TRIP
PETR VOLF
Foto PETR JEDINÁK
"Co to je?" ptá se desetiletý chlapec ve frontě. "Nevím," odpovídá úsečně otec. "Jak to, že to nevíš?" diví se chlapec. "Nikdy jsem to neviděl," přiznává viditelně nerad otec. Pak najde přece jen zbytek důstojnosti, rozpomene se na ceduli, kterou před chvílí míjel, a dodá: "Je to luminárium. Přece." "Aha."
Vstoupíte dovnitř a ocitnete se v jiném světě. Ten, co znáte, zůstal venku i s vašimi botami. Ten, v němž se nyní nehlučně pohybujete, se mu v ničem nepodobá: jako byste se spustili pod vodní hladinu, třeba. I lidi jako by se tady proměnili. A není to dáno jenom neuvěřitelnými barvami, které překryly původní tóny jejich oblečení a pleti. Zdá se, že tu platí trochu jiné zákonitosti. Zpomalují krok, berou slova ze rtů, zapojují naplno zrak. I když pro to nemám přímý důkaz, z divochů se stávají beránci, z kanibalů vegetariáni. Samozřejmě ne ve všech případech, neboť i v lumináriu platí, že výjimky potvrzují pravidlo. A pochopitelně jen na omezenou dobu. Přitom vás v něm od vnějšího důvěrně známého prostředí dělí jenom několik milimetrů polyvinylchloridu. PVC. Neboli staré dobré umělé hmoty.
18 000!
Světová premiéra luminária Arcazaar se uskutečnila v Praze ve dnech 24. až 27. května jako doprovodný program projektu Deset století architektury. Nikdy předtím v Česku nic takového nebylo a luminária taky jenom málokdo znal (s výjimkou fajnšmekrů bažících po architektonických zajímavostech, schopných cestovat za nimi lán světa: v devadesátých letech se na ně dalo narazit v Anglii, Francii, Holandsku nebo Americe či Austrálii). Podle střízlivého odhadu navštívilo Arcazaar zhruba osmnáct tisíc lidí během pouhých čtyř dnů. Možná jich bylo i víc, držme se nicméně raději při zemi. Stejně šlo o počet pohybující se na samé hranici propustnosti téhle ojedinělé atrakce. Na výstavu se v takovém počtu nechodí. Ani na nedaleký strahovský kopec na fotbalisty Slavie.
SKVĚLÉ KLIMA
Luminárium Arcazaar dostalo šanci k předvedení se v horním Jelením příkopu, který tvoří přirozenou ochranu Hradu ze severu. Nedalo se ani přehlédnout, ani minout. Jednak kvůli lidskému hadu, jenž se k němu táhnul (během dvou víkendových dnů se takřka obtočil kolem Příkopu), jednak proto, že jeho modré, červené a zelené věžičky zářily na desítky metrů. Připomínaly nějaké pestré perské stanové město nebo dobře naloženého mořského ježka, z určitého úhlu pak panoráma pohoří v poušti. Jak je komu libo podle míry fantazie. Strmé stráně ho chránily před ostrými větrnými poryvy a protože se v tomhle údolí teplota mění jenom pozvolna, neboť Příkop má svoje mikroklima, tahle "stavba" měla v Praze podmínky, které jí naprosto vyhovují. Nesnáší vedro a mráz.
STAČÍ NAFOUKNOUT
Luminárium je totiž příkladem "nafukovací architektury". Není to dům, ale spíš socha spojená s labyrintem, a to, jak vypadá zvenčí, je sice důležité, nicméně mnohem podstatnější jsou jeho útroby, v nichž se rozehrává světelné představení. Luminárium v Praze poprvé představené nemá žádný vnitřní zdroj světla a je závislé na intenzitě slunečních paprsků, které jej po průchodu barevnými stěnami prosvěcují, tvarují, určují, rozehrávají, ba prokrvují a oživují. Staví se tak, že se nafoukne. Skládá se tak, že se vyfoukne. Jako dětská hračka, kterou si bereme k vodě. Pak se složí, naloží a odveze zase někam jinam, kde bude oslňovat a přitahovat jako pestrobarevný magnet. Jako všechno, co je dobře vymyšlené, působí velmi prostě a jednoduše.
MEZI KATEDRÁLOU A MEŠITOU
Luminária si vymyslel Angličan Alan Parkinson. Dnes žije v Ženevě, ale pochází z Nottinghamu, kde na začátku osmdesátých let vystudoval fotografii. Stal se fotografem a nějaký čas se fotografií i živil tak, že svoje snímky vystavoval, prodával (v jednaosmdesátém měl přehlídku ve známé londýnské Serpentine Gallery) a také učil jiné fotografovat. Jenže ani jedno, ani druhé ho nenaplňovalo opravdickou radostí. Cosi mu v životě chybělo. A tak Alan hledal a hledal. Ono se hledáním málokdy něco zkazí -- pokud samozřejmě nezůstane jenom u něj a nestane se prvotním smyslem existence, neboť je skvělé hledat, ale ještě lepší nacházet. Ale Alanu Parkinsonovi se podařilo přes zkoušky s menšími nafukovacími sochami najít pro sebe to pravé ořechové. V roce 1990 staví svoje první luminárium nazvané Eggopolis. Když se ho zeptáte na to, co ho při jejich vynalézání nejvíc oslovilo, tak odpoví bez rozmyšlení takto: "Gotické katedrály. Mešity. Přírodní a geometrické tvary. To jsou věci, které mě ovlivnily. A architekti jako Buckminster Fuller nebo Frei Otto." Velmi dobře. O katedrále či mešitě netřeba se šířit. Fuller se proslavil svými futuristickými kopulemi, z nichž nejslavnější byla postavena na montrealském Expu v sedmašedesátém. Otto měl s Fullerem mnoho společného: taky se pohyboval v budoucnosti a navrhl kupříkladu jeden z nejsmělejších stadiónů dvacátého století -- pro olympiádu v Mnichově (1972), nad nímž nechal roztáhnout místo klasické střechy membránu, která měla mnohem blíže k pavučině než k tomu, co zpravidla nazýváme střechou. Jakkoliv má -- při vší úctě -- k těmto vizionářům Parkinson pořád ještě daleko, jako oba jmenovaní se může prokázat talentem na výtvarné ztvárnění, ale současně taky na technické provedení svých vizí.
ARCHITEKTI VZDUCHU
Jeho společnost Architects of Air (Architekti vzduchu) vlastní vzorec pro výrobu jednotlivých PVC struktur, z nichž se luminárium skládá. Umělá hmota se řeže a lepí ručně v bývalé nottinghamské továrně na krajky, což je jenom příklad, jak si minulost může hezky podat ruku s hodně žhavou současností.
Po Eggopolis vymyslel Parkinson Meggopolis, potom přišlo Luminarium III, pak Luminarium IV ... V roce 1998 prošel jeho nafukovací architekturou už půlmiliontý návštěvník. Luminária se dostala až do Austrálie. V roce 1999 se uskutečnilo turné po osmadvaceti německých městech. Všude se setkalo s nadšeným ohlasem. Loni se Parkinson vypravil do Iránu. Aby občerstvil svoji představivost, protože si dal nelehký úkol, s nímž se nijak netají: "Kladu si za cíl každý rok navrhnout a vybudovat nové luminárium." Po cestě do Íránu vymyslel Arcazaar. V úterý 22. května 2001 se ubytoval v domečku u Belvederu, ve středu luminárium se svým týmem stavěl. Ve čtvrtek v jedenáct dopoledne byl poprvé Arcazaar otevřen pro veřejnost jako šesté luminárium v pořadí. Po Praze se s ním budou setkávat také v jiných evropských zemích, například v Holandsku nebo Skotsku, v příštích třech měsích se zastaví ve dvou desítkách měst. Už se na něj těší v Austrálii, kde si Parkinsonovu tvorbu zamilovali.
V lumináriích Alana Parkinsona se nedá bydlet ani sportovat. Jsou to však místa jako stvořená pro odpočinek nebo to, o čem leckdo mluví, ale málokdo umí: meditaci. Pochopitelně jenom v tom případě, že vám při soustředění nevadí hodně lidí. Před vstupem je každý návštěvník poučen o tom, jaké chování se od něj očekává. Nedotýkat se stěn, hlavně si dávat pozor při zacházení s ostrými předměty, které můžou napáchat veliké škody. Nekouřit. Kdo si nevěří a má strach z bloudění, může si vzít plánek. A boty se nechávají v polici v předsálí, takže hned od počátku vše dostává charakter výjimečné události; obzvláště akt zouvání bot okamžitě navodí slavnostní atmosféru -- jako by člověk vstupoval do mešity. Nebo do devíti z deseti českých domácností, kde se tento rituál též vášnivě dodržuje.
PSYCHEDELIE
Cesta Arcazaarem je dlouhá 319 metrů, ale protože je to labyrint, procházka se může mnohonásobně prodloužit -- jak si kdo přeje. Po několika okamžicích dochází k jakémusi vzájemnému kontaktu a návštěvník se stává součástí jeho organismu, tvořeného "dómy" a "tunely". Střídají se jeho barvy a jeden tunel vedle druhého nabízí překvapivou podívanou, která nutí každou chvíli zvolnit, zvednout hlavu a prozkoumat další klenbu. Každý dóm má totiž jinou barvu. Mění se podle síly slunce -- asi jako se mění prostředí gotického chrámu díky barevným vitrážím v oknech. Je to podivné, ale i když v Arcazaaru nenajdete jedinou skulinku, průduch či průzor, kterými byste mohli zahlédnout nebe, nikoho to neznepokojuje. Je to velmi ... psychedelické. "Jsem tu od rána, už pět hodin, ale cítím se perfektně," vysvětluje mi dívka, která dává pozor, aby někdo nezabloudil nebo nedělal neplechu. "Nemůžu se vynadívat." Záhada. Všechno je umělé, nicméně přirozené. Nenapadlo by mě, že to nemusí vždycky nutně být v protikladu. Vskutku, tenhle trip měl šťávu.
Luminárium zabíralo plochu 1100 m2, cesta v něm měřila 319 m a nejvyšší bod byl ve výšce 8 m
V lumináriu Arcazaar relaxoval též jeho otec Alan Parkinson
zdroj: časopis Reflex