UMĚNÍ OPOUŠTĚT
STANISLAVA PŘÁDNÁ
Foto PETR JEDINÁK
Zvláštní pozornost vyvolaly v loňském roce uvedené televizní dokumenty o mladých narkomanech Bojím se tě, světe a Stáňa, které se vymykaly z běžné filmové publicistiky na toto téma. Je nepochybné, že v mladé generaci dokumentaristů se objevila výrazná osobnost režisérky, která natáčí filmy s plným osobním nasazením a nesmlouvavou razancí. Jmenuje se ANDREA MAJSTOROVIČOVÁ (32) a je chorvatského původu.
Ve vašem životopise hned na první pohled zarazí nečekaný odchod z vlasti v době, když jste úspěšně vystudovala slovanské jazyky. Přešla jste nejen z domova do ciziny, ale i z jednoho oboru do úplně odlišného -- k filmu. Navíc ve věku, kdy už se většinou nezačíná znovu úplně od začátku. V Praze jste se usadila a dá se říct, že dosahujete i filmařských úspěchů.
Svou cestu do Čech i k filmu chápu jako poslání, za kterým jsem musela jít všemu navzdory. Často se probudím a znovu se divím, že žiju tady. Přitom jsem přesvědčená, že moje filmy -- takové, jaké jsou -- bych nenatočila nikde jinde než zde. Nevěřím v neúspěch z důvodu zneuznání, jen proto, že člověk nebyl pochopen. Spíš nenašel směr své cesty, přestal hledat a život se mu zvrtl. V tom stavu neuspokojení si vlastně zvykl, i když si pořád stěžuje.
Když jsem se přestěhovala do této země, pociťovala jsem zvláštní samotu. Ne snad opuštěnost, protože jsem byla obklopena přáteli, ale člověk se může cítit sám i mezi tisíci lidmi. Někdy si po probuzení ráno říkám, co by se stalo, kdybych zapomněla česky. Mám i takové sny, ve kterých někam přijdu a nejsem schopna říct slovo. Takový ten pocit ochromení, že něco nemůžeš. Nebo že zůstanu někde bezmocně ležet, až shniju. V hrůze pak očekávám, až někdo ucítí ten zápach a najde mě. Takové představy totální opuštěnosti přepadají i lidi, kteří emigrovali dobrovolně, a stejně jsou vytrženi z kořenů.
Vztahy k hrdinům vašich filmů jistě nejsou bezproblémové. Jak dalece se v nich osobně angažujete?
Málokdy si pustím lidi víc k tělu, protože je to náročné, a pak bych si přála, aby to bylo natrvalo, což je závazné pro obě strany. Oceňuji u lidí umění opouštět. Málokdo to umí, a stejně i pak to proběhne velmi hrubě. Ani já neumím opouštět, možná ve filmech mi to jde ještě nejlíp. Umění někoho opustit, ať v soukromí, nebo ve filmu, představuje pro mě takové rozloučení, po němž by se ti opuštění neměli cítit opuštěni.
Co vás vedlo právě k okrajovým, vykolejeným typům lidí, o nichž natáčíte filmy, když vy sama znáte směr své cesty? Nějak na ně asi musíte působit, když jim dokážete porozumět a vzbudit jejich důvěru. Co jste objevila třeba v narkomanu Evženovi a čím vás poznamenal tento film ve smyslu lidské zkušenosti a poznání?
Evžen je typ s negativní energií, která z něj vychází, kdežto já mám tendenci k pozitivnímu chápání života. Možná dva tak odlišné póly se přitahují a tolerují. Sama si ale dávám podmínku, že mě jeho negativita nesmí ohrozit. Spojujícím prvkem mezi námi rozhodně nebyla droga, kterou já odmítám. Nenabízel mi ji, ale dostaneš-li se do daného prostředí, ona se vlastně nabízí sama. Jako když přijdeš někam na návštěvu a na stole jsou oříšky -- je samozřejmé, že tu jsou jako pohoštění pro hosta. Nemusí to být řečeno, a přesto si vezmeš ... U nabídnuté a nepřijaté drogy je to věc volby. Já nevím, jestli je dobré, že jsem ji nezkusila, ale je to věc mého přesvědčení, možná i důsledek mé výchovy, názorového pohledu na svět.
A není to i ze strachu?
To taky. Sama mám dost silné prožitky a při mém vnitřním nasazení je třeba předem zvážit, do čeho a kam až si můžu dovolit jít. Ve svých filmech do toho jít chci a snažím se hlouběji proniknout do pocitů, stavů a osudů "vymknutých" lidí, o kterých natáčím. Možná je to můj dar vnímat věci jejich očima a tlumočit je ve filmu. Citlivé a porozumivé vnímání má jistě spousta lidí, ale jen málokdo umí o těchto cizích světech podat svědectví.
Jak se tedy vyrovnáváte s emocionálním náporem, kterému jste při natáčení vystavena? V případě Evžena jste ve filmu sledovala člověka pod drogou, navíc zasaženého nevyléčitelnou chorobou (AIDS), kterého znáte víc než dva roky.
S každým člověkem, s nímž točím, vedu dobrovolný vztah, tak jako on se mnou, když svolil k natočení filmu. Vzniká spousta silných vztahů, které však nejsou v úplnosti realizovatelné. A když je film dokončen, musím říct na shledanou, odejít, a konec. V tu chvíli já opouštím, bez ohledu, že nadále zůstáváme kamarády a občas se vídáme. To je ta hráz mé smrti jako režisérky, která s každým filmem jako by umírala. Natáčet filmy pro mě znamená podstupovat pokaždé tuhle "sebevraždu", při níž ještě "vraždím" druhé.
Jak to bylo v případě Evžena?
Evženovi jsem tím konečným "zmáčknutím knoflíku" přidala ještě jeden konec. Jako bych mu řekla: Pro mě jsi skončením filmu mrtvý. Bylo pro mě velmi náročné s ním komunikovat a vidět jeho postupující rozpad. To je jako se sněhulákem, který na první pohled drží pohromadě, ale víš, že už v sobě má konec, který přijde se sluníčkem. A můžeš se pak radovat i z toho slunce. Člověk se jistě netěší z cizí smrti, ale pro někoho může být i osvobozením, což je Evženův případ. I když se mu umřít nechce, jak je z filmu i zřejmé. Jeho smrt není jistější než smrt kohokoli jiného, i když droga jí napomáhá.
O tom, že i pro Evžena znamenal film něco důležitého, co ho aspoň částečně vracelo zpátky k životu, svědčil poslední den natáčení, který prožíval v depresi, a své pocity vyjádřil v básni. Tu pak před kamerou přečetl a věnoval mi ji. Během doby, kdy film vzniká, se jako nastěhuješ do života těch lidí a oni se nastěhují do tvého. Proto jsem se snažila ulehčit mu jeho černou "perspektivu" svou životní filozofií a přesvědčit ho, že film o něm bude existovat jako určitý důkaz jeho "nesmrtelnosti".
Zastavme se u kardinální scény ve vašem dokumentu Bojím se tě, světe, která se odehrává na hřbitově. Jsme tu svědky, jak si narkoman píchá heroin.
V této sekvenci hraje důležitou technickou i významovou roli mikroport, který zachycuje všechno, co Evžen řekne, všechny okolní ruchy, i když mu kamera není nablízku. V té scéně je velmi komplikovaná třívrstevná zvuková stopa: s hlasem a dalšími zvuky je smíchána i hudební pasáž z Orffovy kantáty Carmina burana. Na hudbu v dokumentu jsem zvlášť soustředěná, nechci, aby byla ilustrativní, ale aby těsně souvisela s tím, co se odehrává před kamerou. K použití Mozartova Requiem ve filmu mě přivedl Evžen, když řekl, že je to "hudba, při které se asi dobře umírá".
Hřbitov při natáčení jako by sám "zinscenoval" některé situace. Těžko by šlo asi narežírovat, když Evženovi vycházejícímu hřbitovní branou najednou do obličeje vlétne hejno holubů. Nebo když z vyšehradského kostela zazní zvon a Evžen tiše řekne: Někdo umřel.
Ta hřbitovní sekvence je pro mě dost důležitá, protože vypovídá o pojetí vztahu života a smrti, o názoru na svět vůbec. Vzniká tu kontrast strnulých soch na náhrobích a živých lidí, kteří přecházejí kolem. Panuje tady zvláštní anonymita mrtvých v hrobě, i když mají na náhrobcích vyrytá jména nebo i fotografie. Evžen, pohybující se na rozhraní těchto dvou světů, cítil tento rozpor, a proto komentoval tu okázalou "sochařskou přehlídku" s pocitem naprostého zhnusení.
Jak reagoval Evžen, když se uviděl ve filmu -- konkrétně jako odstrašující případ ve scéně protinarkotické "přednášky" ve škole?
Když se uviděl, začal se strašně smát. Uchoval si z toho spíš vnitřní příjemnost narkotického prožitku. On to vidí zevnitř, ne jako my. Když se konkrétně tato scéna natáčela, nevěděli jsme vůbec, jak dopadne. Vlastně vždycky, když je narkoman pod drogou, mu hrozí kolaps. Nikdo neví, kolik si toho zrovna dal.
Před natáčením této besedy jsme s kameramanem a zvukařem prožívali strach, jestli se Evžen vrátí z WC, nebo budeme muset volat záchranku. To je drama, které ve filmu není zachyceno. Když konečně vešel do místnosti, všem se nám ulevilo, i když vypadal hrozně.
Přejděme ke Stáně -- narkomance z vašeho dalšímu filmu. Jaké byly rozdíly v kontaktu s ní a s Evženem? Hrálo při natáčení roli, že měla za sebou herecké zkušenosti z dětských let (např. z filmu Sonáta pro Zrzku) a že šlo o ženu ve srovnání s Evženem zralejší a citovější?
Ke každému z nich byla třeba zaujmout rozdílný přístup. Práce se Stáňou postupovala obtížněji než s Evženem. Ona nemá rodinu jako on, i když na ni není vázán; žije v bytě s partou narkomanů, kteří ji vykořisťují. Párkrát jsme se předtím sešly, ale to nejsou vztahy, které se vyvíjejí, feťácká kamarádství jsou dost zvláštní. A co se týká citovosti, oni jsou oba dost přecitlivělí a zároveň drogou citově otupělí. V tom je ten rozpor, příznačný pro narkomany.
Tuto mladou ženu film zastihuje ve vypjatých nervních situacích. Vybavuje se mi scéna z narkomanského doupěte, kde Stáňa s chraplavým chechtotem dryáčnicky třese urnou s ostatky, kterou našla odloženou na ulici (Bojím se tě, světe), a pak situace naopak jímavá (z filmu přímo o ní), když zpívá Solvejžinu píseň. Najednou vidíme pod povrchem výstřední feťačky zdrcenou, pořád ještě pohlednou ženu, která to definitivně vzdala. V posledním záběru filmu z noční ulice vystupují ze Stániných očí upřených do kamery nejen slzy, ale i úzkost a propastná beznaděj.
Její projev byl víceméně pokaždé poznamenán drogou, která ji ochromovala. I když herecká zkušenost při natáčení u ní byla nesporná, ne vždy jí to myslelo, jak by mělo, natáčení ji hodně unavovalo, propadala se do různých psychických stavů. Když jsem s těmi lidmi celé dny, scházím se a hovořím s nimi, tak jim jakoby napovídám, nepřímo je připravuji na to, o čem bude řeč před kamerou. Chci říct, že jejich sebereflexi režisér částečně utváří. Stáňa v jednom rozhovoru přiznala, že můj film jí pomohl, protože si mohla některé věci o sobě víc uvědomit.
Vzhledem k tomu, čím vším už jste během natáčení svých filmů prošla, působíte překvapivě dojmem vyrovnanosti, sebejistoty a vnitřní síly.
To nepopírám, i když někdy jsem únavou skoro zlomená, protože výbuchy síly a emocí, které prožívám, mě hodně vyčerpávají. U lidí s vyrovnanou energetickou i emocionální hladinou jejich stav neklesne ani se nevzepne tak naráz. Ale když se mi něco přihodí, musím se s osudem doslova porvat. V tom zápase je na jedné straně harmonie a na druhé strašný boj. Ale ne tak, že dobojuji, a nic z toho. Pokaždé jde buď o život, nebo o smrt. V takových krajnostech je ovšem dost těžké žít a natáčet filmy. Jsem si vědoma těchhle svých nebezpečných sklonů, ale přesto si je chráním a hýčkám.
Dokumentaristka chorvatského původu ANDREA MAJSTOROVIČOVÁ (1966) vystudovala nejprve v Záhřebu slovanské jazyky a literaturu a poté absolvovala na katedře dokumentaristiky na pražské FAMU (1990--1994). Ve svých filmech se zaměřuje na lidi z okraje, různě poznamenané a vyřazené ze společnosti. Jmenujme např. z cyklu Oko film Ukradená Bosna, v projektu Genus portréty pátera Reinsberga, Václava Jamka, Evy Pilarové či Vlastimila Harapese. Zaujaly i její otevřené vhledy do obskurního polosvěta ve filmech Jak se žije striptérům nebo Dámská jízda pánů (o transvestitech). Z posledních filmů Majstorovičové uvedla Česká televize snímky Bojím se tě, světe, Stáňa, Jak se žije černochům v Čechách a Maminko, utíkej (všechny z roku 1997).
zdroj: časopis Reflex