SKLENĚNÉ SNY, autor: PETR VOLF
Rubrika: ROZHOVOR
STANISLAV LIBENSKÝ (76) je považován za krále skla s působností nejenom v Čechách, ale i ve světě. Magickou skleněnou hmotu dostal totiž z užitkového ghetta, v němž odpočívala celá staletí, do výšin takzvaného volného umění. Libenský taví -- spolu se svou manželkou Jaroslavou Brychtovou -- ze skla sochy, jaké nemají obdoby.
Připadá mi, že jste své objekty dovedl do takové tvarové čistoty, že už je lhostejno, z čeho vlastně jsou. V první řadě jde o sochy. Až potom sochy ze skla. Nevadí vám, že se o vás mluví pořád jako o skláři?
Když jsme měli nedávno velkou výstavu v Brně, tak o nás psali ve smyslu: Libenský s Brychtovou se už nezbaví toho, že jsou skláři. Bohužel, tuto nálepku už asi v Čechách neodlepíme. Hovořil jsem s mnoha sochaři a ptali se, jak to vlastně děláme. Vysvětlil jsem jim to a oni pochopili, že naše technologie je podobná například odlévání bronzové sochy. Pro sochaře jsme sochaři. Teoretici to berou asi jinak.
Zřejmě jde o přežitky z minulosti, kdy se výtvarné umění desítky let škatulkovalo podle oborů, na umění velké a malé, užité a volné. Sklo dostalo punc užitkového materiálu, protože se z něj přece dělají skleničky ...
To je samozřejmě nesmyslné. Jenže všechno zlé je k něčemu dobré. Díky tomu, že užité umění nebylo pokládáno za natolik důležité, aby si ho socialističtí ideologové hlídali, jsme se mohli ve skle projevovat svobodněji. Sklem se rádi chlubili na světových výstavách, to ano, nicméně nebrali nás vážně. Ale až v sedmdesátém na EXPO v Ósace jsme se mohli spojit i s ostatními umělci, s Čestmírem Kafkou, Jiřím Kolářem, Stanislavem Kolíbalem, Vladimírem Janouškem, René Roubíčkem a Zdeňkem Palcrem a vytvořili jsme tam manifestační dílo, jakési zamyšlení. Naléhavou sondu do čistoty lidského postoje a morálního vztahu ke světu. Tenkrát jsme poprvé narazili. Zatímco cizina to pokládala za nejpozoruhodnější dílo na výstavě, tak doma nás odsoudili.
V Ósace jste svět oslnil skleněnou instalací Řeka života. Byla delší dvaadvaceti metrů -- do té doby nikdo ve skle nic tak rozměrného nevytvořil. Reagovali jste tím na okupaci v osmašedesátém. Je pravda, že jste ze své řeky musel odstranit šlépěje vojenských bot?
To bylo tak. Na místě, kde řeka jakoby zmrzla, byly šlápoty vojenských holínek, které překryly tančící stopy dětských bot. To byla naše metafora okupace. Komisaři přišli s tím, že dokud šlápoty neodstraním, tak neotevřou pavilón a ponesu si následky. Lekl jsem se toho. Dal jsem je vybrousit. Od té doby jsem to měl v téhle zemi složité.
Když dnes odmyslíte dobový kontext: bylo by vaše dílo lepší se šlápotami, nebo bez nich?
Lepší by bylo, kdybych je tam nechal. Byla to naše umělecká výpověď. Měl jsem to vydržet. Jenomže jsem se obával, že by expozici zavřeli, že bych ohrozil kolegy ... Stejně jsem neměl podlehnout.
Pokud vím, začínal jste ale jako malíř?
Já jsem totiž v dětství sklo v podstatě nikdy neviděl v takové formě, aby mě zaujalo. Toužil jsem se stát malířem. Jeden pan učitel mě doporučil do školy v Novém Boru, která sice byla sklářská, ale velice se tam kreslilo a malovalo, což mi vyhovovalo.
Jak vás vlastně napadlo být malířem?
Co si pamatuji, postava malíře mě přitahovala odmalička. Už ve dvanácti jsem maloval olejem krajiny a prodával jsem je sedlákům. Dokonce jsem kreslil Masaryky a Beneše a prodával jsem je po hospodách a pak se staly ty obrazy oficiálními portréty zdobícími veřejné prostory. Chtěl jsem být malířem. Malíř, to bylo v mých dětských představách něco nadpozemského. V Novém Boru jsem sklo čas od času dělal a kupodivu -- ačkoliv jsem se ho bál -- mi to nečinilo problémy. Na pražské Umprum jsem byl pak zařazen do školy užité malby a výtvarné práce ve skle. Chodili tam se mnou Roubíček, Hospodka, Lišková, Kytková-Roubíčková a další osobnosti, které se prosadily ve sklářské tvorbě.
Čím to bylo, že se tam najednou sešla skupina takových výjimečných umělců?
Možná tím, že profesor Holeček nebyl příznivě pedagogickým sborem na škole přijat, takže náš ateliér tím byl oslabován a my jsme se snažili tento handicap vyrovnávat, abychom ukázali, že jsme stejně dobří jako ti ostatní. To veliké úsilí nám určitě pomohlo.
Byl profesor Holeček alespoň inspirativní pedagog?
Byl tolerantní. Mohli jsme dělat podle vlastních představ. V tom byla určitá jeho přednost.
Na Umprum jste přišel v sedmnácti. To je věk, kdy mladý umělec potřebuje vedení, prostě: aby ho občas někdo kopl do zadku.
To se bohužel nestalo. Holeček nás do toho zadku nekopnul ani jednou. A tak jsme hledali spíš vzory v jiných ateliérech a snažili se pochopit tehdejší výtvarné tendence. Rostli jsme bez problémů, bez situací, které by nás usměrnily. V životě jsme se pak s takovými situacemi museli obtížněji vyrovnávat.
Kdy jste udělal ten rozhodující krok ke sklu a opustil malířství?
Pořád jsem měl snahu malovat. I když jsem skončil Umprum, tak jsem maloval, a dokonce jsem se tím uživil. Ale v pětačtyřicátém vznikla mezi absolventy Umprum touha, že bychom měli odjet do Nového Boru a přeměnit německý sklářský průmysl na český. V mladistvé naivitě jsme mu chtěli dát novou koncepci. V tomto smyslu nás tam šest odjelo. Založili jsme Blok českého skla a Výtvarné středisko, obsadili kamenickošenovskou a novoborskou školu.
Němci už byli odsunuti?
Tenkrát zrovna probíhal odsun.
A nechyběli potom ve sklárnách němečtí řemeslníci?
Chyběli. Ale mnozí tam zůstali. Nějaká komise určovala, kteří Němci -- výjimeční odborníci zůstanou. Dařilo se nám. Vytvářeli jsme prototypy skel, které se vyráběly v určitých sériích. Vznikl podnik Umělecké sklo -- jakási buňka lepšího skla, řízeného vyššími výtvarnými záměry, které se odlišovalo od skla prodávaného na pultech. Měli jsme velikou výstavu v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze a všechno se začalo významně prosazovat i mimo republiku.
Kdy vám došel dech?
V době, kdy se začal protěžovat těžký průmysl a lehký průmysl byl sužován. I školy byly uzavírány -- novoborská, stejně tak kamenickošenovská. Potom se pozvolna obnovovaly, ale v takové intenzívní formě jako v prvních poválečných letech se to už nepodařilo.
Co se vám na skle líbilo? Malíř to má mnohem jednodušší, svobodnější. Dělat se sklem je vždy složitější, je to týmová práce.
Právě tohle mě přitahovalo. A především: připadalo mi, že ze skla se dá vymáčknout víc, mnohem víc než bylo zvykem a než si kdo dovedl představit. Pak jsem v Železném Brodě potkal paní Brychtovou, která vystudovala sochařinu na akademii u profesora Laudy, a začali jsme spolu sklo tavit.
Tenhle okamžik bývá označován za přelom v moderní sklářské tvorbě. Vzpomenete si ještě, jak k němu došlo?
V železnobrodské škole jsem nechal na stole ležet kresbu hlavy v podobě misky. Jaroslava Brychtová ji uviděla, pozorně si ji prohlédla a řekla: Pane Libenský, mohla bych to zkusit vymodelovat? A já na to: Proč ne? Ona to vymodelovala a tím to všechno začalo. Vidím to, jako by to bylo včera. To se stalo ve čtyřiapadesátém.
Takže náhoda?
Náhoda.
Nemyslíte, že svou roli mohlo sehrát i to, že jste se paní Jaroslavě Brychtové líbil?
To nedovedu posoudit. Líbil ... víte, já nejsem žádná vzorová osobnost, nejsem žádnej donchuán ani stopětaosmdesáticentimetrový svalovec. Ale pravdou je, že mě dost často navštěvovala.
Jak jste si to tedy vysvětloval?
Dost naivně, protože jsem si dlouho myslel, že by některé mé kresby chtěla právě jen převést do skla. Dopadlo to tak, že jsme se po letech vzali. Vzal jsem si nejkrásnější dívku z Železného Brodu. Udělal jsem dobře a nikdy jsem toho nelitoval. Mám pocit, že podobně i ona. A koneckonců -- ani to sklo toho, myslím, nelitovalo. Tavený princip pomohl k nové orientaci sklářské tvorby v druhé polovině dvacátého století.
Kdy jste si začal troufat na velké skleněné objekty?
Po zvládnutí technologie taveného skla, když jsme uměli tavit metrové a metrákové kusy, i větší i těžší.
To se odehrávalo v Železném Brodě?
Ano. Unikátnost zdejší sklárny a našeho studia je dána tím, že máme k dispozici pec metr dvacet širokou a dva metry dlouhou. Jinak je docela normální.
Jak dlouho trvá odlití skleněné sochy?
Tři neděle. Například u bronzu jde o nepoměrně kratší dobu. Sklo musí uzrát. Pak se opracovává. Když se otvírá pec, pokaždé jsem napjatý, nervózní. Nikdy nevíte, jestli to bude v pořádku, jestli sklo nepraskne, jestli se vše dotavilo i do poslední spáry.
Kolik utavíte ročně soch?
V některém roce sedm, v jiném zase patnáct. A z tohoto množství nevyjdou tak tři. Ale stejně jsem vždycky nervózní, jako by to bylo poprvé.
Co se týče skleněné hmoty, dosáhli jste maxima, co se z ní dá vytěžit: vaše plastiky působí, jako by měly vnitřní zdroj světla ...
Jsem rád, že jste to postřehl. Naší základní snahou je probouzet uvnitř hmoty organizované a výtvarně orientované světlo. Sochy tím získávají jakési tajemství.
Vaše manželka je uváděna jako jejich spoluatorka -- pravda, vždy na druhé místě za vámi. Jak takové partnerství funguje?
My se velice dobře známe. Já věci nakreslím či namaluju, takže ve mně zůstává kus malíře, čehož se nechci zbavit, ten pocit malování je důležitý. Jaroslava je pak vyjadřuje prostorově. Je to podobné, jako když pedagog koriguje studenta: pokud je to dobrý pedagog, tak buď přijme názor studenta a pomůže mu ho dovést k šťastnému cíli, anebo mu poradí, aby začal znova. Tak to probíhá i mezi námi. Naše zkušenosti se vzájemně prostupují a autorské podíly se prolínají.
Takové úzké spojení je nejenom ve výtvarném umění dost unikátní.
Určitě. Spousta lidí mává rukou a tvrdí, že něco takového je vyloučené, že ve dvou se nedá nic kloudného vytvořit a bůhvíjak to prý mezi námi je. Pravda je taková, jakou jsem vám sdělil.
Nikdy se nehádáte?
Bez konfliktů by to nešlo. Mnohokrát jsme se spolu přeli.
Kdo většinou ustupoval?
No ... myslím, že manželka, ale často i já ...
Na sklonku osmdesátých let jsem viděl vaši výstavu v Praze a myslel jsem, že jste u šťasťného konce, že dál už se nemůžete dostat. Před rokem v Brně jsem si prohlížel sochy, které byly přesto zase o pořádný krok dál. Kde berete motivaci, a hlavně sílu?
Možná že je to tím, že teprve teď dozrál čas, kdy můžeme s jistotou sklo takhle řešit. Vpodstatě ho ovládáme víc, než kdy předtím.
Co vás ale k tomu vede v šestasedmdesáti?
Proč to tak je? Je to asi snaha dohonit něco, co jsme ještě nedohonili. V hlavě mám jednoznačnou představu, jak by mělo sklo konce dvacátého století vypadat. A pořád nemůžu tu představu úplně naplnit. Jiný důvod nevidím. Kdyby mi to bylo lhostejné a ráno jsem s těmito myšlenkami nevstával, tak bych to zabalil.
Na sklo myslíte poránu -- zdá se vám o něm i v noci?
Zdá. Mám skleněné sny. Dřív, když jsem kouřil a pak jsem ze dne na den přestal, se mi zdálo, že kouřím. Ráno jsem se probudil a byl jsem rád, že to není pravda. V noci se mi zdá o skle, přesně vím, jak vypadá, a když se probudím, mám radost, že se mi o skle zdálo. Není to prostě černá můra. Jsou to veskrze pozitivní skleněné sny.
Vyřešil jste ve spánku nějaký tvůrčí problém?
Stalo se mi několikrát, že sen mě přivedl na nějaký zajímavý světelný prostup. Jednou se mi zdálo, jak před sebou vidím položené velké hmoty skel. Tak jsem to udělal. Do té doby moje sklo jen stálo.
Je příjemné, když o sobě v odborných zahraničních magazínech čtete, že jste ve svém oboru nejlepší na světě?
Já zůstávám na zemi. Víte, v té tvorbě skla se nic velkého nezrodilo. Je tu velký posun Američanů, několika lidí v Evropě, jinak je tu šeď. Exkluzívní zboží, ale většinou spíše trapné tvarové výsledky. Pak je jednoduché říkat o někom, že je nejlepší na světě. Ale v moderním skle jsou čeští umělci určitě nejlepší.
Myslíte, že je to dáno geneticky? Tradicí českého skla, která vznikala někdy ve středověku?
Tím to není. Češi měli štěstí, že tady byly výborné školy a vynikající pedagogové, kteří mladé umělce z prostého skleněného myšlení vyvedli do vyšších sfér. Podívejte se na Italy, kteří mají tradici mnohem starší než my: dělají jenom řemeslo. Nic víc. Sama tradice prostě nestačí. V Americe žádná není, a daří se jim.
Na českých školách jste začal učit v pětadvaceti letech a skončil v šestašedesáti. Proč jste vlastně odešel z Vysoké školy uměleckoprůmyslové?
Já jsem neodešel. Tenkrát mě z Vysoké školy uměleckoprůmyslové vyhodili, aniž by se obtěžovali mi to předem oznámit. Tak jsem zasalutoval a opustil školu.
Jak jste se s tím vyrovnal?
Musel jsem se s tím smířit, i když studenti byli proti. Utěšoval jsem se, že jsem vychoval skoro stovku absolventů, z nichž taková třetina je výborných.
Učil jste víc jak čtyřicet let. Nebralo vám to energii k vlastní tvorbě?
Bralo, protože jsem se učení věnoval absolutně. Od rána do večera, neustále. Měl jsem radost, že studenti dosahují výsledků a jejich práce má smysl. Já jsem vlastně nikdy nepředpokládal, že to jednou skončí. Ale teď, když spolu vedeme tento rozhovor, si zpětně uvědomuji jednu věc. Protože jsem byl díky pedagogické práci umělecky zpožděný, tak zřejmě dnes dělám s takovým úsilím a doháním, co jsem zameškal. V tom to je.
O co vás učení obohatilo?
Pořád jsem musel o něčem diskutovat, řešit problémy teoreticky i prakticky. To je velmi cenné. Obohacovaly mě i výsledky některých studentů. Stalo se ale velice často, že jsme s Jaroslavou řešili nějaký problém a museli jsme od něj odstoupit, protože studenti už se ho úspěšně zmocnili.
Byl jste znám svým liberalismem. Nikdy jste nelámal žákům ruce, když chtěli jít svou cestou. Osvědčilo se vám to?
Skoro stoprocentně. Ctil jsem osobnost a velice opatrně jsem ji řídil. Ale já zas takový bezbřehý liberál nebyl: všichni museli umět kreslit a malovat. To, co jsem dělal sám a co se mi osvědčilo, požadoval jsem i od nich.
Mimochodem, máte na své principy tavení skla nějakou patentovou ochranu?
To nás nikdy nenapadlo.
Tenhle rozhovor je do těchto chvil poněkud netypický. Když jsme spolu v posledních patnácti letech mluvili, tak jsme vždycky začínali fotbalem. Neznám jiného umělce, který by měl o tomto sportu tak hluboké znalosti. Kde se tahle vášeň ve vás vzala?
Je to vášeň. Fotbal miluji, a mezi českými kluby nejvíc Slavii Praha.
Proč právě tenhle klub?
Protože měla výtvarné dresy, červenobílé, symbolizující odboj proti Rakousku-Uhersku. Slavii vybudovali studenti gymnázia jako první český klub. Hráli v ní vynikající fotbalisti. Přimkl jsem se k ní ještě víc, když byla ničena nejdřív nacisty a potom komunisty, kteří přáli Spartě.
Prý jste pomáhal Slavii kupovat hráče?
V těch nejtěžších dobách jsem přispěl penězi na nákup některých osobností. Těšilo mě to. Člověk potřebuje v životě také radosti jiného druhu, než je umění. Já jsem měl radosti ve Slavii. Pamatuji Bicana, Hemeleho, Kopeckého ...
Byli lepší než současné hvězdy?
Těžko srovávat, ale připadali mi techničtější. A Bican -- to nejsou legendy. On opravdu ze čtyř šancí vytěžil tři góly. Naprosto s přehledem. Takový případ nyní bohužel neexistuje.
Zmínil jste se, že už nekouříte. Co bylo hlavním důvodem, že jste toho nechal?
Kouřil jsem padesát let. Hodně. Až jsem se dusil. Před několika lety se ukázalo, že mám zhoubný nádor na plicích. Podstoupil jsem chemoterapii a nyní jsem skoro zdráv. Vymýšlíme sérii velkých skulptur. Bude jich sedm, každá vyšší než dva metry. To je tak na dva roky práce.
Vaše sochy mají hezké názvy: třeba Rubáš nebo Otisk anděla. Kdo je vymýšlí?
Manželka. Ten Rubáš mi ale loni, když jsem byl hodně nemocný, připadl dost tvrdý. Ale nakonec jsem si řekl, proč vlastně ne? Manželka názvy vymýšlí, já je schvaluji. Každý máme prostě svoji parketu.
STANISLAV LIBENSKÝ se narodil 27. března 1921 v Sezemicích u Mnichova Hradiště. Vystudoval sklářské školy v Novém Boru a Železném Brodě, potom Umprum (1939--1944) a VŠUP -- Vysokou školu uměleckoprůmyslovou (1949--50) v Praze. V letech 1963 až 1987 byl profesorem sklářského ateliéru na VŠUP. Od roku 1954 spolupracuje s Jaroslavou Brychtovou, s níž se v roce 1964 oženil. Je považován za zakladatele hnutí skleněné plastiky a jeho díla jsou zastoupena v předních českých i světových galeriích. Získal řadu ocenění: např. Grand Prix na EXPO 58 v Bruselu, Herderovu cenu (1975, Rakousko), americkou Rakow Avard for Excellence in the Art of Glass (1984). Je nositelem titulu Rytíř umění a literatury (Francie) a čestného doktorátu londýnské Royal College of Art.