žádní nejsou. Mezi stovkami takzvaných producentů je tak nanejvýš jeden nebo dva, kteří opravdu produkují filmy: tedy riskují a investují do nich vlastní peníze. Všichni ostatní jsou obyčejní produkční, kteří pořád nakládají se státními penězi. To je přece jedno, jestli peníze na financování filmů vyberu od lidí jako daň, nebo jako část koncesionářského poplatku, pořád je to indiferentní hmota peněz, kterou dostanete k používání bez jakékoli odpovědnosti.
Občas mám pocit, že tak opěvovaná investorská činnost České televize není až tak blahodárná, jak by se zdálo. ČT vydržuje spoustu filmů, které nemají šanci na existenci.
Ať si to klidně natočí, ale proč za státní peníze? Za moje? Tenhle snadný přístup k penězům strašně devalvuje odpovědnost. Producenti mají pocit, že pokud se dostanou do finanční tísně, vždycky to nějak dopadne. Tak se může stát, že na konci natáčení třeba nemají peníze na vyplacení štábu ...
To se stalo po dotočení Zapomenutého světla?
Producentky mi ještě dluží polovinu honoráře. Ale finanční pozadí Zapomenutého světla není na rozhovor. Spíš na hodně dlouhý monolog a ještě delší vyšetřování.
Výsledek je ale více než podařený. Je to tím, že jste i v případě Zapomenutého světla vsadil na scénář?
Zapomenuté světlo není jenom opsaný scénář. Dlouho jsme se scenáristkou Milenou Jelínkovou scénář upravovali. Hodně jsme improvizovali, leccos vznikalo až během natáčení a střihu, některá kázání faráře Holého jsem psal s Bolkem Polívkou na place. V tom filmu je hrozně moc ze mě. Rozhodně jsem nechtěl nikoho ohromovat. Jsem z hor a znám lidi, kteří tam celý život žijí a které režim nikdy nezlomil. Znám spoustu farářů, již měli tak tvrdý život, se kterými nechce nic mít ani arcibiskupství, ani biskupství, a oni si nestěžují a jsou tam dál za pár šupů, protože peníze pro ně nejsou důležité víc než lidé, mezi kterými žijí. Nemělo cenu tam cpát něco, co by zajímalo španělské intelektuály nebo Francouze. To už by bylo lepší zůstat na horách a svážet dříví. Nikdo nechtěl, aby krajský tajemník dostal od vesnického faráře facku. Všichni to brali hrozně logicky, říkali, že by se to nemohlo stát. Musel jsem trvat na svém: To je moje osobní facka komunistům. Je to moje emoce a můj názor, s nímž jsem žil dvacet let.
Na oba své dosavadní filmy jste dostal příspěvek od Státního fondu kinematografie. O systému udělování grantů se v poslední době hodně diskutuje ...
Granty jsou samozřejmě skvělá věc. V grantovém systému ale chybí faktická možnost kontroly. S grantovými penězi se dnes čachruje. Produkce je dostane na konto a nikdo se pak už nenamáhá zjistit, co se s nimi děje. Možná by pomohlo, kdyby se mohlo rozdělovat víc peněz. Do pokladny se zatím odvádějí jen peníze ze vstupenek do biografu. Kdyby k nim přibyly peníze z videodistribuce, mohly by se pokrývat celé rozpočty filmů. Jak tvůrci, tak komise by získali daleko větší zodpovědnost a zároveň by se použití grantů dostalo pod ostrou kontrolu veřejnosti: dostali jste peníze na celý film, tak ho za ně natočte. A ukažte, za co jste ty peníze utratili. Dneska může komise dát jen pár set tisíc korun, nanejvýš dva tři milióny. To tvoří jen desetinu rozpočtu filmu.
Ale ani s penězi z videokazet nepokryjete rozpočty deseti filmů do roka.
Tak ať se klidně dělají dva filmy ročně jako v Dánsku. V Polsku se točí osmnáct filmů ročně, méně než u nás, a je jich čtyřikrát víc než nás. Mám někdy pocit, že čeští filmaři jsou hrozně ufňukaní.
Existuje spousta filmů, které dostaly grant, a přesto nikdy nevznikly a asi ani nevzniknou ...
Tvůrci si musí uvědomit, co znamená grant. Je to stejné jako kreditkarta. Tu vám banka dá, jenom když v ní máte kredit. Když vám někdo dá grant, tak už to je něco. A člověk by si to měl považovat a podle toho s tím nakládat. Ne to prošustrovat.
Jak jste se cítil, když vedle Zapomenutého světla dostal grant i Soukupův film Polda v Americe?
Tady možná ani tak nejde o mé pocity jako o svědomí grantové komise. Nechápu argumentaci, že pokračování divácky nejúspěšnějšího filmu loňského roku potřebuje grant. Podle mého je to přesně ten film, který grant nepotřebuje. Je to postavené na hlavu.
Jak si vysvětlujete neúspěch vaší debutové Ameriky?
Nemyslím si, že to byl úplný neúspěch. Do kina na ni přišlo tři sta tisíc lidí. Problém Ameriky byl, že než vůbec začalo natáčení, byl jsem tak strašně unavený, že jsem ten film neměl vůbec pod kontrolou. Dva roky před první klapkou jsem jenom hasil průsery. Byl jsem úplně vyčerpaný a nevěnoval jsem se tomu, co má režisér dělat. Neměl jsem čas na herce, na dotahování věcí. Navíc jsem točil čtvrtou verzi scénáře, předělanou na pětimiliónový rozpočet, a to nebyla zrovna ta má nejoblíbenější. Chybělo mi tenkrát všechno -- síla, zkušenost, producent, který by zároveň dělal dramaturga.
Většina našich režisérů tvrdí, že producent není k ničemu, že jen šlape režisérovi na kuří oka.
To je úplná blbost. Ve světě z devadesáti procent producent pomáhá režisérovi hledat tu nejlepší cestu. Vždyť on v tom má peníze! Amerika byla zkrátka úlet.
Tak proč jsme se o ni tenkrát tak hrozně pohádali?
Tenkrát jsem ukázal Ameriku svému kamarádovi Fabianu Canozzovi. Řekl mi: Čtyřicet minut funguje, pak to fungovat přestává. Protože jsi neudržel tvar, jsou tam špatné dialogy, hapruje stavba příběhu. To mám hrozně rád. Rád slyším o chybách, protože se tím dokážu poučit. Ale takové ty řeči o tom, zase to není ten film, na který všichni tak toužebně čekáme, s tím mi můžeš vlézt na záda. Ať mi sakra někdo řekne, na jaký film to vlastně čeká!
To jsi nikdy nechtěl natočit osobní výpověď? Režiséři tím většinou debutují, ale Amerika taková není.
Já jsem asi ten věk prošvihl. Tenkrát, když jsem si chtěl něco ověřovat, mohl jsem to křičet nanejvýš do kanálu.
Jak ses vlastně dostal k filmu?
Přes divadlo. Nemohl jsem se dostat do žádné školy, dělal jsem spoustu zaměstnání, od ČKD až po vrchního U tygra. Pak mě vzali na medicínu -- ale to bylo až v pětadvaceti. Měl jsem pocit, že to byla jediná smysluplná věc, která se tu tehdy dala dělat. Moji spolužáci byli o sedm let mladší a na škole vládl strašlivej teror. Já měl předtím štěstí, že jsem mohl cestovat, měl jsem problémy s policajty a pak jsem najednou nebyl schopný se ukáznit. A do hlavy mi to nelezlo, byl už jsem moc starý na memorování. A tak jsem se zase jednou čtyři měsíce učil na nějakou hroznou biochemii, od které mě za dvě minuty vyhodili. Nezbylo než jít rovnou k Raráškům se pořádně zpít. Cestou jsem na Národní potkal kamarádku. Říkala mi: Ty zase vypadáš. A já na to: Zase mě vylili. Zas budu sedět celý léto v Klementinu. Povídá, abych se na to vykašlal. No jo, říkám jí, ale co budu dělat? Změřila si mě od hlavy až k patě a opáčila: Jak já tě znám, ty můžeš dělat jedině filmy. Pak máchla rukou za sebe: Tamhle na tom rohu je škola, jmenuje se FAMU. Jdi na dokument, tam jsou prej slušní kantoři. Udělal jsem přijímačky a pak už to bylo.
A předtím?
No do těch osmadvaceti, to jsem měl divokých deset let. Když jsem četl román Jáchyma Topola Anděl, musel jsem mu pak říct, že to byl skoro můj životopis. Při čtení se mi vrátilo hrozně vzpomínek, pachů. Jedu v půl pátý z Břevnova, pusu slepenou desítkou, a jedu do Kolbenky hodinu a čtvrt tramvají číslo osm. A kolem mě běží chlapi k píchačkám, všichni se rychle převlíkáme, aby nám neobsadili zašívárny. Jak byla nějaká díra ve zdi a trubky, který hřály, už tam byly vaťáky a v nich pracovníci. Jenže když jsem přišel ve čtvrt na sedm, všechny zašívárny byly už obsazené.
Co pak?
Nezbylo než chodit nasraně sem a tam po továrně. Pusu slepenou desítkou.
Vladimír Michálek Ve svých dvaceti osmi letech udělal přijímací zkoušky na FAMU, debutoval ve svých třiceti šesti letech filmem Amerika. Jeho druhý film -- Zapomenuté světlo -- vypráví příběh vesnického faráře, kostela, hraběte Kinského a ženy Marjánky. Natočil jej podle scénáře Čechoameričanky Mileny Jelinek. Nyní připravuje film Je třeba zabít Sekala podle scénáře Jiřího Křižana.
zdroj: časopis Reflex