Jiné ticho

Na vizitce má sice RADOVAN LIPUS (39) jako svou specifikaci uvedeno „kavárenský povaleč“, ale na klasického kavárenského povaleče je příliš aktivní. Jako takový by těžko mohl režírovat v Národním divadle a stihnout několik desítek pokračování seriálu Šumná města, díky němuž se tisíce lidí začaly zajímat o architekturu. Přistoupíme-li nicméně na to, že se za něj pokládá, tak tento povaleč toho pro popularizaci moderní architektury udělal možná víc než mnozí teoretici.

Jak jste získal takový přehled o architektuře?
Bavila mě od dětství. Můj strýc Štěpán Mikula byl sochař, absolvent pražské VŠUP, a pro mě se stal klíčovou figurou. Neustále jsem za ním už jako kluk chodil a ptal se ho na slohové rozdíly mezi gotikou a barokem a on mi skicoval lomené oblouky, druhy klenutí stropů a podobně. Já jsem si tenkrát pořád něco kreslil čtyřbarevnou maďarskou propiskou, kterou jsem miloval. Někde mám ještě sešit plný všelijakých návrhů ze šesté nebo sedmé třídy - od kostelů přes letiště po rodinné domky, futuristické létající talíře. Architekturu dvacátého století od Felixe Haase jsem četl ve dvanácti, to byla moje zamilovaná knížka, Corbusier a Niemeyer byli pro mě guruové. Dodnes mám doma možná víc knížek o architektuře než o divadle

Proč jste ji tedy nestudoval?
Na gymnáziu moje známky z matematiky nebyly zrovna nejlepší. Výchovný poradce, který tenkrát na našem ústavu působil, mi studium architektury rozmlouval. Doporučil mi něco jednoduššího. Třeba divadlo ...

Takže nebýt matematiky a výchovného poradce ...?
Možná bych byl dneska architekt. Ale to je otázka. Rozhodně toho nelituju v tom smyslu, že bych si každou chvíli říkal: „Kdybych tenkrát ...“ Stejně jsem s architekturou pořád v kontaktu a v nějakém obcování. Člověk architekturou žije, dotýká se jí, architekturou je zraňován. Pořád existujeme v nějaké architektuře. Divadelní režie je prchavá architektura emocí. Chrám přítomného okamžiku. Vybudovat inscenaci jako dům pro herce, v němž by jim mělo být dobře a svobodně.

Často cestujete, ať už jako divadelní režisér, nebo za Šumnými městy. Které místo pro vás nejvíce znamená?
Je jich více, ale zmíním se alespoň o třech. Těšínsko, odkud pocházím, hrad Roštejn, kde jsem šest let působil o prázdninách jako průvodce, a Ostravu, kde posledních patnáct let žiju a pracuju. Jsem až zaskočen, jak mě to sugestivní město v nejlepším slova smyslu pohltilo a jak jsem jím jakoby obalený, prostoupený a jak je ve mně a já v něm. Město, které je dramatické a velmi scénické, dá se číst očima divadla. Ostrava jako industriální metropole je u nás jedinečná v tom, že nikdy nebyla maloměstem. Tuhle fázi prostě přeskočila - jako by explodovala. Je to třiatřicet spřažených vesnic, městeček a měst svařených do jedné aglomerace, která je propojena dráty, tramvajovými kolejemi, rourami, silnicemi, lesíky a haldami do jednoho spečence. Ostrava je zejména v 19. a 20. století experimentální urbanistický polygon.

A byla na samém počátku Šumných měst. Podle čeho jste zvolil přívlastek šumný, který se stal okřídleným?
Už od roku 1994 do jara 2004 nepřetržitě běželo v Komorní scéně Aréna mé představení „scénické škytavky“ Průběžná O(s)trava krve a to končilo kupletem ze třicátých let, který se jmenuje Šumná Ostrava. Když jsem psal dokument o Ostravě, název se nabízel, ale v životě bych se nenadál, že to nabere takový šus!

Na Šumných městech si nesmírně cením, že rehabilitujete různé obce nebo celé oblasti, které působí na první pohled architektonicky bezvýznamně a šedě, ale vy v nich dokážete najít zajímavé stavby, poutavě je ukážete a divák má potom chuť se tam podívat.
Až do začátku devadesátých let se tady širší veřejnost téměř nezabývala moderní architekturou, vypadalo to, jako by její dějiny končily pro někoho u secese, pro někoho u historismu. A moderní česká architektura se smrskla do několika málo základních jmen, která se kanonizovala: Kotěra, Gočár, Janák, Fragner, Fuchs. Progresívně se podle této optiky stavělo na počátku 20. století jenom v Praze, Brně, Hradci Králové a Zlíně. O Ostravě, Plzni, Liberci či Pardubicích se obecně soudilo, že v tomto ohledu tam nic zajímavého není a že by něco takového bylo v Humpolci? To už vůbec ne. Samozřejmě to není pravda, protože naše moderní architektura zdaleka není jen těch pět jmen a nejsou to jen ta čtyři obligátní města. Zejména v meziválečné architektuře je záběr kvality neskonale širší. Když si vezmeme například Valašské Meziříčí a tamní odbornou školu pro zpracování dřeva, kolik vychovala - pod vedením architektů Josefa Místeckého či Bohumíra Kupky - špičkových tvůrců: Antonína Tenzera, Václava Hilského, Richarda Podzemného, Zdeňka Plesníka ... To byl fenomén! Nebo to, co takový Karel Kotas, bratři Šlapetové či Ernst Korner postavili v Ostravě, to je naprosto srovnatelné s dobovou pražskou produkcí. Oldřich Liska v Hradci a Pardubicích. Vojtěch Vanický v České Třebové. Hanuš Zápal v Plzni. Karel Caivas v Hranicích. A to jsme pořád ještě u Čechů, potom je tady celá oblast německých nebo židovských architektů, kteří byli odsouzeni k zapomenutí. Na tenhle nepoměr jsme chtěli také poukázat.

To, o čem hovoříte, je záležitostí první republiky, která trvala dvacet let. Od listopadu 1989 už uplynula skoro stejně dlouhá doba -jak si vede současná architektura ve srovnání s tehdejší?
Celková bilance je podle mne -bohužel - v kvalitě nesrovnatelná. To neznamená, že by dnes nevznikala hodnotná a zajímavá architektura, ale když se člověk podívá, kolik se za první republiky i v malých městech, jako je například Sobotka nebo Hronov, objevilo výtečných staveb typu spořitelen, bank či záložen -skoro vždycky to jsou domy od dobrých architektů, z ušlechtilých materiálů, v zajímavých proporcích a ve většině případů navíc polyfunkční a městotvorné. Zahrnují kromě bankovních prostor také byty, často je v nich třeba kino, přednáškový sál. A když si srovnáte, kolik u nás vzniklo od roku 1990 poboček České spořitelny, Komerční banky a jiných peněžních ústavů, tak těch architektonicky kvalitních je zoufalé minimum. Velmi často jsou bohužel naopak právě ty banky nejhorší novou architekturou ve městě. Rádobymoderní, ale spíš je to okázalé, nazdobené, hlučné nic. O bytech se tu nedá mluvit a o nějaké polyfunkčnosti už vůbec ne. A že by nový finanční ústav nabízel promítací sál, nedej bože kino či kavárnu? Kdepak! Naopak hodně tradičních kaváren sežraly právě banky, takže mimo jiné i díky tomu centra našich měst a městeček zmrtvěla. Za první republiky byla navíc silná a osvícená střední třída a bylo úplně běžné, že učitel, doktor, lékárník, přednosta, poštmistr si postavil vilku přiměřenou svým možnostem, kterou projektoval slušný architekt, a do té vilky si koupil třeba moderní obraz nebo sochu, měl tam klavír, pořádal tu hudební večírky. I dneska se samozřejmě staví spousta nových vil, občas i velmi dobrých, ale lavina nekvalitní katalogové produkce je spolehlivě překryje.

Není to ale tím, že současná střední třída, učitelé, magistři, úředníci, je finančně slabší než ta prvorepubliková a svůj dům od dobrého architekta si nemůže dovolit?
Je to určitě jedna z příčin nedobrého stavu, ale ty banky jsou stejně silné, možná silnější než tehdy, jen v nich asi nejsou tak osvícení lidé.

Kolik Šumných měst a míst jste už vlastně navštívili?
Natočených jich je dvaačtyřicet, takže tolik míst - měst i oblastí -jsme zatím zmapovali,a na konci roku 2006 by jich mělo být dvaapadesát.

Jako týdnů v roce?
Přesně taková byla původní idea, ale zjistili jsme, že se nám do tohoto počtu nevejde zhruba osm až deset zásadních míst, která bychom ještě rádi natočili. Česká televize to pravděpodobně stejně neodvysílá souvisle během jednoho roku, protože má jiné vysílací schéma například na jaře, o prázdninách nebo o vánocích.

Jak probíhá tvorba scénáře?
Prvních deset scénářů jsem psal veskrze sám s tím, že David tam něco trochu přidal, ubral, upravil. Potom mě to už - vedle intenzívní práce v divadle - opravdu hodně zmáhalo a řekl jsem, že se budeme střídat. Jeden píše daný díl a druhý dělá oponenta, jakéhosi provokatéra, pochybovače, skeptika, anebo naopak dopisuje básničky a rýmovačky. To je - jak se zdá - zcela optimální model. Šumný Jiráskův kraj jsme dokonce psali přesně napůl. Nikdo z diváků zatím nedokázal najít, kde jeden z nás přestal psát a začal ten druhý.

Vlastně jste vytvořili nový druh básnicky pojatého inscenovaného dokumentu, v němž se objevují divadelní prvky ...
Možná. Natáčení je ve srovnání s tradičním dokumentem dosti náročné. Kostýmy, dialogy, herci. David je navíc velmi okouzlující a inspirativní figura, má neuvěřitelně široký záběr zájmů, je roztančený mezi porcelánovými hrnky, architekturou, divadlem, fotbalem, výjimečný vším, co zvládá a stíhá. Mám ho moc rád. Vlastně jsme se potkali na půl cesty, protože David vystudoval a dělá architekturu, ale hraje také divadlo, kdežto já si nejprve myslel, že budu architektem, nicméně skončil jsem šťastně u divadla.

Vždycky když jsem sledoval Šumná města, tak mi přišlo poněkud nespravedlivé, že se potom v souvislosti s nimi psalo jenom o Davidu Vávrovi, jenž se stal jejich zosobněním, ale na vás, který jste si je vymyslel, se zapomínalo.
To mě vůbec netrápí. Když se člověk podívá na film nebo divadlo, vždycky se píše na prvním místě o hercích, až potom o režisérovi a úplně na posledním místě o autorovi, který to všechno napíše. Tleská se vždycky tomu, co je vidět. Nemyslím si, že je to něco, co by bylo nějak výjimečně mimo zaběhnutý řád. Lidé mají tendenci věci si zjednodušovat. Jsou to taková pohodlná klišé, v nichž se neustále pohybujeme. Týká se to přece i vnímání měst. Vzpomeňte si na zoufalé bludné refrény typu: zlatá Praha, veletržní Brno, černá Ostrava. Jde o myšlenková schémata zbavující nás dobrodružné námahy udělat si vlastní názor, sám se něčeho dobrat. Fakt, že se David Vávra stal zosobněním Šumných měst, je zcela v pořádku, protože je v tom, co dělá, vynikající! Ovšem stejně tak by Šumná města nebyla tím, čím jsou, bez dynamické kamery Iva Popka, zvukové vynalézavosti Michala Janouška, střihu Jana Petrase a všech ostatních.

Všechno působí lehce a samozřejmě. Jaký má prostor v Šumných městech improvizace?
Minimální. David píše scénáře trochu jinak než já. Má v nich o trochu víc místa pro náhlý nápad, improvizaci - možná dvacet procent. Moje jsou pevně dané včetně všech veršíků a legrácek, na nenadálé situace nechávám pomyslných pět procent. Když jsme točili Šumnou Olomouc a zrovna lezl po zahradě rozpadající se vily Primavessi šnek, tak jsme ho do příběhu okamžitě zahrnuli s tím, že „některé věci mají na Hané své ustálené tempo“. Na každý díl se ovšem pečlivě připravujeme, studujeme, navíc vždycky spolupracujeme s odbornými poradci. Ti nám pomáhají, aby i při té roztančenosti a hravosti bylo všechno fakticky správně. Zakládáme si na tom, že předkládáme ověřené seriózní informace, byť jsou podány pro někoho možná až neseriózní formou. Odborní poradci nás často upozorní i na věci, které jsme netušili, takže změníme priority. Když jsme přijeli do Děčína, právě objevili úžasně zachovalou artdekovou vilu s původním mobiliářem a výmalbou. Něco jsme škrtli a vilu jsme operativně natočili. Byla opravdu výjimečná.

Stává se, že vám po zhlédnutí nějakého dílu někdo vyčítá, že jste tu či onu stavbu vynechali?
Šumná města jsou vždycky výběr výběru z výběru. Je určitý počet měst, z nichž vybereme jen některá, a v daném městě je určitý počet staveb, které stojí za to ukázat, ale my vybereme jen nějaké a o nich řekneme jen část informací. Po odečtení času na titulky máme totiž na jeden díl jen dvaadvacet minut ... Satisfakcí je, když nám naopak někdo z místních napíše, že o určité stavbě neměl ani ponětí, a my jsme ho na ni upozornili. Anebo se třeba lidé vypraví do daného města na výlet, protože byl inspirován. Nejkrásnějším zadostiučiněním však je, když se podaří nějakou stavbu zachránit, pár takových příkladů máme. I kdyby však byl býval jen jediný, tak to všechno mělo smysl.

Jedním z určujících prvků Šumných měst byla vedle Davida Vávry také postava starého noblesního číšníka, kterého hrál František Šec a v loňském roce zemřel ...
Bohužel. Bylo mu nedožitých šestaosmdesát. Je to velká ztráta. Byl to jeden z nejstarších žijících divadlo hrajících českých herců. Ještě do posledních chvil hrál a točil nejenom Šumná města.

Spolupracoval jste s ním i v ostravském divadle?
Mnohokrát a vždycky rád. Hrál krásně v Červeném a černém, ve Věci Makropulos, ve Třech mušketýrech ... Pan Šec také překládal. Napsal dokonce pozoruhodný román, který se jmenuje Sezóna. Je to skutečná literatura, žádné nahodilé herecké vzpomínky, ale dramatický příběh jedné sezóny v jednom divadle padesátých let. Kdyby nebylo nucené dvouleté přestávky, kterou nám Česká televize přidělila, pan Šec by jistě dotočil i těch dvaapadesát dílů.

Jak se s jeho odchodem vyrovnáte?
Těžko. Když jsme se dozvěděli, že budeme znovu natáčet, řešili jsme, co s jeho postavou číšníka, protože je tam nezastupitelná - vždycky představujeme nějakou kavárnu. To jsou takové naše refrény: děti na začátku, kavárna, kostel, modlitebna nebo synagóga, vila, současná architektura a nějaká ohrožená stavba. Zrušit úplně kavárnu nám přišlo špatné - jednak bychom přišli o zajímavé interiéry a druhak jsem kavárenský povaleč, kavárny miluju, studuju a dlouhodobě zkoumám. Když František Šec zemřel, hledat jiného charismatického starého herce náhradou za něj byl nesmysl, pan František byl jenom jeden. Ale jeho paní Zora Rozsypalová, výtečná herečka, mi řekla, že podle jeho posledních slov by bylo hezké, kdyby na jeho místo nastoupil úplně mladičký kluk-pikolík. To mi přišlo jako přesné a krásné poselství. A tak jsme teď zrovna v Berouně točili pro všechny přítomné členy štábu emotivně docela náročnou scénu. Architekt přichází do kavárny, kde sedí u stolu noblesní šedovlasá dáma Zora Rozsypalová a říká, že pan František už kávu roznáší mezi hvězdami, ale vzkazuje, že tu nemáme být tak sami, a číšníka Jiříka posílá. Architekt říká: „Já vím, je nutná posila.“ V tom okamžiku nastupuje vysoký černovlasý kluk z herecké konzervatoře, opravdu mladíček. Je mu sedmnáct ...

V Šumných městech často představujete architekturu divadel. V kolika budovách jste působil jako divadelní režisér?
To přesně nevím, ale zhruba ve dvaceti, po celé republice.

Ve kterém divadle na vás zapůsobila nejsilněji architektura?
To se dost těžko odděluje. Prostor divadla nepůsobí sám o sobě, ten něco vyzařuje až v součinnosti s herci a s tvorbou představení. To znamená, že můžete dělat v luxusním, úžasném prostředí věc, která vás zajímá a baví, ale za podmínek, které jsou nesnesitelné, což se pak přenese i na pocit ze samotné, byť krásné budovy, protože práce v ní byla nepříjemná. A můžete dělat ve skromně vybaveném sálku, nebo dokonce nedivadelním prostoru a dojem je vynikající. Zkoušel jsem divadlo v takzvaných zlatých portálech na našich předních scénách, ale také na hořící uhelné haldě, ve sklepě novojičínského divadla, v kotelně, na dvoře dílen v Hradci Králové, v bývalé zednářské lóži v Košicích, hráli jsme divadlo v řetízkových šatnách Dolu Michal v ostravské industriální architektuře. Nedá se úplně to místo vzít jen samo o sobě bez toho, co tam zažijete.

Na začátku května měla ve Stavovském divadle v Praze premiéru Arkádie Toma Stopparda ve vaší režii. Jaká byla pro vás práce v jednom z nejklasičtějších divadelních prostorů?
Užíval jsem si to. Arkádie je překrásný text. Spolupracoval jsem s dvanácti komunikativními a vstřícnými herci, které zkoušení bavilo, a - mimochodem - kostýmy dělala Eva Kotková, jež připravuje kostýmy i pro Šumná města. Rozkmit mezi alternativou a klasickým divadlem mě uspokojuje. Musím říct, že mě velmi těší dostávat na jedné straně pozvání z těchto krásných a reprezentativních divadel a zároveň nabídky od různých grantů, projektů, alternativních věcí a skupin, které jsou dosud nezavedené. Je vzrušující přepínat kódy. Viděl jsem nicotnosti na velkých jevištích i velké divadlo na malé scéně a opačně. Velikost není v prostoru, ale v míře naplnění.

Není ale režie v kamenném divadle - vzhledem k rozsáhlému prostoru, který se musí ovládnout -přece jen obtížnější?
To je do jisté míry pravda. Je obtížnější naplnit ho energií a je to náročnější pro všechny, pro scénografa, pro herce. I fyzicky je to náročnější. Je to jenom třeba už v té mechanice, prostě ten prostor překonat, přejít to velké jeviště, umluvit a hlasem ovládnout. To je nepopiratelné. A zároveň to vymyslet tak, aby to nevypadalo, že herec křičí, aby to mělo detail. Jde o jiný energetický výdej. Ve velkém divadle vyznívá také jinak ticho: je rozdíl, když v jednu chvíli třeba osm set lidí zatají dech nebo když totéž učiní padesát diváků. Zdá se to možná absurdní, protože ticho je přece zase ticho, ale je to jiné ticho.

Když připravujete scénář, tak se podíl náhody snažíte co nejvíce omezit. Jakou roli přikládáte nahodilosti v životě?
Mám za to, že v životě není náhod. Tuším, že Anatole France na toto téma poznamenal: „Náhoda je pseudonym, jehož užívá Bůh, když se nechce podepsat pravým jménem.“ Jsou kolem nás neustále signály, směrovky, které na nás v určité chvíli zablikají. Nebo se před námi náhle otevřou neznámé dveře a je jenom na nás, jestli do nich vstoupíme.

RADOVAN LIPUS se narodil 12. června 1966 v těšínském knížectví, absolvoval nejvýchodnější české gymnázium na světě - v Třinci, v letech 1984-1986 studoval teorii kultury na FF UP v Olomouci, v letech 1986-1991 studoval na katedře režie a dramaturgie na pražské DAMU u prof. Jaroslava Vostrého a Ladislava Vymětala. V roce 1991 působil jako asistent režie a lektor dramaturgie v pražském Činoherním klubu. Od roku 1992 je režisérem činohry Národního divadla moravskoslezského v Ostravě. Jako hostující režisér působil dosud např. v Národním divadle Praha, Národním divadle v Brně, Divadle na Vinohradech, Městských divadlech pražských, Komorní scéně Aréna v Ostravě, Klicperově divadle v Hradci Králové, studiu Jorik v Košicích, Divadle Na rázcestí v Banské Bystrici, Těšínském divadle, Divadle F. X. Šaldy v Liberci a jinde. Externí pedagog na katedře českého jazyka a literatury na FF Ostravské univerzity. Vědeckovýzkumný pracovník AMU Praha.
Text Petr Volf
Reflex 21/2006 Zpět zdroj: časopis Reflex
© jedinak.cz