Z HRADU SE KAŽDÉMU MŮŽE ZATOČIT HLAVA

 

 

ZDENĚK LUKEŠ, vystudovaný architekt a autor proslulého výroku: Gott je

zombie, který sice nikdy nepostavil dům, ale zato patří k

nejrenomovanějším historikům a kritikům architektury, se dožívá 2.

března padesáti let. Stihl toho hodně: napsat řadu knih, uspořádat mnoho

výstav, zachránit ještě více domů před zničením. Mimo to už patnáct let

působí na Pražském hradě v památkovém odboru. "Ze starých nových

struktur, které sem v devadesátém roce nastoupily, jsem asi zůstal

jediný," říká s lehkým úsměvem u okna pracovny v jižním křídle Hradu,

odkud je Praha jako na dlani.

 

Napadlo by vás někdy, že skončíte na Hradě jako památkový úředník?

Kdepak by mě něco takového napadlo ... Ale jako dítě jsem měl podivný

sen, který se mi stále vracel. Jdu nějakým parkem, pod ním se rozkládá

město a já směřuju k jakémusi zámku. Kdybych se k tomu snu měl vrátit,

znamenalo by to, že jdu přes Letenské sady, kudy chodím denně z domu,

kde bydlím, pod sebou mám Prahu a směřuju na Hrad -- do práce úředníka.

Ani po těch letech mi Hrad nezevšedněl. Každý den se dívám z okna na

Prahu a vždycky se objeví nějaký zajímavý úkaz, mezi mraky vystoupí

sluneční paprsky, osvětlí nějaké místo a to najednou vystoupí z

anonymity.

Jak vnímáte stav, že po Bořku Šípkovi už není obsazena funkce hradního

architekta?

Já si myslím, že za dnešní situace tato funkce nemůže splňovat to, co

splňovala dřív. V minulých dobách byl hradní architekt někdo, kdo měl

plné kompetence, jež mu přidělil panovník, později prezidenti. Architekt

mohl dělat koncepci rozvoje Pražského hradu, ale i konkrétní projekty,

které potom byly realizovány. Dnes to tak nejde. Není už doba, kdy by

nějaký monarcha říkal, jak, kde a co má být postaveno, jedná se o

výsledek kolektivní úvahy několika lidí. Především ale platí zákon o

veřejných zakázkách, který v důsledku znamená, že hradní architekt by

mohl maximálně vytvářet koncepci, ale nemohl by už potom dělat vlastní

projekty, protože na ně se musejí vypisovat výběrová řízení, čímž by se

pochopitelně sám dostával do konfliktu zájmů. Když přišel na Hrad Bořek

Šípek, tento zákon ještě neexistoval. On sám ale otevřeně říkal, že ho

koncepce nezajímá, chtěl konkrétní zakázky a ty plnil.

Hrad je výjimečný v tom, že má svoji památkovou ochranu, a vlastně v

tomto směru nikomu "zvenčí" nepodléhá ...

Hrad má takzvanou exteritorialitu vůči městu, je to staletá tradice. To

znamená, že území Hradu nepodléhá magistrátu, ale dnes to platí jenom

zčásti: veškeré projekty musejí stejně schvalovat příslušné stavební

odbory městské části. Pravda, památkovou péči má ale dodnes svou

vlastní. Je to národní kulturní památka, takže zásadní věci se stejně

řeší ve spolupráci s Národním památkovým ústavem. Není to úplně tak, že

by tu platila jiná pravidla než jinde. Navíc je ostře sledován

veřejností a o to je těžší pozice každého, kdo by měl sám, jako jedinec,

o nové architektuře a úpravách Hradu rozhodovat. To už je záležitost

minulých epoch.

Prezident Václav Havel za svého působení usiloval o ovlivnění podoby

Hradu. Co považujete za jeho největší přínos?

To, že se otevřela podstatná část Pražského hradu a spousta staveb se

opravila. Za Havla také vznikla Oranžérie Evy Jiřičné a tunel v Jelením

příkopu od Josefa Pleskota ... Spolu s otevřením Hradu to jsou

nejpodstatnější věci, jež po něm zůstanou. Měl určitý vkus, s nímž si

svoje bezprostřední okolí, třeba pracovnu, upravoval, a jiný prezident

si to zase upraví po svém, to je věc naprosto běžná, vždycky to tak bylo

a bude.

Václav Havel nebyl příznivcem architektonických prvků, které zanechal

architekt Jaroslav Fragner, ale někteří památkáři, jako Rostislav Švácha,

nedají na Fragnera dopustit. Kde je pravda?

Fragner byl pro Havla symbolem politicky neblahé epochy, a navíc se mu

jeho věci prostě nelíbily. Tento noblesní architekt byl kdysi tlačen k

věcem, jaké by zřejmě jinak nikdy neudělal: v chodbě, kde byli úředníci,

navrhl vstupy z ocelových zárubní jako na panelákovém sídlišti, na

podlaze z betonu leželo linoleum, na stropě byly modré zářivky, dodneška

jsou pozůstatky z téhle doby na Hradě k vidění. Člověk je tu postaven do

těžkého dilematu. Na jedné straně ví, že by se ty věci měly předělat,

protože žijeme v jiné době, a měly by dostat jinou tvář, na druhé straně

sílí tlak ze strany některých památkářů, že je to součást určité

historické epochy a má právo na svoji existenci. A mezi těmito přístupy

je nutné najít východisko. Zajímavé je, že jde i o generační záležitost.

Pro zachování je spíš nejmladší generace, starší a střední se na to dívá

velice kriticky. Také zahraniční návštěvy nám říkají, aby se tyto věci

zanechaly ve stavu, v jakém jsou, protože je to dokument doby a jednou

by se mohlo považovat za barbarství, kdyby se poškodily. Já si myslím,

že i naše generace má právo nějakým dílem do dialogu s minulostí

vstoupit. Architekti se musejí smířit s tím, a to čeká i Bořka Šípka, že

jejich věci budou jednou působit zastarale a bude třeba je změnit --

mluvím o interiérových úpravách.

Zůstaly v Široké chodbě, navržené Fragnerem, Šípkovy koberce, jimiž se

ji na přání prezidenta snažil zlidštit?

Už tam nejsou. Padaly z nich neustále chlupy, které hosté jdoucí po

chodě roznášeli, navíc o ně lidé zakopávali, protože koberce měly vysoký

vlas. Z těchto praktických důvodů jsou teď v depozitáři, ale nikdo je

nezničil, a když jednou v budoucnu bude názor, že by se měly koberce do

Široké chodby vrátit, tak budou k dispozici. Byl to experiment, který

nevyšel, mnohem lépe dopadl v přilehlé Nové galerii, kde Šípkovy úpravy

její podobě bezesporu pomohly.

Cizinci se Hradu obdivují, ale někteří také nechápou, že tak malá země,

jakou Česká republika je, navíc demokracie, má tak okázalé sídlo hlavy

státu. Co na tyto hlasy říkáte?

Často nad tím přemýšlím. Možná by přece jen bylo lepší, kdyby prezident

moderního demokratického státu měl svoji moderní rezidenci. V

devadesátém šestém, když jsme připravovali Plečnikovu výstavu, jsme byli

pozváni ke slovinskému prezidentovi Milanu Kučanovi. Jeho úřad se

nacházel v jednom patře činžovního domu v Lublani. Také má k dispozici

rezidenční vilu, kde pak byla recepce, ale o ni se dělí s vládou.

Slovinsko je zavedená demokracie a to, že prezident neobývá žádný

obrovský palác, ale je takto velmi střídmě umístěn, je sympatické.

Proč by to tak nemohlo být u nás?

Asi by takové rozhodnutí nebylo od věci. Každému prezidentovi je Hrad

nebezpečný tím, že se mu z něj může zatočit hlava a mohou se u něj začít

projevovat sklony k tomu, že se bude cítit jako monarcha, a ne jako

prezident -- volený úředník. Tohle nebezpečí se v hradních zdech určitě

ukrývá. Jinou věcí je, jak by se s tím vyrovnali lidé. Když je změněna

funkce, kvůli níž ta či ona stavba vznikla, nastává jakási prázdnota. To

je případ londýnského Toweru, z něhož se stala jenom prohlídková památka

a něco podstatného z ní vyprchalo. Podobně i ve Versailles, které jsou

dnes v podstatě mrtvé. Kdežto Pražský hrad kombinuje obojí, je to sídlo

hlavy státu a lidé sem mohou chodit. Je to těžká otázka.

Vystudoval jste architekturu. Byl to další váš dětský sen?

Nikdy jsem nechtěl být architekt a jako kluka mě to ani nenapadlo. Chtěl

jsem studovat dějiny umění, k umění jsem měl blízko, protože mí rodiče

jsou výtvarníci, nicméně z kádrových důvodů pro mě byla filozofická

fakulta nemyslitelná, nebyl jsem ani v SSM. Rodiče mi poradili, abych

šel na architekturu, že to má blízko k umění a současně je to na

technické škole, ČVUT, takže tam nebude politické prověřování tak přísné

jako na UK. Zkusil jsem tedy architekturu a pak jsem zjistil, že je to

stavařina, nikoli architektura. Stavěly se paneláky, architekti seděli v

obrovských projektových ústavech, vlastně v továrnách, kde všichni

rýsovali typizované panelové domy. To mě nezajímalo.

Neměl jste touhu nakreslit dům, který by se postavil?

Tyhle ambice jsem neměl, možná mi scházel talent, průbojnost, nevím.

Architekt Vladimír Šlapeta mi v osmdesátém roce nabídl, jestli bych

nechtěl nastoupit k němu do archívu architektury na Invalidovně, a já si

najednou uvědomil, že tímhle způsobem mohu dělat historii umění, její

odnož -- historii architektury, a to devatenáctého a dvacátého století.

Rok vojny jsem využil k tomu, že jsem se doučoval tohle téma a pak jsem

zjistil, že dvacáté století skoro nikdo nedělá. Bylo rozhodnuto. Začal

jsem psát do Umění a řemesel, Technického magazínu. Dělal jsem, co mě

bavilo, a neměl jsem mindrák, že neprojektuju. Řadu znalostí jsem si

sice musel doplnit, na druhou stranu jsem měl proti čistým

kunsthistorikům určitou výhodu, protože jsem jako absolvent architektury

rozuměl plánům a lépe jsem se dovedl vžít do způsobu myšlení architekta.

V jednom článku si zoufáte: to je to tak těžké,

rozpoznat kvalitní architekturu? Jak to posuzujete vy?

Architektura je zvláštní druh tvorby -- je to umění a zároveň technická

disciplína a obě tyto složky jsou provázány. Jestli je dům dobrý k

životu a k práci, to se dá dobře objektivně vyhodnotit. A pak jsou tu

subjektivní záležitosti vkusu, které každý cítíme jinak, někdo tíhne k

romantismu, jiný má radši čisté jednoduché tvary. Ale ve skutečnosti je

to složitější. Například některé stavby Le Corbusiera jsou na pohled

esteticky dokonalé, ale to je vše. Kupříkladu jeho slavná vila La Roche

v Paříži je obklopena parkem, ale autor vytvořil jeden z hlavních

prostorů -- jídelnu -- na výšku dvou pater tak, že jediné okno tvoří jen

tenký pás pod stropem, takže vůbec není vidět ven, navíc všechno je z

betonu. A najednou si uvědomíte, že je to vlastně nelidský, neobyvatelný

prostor. Adolf Loos z těchto důvodů Le Corbusiera nesnášel. Říkal, že

dělá estétství, kde je všechno vypočítáno jenom na vnější efekt, a sám

vymyslel opačný typ architektury, kde dům vypadá zvenčí banálně, ale

vevnitř je vybudován co nejpohodlněji pro jeho obyvatele. To jsou různé

přístupy. A někomu se to povede skloubit, jako třeba Frankovi Lloydu

Wrightovi v USA, jehož stavby jsou jak pohodlné, tak esteticky působivé.

Z období funkcionalismu je řada staveb chráněna jako kulturní památka.

Jak se díváte na situaci, kdy se v nich jejich majitelům žije nepříliš

pohodlně a chtějí si je uzpůsobit k životu, ale není jim to památkáři

povoleno?

Nedávno jsem měl polemiku v časopisu Architekt ohledně bývalého hotelu

Juliš na Václavském náměstí. Jsem přesvědčen, že kdyby žil jeho

architekt Pavel Janák, byl by první, který dovolí, aby se v něm udělaly

změny, pokud se změní jeho funkce. U hotelu Juliš by bylo optimální,

kdyby tam zůstala legendární kavárna. Na druhou stranu nepovažuji za

rozumné, když stát nařizuje vlastníkovi, jak má využívat svůj majetek, a

tlačí ho do řešení, na něž finančně doplácí. Ztráty mu ale nikdo

nenahradí. Jedná-li se o nějakou zcela mimořádnou památku, je samozřejmě

možné, aby se vyvíjel na majitele tlak, nicméně já si myslím, že není

možné být dogmatický. Na rozdíl od některých kolegů nejsem také přítelem

plošných regulací: např. může se postavit nová stavba v centru, ale

nikdy nesmí mít věž, protože ty se mohly stavět jenom v minulých

epochách, teď už jsou zakázány. Mohou se dělat půdní byty, ale ne v

památkové rezervaci, přitom i tam je plno domů novějších, třeba i z

první republiky, tak nevím, proč by tam nemohla být půda adaptovaná na

byt? Není zločin udělat podkrovní byt tam, kde se nedochovaly původní

krovy. Myslím si, že přístup musí být individuální a úkolem památkáře je

vždycky pro daný objekt stanovit, co s ním je možné udělat a co možné

není. A ještě k hotelu Juliš. Jsem přesvědčen, že jednou vznikne Spolek

pro obnovení kavárny Juliš, shromáždí prostředky, pronajme si od

majitele prostory a zřídí v nich zase kavárnu. Takhle by to dopadlo v

Americe, západní Evropě, to je čestné řešení. A když to nevyjde, bude

tam holt ten sportovní obchod.

Připadáte mi, že se s postupem času stáváte ve vztahu k památkám jakýmsi

liberálem.

Souhlasím. Není bez zajímavosti, že funkcionalisté byli také velmi

liberální -- takový Pavel Janák kvůli hotelu Juliš nechal zbourat cennou

barokní památku a místo ní postavil moderní funkcionalistický palác,

který se postupem času ovšem sám stal památkou ... Určitě jsem

liberálnější, než jsem byl před deseti lety, a mrzí mne, že celá řada

staveb chátrá nebo je mrtvá, bez využití a jenom proto, že nejsme

ochotni hledat rozumný kompromis.

Vystudoval jste architekturu, ale aktivně ji neděláte, jste památkář,

ale ne klasicky školený -- jak vás obě strany přijímají?

Ať ti, nebo oni mi to občas asi vyčítají. Umožňuje mi to ale být

názorově nezávislý a snažím se na to vždycky dívat z obou stran a hledat

schůdné řešení. Hovořím občas s investory a vidím, jak jsou z těch

památkářů, kteří jim neustále mění podmínky, nešťastní. Vytvářejí

situaci, jež by v civilizované zemi nebyla možná -- veškeré náklady,

které vyplynou z dodatečných změn, by šly na vrub instituce, jež to

nařídila, ale tady to jde na vrub chudáka, který do toho spadne. I

zahraniční architekti jsou z toho v šoku, a také proto jich tady příliš

mnoho nepůsobí. Čeští architekti to nakonec překousnou, jsou na to už

zvyklí. Absence cizích projektantů je chybou, chybí otevřená soutěž a i

to je důvodem, proč tu žádnou osobnost světového kalibru nemáme.

A nikdy jsme neměli. Čím je to podle vás dané?

Protože nikdo z Čech nepostavil nic významného v zahraničí (samozřejmě

vyjma emigranty). Když se mě někdo ptá, jestli je naše architektura

světová, říkám, že z půlky. To, že sem přijde Gehry, Bofill, Nouvel,

Meier a postaví tady dům, je jen půlka úspěchu. A ta druhá půlka se

dostaví, až někdo zavolá třeba architektu Pleskotovi, že má v Paříži

volnou parcelu a chce, aby mu tam na ní něco postavil. A tohle zatím

nefunguje. Ale jednou se někdo mladý prosadí, půjde ven, něco postaví a

budou ho brát jako Čecha.

Napsal jste stovky článků, vydal knihy, zachránil spoustu domů, ale

stejně vás nejvíc proslavil výrok z roku 2000, že "Gott je zombie". Jak

berete tenhle paradox?

Mám z něj legraci, dokonce mi to přináší i prospěch. Četl jsem, jak se

Gott chlubil, že je tak známý, že ani nemusí platit v restauracích. Znám

několik studentských podniků, kde zase odmítají brát peníze ode mě. Prý:

"Za toho Gotta to máte zadarmo!" Jenže já se tam kvůli tomu stydím

chodit. Jinak tenkrát jsem řekl jenom to, o čem jsem hluboce přesvědčen,

a nevěděl jsem, že něco tak samozřejmého může způsobit takovou

hysterickou odezvu a že se tím bude zabývat i ministr kultury. Nicméně

na svém názoru setrvávám, ale nejsem asi typ jako Rejžek, abych z toho

měl trauma, jsem prostě smířen s tím, že většina lidí bude Gotta do

smrti považovat za kulturního velikána.

 

 

 

Ing. arch ZDENĚK LUKEŠ se narodil 2. března 1954 v Praze. V roce 1980

absolvoval fakultu architektury ČVUT. V letech 1980--1990 pracoval v

archívu architektury NTM, prováděl průzkum pražské architektury a

zúčastnil se několika architektonických soutěží. Po revoluční epizodě v

Laterně magice nastoupil do Kanceláře prezidenta republiky, v letech

2000--2003 byl také děkanem fakulty architektury v Liberci. Je autorem a

spoluautorem řady článků, knih a výstav, např. o J. Plečnikovi, 10

století architektury, Splátka dluhu. Je ženatý, má tři děti.

 

PETR VOLF