V JEDINÉM TĚLE
Nemá pojištěné ruce, a přesto řeže motorovou pilou. Nemá televizi a o tom, že existuje nějaký časopis Reflex, neměla potuchy. Do Čech se vrací jenom tu a tam -- nazkoušet s kamarády nové skladby. JANA LUKÁŠOVÁ (34) seděla spolu se třemi muži už na všech hlavních pódiích světa. Škampovo kvarteto je jedno z mála míst, kde hraje člověk druhé housle určitě rád.
Neměla byste někdy přece jen chuť zahrát si první housle?
Protože si i v restauraci vybírám místo v rohu, asi tu ambici nemám. Jsem ráda, že přede mnou ještě někdo sedí, že nejsem první na ráně.
Zeptám se asi hodně laicky: hrát druhé housle je snazší?
To platilo kdysi. Jako první začal pro kvarteto skládat Haydn a tehdy hrál prim všechny melodie, basa první doby, zbytek nástrojů jenom přiznával. Až později rozložilo aranžmá odpovědnost na více nástrojů. Mám samozřejmě ráda skladby, kde si můžu dosyta zahrát, ale když začnou hrát sólo mí kolegové, držím jim palce jako sama sobě.
Můžete být konkrétní?
To je těžké. Teď nám právě vychází cédéčko Janáčkových smyčcových kvartet. To je tak nádherná hudba, plná emocí ... Pamatuju se, že jednou, během koncertu v Itálii, se náš cellista do Janáčkovy skladby přímo na pódiu tak zabral, že se mu nějakým záhadným způsobem podařilo nabrat své noty ze stojanu na smyčec a hodnou chvíli s napíchnutou partiturou vášnivě třepotat před zraky udivených diváků.
Na akademii jde snad téměř každý s touhou prosadit se jako sólista. Nezalitovala jste někdy, že jste se "ztratila" v kvartetu?
Já dlouho nepochybovala o cestě, po které jdu odmalička. Nabídka do kvarteta ale přišla zrovna v době, když jsem vůbec poprvé začala přemýšlet, jestli se chci houslemi živit. Dostala jsem se do stádia, kdy jsem nechtěla být ani sólistka, ani v orchestru, ani jsem nechtěla učit. Touto vyřazovací metodou mi toho už moc nezbylo. Pozvání do kvarteta všechno vyřešilo.
Kdo by nejhůř nesl, kdybyste přerušila hudební kariéru?
Určitě táta. Má hudbu hrozně rád, ale nikdy neměl čas se jí aktivně věnovat. Tehdy koupil housle s vírou v mého staršího bratra, ale u něj nepochodil. Já je vzala do ruky sama. Bylo mi pět a hrála jsem své oblíbené panně. Oblékala jsem jí do večerního a nechávala ji sedět v první řadě pomyslného koncertního sálu. A to se táta zaradoval. Bez jeho tlaku bych toho asi tolik nevydržela. Přijala jsem to jako svůj úděl. Brácha chodil hrát fotbal, já měla své housličky. Moc jsem to neřešila.
Kde jste vyrůstala?
V chalupě, v Červených Dvorcích u Sušice. Jezdila jsem do lidové školy umění v Sušici, v Horažďovicích a když mi bylo třináct, rozhodli se rodiče přestěhovat do Prahy. Hlavně kvůli mě.
Asi udělali dobře. Pamatujete si ještě, jak vám bylo zdůvodněno přijetí do Škampova kvarteta?
Byla jsem povolána na základě doporučení profesora Kohouta, cellisty Smetanova kvarteta. Slyšel mě hrát v jednom dívčím ansámblu v době, kdy chlapci hledali sekund.
Oficiální vznik Škampova kvateta se datuje do března roku 1989. To byla pěkně hektická doba.
Já vím, ale my do toho šli naplno; jakoby se nad námi zavřela voda. Začátky kvarteta jsou těžké, zdánlivě bez výsledků. Dlouho trvá, než se muzikanti stanou jediným tělem. Abychom tuto dobu zkrátili, bydleli jsme měsíc společně. Byla jsem s kluky dokonce i na vojně. Žádnou hodnost však nemám. Přijali mě do Armádního uměleckého souboru pouze formálně, jako zaměstnance, abychom mohli společně zkoušet. První roky byly krásné, dnes jsme zase profesionálnější.
Jak tomu mám rozumět?
Jen tak pro ilustraci: V rekordně krátké době, hned na podzim 1989, jsme jeli na soutěž do Holandska. Půl roku předtím jsme vyplnili přihlášku se zvolenými soutěžními skladbami. Když jsme chtěli začít cvičit, zjistili jsme, že jsme zapomněli, jaké skladby jsme pořadatelům nahlásili. Něco jsme tedy nazkoušeli a nejistě vyrazili do Holandska. Abychom ušetřili za hotel, spali jsme všichni v jednom pokoji. Na místě jsme zjistili, že jsme doma zapomněli všechny papíry a že nevíme, kde se ta soutěž koná. Musela nám pomoci policie. Skladby naštěstí souhlasily, odehráli jsme první kolo a byli tak unavení, že jsme se natáhli do spacáků v šatně, kde jsme se měli rozehrát. Okamžitě jsme usnuli a podle zákona schválnosti došlo k posunu v programu. Náhle vtrhl do místnosti inspicient, že už máme být na pódiu. Jak to asi mohlo vypadat? Pak jsme se bavili s někým z poroty a ten říkal, že po prvním kole byli připraveni dát nám první cenu, ale v tom druhém to bylo nějaké ospalé. Skončili jsme druzí.
Do kolotoče ježdění po celém světě jste naskočili velice rychle. Uměli jste třeba anglicky?
Já se anglicky nikdy pořádně neučila. Vlastně jsem párkrát začala chodit do kursu, ale s tím naším cestováním to bylo těžké. Když jsem se vrátila, ostatní mi vždycky utekli o několik lekcí. Učila jsem se za pochodu.
Kdy jste se definitivně prosadili do světové extratřídy?
V roce 1993 jsme na základě výkonu v londýnské koncertní síni Vigmore Hall získali ocenění "Nejlepší debut roku". Do Vigmore Hall je velice těžké se propracovat -- před zmíněným vystoupením jsme museli dokonce zahrát soukromý koncert pro jejího ředitele -- , a my jsme tam náhle získali domácí půdu a zázemí, protože nás jmenovali svým rezidenčním tělesem. To byla vizitka, která nám otevřela všechny dveře, protože agentovi ani pořadateli dnes fakt, že nahrajete cédéčko, nestačí. Pádným důvodem je pro něj patronát takového sálu.
Čeho si na vás cení zahraniční kritika?
Kritiky nečtu, nevěřím jim. Důležité jistě bylo, že čtyři lidi vytvořili šťastný hudební, ale hlavně lidský kompromis. I po těch letech spolu dokážeme jít na pivo, na kratší vzdálenosti jezdíme jedním autem. Hudebně máme jasno -- chceme se správně vyjadřovat, ctít partituru, opřít se do toho tam, kde máme. Snažíme se vyjádřít podstatu každé skladby a třeba v tempu a dynamice jít do extrémů, někdy až na hranici risku.
V čem ten risk spočívá?
Když člověk jede rychle v autě, stačí malý pohyb a vůz se stane neovladatelný. My hodně věříme na přípravu. Je to dobrá prevence, abychom se při té naší jízdě nerozsypali.
Jde tedy o rychlost?
Nejde o extrémní tempa za každou cenu, ale konkrétně při interpretaci Beethovena se snažíme přiblížit tempům, která sám určil. Na sklonku skladatelova života byl vynalezen metronom, z čehož měl obrovskou radost. Svá díla zpětně označil metronomickými údaji, které mají velký vliv na charakter jeho skladeb, a naznačil tak svou představu, jak je hrát. Jelikož jsou ale některá ta tempa doslova bláznivá, vedou se diskuze o tom, jestli mu -- hluchému -- v hlavě neběžely skladby rychleji, než kdyby je slyšel na vlastní uši. Ale možná ne, vždyť Beethoven byl divoký. Každopádně je to často na hranici hratelnosti.
Lze říct, že jste objevili tajemství, jak se ve čtyřech tak skvěle sehrát?
Bohužel žádné tajemství. Je to velmi banální a šedé. Vybranou skladbu se musí každý naučit sám doma a pak teprve cvičíme dohromady. Na zkouškách i koncertech se nahráváme na magneťák a pak se "analyzujeme". Říkáme tomu trestný poslech a kolikrát býváme velmi překvapeni. Na pódiu utíká čas velice rychle -- máte pocit, že jste udělali dlouhou pauzu, ale z nahrávky zjistíte, že vůbec tak dlouhá nebyla. Obrazně řečeno, musíme přehnaně artikulovat jako činoherci nebo jako komici, kteří čekají, až dozní smích, aby z jejich výkonu měli něco i posluchači v posledních řadách.
Těžko si představit, že máte na všechno během zkoušek stejný názor ...
Samozřejmě ne. S názorovým střetem se počítá. Jsou to spory o konkrétní místa -- řešíme skladbu kus po kuse. Každý si myslí, že má pravdu, je velice nepraktické, že je nás sudý počet. Když je hlasování nerozhodné, přikloníme se k jednomu názoru a pár dní podle něj hrajeme.
Hrajete ve stejné sestavě od začátku?
Vystřídalo se u nás několik cellistů, my zbylí tři jsme v kvartetu od jeho založení.
Ovlivní zvuk výměna jednoho hráče?
Ovlivní to všechno.
Co slyšíte, když sedíte uvnitř kvarteta?
Řečeno s nadsázkou -- nemám kvalitní stereofonní poslech. Sedím mezi prvními houslemi a violoncellem, violu mám od sebe až tři metry. Je paradoxní, že tu slyším nejmíň, přestože spolu máme nejvíc hraní.
To je zvláštní.
I z toho důvodu sedí v některých kvartetech na konci violoncello. Taky jsme to zkoušeli, ale pak jsme se vratili k tradičnímu českému posezu.
To je český vynález?
Američani taky tak hrají. Je to individuální. Některé soubory dokonce hrají ve stoje.
Poznáte ze starší nahrávky náladu, ve které jste tehdy byla?
Ne, to neumím.
Když chce jít člověk na klasiku, většinou si nevybere komorní koncert. Čím jsou "postiženi" lidé, kteří chodí na koncerty kvartet?
Je to speciální sorta poučených lidí. Normální člověk jde do opery nebo na orchestr. Na nás chodí fandové, členové různých hudebních spolků. Většinou jsou to starší, movitější lidé, kteří za námi dokonce přiletí až na druhý konec zeměkoule, aby nás podpořili na důležitých vystoupeních.
Slyšel jsem, že Škampovo kvarteto nemá dost kvalitní nástroje, aby mohlo konkurovat absolutní světové špičce. Je to vůbec možné?
Zvukový rozdíl mezi slušným a špičkovým nástrojem je obrovský. Laik, i když nebude vědět proč, bude vnímat zvuk dražšího nástroje jako krásnější. Jeho témbr je silnější, nese se dál. Je nepříjemné hrát ve velkém sále a smířit se s tím, že ho vaše nástroje prostě neobsáhnou. V kvartetu navíc nestačí, aby měl dobrý nástroj jenom prim. Přehlušil by ostatní nástroje, zvuk souboru by pak byl nevyvážený. Vznikl by velký handicap pro ostatní. Hledáme nástroje, které se k sobě zvukově hodí. Když máte dvoje špičkové housle, neznamená to ještě, že k sobě pasují. Když se potká křiklavý světlý tón s temným, je to nanic. My se k lepším nastrojům ale postupně dostáváme.
Je to otázka peněz?
Skutečně špičkové nástroje si ani nelze koupit, vlastní je například banky a ty je půjčují. Je to určitá forma sponzorství. Nebo existují nadace, kde se dají dohromady lidé, kteří nakoupí nástroje a pak je za poplatek půjčují. My si nemůžeme dovolit ani to, protože jsou to v přepočtu veliké peníze.
Na jaký nástroj hrajete vy?
Já mám od jednoho holandského soukromníka půjčený starý nástroj snad ze sedmnáctého století. Ani se neví, z dílny kterého mistra pochází. Pavlovi teď zapůjčila krásné housle Královská akademie hudby v Londýně, kde jsme letos v květnu dostali statut hostujících profesorů. Mají tam neuvěřitelnou sbírku nástrojů. Když jsme přišli, jenom jsme koukali: leckterá kvarteta našich studentů měla lepší nástroje než my.
Takže jste nakonec stejně skončila jako učitelka. Baví vás to?
Asi baví, ale hrozně se stydím. Mám větší trému, než když hraju. Tuhle jsem studentům ukazovala na tabuli notu v notovém zápisu a viděla svůj třesoucí se prst.
Hrajete v uznávaném kvartetu se třemi muži. Jak se cítíte v takovém nepoměru?
Už na studiích moc holek nebylo, vždy jsem měla spíš kamarády. Svůj jediný handicap, totiž že nemohu klukům pomoct se řízením auta při úmorných přejezdech Evropou, jsem už vymazala, protože nedávno jsem si udělala řidičák.
Stíháte ještě vůbec něco jiného než muziku?
Odmalička mám hlavně housle. Nic soustavně nesleduji, nemám čas. Kdybych žila normální život, možná bych měla větší rozhled, zajímalo by mě víc věcí, ale to se nedá nic dělat. Někdy se jdeme podívat na výstavu, ale to je spíš výjimka. Většinou dopoledne přelétáme z města do města, jdeme do hotelu, chvíli si odpočineme, pak je zkouška a koncert. Druhý den to samé někde jinde.
Jak často se vracíte domů?
Jak kdy, snažíme se budovat kompaktní šňůry bez zbytečných prostojů a pak jsme třeba měsíc doma. V Praze denně zkoušíme u Pavlovy maminky v cihlovém baráku, ráno společně, odpoledne nebo večer individuálně. Snažíme si nechávat volné víkendy. To nám ale vyjde málokdy.
Jak dlouho dopředu plánujete?
Podle diáře vám můžu namátkou říct, že v roce 2003 vystoupíme na Pražském jaru.
Má Škampovo kvarteto nějaké nepsané pravidlo?
Nikdy nebylo vyřčeno, ale řekla bych, že zní: "To, co poctivě nacvičíte, většinou vyjde." To není moc zábavný bonmot, že.
MILAN TESAŘ
FOTO PETR JEDINÁK
zdroj: časopis Reflex