Letní průvodce zákulisím

Kostýmní výtvarnice

Když kreslím kostýmy, bloudím zpátky v čase a učím se emoce té které země, té které doby. Divadlo je o duši, příběhu, emocích a citech. Osudy postav v divadelních hrách se v jedné věci podobají: jsou maximálně vyhrocené. Vždycky jde o maximalistické varianty životních řešení, a když pracuju, musím se chtě nechtě namočit do šílené lásky i smrti - kdybych je s těmi postavami neprožila, nic bych nevymyslela a moje kostýmy by byly o ničem. Tak si zažívám věci, které v realitě nestihnu - tam jako každý normální člověk potřebuju rovnováhu, klid, být s někým, koho mám ráda. Mí přátelé, právníci a lékaři, mají svět v jedné lince, protože pokud chtějí být ve svém povolání dobří, nic jiného jim ani nezbývá. Mých linek je hodně: divadlo je obrácená strana normálního života, která člověka buď baví, protože je extremista, nebo ho nemůže dělat.

Jedna z nejhezčích zkušeností, jež jsem zatím zažila, byla práce s Jiřím Menzelem v Divadle Bez zábradlí. Ve Sladeho komedii Každý rok ve stejnou dobu Veronika Freimannová hystericky křičí na Zdeňka Žáka. Jiří Menzel jim chtěl dramatickou situaci maximálně vyhrotit, a tak po všech házel kelímky od kávy. "Udělej si ty pentle, jak chceš," ječel a vrhal plné kelímky i po mně. Jeho asistentka je pak sbírala a vařila nám pořád další a další kafe. To se vám v žádné firmě nestane. A taky nemusím mít své návrhy kostýmů zalité v úhledných igelitových deskách nebo je ukazovat naskenované na laptopu. O to nikdo nestojí. Stojí o funkčnost kostýmu, která pomáhá vykreslit charakter dané postavy. Výtvarné řešení a funkčnost ale musejí jít ruku v ruce. Jinak to nefunguje: ve škole na DAMU jsme pořád trénovali dramatickou figuru, kreslili jsme ji jedna ku jedné, větší, menší, nejmenší. Až jsem si díky tomu našla svůj zvláštní, individuální styl - koláž. Vystříhávám si z časopisů obličeje, kusy látek, nohy i ruce, nalepím je pak na papír a kostým dokreslím tužkou nebo barvami. Konkrétní obličej mi pomáhá vytvořit si představu o dané figuře. Někdy si zablbnu: v muzikálu Bídníci jsou například konstáblové - obsadila jsem je obličeji Seana Conneryho a Keanu Reevese. Dozorce na galejích byl pro mě Sylvester Stallone - a tajný důstojník v Paříži Mike Jagger. Platit je nemusím, tak co.

Mým snem je přijít do divadla, navléknout herce do pytlů od brambor a slyšet, jak mi nadšeně říkají: jasně, děkuji, miluju vás, budu v tom chodit až do derniéry. Ale tak to není. Mám na ně ovšem jednu taktiku, která myslím funguje: přijdu na první čtenou zkoušku, dám jim své obrázky do ruky a rychle uteču. Ty kresby musejí být maximálně sdělné a přesné nejen pro herce a režiséra, ale taky pro lidi, kteří je budou v krejčovských dílnách daného divadla šít. Přijdu po zkoušce, tak za čtyři hodiny, na oběd, vyzvednu si obrázky. A herci se začnou ptát, muži stejně jako ženy: "Jak bude zapínání a kde? Jste si jista tou délkou sukně? Rozhodně nepůjdu na scénu bez kalhot! Snad si nemyslíte, že budu hrát bez košile? Vy mě vidíte nějak krásného!" Zatím vyhrává Jiří Korn, který mi řekl: "Do čeho mě navlečete, v tom půjdu."

Pak je chvilku, asi tak tři týdny, klid: podle mých obrázků a informací se kostýmy vyrábějí v krejčovně. Teprve když z krejčovny vyjdou první polotovary a herci si je poprvé vyzkoušejí, začne peklo. Tam zjistí, co je fyzicky čeká. Teď jsem například v Divadle na Vinohradech navrhovala kostýmy ke hře Cesta Karla IV. do Francie, hraje tam Ilja Racek, Jiřina Jirásková, Zlata Adamovská, Martin Stropnický a tak dále. Je to gotika, poprvé jsem vlastně až filmově vytvářela dobový kostým, hodně vrstev na sobě, rukávy, vlečky, kožešiny, rukavice, klobouky, koruny, šperky , a hlavně boty, které vyžadují jinou chůzi. Udělala jsem dobové holínky a dívčí střevíčky, které jsou ve špičce o sedm centimetrů delší než boty, na něž jsme zvyklí. Všichni herci do jednoho kategoricky řekli: "V tomhle se nedá chodit!" Trvalo týden, než si zvykli, a já jsem poslouchala: "Já v tom nemůžu klečet, mně se zlomí palce." Sprejovali jsme, roztahovali, nosili tlusté ponožky. Nakonec jsem vyhrála, ale mohlo to taky dopadnout tak, že bychom všechny boty nechali před premiérou ve skříni. To by byla škoda.