OSOBNOST
Ewan McLaren nerad pomýšlí na návrat domů
KANAĎAN NA ČESKÝCH PRKNECH
RADKA PRCHALOVÁ
Foto PETR JEDINÁK
Kanaďan EWAN MCLAREN (27) je jedním z nejvýznamnějších mladých divadelních režisérů v Čechách. Stačilo k tomu pět let. Přijel do Prahy krátce po revoluci s misionářskou vlnou nadšených učitelů angličtiny. Sám byl čerstvým absolventem herectví s intenzívním pocitem, že musí něco zažít dřív, než začne lidem prostřednictvím divadla vyprávět o životě.
Stihl jsi toho za posledních pět let docela dost ...
Dost? Mně se zdá, že málo. Jenom dva a půl roku trvalo, než jsem se naučil česky. A ještě déle, než jsem se dostal k divadlu -- nejdřív jsem učil herce ve Studiu Ypsilon anglicky a teprve pak jsem tam dostal malou roli v Horké to někdo rád. Důležitá pro mě byla i první vlastní inscenace, Těsný město v Divadle v Řeznické. Od té doby už to jde trochu samo.
Do svých inscenací obsazuješ české herce, od členů Národního divadla přes mladé a neznámé talenty až po herce, kteří spoustu let divadlo nehráli. Jak se s nimi seznamuješ?
Dřív jsem spíš dal na doporučení, teď už je znám sám. Chodím za nimi a nabízím jim role. Někdy odmítnou, jindy to považují za zajímavý experiment a přijmou. Zatím nejsem zvyklý pracovat se stálým souborem. V Kanadě například probíhá před divadelní inscenací stejný casting jako před filmem -- přijde pět set herců na konkurs a režisér si vybere jednoho. Ale váš systém je dobrý. Líbí se mi, když má režisér možnost pracovat s herci systematicky delší dobu.
Je mezi českými a kanadskými herci rozdíl?
Na vašich hercích je znát jistota stálého angažmá. Pokud v Kanadě herec dostane roli, je pro něj příležitostí, kterou nesmí promrhat. Začíná zkoušet v naprosté hysterii, že nesmí nic zkazit. Čeští herci jsou víc v pohodě, je to pro ně prostě práce. Jejich klid možná občas hraničí s leností, ale pro mě je to jenom dobře. Jsem hektický člověk, potřebuju kolem sebe velmi klidné lidi.
Jaké postavení má divadlo v Kanadě?
Pocházím z Calgary a tam jsou jenom samá kina. Na divadlo vůbec nejsou peníze. Pokud chce režisér pracovat, musí za to div ne platit. Dvě nejprestižnější divadelní akce -- festival Shakespearových her a festival her G. B. Shawa, které spolykají čtyřicet procent státních subvencí na divadlo, se konají na druhém konci Kanady ... Naše divadlo má problémy i s publikem. Je nemyslitelné, aby do divadla přišlo tolik mladých lidí jako tady. Snad je to i tím, že tady dramaturgové a režiséři chtějí, aby inscenace nebyla jenom "hezká", ale aby měla tady a teď nějaký význam. A potom je tu ještě jedna věc -- kanadští divadelní herci většinou nejsou známí z televize nebo filmu. Je pro mě fascinující, že u vás obyčejní lidé, kteří přijdou do divadla, znají všechny herce jménem.
Jak tě v Calgary plném kin napadlo, že by ses mohl živit divadlem?
Ve třinácti čtrnácti letech jsem viděl dvě divadelní představení, která pro mě byla mimořádným zážitkem. Rozuměl jsem tomu víc než televizním seriálům nebo filmům. Od té doby jsem byl přesvědčený, že chci dělat divadlo. Ale proč ...?
Dnes už víš proč?
Prý je nejvíc vzrušující, že každý večer je setkáním s živými herci, nejenom s nějakými stíny ... Jo, to je fakt hezký, ale pro mě ne nejdůležitější. Zajímavé je pro mě to, že divadlo je místní. Na festivalu v Edinburghu, kde jsme byli v létě s inscenací Topolova Slavíka k večeři, kterou jsem nastudoval s českými herci v angličtině, to bylo dobře vidět: divadlo z Běloruska hrálo Shakespearova Richarda III. o brutálním teroru a diktatuře, hrozně při tom křičeli a šel z toho strach, Francouzi nastudovali Romea a Julii s důrazem na formální, vizuální stránku -- nezajímal je text, spíš to, jak to vypadá, Američané hráli hlavně o rodině. Každý se snaží odpovědět na otázky kde jsem, kam patřím. Film je už "mezinárodní", na tyto otázky odpovědět nemůže. Jdeš do kina v Praze, Londýně nebo Calgary a vidíš Forresta Gumpa -- je to hezký, ale kam patříš, se z toho nedozvíš.
Začal jsi o tom, kam patříš, přemýšlet až tady, v zemi, kde nejsi doma?
Přemýšlel jsem o tom samozřejmě už dřív. Moje cesta do Evropy byla pokusem si na tyto otázky odpovědět.
Musí být těžké žít tak dlouho daleko od rodiny, bez zázemí ...
Je to těžké, přestože kanadské děti jsou obvykle vychovávány k samostatnosti bez velké fixace na rodinu. Bez podpory svých nejbližších českých kamarádů a kolegů bych tu tak dlouho určitě nemohl vydržet. V Kanadě jsem byl naposledy loni na vánoce. Mám pocit, že už tam nikoho neznám.
Po svém příjezdu do Prahy ses programově vyhýbal zdejší anglo-americké komunitě a pohyboval ses výhradně mezi Čechy.
Chtěl jsem se samozřejmě seznámit s prostředím, proto jsem přijel. Ale už mi to začíná pomalu vadit. Chtěl bych teď půl roku myslet a mluvit jenom anglicky. Nedávno jsem šel po ulici a česky si promýšlel, co řeknu na zkoušce hercům. A najednou jsem se sám na sebe naštval -- jsem přece Kanaďan, tak co mám co myslet česky! Ale to mě napadá teprve v poslední době. Když jsem přijel do Prahy, byl jsem v euforii, že jsem v úplně jiném, krásném prostředí, mezi jinými lidmi. Rok jsem si nevšiml, jestli prší, nebo svítí sluníčko.
To, že jsi společně se svými krajany založil anglicky mluvící divadelní společnost Misery Loves Company, souviselo s pocitem, že ti v českém prostředí chybí angličtina?
Hlavně jsem potkal Čechokanaďana Davida Nykla a Slovakoameričana Richarda Totha a zjistili jsme, že máme stejné zájmy. Bylo nám líto, že u nás mladí lidé nechodí do divadla. A teprve prostřednictvím Misery Loves Company jsem se seznámil s pražskou americkou komunitou.
Hrajete jen pro ni, nebo počítáte i s českými diváky?
Byl jsem vždycky ten, kdo chtěl, abychom hráli české hry. Sám jsem režíroval Topolova Slavíka k večeři, kterého anglicky hrají převážně čeští herci. Nebo máme na repertoáru inscenaci Gozziho komedie Král jelenem, v níž se přirozeně mísí angličtina s češtinou. Jenomže teď máme před sebou slavný a skandální text amerického dramatika Tonyho Kushnera Andělé v Americe, který je o typických problémech současné Ameriky -- bude ho režírovat Američan, hrát budou samí anglicky mluvící herci. Necháváme se sice velmi silně ovlivňovat českou nebo středoevropskou kulturní tradicí, ale problémy a témata máme vlastní. Přesto se domníváme, že spojení vaší kulturnosti a našich témat může být zajímavé i pro vás. Pro nás je zajímavé a důležité určitě. Nakonec se to ukáže v prosinci, kdy budou mít Andělé v Americe premiéru v Divadle v Celetné, kde teď hrajeme.
Většina tvých vlastních inscenací vypovídá o osamělosti, odlidštěnosti vztahů, nevíře v budoucnost a v nic. Týká se to Těsnýho města v Divadle v Řeznické, stejně jako Slavíka k večeři v Divadle v Celetné a Nic svatého v Rokoku. Proč to tak je?
Jsem prý z generace "x", jak je moderní říkat u nás v Americe. Za příslušníky této generace jsou považováni mladí lidé, kteří nevědí, kdo jsou, kam patří, co mají dělat, a vůbec jaký smysl má život v současném světě. Tyto pocity mají zřejmě mladí lidé každé generace, ale v poslední době to nekončí kolem pětadvaceti let věku, ale přetrvává to dál. Nechci tomu podléhat, myslím si, že se proti tomu dá bojovat, proto mě to tak zajímá. Mou zatím poslední inscenací je hra současného kanadského autora George F. Walkera Nic svatého, která je volnou adaptací Turgeněvova románu Otcové a děti. Walker akcentuje především nihilismus hlavních postav a ty se nám, asi ne náhodou, strašně podobají. Arkadij Kirsanov je navzdory své epoše a národnosti typický mladý Kanaďan, který právě dokončil univerzitu a neví, co dál. Jevgenij Bazarov, který je hodně podobný Ralphovi z Těsnýho města, si zase myslí, že neexistuje řád a pravda, a prožívá to velmi citlivě. Nebyl takovým člověkem třeba Kurt Cobain z Nirvany, jehož texty také svědčí o mimořádné citlivosti a který spáchal sebevraždu? Cobain pro mě není hrdinou, proto mě zajímá, proč je pro spoustu mladých lidí idolem.
Mluvíš o mladých Kanaďanech, Britech, Američanech. Jací jsou tví čeští vrstevníci?
Snad stejní. Pořád věřím tomu, že mé inscenace, které jsou převážně v češtině, s českými herci, něco říkají i českým divákům. I když mi občas někdo řekne, Ewane, přestaň už s tím nihilismem, to není náš problém. Ale se vší tíhou světa se vždycky vypořádávají ti mladí a začínající. Doufám, že mám v sobě i jiná témata.
Pořád si připadáš jako začínající? I po nominaci Těsnýho města na prestižní Cenu Alfréda Radoka, po účasti Slavíka k večeři na divadelním festivalu v Edinburghu?
Ještě pořád jo.
Vypadá to, že stejně jako hrdinové tvých inscenací i ty sám máš pocit, že nevíš, co dál.
Teď právě mám stejný pocit jako před lety v Torontu -- že musím udělat něco, čím bych změnil svůj život. Ale pořád nevím, co mám udělat a jak.
Odjedeš?
Chci ještě studovat. Ani nevím kde, ale chci se ještě učit od někoho, kdo za to stojí. Potřebuju to. Netroufám si zatím na velké jeviště, na Shakespearovy hry ... Je pravda, že v Praze bych měl o práci postaráno. Je těžké se rozhodnout. Ty si myslíš, že mám zůstat?
Ne, myslím si, že by ti za pár let byla Praha malá.
Ale vaše kultura je malá a výrazná. Na rozdíl od kanadské, která je malá a nevýrazná.
Umíš si představit, že budeš jednou žít a pracovat v Kanadě?
Ne. Vrátit se do Kanady a pracovat v tamějších podmínkách! Vůbec nerozumím tomu, proč by měl být jakékoli jiné kultuře vzorem právě anglosaský systém. Přesto mám někdy silný pocit, že už se musím vrátit domů. Ale neumím si představit, že opustím lidi, kteří jsou mi tady tak blízcí. Už se mě, prosím, na to neptej. Nerad o tom přemýšlím.
zdroj: časopis Reflex