Strávili jsme spolu den. ARNOŠT LUSTIG měl dobrou náladu už v devět, kdy začínal seminář tvůrčího psaní na pražské Akademii Josefa Škvoreckého. Učil tři hodiny. Odjel do televize natočit pořad o sobě, schválil plakáty na festival česko-německo-židovské kultury Devět bran (jeho druhá část začíná 16. října v Praze), jehož je prezidentem. Každou volnou vteřinu, v hluku a zmatku, škrtal v novele Colette, která na počest festivalu Devět bran vychází v Čechách potřetí. Četl ji v taxíku i při večeři.
Je vám pětasedmdesát, ale nemám pocit, že byste se zrovna opatroval.
Je fakt, že dneska jsem vstával ve čtyři, kvůli Colette. Mám dost práce a lidi po mně chtějí zbytečnosti, třeba jíst sele na oslavě. Ačkoli je neobyčejně zajímavé sníst čtvrt pečeného selátka, někdy mám společenského užívání víc, než unesu. Ale nechci se rouhat, abych jednou ještě prstíčkem nehrabal.
Taková je Praha. Jak vypadá váš normální den ve Washingtonu?
Ráno vstanu, dám si kafe a jdu psát. Píšu tak dlouho, dokud mi to myslí. Jakmile zjistím, že píšu blbosti, protože jsem unaven, přestanu. Někdy po dvou hodinách, někdy po čtyřech hodinách, někdy po šesti. Někdy je příjemné psát a je to dobrý, co napíšu, někdy je příjemné psát, a je to špatný, co napíšu. To nevím hned, ale až příští den či příští týden. Některé dny musím do školy.
Vedete poklidný život?
Washington je vesnice: Myjava. Když to přeložíte do češtiny. Chodím každý den jeden a půl míle pěšky do školy, celkem ujdu tři míle.
To je pět kilometrů.
Taky denně plavu, nejméně půl kilometru. Radši víc. Mám slušný život, protože rád učím. Třída mě inspiruje. Pak jdu domů, píšu a vím, pro koho píšu.
Píšete pro svoje studenty?
Neříkám jim: píšu pro vás. Je to jen částečně pravda, třebaže nelžu. Potřebuju vidět jejich tváře. Potřebuju je víc než oni mě. Mají mladistvou, bezradnou energii, která nezná techniku. Ta energie je cennější než celá zlatá zkušenost starého spisovatele.
Je rozdíl mezi studenty v Praze a ve Washingtonu?
Ne. Jen mluví jiným jazykem. Čeští studenti mě překvapují, jsou evropští, otevření, tolerantní. Jejich rodiče nestačí ani postřehnout, jak jinak a jak rychle se vyvíjejí jejich děti. Kdyby mluvili francouzsky, italsky, anglicky, bude to jedno.
Diskutují s vámi?
Je-li někomu dvacet, tak poslouchá. Někdy mám ve třídě kluka, co chce zapůsobit na holky, a tak občas pronese poznámku, ale já to mám rád, protože student, který provokuje, dělá třídu zajímavější. Nejlepší studenti jsou ti, kteří nesouhlasí. Ne proto, že mají nutně pravdu, ale proto, že přemýšlejí. Odmítají nechat do sebe nalejvat -- bez vlastního úsudku -- moje moudra.
Letos učíte třicet let. Objevil jste za ta léta výjimečný spisovatelský talent?
Měl jsem kluka, kterého jsem měl hrozně rád, jmenoval se London, což, jak uznáte, je jméno pro spisovatele. Psal hezké povídky. Jeho tatínek se zabil při letecké katastrofě v Chicagu. Bylo mi ho líto. Sblížil jsem se s ním a dával mu víc úkolů než jiným. Pak dostudoval, ztratil se mi v davu. Jednou jdu po ulici, vidím velkou černou limuzínu, z ní vystupuje mladík, v tmavém obleku, kravatě, rukavice. Já se na něj podívám a zvolám: -- Londone! Jak to vypadáš? A on: -- Jsem tu obchodně. Pracuju v computerech. Už bohužel nepíšu. Oženil jsem se, mám dvě děti, tohle je praktičtější. Znovu jsem se zeptal: -- Vůbec už nepíšeš? A on: -- Ne, je mi to líto, ale koupil jsem si dům za osm set tisíc dolarů. Musím ho splácet. Tak vydělávám. Je mu dvacet sedm let.
Nějaké další úspěchy?
Švédská devatenáctiletá šlechtična, hezká holka, mimořádně nadaná, odešla do Hollywoodu. Za dva roky mi volala: -- Prosím tě, vem mě zpátky do třídy. -- Vždyť už jsi dostudovala, dal jsem ti jedničku, tak co ještě chceš? A ona, že si potřebuje vrátit morální rovnováhu. To, co získala -- říkala -- u mne ve třídě. Tak jsem ji vzal, ale s tím, že za to chci přednášku, co se naučila v Hollywoodu. Bohužel nemohla říct, co se naučila v Hollywoodu. Zasahovalo to úměrně s uměním do erotické oblasti. Pokud jde o její nadřízené, musela se vyspat s každým, koho potkala. Vydělávala tři tisíce dolarů týdně za to, že na jedno kopyto přizpůsobila jakýkoli talent, aby odpovídal televizní normě, na kterou jsou diváci týden po týdnu zvyklí.
Vy jste se v Americe nepokoušel živit jinak než psaním?
Na začátku mi kdosi nabízel, abych šel prodávat šperky. Ale já přišel, abych mohl psát knížky. Šperky bych mohl prodávat doma. Je to nepolitické a není to životu nebezpečné, pokud nepřijdou lupiči. Snažil jsem se dostat z Čech kopie svých filmů, které jsem potřeboval jako důkaz, že už mám něco za sebou. Nakonec se mi je podařilo dostat přes oceán: půjčili mi je na dva týdny. Šel jsem je okopírovat na Druhou avenue v New Yorku. Řekli mi, že je to trestné pod pokutou pět tisíc dolarů a roku vězení.
Co jste prodavači odpověděl?
Ty jsi Ital, viď. A teď si představ, že by tvůj dědeček, zámečník, který sem do Ameriky přišel bez ničeho, potřeboval šroubovák. Na tom šroubováku by záležel jeho život tady. A ty bys mu tu věc odmítl vyrobit.
A Ital?
Zkopíroval to přes noc. Za patnáct set dolarů -- nejdražší kopie filmu mého života. Ale díky nim jsem dostal místo na univerzitě.
Pouhým psaním knížek byste se neuživil?
Asi ne. Když mi v Americe měla vyjít jedna z knížek (třetí v Americe) Dita Saxová, nabízeli mi za ni tak málo peněz, že jsem se rozhodl ji nakladatelství nedat. Moje agentka mi tehdy domlouvala: "Podívej se, nejsi špatnej, ale spisovatelů jako ty tady máme dva tisíce." V rodině jsme měli takový zvyk: honoráře dělit na čtvrtiny, každému jeho díl. A tak asi za tři měsíce, kdy mi děti vysvětlovaly, co by mohly mít, kdybych slevil, zavolal jsem své agentce a řekl ano. Naučil jsem se, že i malé peníze jsou dobré peníze.
Dá se naučit psaní jako takové?
Samozřejmě, i když ne tím, že budete mít učitele. Ve škole můžete diskutovat o tom, co napíšete, porovnávat, přemýšlet s ostatními, kteří mají stejné starosti. Tím si ušetříte pět až deset let profesionálního života. Kdo píše, objeví zákonitosti psaní sám, má-li mentora, jde to rychleji. Zkusila jste třeba někdy číst nahlas to, co jste napsala?
Jak velkou roli hraje talent?
Talent je tak jedna desetina úspěchu. Talent vás nutí psát. Sednout si a napsat, co cítím. Zapomenout na maminku, tatínka, milence a jídlo. Co cítíte, to je ta báseň. Ale naučit se psát není jako napít se rumu. Při rýžování zlata taky musíte prosít moc bahna, sajrajtu a plechovek, co lidi naházejí do řeky, a ten zbytek důkladně, pečlivě omýt, než dostanete to ryzí. Pár zlatých zrníček.
Jako zkušený zlatokop -- máte zvláštní recept?
Poslouchat své postavy. Vymyslím si člověka, vymyslím si děj, a najednou ty postavy na mě začnou mluvit. Když se postava vzpříčí a zavede vás jinam, než chcete, radujte se, to je velké štěstí, vždycky se to nepovede. Tohle říkám studentům. Třeba s mojí knížkou a její hrdinkou Ditou Saxovou mám problém, že ona na mě už léta mluví. Musím ji doplňovat. Nedávno mě přinutila, abych jí připsal scénu se stolováním po anglicku. Redaktoři ze mě šílejí, ale když ona mi nedá pokoj. Je živá.
Vy tomu sám věříte?
Jednou jsem napsal povídku. Muž se schovává v úkrytu v pražském bytě tak dlouho, až se z toho málem zblázní. Rozhodne se, že musí ven. Jde na Václavák do Koruny, dá si polívku a strašně se bojí, aby ho neviděli esesáci. Jednou jsem po válce šel do Koruny, dal si polívku a najednou jsem dostal strach, aby mě neviděli esesáci. Musel jsem si opakovat: -- Ty pitomče, vždyť sis ten strach sám vymyslel. Čeho by ses dvacet let po válce bál?
Máte slunnou povahu. Je to proto, že jste prošel několika koncentráky, a tak si vážíte každé minuty, kterou žijete?
To jsem měl už předtím. Za to nemůžu. To sluníčko mi maminka dala, když jsem se narodil. Jsou smutní lidé, kteří vidí všechno černě, a taky to není jejich vina. Radost je nejdůležitější hodnota v životě, kromě toho, že si člověk může poctivě říct: nikdy jsem nikoho neošidil. A to je vlastně taky druh radosti. Být optimista je trošku jako být krátkozraký, nevidět ty nejhorší věci. Což není špatné. Když si sundáte brejle, tak je každá ženská hezčí.
Kdy jste nejšťastnější?
Když jsme pohromadě, myslím rodinu, což se stane tak jednou za pět let. Loni se to povedlo. Sešli jsme se v Ženevě. Manželka, obě děti, sedm vnoučat. Mně stačí se na ně dívat. "Dědku starej, chyť mě," křičí na mě, to už se teď naučili všichni. A já je chytím, samozřejmě. Vnoučata mluví česky, zatím s výjimkou toho nejmladšího. Je mu devět měsíců. Těm druhým tři roky, čtyři roky, pět let, šest let, osm let a jedenáct let.
Máte o ně strach, když víte, co se teď děje?
Znáte ten vtip, jak se ptají rabína, jestli bude válka? "Válka nebude," odpoví rabín, "ale rozpoutá se takovej boj o mír, že nezůstane kámen na kameni." Nejsem Kissinger, mám spíš vztek, než abych tomu rozuměl. Američané se stali Židy moderní éry. Zabíjejí je ne proto, že něco udělali, ale za to, kde se narodili. Lidé v Americe se teď bojí víc než v Izraeli, což je pochopitelné. Pořád píšou v novinách a ukazujou v televizi, že někde bude útok. Ale nevědí ani kde, ani jak. To vzbuzuje úzkost. Myslím, že strachy jsou dva: ten normální, zdravý strach, který se ale v určité chvíli změní v luxus a člověku nezbývá než ho potlačit rozumem, přestat se bát a jít do toho. A ten druhý, ozvěna výhrůžek, zákeřnosti, podlosti a sebelítosti. Ten nepodložený strach.
U příležitosti letošního ročníku festivalu Devět bran znovu vydáváte knížku Colette, dívka z Antverp. Proč ji opravujete? Taky si žije vlastním životem? Mluví na vás?
S Colette je to trochu jinak. Asi před deseti lety jsem potkal třiašedesátiletou ženu, tak krásnou, že se ve mně zastavil dech. Tak krásnou, že se mi s ní těžko mluvilo. Ta paní mi naznačila příběh o tom, co dělala s německým vojákem v lágru, aby přežila, co dělat musela a za co nebyla vinna. Tak přešel humor i mě. Colette, dívka z Antverp, je nejsmutnější příběh, jaký jsem kdy napsal. A protože jsem byl při psaní ve stavu pohnutí, nebyl jsem asi schopen očesat tu knížku chladnokrevně, aby tam nebylo ani slovo navíc, jak se patří. Píšete citem, kontrolovat musíte rozumem. Teď konečně jsem schopen Colette kontrolovat. Tedy, snažím se. Aby tam nebylo jediné zbytečné slovo, ale jen to pomyslné zlaté zrnko.
TEXT VERONIKA BEDNÁŘOVÁ
FOTO PETR JEDINÁK