UZLY NUTNOSTI

JAN MERTA (52) je považován v generaci umělců, která vstoupila na scénu v průběhu osmdesátých let, za jednoho z nejlepších malířů. Svou tvorbu soustavně prohlubuje a vede intenzívní dialog se skutečností a abstrakcí. V pražské Městské knihovně nyní probíhá výstava A na co myslíš ty, kde jsou jeho malby představeny spolu s díly Antonína Střížka, Petra Nikla a Tomáše Císařovského. V souladu s názvem přehlídky mě zajímalo, na co při malování -- a nejenom při něm -- myslí Jan Merta, introvertní malíř velkých obrazů.



Na výstavě v Městské knihovně visí váš rozměrný obraz Pocta horolezcům. Máte k nim nějaký hlubší vztah?

To nemám. Ale souviselo to výstavou, která se měla nějakým způsobem týkat Tibetu. Jelikož nedělám politicky adresné umění, nevěděl jsem, co s tím. Tak jsem si dělal malinké kresbičky zachycující obyčejné, nedůležité věci, jako jsou rozšlápnutý hrnek nebo odhozená horolezecká kyslíková maska, které jsem k Tibetu vztahoval. Šlo o řetězec asociací. Nejprve jsem nakreslil propiskou ve vlaku malou kresbu té masky a pak mě napadlo, že by bylo dobré ji namalovat ve velkém měřítku.

Víte vždycky, co budete malovat, nebo improvizujete?

Na začátku mívám jasný pocit a forma, kterou použiju, ještě není úplně jasná. Mnoho lidí si myslí, že abstrahuju, že obrazy jsou klasicky abstrahované, ale ono je to úplně obráceně: mám velmi konkrétní představu, k níž hledám podobu. Ne že bych někde něco uviděl a to pak zjednodušoval nebo oprošťoval od reality. Obrazy jsou pro mne jakési uzly nutnosti. Až když takový uzel ve mně uvízne, nezmizí z mysli, pak vím, že má být namalován. Začnu rozvažovat konkrétní věc a představa získává podobu. Zdá se mi, že máte dar pohybovat se mezi realitou a abstrakcí, umíte pracovat s náznakem i konkrétními prvky, což se málokomu daří. To je výsledek, který rozhodně není daný tím, že bych se chtěl na této hranici pohybovat, že bych si ji stanovil jako parketu a pak osciloval na hřebeni mezi realitou a abstrakcí. Ale je zajímavé, že to tímhle způsobem většinou dopadne. Zpětně vidím, že je mi to nejbližší. Jde o jakousi danost. Ale není to program, jsou to důsledky toho, kde člověk v realitě stojí.

Na hraně dvou světů?

Já doufám, že ne dvou světů. Já tenhle svět vnímám jako jediný. Souvisí to s tím, že když jsem se snažil porovnávat různé filozofické systémy, tak mě zajímaly více styčné body než neslučitelné protiklady. Od dětství jsem začínal chápat, že skutečnost je jediná. Byl jsem vystaven dialektickému rozporu, protože jsem byl vychováván v křesťanské rodině -- otec byl evangelický farář -- a ve škole jsem slýchával něco úplně jiného. Strašně mě znepokojovalo, že o světě, v němž jsem žil, se dozvídám odlišné věci. Do jisté míry to trvá, ale dnes chápu, že rozpor a víceznačnost jsou základním projevem skutečnosti i mysli. Někdy před dvaceti lety jsem šel po Petříně kolem pomníku Vrchlického a napadlo mě, že všechno to urputné snažení, aby kolečka reality, která si lidé vytvořili, zapadala do sebe, nemusím řešit. Že to je tak, jak to je -- ať už to je jakkoliv. Kdosi mi pak řekl, že takto přibližně filozof Wittgenstein definoval schopnost poznání a nepoznání zároveň. Měl jsem pocit, že vnímám svět v jeho celistvosti.

Tedy osvícení, jak takovému okamžiku říkají buddhisti?

Spíše jen náznak, zákmit. Něco podobného jsem zažil také ještě později při stipendijním pobytu ve Švýcarsku. Nemohl jsem spát a měl jsem cosi jako polosen, v němž jsem nebyl středem, od něhož se odvíjí perspektiva našeho vnímání. Když jsem se probral, formuloval jsem si to tak, že onen střed buď není, nebo je všude. Byl jsem překvapen, že jsem to vnímal naprosto fyzicky -- ne jako nějakou abstrakci v myšlení. Nedá se to dost dobře popsat.

A namalovat?

Ani namalovat. Ale mělo to nepřímý vliv na některé obrazy.

Co předchází těmto vašim -- řekněme mystickým -- stavům? V praxi se to většinou neobejde bez dlouhodobé meditace.

Asi jsem vlastně nechtěně praktikoval nějakou spontánní meditaci a pak tyto stavy člověk potká -- jako když ho něco šlehne. Východní nauky mě od sedmnácti let zajímaly, ale kromě hathajógy jsem je nijak nepokoušel.

Jak se promítá váš duševní život do obrazů?

Maluju z přetlaku, který mám v sobě a o němž si myslím, že by měl mít nějakou vizuální podobu. Jsem ale člověk smyslů. Mám rád, když mají obrazy hmotnou reflexi. Navíc se všechny věci v hmotě ověřují. I samotné malování probíhá tak, že to, co vzniká v mysli, se ověřuje přenesením na plátno. Ono to ovšem často neunese a pak je dobré to opustit.

Jak často vás tyto neúspěchy potkají?

Někdy. Dílčí neúspěchy se ovšem podílejí na celkovém úspěchu. Když je ale výsledkem nepodařený obraz, nelituju času, energie ani peněz a nepustím ho. Zkouším, co funguje a co nemá smysl.

Malujete na velká plátna. Podle čeho volíte formáty obrazů?

V představě budoucího obrazu je už i jeho rozměr. Trefit formát je základ. Stává se, že k první poznámce si hned píšu rozměry plátna, na které budu malovat.

Co prožíváte na začátku malování?

Prožívám zvláštní rozkoš i napětí z prvního tahu, který otevře obraz a poruší celistvost bílého plátna, jež má určitou formu dokonalosti. Umět ji porušit dost razantně a na správném místě vyžaduje koncentraci a uvolnění zárověň. Dodnes mám trému. Ale tu mívám i tehdy, když jdu na vernisáž mezi lidi a ztrácím ji v okamžiku, kdy se začnu s někým bavit. Podobně je to i s obrazy. Jakmile mají něco na sobě, začínají se ozývat a nastává klasická zpětná vazba. Dlouho si přeju dojít ke stavu jakési dílčí nuly. Dokončit rozmalované, vyhodit to, k čemu se nelze vracet. Po této hygieně začít znovu s co nejprázdnější myslí.

Zapomenout na to, co umíte -- je to obrana před rutinou?

Určitě. Ale nejen to. Jsem pak více v přítomnosti, jsem volnější. To, co máme naskládané v paměti, je minulost, ale ke každé vzpomínce se váže vždycky současnost. Jednu vzpomínku si vybavíme víckrát, nicméně pokaždé se na ni nabalí okamžik, v němž si ji vybavujeme.

O malování toho víte -- zdá se -- víc než mnozí z vašich vrstevníků, kteří působí na uměleckých školách. Proč neučíte?

Protože nechci být takovým tím uštvaným ubožákem, co nic nestíhá. Nedělám teď žádné vedlejšáky, a přesto na obrazy potřebuji mnohem víc času, než mám. Věci se mají dělat pořádně, a kdybych šel učit, byl bych frustrovaný, že nestíhám malovat, protože bych učil naplno. Ale samozřejmě potkávám lidi, se kterými si povídám o malování, a tak občas vlastně učím nebo se učím. Institucím se pokud možno vyhýbám, užil jsem si jich dost.

Proč vám tak dlouho trvalo, než jste se dostal po střední škole na Akademii výtvarných umění?

Dvakrát mě nevzali na AVU, nevyhovoval jsem ani nárokům pro pedagogickou fakultu. Pochopil jsem, že kvůli rodinnému původu jsem tehdy, v době normalizace, neměl moc šanci. Akademie se mi ale nelíbila. Ani jako budova. Padalo to tam na mě a připadalo mi, že jsem v nějakém jiném století, a přestože jsem v té době maloval anachronické mytické obrazy, cítil jsem se tam stísněně. Zkusil jsem to znovu až po letech, na popud mého učitele Jana Daniela Smetany z Ústí nad Labem, který mi jednou, když jsem dělal uklízeče a šel umývat domy, řekl, ať zase podám přihlášku. Přesvědčil mě.

Když jste se na Akademii dostal, měla pořád pro vás tak odpudivou atmosféru?

Z přijetí jsem měl radost. Akademie byla pro mě strašák, jehož jsem se přestal bát v okamžiku, kdy jsem ho mohl poznat. Navzdory všem okolnostem -- panovala osmdesátá léta -- jsem to tehdy vnímal jako potvrzení nějaké kvality a jistou možnost. V té době společenství se spolužáky bylo důležitější než respekt z profesorů. Navštěvoval jsem ateliér profesora Oplta a výhodou bylo, že jsme ho měli v budově architektury, která je sice kousek od hlavní budovy školy, ale je přece jen oddělená. Oplt toleroval to, co jsme dělali, moc do toho nevstupoval, mohli jsme ledasco zkoušet, na tehdejší poměry šlo o poměrně velkou svobodu. Kamarádil jsem se s lidmi z ročníku, přes Míru Pesche jsem se seznámil s Jirkou Davidem, který měl vůbec první výstavu v Praze v mém ateliéru v Petrské ulici. Navštěvovali jsme ateliéry tehdy neoficiálních umělců, Stanislava Kolíbala, Adrieny Šimotové, Václava Boštíka, Čestmíra Kafky a poznávali jsme skutečné české umění.

Bylo vám skoro třicet -- jak jste se cítil mezi mladšími kolegy?

Já byl takovej kmet. Dělilo nás i deset let. Pro mě to znamenalo, že jsem se nebál s profesory diskutovat, aniž bych se považoval za šplhouna, nechtěl jsem jen pasívně ztrácet čas. V tom byl možná rozdíl. Důležitá pro mě byla knihovna Akademie, o kterou se staral pan Krob. Díky němu v ní byly knihy a časopisy i ze „Západu", mohl jsem si doplnit vzdělání z poválečné malby, především americké, takže jsem se seznámil s dílem Rothka, Pollocka, Newmana, de Kooninga, Warhola. Byla to jedna z oáz, jež jsem vyhledával. Tou další byla Stromovka, do které jsem unikal, a pak mléčný bar na dnešní třídě Milady Horákové.

Mléčný bar? Opravdu?

Tam jsem si někdy dával snídani, když jsem doma nenašel nic k jídlu.

Vlašský salát?

Ten byl záležitostí střední školy. Spíš jsem si objednával kakao a šáteček nebo smaženku. Z toho mléčňáku mám silné zážitky. Když jsem z AVU nakonec vylezl, stejně jsem nešel do uměleckého svazu, nesouhlasil jsem s jeho totalitními stanovami ani s lidmi, kteří ho vedli. Stejně jsem ale musel být ve Fondu výtvarníků, abych mohl být na volné noze a nebyl považován za příživníka a abych směl nakupovat v „rozdělovně" barvy a plátna. Aspoň jsem nemusel chodit do zaměstnání a brzy vstávat. Kvůli domovnickému bytu jsem dříve totiž několik let pracoval jako provozní technik na obvodním podniku bytového hospodářství, jezdil jsem z Buštěhradu do Prahy dělnickým autobusem. Předtím jsem dělal vrátného a hlídače v Národní galerii, ve Šternberském paláci a jinde, kde bylo potřeba. Jednou jsem hlídal řemeslníky v Kinského paláci a listoval jsem si Goyovými a Rembrandtovými grafikami. To byly světlé momenty, na jaké rád vzpomínám.

Kdy nastal ve vašem malování rozhodující zlom?

Svůj první obraz, který bych mohl nazvat obrazem, jsem namaloval v roce 1985.

Tedy … ve třiatřiceti letech?

Ještě ve dvaatřiceti. Zajímavé je, že do té doby jsem vlastně neměl ve škole problémy. Od toho okamžiku si ale profesoři mysleli, že z něčeho slevuju, že to je neumělé a že ztrácím svou předchozí zručnost.

Jak jste poznal, že je to skutečný obraz?

Zjistil jsem, že jsem namaloval nejenom to, co jsem viděl, ale co bylo ze mě a co jsem našel v sobě. Bylo pro mě důležité, že se to líbilo kolegům, kterým jsem věřil. Máte ambice? Nepůsobíte tak na mě … Myslím si, že mám velké ambice, ale asi to nedávám příliš najevo.

Chcete být nejlepší malíř?

Chce se mi říct ano, ale tak si to nestavím. Chci se dotknout co nepřesněji něčeho, co mám v sobě, co se pak otevírá dál a dál. Ambice jsou hrozné, ale bez nich to prostě nejde. Různí guruové docházejí k tomu, že člověk nemá chtít, ale na začátku nějaké chtění stejně je, jenom jeho forma se proměňuje. Je cílená, má počáteční energii, protože jinak by neměla šanci někam proniknout. Stanete se prostředníkem, údržbářem věcí, které přicházejí a vy je jenom uspořádáváte. A pak je tady ten záhadný motor, proč to člověk všechno vlastně dělá.

Zdá se mi, že jste vždycky na slávu kašlal. Vnímám rozpor mezi kvalitou toho, co děláte, a vaší obecnou známostí, řekněme.

To by bylo pěkné, ale tak svobodný ještě nejsem. Nedá se říct, že bych o slávu nestál. Peníze, které přináší, mě osvobozují a mou rodinu živí. Ale nejsem s to se o ni starat jinak než kvalitou obrazů. Důležité je uznání z důvěryhodných úst, to člověk opravdu potřebuje. Myslím, že moje obrazy se nikdy nestanou trhákem. Jsou náročné. Nedají se pojmout jako rychlé občerstvení a nepřitáhnou davy. Malba není fotbal ani kino.

Řešil jste někdy problém, jestli se na obrazy vykašlat v souvislosti s častokrát opakovanou tezí o jejich zániku?

Měl jsem pochybnosti. Před dvaceti lety, zrovna když malba dostala novou energii. Tehdy jsem si ji osobně zpochybnil. Vedlo to k tomu, že jsem si musel zdůvodnit, proč to, čemu se věnuju, dělám. Pochopil jsem, že pokud mám být upřímný, nic lepšího než malování mi není dáno a k ničemu se nehodím líp. Obraz je mystérium, které nepřestává fungovat, a je to vzrušující, až fyziologická záležitost. Je radost i utrpení namíchat správnou barvu, správně táhnout štětcem. Kdybych cítil, že je to médium nedostatečné nebo zbytečné, tak prostě sáhnu po jiném. Ale mě začalo naopak vrhat do říše, kde se cítím, alespoň prozatím, svobodně. Stephen Hawking píše, že by náš svět mohl být teoreticky dvojrozměrný, ale v realitě by to nešlo, protože zažívací trakt by nás rozdělil na dvě půlky -- o krevním oběhu už vůbec nemluvě -- a my bychom se rozpadli. Tohle je ale s obrazem možné. Dá se z něj udělat dvojrozměrný organismus, který se nerozpadne. Malba se stává tělem, a to i tehdy, nebo zvláště tehdy, když nenapodobuje skutečnost. Zpochybňování, které mě úplně nelikviduje a je pojistkou, abych nedělal blbosti, si samozřejmě uchovávám. Takové pochybnosti budou vždycky a jsou na svém místě.

JAN MERTA se narodil 4. prosince 1952 v Šumperku. V letech 1968 až 1972 studoval na Střední odborné škole výtvarné v Praze a v letech 1981 až 1987 na Akademii výtvarných umění. Samostatně vystavuje od roku 1989 (na svém kontě má na tři desítky výstav), jeho dílo je zastoupeno ve sbírkách Národní galerie v Praze, Galerie hl. města Prahy, Moravské galerie a dalších galerií, ve sbírce Richarda Adama a dalších soukromých sbírkách. V červnu proběhne jeho retrospektivní přehlídka v Moravské galerii v Brně.

TEXT PETR VOLF
FOTO PETR JEDINÁK

Zpět zdroj: časopis Reflex
© jedinak.cz