Zůstat svůj

FRANTIŠEK MERTL (75) patří ve Francii k uznávaným malířům. Třebíčského rodáka tam ale všichni znají jako Frantu, což je jeho umělecký pseudonym, kterým podepisuje svoje plátna. Franta se zabývá intenzívně figurativní malbou, jeho obrazy jsou expresívní, plné lidí, prostoupeny dramatickými ději a situacemi. Malířův ateliér na zahradě rodinného domu nad provensálským městem Vence, odkud lze vidět při jasných dnech až ve Středozemním moři utopený ostrov Korsika, je zaplněn velikými plátny. Ten ateliér si navrhl sám a postavil se svým bratrem. Pracuje denně, a tak má ruce neustále od olejových a akrylových barev, které se marně snaží smýt. Vedle malování má ještě jednu životní vášeň: je náruživý cyklista podnikající na svém silničním speciálu každý den vyjížďky do zdejších hor, Přímořských Alp, kde překonává horská sedla ve výškách kolem patnácti set metrů. Stal se zakladatelem a čestným předsedou CYCLO CLUB DE VENCE, který má dnes na sto padesát členů. Po návratech z "výletu" se zase dává do práce. Cyklistické motivy se objevují i na jeho obrazech.

Co pro vás znamená cyklistika?
To jsou chvíle, jež mi dovolí změnit energii do jiné formy, propláchnout si hlavu. Často se mi stalo, že jsem našel určité odpovědi na otázky, které přede mnou vyvstaly v ateliéru, právě při jízdě na kole. Jde jenom o to, nespustit cestu z očí a neskončit v příkopě. Mého kamaráda Jeana Frechauta, s nímž jsem trénoval třicet let a který vyhrál na konci třicátých let jako profesionál několik etap na Tour de France, jsem třikrát vezl do nemocnice...

Zamyslel se?
Bylo mu přes osmdesát let, jezdil neskutečně odvážně a rychle. Byl to fantastický sjezdař, ale někdy to bral až příliš u krajnice a občas mu to nevyšlo. Na kole je nejlepší nepadat. Já sám jsem si při pokusech stát se závodníkem zlámal v Olomouci obě klíční kosti. Ve spurtu přese mě přejeli kamarádi a rodiče mi kolo na několik let zakázali.

Četl jsem, že jste se přátelil se slavným anglickým spisovatelem Grahamem Greenem. Jak k tomu došlo?
Byla to příjemná náhoda. Díky jedné francouzské přítelkyni, která v padesátých letech žila v Praze, jsem se s ním setkal ve Francii. Následovala řada jeho návštěv v mém ateliéru, on bydlel blízko nás, v Antibes. Měl široký přehled o kultuře na celém světě. Byl první, kdo mi řekl o Milanu Kunderovi a seznámil mě s jeho tvorbou, stejně tak i s malbou Francise Bacona. Zdálo se mu, že máme cosi společného - zájem o člověka z prostředí, ve kterém se pohybuje. Jednou mi přivezl z Londýna jeho obrovskou monografii; já sám jsem o jeho práci nic nevěděl. Ve sbírce Grahama Greena se najde několik mých pláten, jež zakoupil po mé výstavě v Picassově muzeu v Antibes. Byl to výjimečný člověk.

Z toho, jak se k vám tady, ve Vence, lidi chovají, je vidět, že si vás váží - ať už jako malíře, cyklisty, nebo souseda. Jak vás přijali po vašem příchodu do Francie?
Neobyčejně pěkně. Když jsem v osmapadesátém emigroval, tak mi české úřady odebraly státní příslušnost - stal jsem se nepřítelem dělnické třídy. Francie mi nabídla občanství po několika výstavách a bienále, kde jsem reprezentoval její umění. Otázka vlaječek má pro mě dodnes velmi zvláštní význam! Kořeny jsem zapustil rychle díky Jacqueline - mé ženě a našim dětem. V práci jsem měl neuvěřitelné štěstí: potkal jsem člověka, jemuž se mé obrazy líbily, a nabídl mi smlouvu na tři roky. Ponořil jsem se do práce!

Smlouva obvykle znamená pro umělce jistý blahobyt, ale nikoliv už svobodu. Jak to bylo u vás?
Měl jsem naprostou svobodu. To není běžné. Galerista často na umělce tlačí podle toho, jaké obrazy se dobře prodávají. Ale po mně můj mecenáš chtěl jenom věci, na které jsem měl chuť. Byl to pouze milovník malby. Galerii otevřel později a to už mi tak nesedělo. Současně po mém příchodu do Francie, do Nice, kde jsme bydleli prvních pět let, se začala uplatňovat takzvaná Ecole de Nice - škola Nice - s umělci jako Armand, César či Alocco, Ben ... Pracovali s vyhozenými materiály z aut, ale i s jiným odpadem. Účastnil jsem se jako pozorovatel všech jejich akcí ze zvědavosti, ale sám jsem byl příliš daleko od těchto témat. Nepocházím ze světa, kde člověk roupy neví co: považoval jsem to za výstřelky zhýčkaných dětí. Dnes už na to mám jiný názor, však je to skoro padesát let!

Jak na vás zapůsobila Provence, kde jste se usadil?
Ze začátku jsem si myslel, že pro malíře je jen jedno hlavní město - Paříž. Po několika pobytech v tomhle centru umělců z celého světa jsme společně s Jacqueline dali přednost usadit se na jihu. Žila zde řada velkých umělců, je to kraj, který vždy pro svoje světlo a celkovou atmosféru přitahoval malíře. Důkazem byla i stavba Fondation Maeght v Saint-Paulu, kde jsem měl příležitost pracovat vedle Chillidy nebo Tápiese, Chagalla, Miróa. Galerista postavil ateliéry pro grafiku, sochařinu a keramiku, kde se tvrdě pracovalo.

Jaké byly tyhle legendy moderního umění, s nimiž se našinec setkává jen jako s pojmy z knih a katalogů?
Moc prima byly. Nejsilnější dojem na mě udělal Tápies. Jeho pracovní rytmus byl podobný tanci. Začal s hlínou a vše, co bylo kolem něj, se zúčastnilo tvorby: koště, kladivo, boty, kýbl, vrták, hadr, pila. Ta bezprostřednost a spontánnost tvorby mě fascinovaly, předtím jsem nic takového neviděl. Chillida byl naopak klidný stejně jako Miró. Podobně to bylo i v ateliéru grafiky, kde mě u Maxe Ernsta překvapila zvědavost a rychlost, s jakou k němu přicházely nápady. Chagall potřeboval ticho.

Jste asi jediný český umělec, který se mohl pohybovat v jejich blízkosti, jako jejich kolega ...
Nejvíc mě ovšem přitahoval Picasso, se kterým jsem se setkal několikrát. Jako mladý malíř jsem byl v roce 1965 vybrán na jednu výstavu ve Vallaurisu. Rozechvělý jsem tam nesl svoje plátna. Přišel jsem do galerie, kde jsem uviděl Picassa, jak se svým pomocníkem věší svoje malby. O kousek dál rovnal svoje obrazy Max Ernst. Zůstal jsem jako opařený a neodvážil se sundat deku z mých věcí. Pověsil jsem je, až když odešli. Klid se mi pomalu vrátil. Když jsem sem přijel, mnoho jsem o Picassovi nevěděl, v Čechách se v padesátých letech mluvilo jenom o jeho Holubici míru a o klasičtějších periodách tvorby, a tady jsem viděl samé nové věci. Malíř, který se denně pral s obrazem ve snaze zobrazit člověka a vše, co k němu patří.

Figurativní tvorba procházela často obdobími, kdy se zatracovala a pak zase vlastně znovu objevovala. Řešil jste v této souvislosti někdy, jestli v takto orientovaném malířství pokračovat?
Já pořád věřím, že malba je něco, co člověk potřebuje, aby udržel rovnováhu. Nejsem si pochopitelně jist, že jsem to vzal za správný konec, ale potřeba vyjádřit se je u mě stejná jako na začátku. Měl jsem sice v šedesátých letech pocit, že jsem nenašel správnou strunu, že moje práce zní do prázdna. Kralovala abstraktní tvorba. Díky Picassovi jsem chytl druhý dech a vrátil se k figurativní malbě.

Francie byla zřejmě jediná země, která institucionalizovala avantgardu v rámci své kulturní politiky. O to jste to měl asi těžší.
Tvrdé podmínky šedesátých let jsou naštěstí daleko, ale otázky po smyslu malování si kladu pořád. Snažím se ověřit si a pochopit vztahy mezi člověkem a novou skutečností -a to vše prostřednictvím malby nebo sochy. Potom je pro mě důležité, kam s tím, co jsem udělal! Nejkrásnější plátno uzavřené ve sklepě nežije. Život mu dává až okamžik, kdy na ně někdo pohlédne. Očekávám reakci někoho, kdo má jinou citlivost než já, čímž dochází k tomu nejcennějšímu - k dialogu. Když jsem utíkal přes hranice, byl jsem si vědom, že ztratím vztah s rodinou, ale o to víc jsem si slíbil, že v novém prostředí budu svoji práci dělat bez kompromisů a poklonkování. To jsem mohl dělat v Česku, kde si řada spolužáků z Akademie vybudovala přes politické umění slušnou kariéru.

A měl jste také nějaké slušné spolužáky?
Jistě, Bedřicha Dlouhého, Jiřího Valentu, ve vedlejším ateliéru Theodora Pištěka, Jana Koblasu a Karla Nepraše. Z mladších dnes oceňuji práce Jiřího Sozanského a Michaela Rittsteina.

Z jaké jste rodiny? Věnovali se rodiče umění?
Máti byla klasická žena v domácnosti, jakých je dnes velmi málo. Můj otec podnikal, pracoval kolem skla, křišťálu v Itálii, později Německu. Válka ho zastihla v Turecku, kde byl v Istanbulu na veletrhu. Vstoupil do československé armády ve Francii, po krátké účasti na frontě odešel do Anglie a v roce 1945 se vrátil domů s obrněnou brigádou. Těsně před válkou měl kancelář na vynálezy a patenty, pomáhal uskutečňovat lidem jejich nápady. Já jsem jako kluk ocenil koloběžku, na které se šlapalo na pedál a jela výjimečně rychle. Mimo jiné pracovali na novém kabrioletu, měl se jmenovat Miron, ale protože byla krize, nemohli projekt dotáhnout do konce.

Otec byl asi zajímavý člověk, ne?
Myslím, že byl. Bohužel jsem ho moc neužil. Válečná léta zanechala stopy na naší výchově a studiích. Po návratu z Anglie se tatínek ze všech sil snažil, abychom všechno dohnali. Nebylo to lehké. On sám uměl snad deset jazyků, byl na ně výjimečně nadaný. Bojoval za zavedení esperanta. Byl to Evropan, který snil o tom, že by si lidi lépe rozuměli, kdyby byl pro všechny jediný společný jazyk. Když jsem mu řekl, že bych chtěl být malířem, nebyl zdaleka nadšený.

Kdo vás k myšlence, že budete malířem, přivedl?
Za války jsem měl vynikajícího učitele Aloise Toufara. Od něj jsem pochytil touhu zobrazovat to, co máme před sebou. Předal mi vášeň pro tvorbu. Navíc jsem měl strýce, kadeřníka, který měl vedle svého salónku místnost, v níž maloval krajinky, o nichž snil a do kterých by jistě rád utekl před řídkým zákazníkem. Otec si přál, abych svoji touhu po malování spojil s něčím praktičtějším. Začal jsem tedy na uměleckoprůmyslové škole, a když jsem byl později přijat na Akademii, slíbil jsem, že se budu věnovat restaurátorské práci. Slib jsem nedodržel. O několik let později jsem měl ovšem sám obavy z toho, že se jedno z mých dětí vrhne na uměleckou činnost. Ta totiž nemá nic společného s materialismem pučícím na všech stranách světa a cesta k uskutečnění snu je čím dál tím těžší...

Ale vy také musíte z něčeho žít, copak nemalujete pro to, abyste prodal obraz?
Tomu tlaku se dá vyhnout tím, že člověk dělá to, co chce, ale jako kresby nebo grafiku, protože menší věci se snadněji prodávají. Na větší obrazy nebo sochy je zapotřebí setkat se s člověkem, pro kterého je výtvarné dílo nezbytnou součástí jeho života. A mít štěstí, že to nebude jenom spekulant, jenž doufá, že obraz co nejrychleji se ziskem prodá.

Mimochodem, místnosti ve vašem domě ale také nejsou natolik velké, abyste si mohl svoje rozměrnější obrazy vystavit...
Kdysi jsem tu měl velká plátna, ale to je už dávno. Dnes jsou tu jen věci, které jsem dovezl z cest po Africe, masky, sochy a užité umění. Po celém dni v ateliéru dávám přednost výrazu jiných. Potřebuji si od toho svého odpočinout!

Jak jsou pro vás důležitá jména obrazů?
Názvy obrazů mají svou roli. Měly by člověka, který se s obrazem setká, přivést na stopu. Opakovat "bez názvu" je neplodné a v případě větší výstavy a nutnosti doprovodit ji katalogem i nemožné. Dávat obrazům jména mi někdy dělá potíže, protože od nich nemám dostatečný odstup. Někdy mi pomůže Jacqueline, někdy kamarád.

Považujete se za angažovaného malíře?
Nevím, co to znamená angažovaný malíř... Žiji na zeměkouli, kde je současně krása i hrůza. Člověk se projevuje různě a mě trápí lidská agresivita a nespravedlnost. Naopak se obdivuji jeho schopnosti dělit se s chudšími a pomáhat slabším. Jsou momenty, kdy agresivitu neunesu a potřebuju k ní zaujmout postoj, vyzvat k úvaze nad vzniklým nebezpečím. Třeba velký triptych Svědek jsem namaloval během konfliktů ve Rwandě, Čečně a Bosně. Byl vystaven také v Terezíně, v Nice, Grenoblu, pak v Tokiu. Nakonec ho zakoupili pro Muzeum současného umění v Nagoji. Nabídka mě překvapila, dlouho jsem váhal - nakonec jsem souhlasil.

Proč jste váhal?
Přál jsem si, aby toto plátno cestovalo - hlavně tam, kde je to zapotřebí. Mělo jít do Německa a Itálie. Dnes je sice pěkně pověšené na skvělém místě, vpravo od velkého obrazu Franka Stelly, nalevo je zase obraz od Anselma Kiefera, ale muzeum je muzeum...

Muzeum? To je přece nejlepší místo, jak se postarat o obraz!
Já dávám přednost otevřeným prostorům, i když méně ctěným, které však dovolí bezprostřední setkání daného díla s co nejširším publikem.

Hodně vystavujete. Jak jsou pro vás expozice důležité?
Jsou pro mě nezbytné! Malířský monolog je sice významná činnost, ale dělení o emoce je vrcholem tvorby. Mám za sebou více než sto samostatných výstav, skupinových desetkrát víc. Jsou odpovědí na pozvání těch, co znají moji práci a přejí si mou účast. Nikdy jsem se netlačil do dveří násilím. Mezi nejdůležitější okamžiky řadím výzvu pařížského Muzea Galliera, Newyorského muzea v Bronxu, německého Muzea v Bochumu nebo Picassova muzea v Antibes. V roce 1989 jsem dostal nabídku od tehdejšího ředitele Národní galerie v Praze Jiřího Kotalíka. Trvalo šest let, než se uskutečnila, ale na jiné adrese, v Českém muzeu výtvarných umění. Byla to jediná přehlídka mé práce v hlavním městě mé rodné země a jako taková mi přinesla silné dojmy.

V čem byla kupříkladu výjimečná vaše přehlídka v Bronxu?
Ředitel muzea Louis Cancel chtěl dát příležitost publiku v Bronxu a porovnat mé dojmy získané v Africe s obrazy dělanými právě v Haarlemu a Bronxu. Přišla spousta Afroameričanů. Rozdíl mezi jejich snem o vzdálené kolébce a dnešním způsobem života černé menšiny je otřesný. Ačkoliv rasové napětí povolilo, krásnému muzeu v Bronxu chybí návštěvnost Newyorčanů, kteří se do něj bojí vstoupit. Díky mé výstavě, jež se konala současně na 57. ulici na Manhattanu a v Bronxu, se mi podařilo poprvé přivést do téhle končiny New Yorku ředitele muzeí z Brooklynu nebo Guggenheimu.

Během osmdesátých let jste v Africe mnohokrát pobýval. Maloval jste tam?
Pochopitelně, i když za jiných podmínek. Víc mě zajímalo žít s domorodci, sledovat je, vnímat je. Dělal jsem si záznamy, skici, které jsem doma zpracovával. Chtěl jsem co nejupřímněji vyjádřit dojmy ze světa pro mě ještě nedávno neznámého.

Co vás na Africe tak přitahovalo?
Člověk je všude zhruba stejný, ať už jde o Eskymáky, nebo Evropany. Chce stejnou věc - žít v klidu. V Africe jsem ale potkal člověka v prosté nahotě a kráse, fascinovaly mě jeho znalosti založené na tisíciletém pozorování přírody. To vše bez technických berliček, vymožeností umělé komunikace - toho všeho, čemu my říkáme pokrok. Nestudovali, ale o světě a životě toho vědí neuvěřitelně hodně.

Když malujete, tak v jednom zátahu?
Dávám přednost tomu, zůstat na jednom plátně až do samého konce. Začínám většinou akrylovými barvami, které dovolí rychlé hledání základních bodů. Později uplatním olejové barvy, a pokud nejsem nucen nějakými okolnostmi práci přerušit, plátno opouštím, jenom mám-li dojem, že jsem se přiblížil k pravdě. To ale může trvat několik týdnů.

Vracíte se k nedokončenému obrazu?
Jistě. Pokud nejsem příliš daleko od počátku. Jednou ukončenou práci naopak nechávám v původním stavu. Je lepší začít jiný obraz, zkusit jinou verzi. Několikrát jsem se zkusil vrátit ke staré malbě, ale nevyplatilo se mi to. Zásah na jednom místě mění celek, žádá novou rovnováhu a často jsem ztratil původní kontakt a obraz pokazil.

Co prožíváte, když máte před sebou čisté plátno?
Jakési nepopsatelné napětí, vnímám touhu přiblížit se určité výtvarné myšlence. Je to doprovázeno pochybnostmi, jestli jsem zvolil správný postup. Při práci mi pomáhá hudba. Pořád něco poslouchám. Africkou hudbu, rockovou, jazzovou, v poslední době hudbu arabských zemí a indickou. Momentálně poslouchám zpěvy a muziku americké Niny Simonové. Její Take Me To The Water je jakási moje hymna. Malbu bez tohoto doprovodu si nedovedu představit.

***
FRANTIŠEK MERTL se narodil 16. března 1930 v Třebíči. V letech 1952 až 1958 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze. Od roku 1958 žije ve Francii. Jeho dílo je zastoupeno například v Guggenheimově muzeu v New Yorku, Stedelijk Museu v Amsterdamu, v Muzeu moderního umění města Paříže, jeruzalémském Israel Museu, v Muzeu výtvarných umění v Lyonu, Grenoblu, Nice, Antibes, ale také v pražské Národní galerii nebo Moravské galerii Brno. Od roku 1968 absolvoval více než sto samostatných výstav v Evropě, Asii, Americe a Africe.
Reflex 23/2005 Zpět zdroj: časopis Reflex
© jedinak.cz