ŽENA? JEN PŘÍVĚŠEK LIDSKÉ RASY

Postavením ženy v dějinách, její diskriminací a sebereflexí se zabývá historička MILENA LENDEROVÁ (55). V tuzemsku patří na tomto poli mezi průkopnice, a protože píše a mluví zábavně, nemusíte se bát, že vás zahltí tezemi o maskulinním sexistickém obrazu světa. Zajímají ji dějiny každodennosti -- snaží se podat obraz běžného života v minulých staletích a vyhnout se nepodloženým obecným konstrukcím.

V čem spočívala diskriminace žen v minulých staletích?

Anglický esejista Richard Steele v 18. století ženu definoval takto: "Žena je dcera, sestra, družka a matka, pouhý přívěšek lidské rasy." Společnost potlačovala přirozený citový vývoj ženy, do značné míry jí upírala nejen její identitu, ale i dětství a dospívání, těhotenství pojímala jako nemoc, mateřství jako povinnost. Sexualitu tabuizovala. Zjednodušeně řečeno žena byla po dlouhá staletí pojímána jako nesamostatná, svého druhu nesvéprávná bytost, která se má starat o domácnost a rodinu, poslouchat svého muže a která je téměř zcela zbavena přístupu ke vzdělání. A především je téměř bez šancí prosadit se jako kvalifikovaná profesionálka v jakémkoliv oboru.

Dívky nesměřovaly ke vzdělání, k samostatné kariéře. Co je čekalo?

To, co bylo obecně považováno za vrchol, za naplnění smyslu jejich existence -- manželství a rození dětí. Přitom ani instituce manželství ještě v devatenáctém století pochopitelně nepočítala s rovnoprávností, svobodnou vůlí a snad dokonce nějakým citovým štěstím ženy. Většina sňatků byla uzavírána jako sňatky z rozumu, ženicha vybírali rodiče, o lásce nebylo až na výjimky ani řeči. Předpokládalo se také, že muž sice mohl mít před svatbou poměr se ženami, ale žena měla vstoupit do manželství bez sexuální zkušenosti. A nejen to, prudérní doba dívky na manželství jako sexuální vztah nijak nepřipravila. Svatební noc pak mohla být pro mnohé z nich šokem. Je vlastně zázrak, že v řadě manželství skutečně silné citové pouto mezi partnery vzniklo.

To je nepřipravily na novou životní zkušenost ani jejich matky?

Matky na tohle téma s dcerami nemluvily vůbec, nebo jen částečně a ještě s náznaky ošklivosti. Legendární je poučení anglických matek: "Zavři oči a mysli na Anglii." Barvitý příklad zážitku ze svatební noci podává také ve svých vzpomínkách Stefan Zweig. Příhoda se v jeho rodině tradovala o jedné z jeho tet: "V jednu hodinu ráno se o svatební noci opět objevila v bytě svých rodičů a zvonila na poplach, že toho příšerného člověka, za něhož ji provdali, nechce už nikdy vidět, neboť tato obluda a šílenec se naprosto vážně pokoušel ji svléci. Jen stěží se prý tomuto zjevně úchylnému požadavku ubránila." Samozřejmě je na místě znovu zdůraznit, že manželství i sexuální chování se lišilo v různých společenských vrstvách. Na venkově byl život v lecčems méně svázaný, na druhou stranu byla žena v manželství stejně bezprávná a ještě více sedřená fyzickou prací.

To je dost depresívní obraz -- nevzdělaná, citově zanedbaná bytost zotročená v domácnosti, obraná o přirozené vnímání vlastního těla ...

A to ještě zapomínáte na to, že žena byla vlastně neustále jednou nohou v hrobě, protože byla velmi často těhotná a těhotenství znamenalo ještě v devatenáctém století hazard se životem. Gynekologie, kromě jiného vinou prudérnosti, vznikala jako medicínský obor velice pomalu. Umíralo až deset procent rodiček. Těhotenství a mateřství byly provázeny strachem a naprostým vyčerpáním. I jistou dávkou citové vyprahlosti -- vždyť ještě v devatenáctém století bylo úmrtí kojenců a malých dětí příliš běžné.

Kdy a v čem se objevují první náznaky změny života žen?

Ve Francii už v osmnáctém století hrály zámožné ženy a jejich salóny významnou roli ve společnosti. A vůbec racionalismus osvícenství přinesl požadavky rovnosti lidí, což postupně mohlo být interpretováno i jako požadavek rovnosti mezi muži a ženami. U nás byla zase pro postavení ženy příhodná doba národního obrození -- ženu začali muži vnímat jako spojence v boji za záchranu české kultury a českého jazyka. Vždyť právě ona mluvila se svými dětmi česky a učila je prvnímu vztahu k rodné řeči. A v té době se právě i v našem prostředí objevují veřejně činné ženy -- první kroužek feministek vznikl v roce 1836 kolem Bohuslavy Rajské, která požadovala kvalitnější vzdělání pro dívky. Manželka F. L. Riegra Marie Riegerová se zase zasadila o vznik struktur starajících se o chudé matky, o vznik mateřských škol a prvních jesliček. A zcela mimořádným zjevem byla ovšem Božena Němcová. O generaci později také malířka Zdena Braunerová.

Boženu Němcovou znají všichni jako autorku Babičky a pohádek, v čem ale byla -- ve svém ženském postoji -- tak výjimečná?

Dokázala se vymanit tehdejším normám, žila po svém, prosadila se do povědomí široké veřejnosti. A byla samozřejmě velmi talentovaná spisovatelka. S výkladem Němcové na školách je to těžké -- mluvit o ní otevřeně se zřejmě učitelům stále nechce, protože je to nutně nevýchovné. Němcová střídala muže, byla nevěrná, slovy svých současníků to byla "špatná ženská".

Měly ženy minulých staletí také nějaké radosti?

Určitě. Ostatně některé ženy jistě prožívaly i silná milostná vzplanutí, měly přirozený vztah k sexu -- jenom je to obtížné zrekonstruovat z pramenů. Nepřiznávaly se k tomu ani ve svých denících nebo dopisech. Ale byla tu samozřejmě oblast módy, která ženy zajímala a poskytovala jim určitou radost, prestiž, zadostiučinění. A ovšem také utrpení. Nebo problémy dané naprostým nedostatkem hygieny a velmi matnými představami o tom, co je pro tělo zdravé či škodlivé. Proslulé jsou šněrovačky, které vážně ohrožovaly zdraví žen. Nebo absurdní krinolíny, kvůli nimž se ženy nemohly skoro hýbat. Druhým extrémem byla móda empírová, kdy nosily ženy pouze lehké svrchní šaty, pod nimi lehkou košilku a punčochové kalhoty. Někdy se kvůli lepší přilnavosti svrchní oděv dokonce namáčel. Marně tehdy lékaři varovali, že na hřbitově v Montmartru přibývá hrobů mladých a elegantních žen. Pokud jde o hygienu, tak koupelny byly ještě ve druhé polovině devatenáctého století v Čechách přepychem, ani v Praze nebyla v té době zavedena do domů voda. Vodovod se teprve stavěl a postupně napojoval. Koupání bylo tedy výjimečné a například mytí vlasů téměř vzácností. Jednu dobu byly přitom právě dlouhé složitě proplétané a případně příčesky vyztužené vlasy jednou z hlavních ozdob žen. Ale nesmíme to posuzovat naším dnešním pohledem. Třeba takový Casanova prohlásil, že čím víc je žena cítit potem, tím je pro něj přitažlivější.

Říkáte, že nesmíme posuzovat problémy s hygienou očima naší doby. Znamená to, že ani diskriminaci žen nemůžeme měřit naší dnešní představou o normálním životě?

Jistě, platí to obecně. Nemůžeme promítat do dějin naše vlastní postoje, zkušenosti a názory. Ženy si uvědomovaly svoje nerovnoprávné postavení postupně, pomalu. Mnohé ho jistě zcela upřímně braly jako úděl, s nímž se nejenom nemá, ale ani nesmí nic dít. Jiné ho začínaly měnit. A změna pak přišla velice rychle. Dobře to vystihuje známé tvrzení, že lidé se mnohem víc podobají své době než svým předkům.

A co naše doba -- přežívá v ní přece jen něco z té historické diskriminace?

Asi ano, zejména v myšlení některých starších lidí i lidí mé generace. Ale jsem přesvědčená o tom, že generace mých dětí už je bez předsudků a že ženy nejsou u nás nijak diskriminovány. Sama za sebe můžu říci, že jsem se s diskriminací za celý život nesetkala -- ani v práci, ani v osobním životě. Nesdílím také proto příliš radikální feministické postoje s hotovými koncepcemi "rovnoprávné" ženy a dobře chápu, proč vlna drsného -- zejména anglosaského a německého feminismu -- v podstatě zkrachovala. Je mi bližší feminismus francouzský, má ducha a historické zakotvení. Anebo výrok Masarykův -- asi ho nebudu citovat přesně: "Žena muži je naprosto rovna. Pouze rozdíl fyzický budiž uznáván  ..."

 

MILENA LENDEROVÁ (1947). V tuzemsku patří mezi průkopnice dějin ženské sebereflexe a studia proměn společenské role žen v dějinách. Je univerzitní profesorkou a děkankou Fakulty humanitních studií Univerzity Pardubice. Přednáší rovněž na jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích. V roce 1999 vydala v nakladatelství Mladá fronta knihu K hříchu i k modlitbě, v níž se zabývá postavením žen v minulém století. Vloni na tuto práci navázala s kolektivem spoluautorů knihou Eva nejen v ráji. Před nedávnem vydala také knížku o historii prostituce v 19. a na počátku 20. století Chytila patrola ...Inspiruje se především ve francouzské historiografii, blízké jí jsou dějiny každodennosti.

TEXT MICHAL KOMÁREK

FOTO PETR JEDINÁK