Ro(c)k s Anetou

ANETA LANGEROVÁ (18). První česká superstar. Největší hvězda uplynulého roku. Z nenápadné holčičky se během deseti finálových kol stala ikona; národ ji zbožňoval, média oslavovala. Nikdo netušil, co tahle soutěž dokáže. Zlé jazyky prorokovaly brzký konec, nástup dalších superstars. Sám jsem byl zvědav, v co se tento fenomén vyvine, komu dá za pravdu. Scházel jsem se s dívkou vrženou do této podivné kariéry celý rok. A byla to zvláštní cesta, jak nás tak míjel první koncert, křest debutové desky, vyprodaná Lucerna, ceny TýTý, Český slavík, Andělé, jak Anetina kariéra navzdory očekávání stále stoupala vzhůru, až se z ní stal idol jedné generace.

Prvně jsme se sešli 22. července; měsíc poté. Docela rád bych věděl, ke kolikátému rozhovoru v jejím životě jsme právě usedli. Podívala se na mě, jako bych se dočista zbláznil. "No to vůbec netuším! Ale bylo jich už hodně, dohromady už určitě přes stovku." Později připustí, že někdy je ze zájmu médií natolik unavená, že po příchodu domů a první tátově otázce doslova šílí: "Vím, že za to nemůže, on chce taky vědět, co jsem celý den dělala, ale já se jen stěží ovládám, abych nevykřikla: Víš co, tatínku? Přečti si to v novinách!" To nejhorší měla podle svých slov za sebou; desítky rozhovorů, autogramů, šílející davy. Titul superstar byl udělen. Jeho nositelka však tvrdí, že pro ni vlastně nic neznamená. "Znamená to popularitu, ale co je to popularita? Myslím, že na naplnění tohohle titulu musím ještě hodně pracovat," soudí Aneta. Zjišťuji, kolik času na to bude potřeba, kdy se mám znovu zeptat, jestli už titul české superstar naplnila. Bude stačit rok? "To nevím. Sama jsem zvědavá, co se mnou bude za rok. Nejspíš půjdu do důchodu. To mi bude osmnáct, to bude nejvyšší čas. Člověk přece má odejít na vrcholu ... Jenomže na tom já ještě zdaleka nejsem, pořád jsem ještě nedosáhla všeho, co bych chtěla. Ale to je jedno, i kdyby to v budoucnu nevyšlo, tak já jsem vděčná za tuhle obrovskou příležitost, která úplně změnila můj život ... Ale uvidíme za rok, jestli se mnou před finále druhého ročníku SuperStar ještě někdo bude chtít dělat nějaký rozhovor." Ujišťuji ji, že se za rok zeptám.

V SEDMÝM NEBI
V tuhle chvíli znám Anetu asi čtvrt hodiny. Dívám se na ni, když odpovídá, a vůbec netuším, co si o ní mám myslet. Znám ji z televize, znám její prohlášení o nezávislosti na sférách českého show-businessu, její plány a předsevzetí. A teď přemýšlím, jestli je tahle malá, oproti televizní obrazovce ve skutečnosti výrazně štíhlejší dívka extravagantního účesu vůbec dokáže naplnit. Půjde to? Jsem trochu skeptický. Na jednu stranu se chová velmi přirozeně, na schůzku do Lucerny přišla sama, bez černých brýlí, kapucí a dalších clon proti zvědavým pohledům, stále ještě není problém sehnat její telefonní číslo, srazy s novináři si domlouvá sama. A to má být na vrcholu slávy! Také jsem ji zahlédl na festivalu Rock For People, kde jako host zpívala se skupinou Divokej Bill písničku Malování. Šla se podívat na vystoupení kapely Vypsaná fixa. Stála v davu pravidelných festivalových návštěvníků, televizní hvězda mezi rockery s tetováním a piercingy. Poznávali ji; věděla to. Bylo patrné, že si není jistá, jak ji tihle lidé přijmou. "Najednou ke mně přistoupil nějaký pokérovaný týpek a poprosil mě o podpis. Tak to jsem byla blahem v sedmým nebi, protože to jsem nečekala, já se těch festivalových lidí strašně bála," vzpomíná o čtrnáct dní později.

INTERMEZZO I
Kavárna Lucerna, červenec
Muž: Slečno, promiňte, ale já bych vám chtěl udělat sochu.
Aneta: Jakou sochu?
Muž: Já jsem akademický sochař Bernard. Až někdy půjdete pasáží Jiřího Grossmanna, tak si tam na mramorovým válci všimněte bronzový hlavy Salvadora Dalího. Znáte Salvadora Dalího?
Aneta: Samozřejmě.
Muž: Tak tu hlavu jsem dělal já. Já jsem totiž akademický sochař. Ale to už jsem říkal. Dejte mi váš telefon, já vám zavolám, kdy máte přijít do mýho ateliéru. Udělám vám krásnou sochu. Aneta mu diktuje telefon na Jana Musila. Muž si ho zapisuje na pivní tácek.
Muž: A ještě jméno, slečno.
Aneta: Aneta Langerová.
Muž: Tak výborně, Anetko. A kdy ti tak můžu zavolat? Ráno, nebo spíš večer.
Aneta: To je jedno.
Muž: Dobře, budu volat kdykoliv. A nejsi ty náhodou z tý televizní soutěže?
Aneta: Jsem
Muž: Tak to se hodí, to jsi padla do správných rukou, já jsem totiž kamrád Jirky Štaidla. Ale i Káji Gotta a Helenky Vondráčkový, já je znám všechny. To jsou mí kamarádi. Já jsem totiž akademický sochař ... Ale teď už nebudu zdržovat. Každopádně se však zaskoč podívat do tý Grossmannovy pasáže, ať víš, kdo tě bude modelovat. Tak ahoj, Anetko.
Aneta: Na shledanou.
Muž se přesunuje k vedlejšímu stolku a říká: "Slečno, promiňte, ale já bych vám chtěl udělat sochu ..."

ANETIS LANGERIS
Říkám, že kolem první české superstar se musí motat spousta lidí; každý má jistě nějaký skvělý nápad -na knihu, na kalendáře, na vlastní pořad, vystoupení na večírku pro zemědělce, na pokřtění právě narozené opičky v pražské zoologické zahradě, někdo prý chtěl po Anetě pojmenovat květinu vypěstovanou zkřížením pomněnky a konvalinky. Anetis Langeris? Tak nějak. "Podobných lidí je najednou kolem mě spousta, ale většině stačí říct jednou NE. Obyčejně to lidi pochopí a nechají mě být. Já totiž vůbec neumím říkat ne." To zní od dívky, která se rozhodla prosazovat v českém show-businessu vlastní názory, dost podivně. "Samozřejmě že co se týká výběru písniček, vizážistek a podobných záležitostí, tak než abych potom trpěla, to raději hned řeknu: Ne, tohle já nechci. Ale když já bych potřebovala umět říkat NE skoro pořád," vysvětluje mi. Vzápětí se omluví, že plácá hlouposti. Nemyslím si to. Vím, že byla pozvána na konkurs do Landova muzikálu Tajemství, rovněž ji chtěla Lucie Bílá do Excaliburu. Neúčastnila se ani jednoho. "Prostě si nedokážu představit, že bych měla hrát někoho jiného, že bych nebyla sama sebou. To je důvod, proč nechci chodit do estrád, kde ze sebe člověk musí dělat úplného šaška," říká rezolutně. Taky vím z gramofonové firmy, že nařídila házet do koše všechny nabídky na vystoupení na playback či halfplayback, byť by jí to dokázalo vynést nemalé peníze. Odmítla vystupovat v Sazka Areně před americkou zpěvačkou Pink. Je pravda, že v té době ještě neměla kapelu a repertoár, za kterým by si stála, ale nemalou roli v rozhodování sehrál i fakt, že druhou předskokankou byla Rebeka Partyšová. Tomu se říká jasný postoj. "Své vydavatelské firmě jsem vysvětlila, že se nebudu motat do práce druhých, ani nevím, co bych v těch legračních pořadech žbleptala." Namítám, že pro diváky je důležité vidět, nikoliv naslouchat. "Ale to je ještě horší! Pak není divu, že tady tak strašně klesá hodnota člověka." Spolknu poznámku, že sama přece vzešla ze zábavního pořadu komerční televize, protože hned rezolutně pokračuje: "Já budu dělat jen věci, které mě baví a mým posluchačům něco dávají. A co mohou dělat, když odmítnu jít šaškovat do nějaké estrády? Zabít mě přece nemůžou!" Říká to tak, jako by se raději nechala zabít, než by šla do Novot. Zanechal jsem otázek z minulosti, na Anetu teď čekala deska. "Teď si teprve vybírám písničky, jež mi byly nabídnuty ze zahraničí. Je jich spousta, problémy jsou s texty. Z těch mám strach. Sama jsem zkoušela na ty písničky napsat česká slova, ale vždycky jsem propadla pocitu, že tím jejich kvalita jen upadá," povzdechne si Aneta. Vypínám diktafon. Všimne si toho. "Už to nenahráváš? Tak to si můžu zapálit, že jo? Ale to tam radši nepiš, já se za to hrozně stydím. Kouřím strašně málo, ale občas si zapálím. Vím, že jsem hloupá, a už se těším, až na to přijdu. Pak si trhnu jednu za ucho a přestanu." Z prvního srazu odcházíme pěšky, doprovázím Anetu do Ječné na tramvaj; ještě nemá řidičský průkaz. "Brácha odjel na týden na dovolenou, tak mě všude musí vozit táta. Auto by se mi teď vážně hodilo. Nemuselo by být s nápisem Aneta Langerová, v jakém jsme se Šárkou objížděly republiku, ale bez nápisu bych nějaké sponzorské brala," vypráví při stoupání Štěpánskou ulicí, zatímco nás míjejí lidé, kteří se ohlížejí za nevysokou superstar. Podpis tentokrát nikdo nechce.

BULVÁR JAKO HROM
Zkraje září pokřtila Aneta na Výstavišti svou první desku, Spousta andělů. Namísto andělů měla na pódiu spoustu hostů, v hledišti spoustu fanoušků. Tísnil jsem se v davu teenagerů a bavil se nesmělostí maličké dívky na pódiu, jež byla nucena vyplňovat dlouhé přestávky během přestavby pódia. Nevěděla, co říct, nejčastěji jenom děkovala, že jsme přišli, říkala nám, že jsme zlatí. Její rozpaky a nezkušenost byly odzbrojující. Koncert příjemný, kapela dobrá, ale chladná. "Na ten křest jsme se připravovali jen dva dny, nebyl čas," vysvětlila mi o několik dní později. Kritika vyjadřovala své rozpaky z kolekce třinácti písní skoro každý den, Anetě to však náladu nezkazilo, byla soudná. "S recenzema jsem velmi spokojená, protože jsem čekala daleko větší nakládačku. Sama vím, že ta deska moc dobře nehraje, ale snad není tak hrozná, aby se nedala pustit v rádiu. Aranže jsou špatný, to vím taky. Ale já byla hlavně šťastná, že jsme tu desku dali za ty tři týdny vůbec dohromady, bylo na ni velice málo času, což na druhou stranu posluchače nemusí zajímat. Ale slibuji, že další deska bude lepší." Takovou míru sebekritiky bych nečekal. Jako téma dalšího povídání jsem zvolil bulvár. Už několik dní jsem se totiž bavil titulky různých novin, jimž dominoval nejčtenější deník Blesk, který se rozhodl, že Aneta hledá přítele, a vypsal na něj výběrové řízení. "Nikoho jsem nehledala a nehledám, ale od té doby se občas chodím dívat do trafiky na první stránky Blesku, abych se dozvěděla, co zase zrovna hledám," potvrdila mi Aneta a vyprávěla, jak se jí ozvala jistá paní z redakce a povídá: "Aneto, kam ti máme poslat všechny ty došlé odpovědi?" Už se tomu jenom smála, za půl roku v roli štvance bulváru si zvykla na leccos. "Mě opravdu už neštve, když se opírají do mě, ale hrozná je ta bezmoc, když jedny noviny zajely na hřbitov a nafotily hrob mé mamči. Mám to doma vystřižené jako ukázku nízkosti podobného typu novin. Kdykoliv se na to podívám, tak si říkám: Jak mohou otravovat člověka, který už se nemůže bránit? To mě samozřejmě strašně štve. Ale jinak házím pomluvy bulváru za hlavu, ať jsem si pro ně ta nejstrašnější stvůra na světě, já si jimi život kazit nenechám!" A kdo by si taky nechal kazit život tvrzením týdeníku Aha, podle něhož Aneta právě připravuje muzikál s Daliborem Jandou?

ANETKA V ŘÍŠI SNŮ
"Vůbec nevím, jak to mám říct, aby to nevyznělo úplně blbě, ale když má člověk nějaký poslání, tak si myslím, že o něm ví už od narození. Zkrátka ho má někde v sobě. A já ti přísahám na svou smrt, že jsem odmalička usínala se sluchátky na uších, pouštěla jsem si Nirvanu, to jsem úplně zbožňovala, o Alanis Morissettové ani nemluvě, a představovala jsem si ty koncerty, jak lidi tleskají. Běhal mi přitom mráz po zádech a říkala jsem si, že bych to chtěla taky zažít. Takže já bych určitě zpívala, i kdybych nevyhrála SuperStar. Kdykoliv se táta v televizi díval na nějakou pěveckou soutěž, tak mi vždycky říkal: Kdyby ses tam takhle ukázala, tak se možná taky někam dostaneš. Jenomže ty jsi pořád zalezlá tady, v Říčanech, kde si tě nikdy nikdo nevšimne. Mně přišlo naprosto debilní cpát se do nějaký soutěže, až mě učitel zpěvu přihlásil do pořadu Rozjezdy pro hvězdy. Nejdřív jsem se tomu šíleně bránila, ale pak jsem si řekla, že aspoň tátovi dokážu, že to stejně k ničemu není. Zazpívala jsem jim písničku od Yvonne Přenosilové a vyhrála jsem. Dostala jsem deset tisíc a postoupila do finále, kde jsem skončila druhá, za Janou Fabiánovou. A mě strašně potěšilo, že jsem nevyhrála, protože když jsem viděla, kdo to vyhrál, že to vůbec neumělo zpívat, tak jsem si říkala, že do podobných soutěží už mě teda fakt nikdo nedostane." Ale dostal, opět učitel zpěvu, který svou žačku přihlásil i do pořadu Do-re-mi. Aneta zpívala skladbu z repertoáru Joea Cockera, k účasti navíc přemluvila i svou sestru, která si zvolila píseň Marty Kubišové. Sourozenecká dvojice sester Langerových vyhrála, každá dostala peněžitou odměnu deset tisíc a šly domů. "Všechny ty soutěže se mně strašně znechutily, to nemá žádnou úroveň, je to jen ubohá komedie na lidi. Takže když vyhlásili soutěž Česko hledá SuperStar, tak jsem si jen pomyslela, že jde zas o nějakou nováckou zábavu, a rozhodně se jí odmítala účastnit. Jenomže táta mě tam zase přihlásil. No a zase jsem ji vyhrála. To je zajímavé, že čím víc člověk nechce, tím víc toho dostává." To už měla Aneta za sebou zpívání s kapelou po malých kulturních domech a klubech; začínala zde již ve čtrnácti. "Potíž byla, že do klubů se pouští až od patnácti, takže byla legrace, že mě tam jako zpěvačku nechtěli pustit," směje se Aneta.

SPOUSTA ANDĚLŮ
Je začátek dubna, v minulých týdnech Aneta zaplnila svou poličku hudebních cen soškou Anděla hrajícího na šalmaj. Předtím stříbrným českým slavíkem a cenou TýTý. Vyjmenovávám všechny ceny nahlas, skočí mi do řeči: "To je hrozný, co? Ale z TýTý jsem byla pořádně překvapená, to je přece cena pro televizní ksichtíky a já se na obrazovce vůbec neobjevuju!" Překvapená nebyla jen první česká superstar, šok ve tváři Lucie Bílé, dosavadní absolutní vítězky a velké fanynky Anety Langerové, jež tak volala po mladší konkurenci, až ji dostala, dokonce koloval po Internetu. A pak přišlo udílení cen Andělů, Aneta se stala objevem a zpěvačkou roku, oceněn byl i její klip k písni Hříšná těla, křídla motýlí. Bezděky tak naplnila název své desky, když získala opravdu spoustu Andělů. Když se jí však ptám, proč si myslí, že je k ní tento rok tak štědrý, jen pokrčí rameny: "Já nevím, lidi jsou zkrátka zlatý ..." A nebude to spíš tím, že si jako jedna z mála jde za svým, ignoruje večírky, zábavné pořady a estrády? "Nevím, možná. Třeba si lidi opravdu všimli, že když něco nechci udělat, tak to prostě neudělám. Snad vážně ocenili, že si stojím za tím, co dělám. Jinak to nechápu. Já přece nemusím být pořád na vrcholu, jen bych ráda druhým dokázala, že jde dělat hudbu i bez toho, aby ses musel objevovat na obrazovce a tam ze sebe dělal blbce." Promítl jsem si všech deset loňských finalistů. Teď, na jaře, už měli skoro všichni desku, většina z nich se dávno stačila zaplést se show-businessem. Konečně mi došlo, že první českou superstar se stala skutečná osobnost a jasným postojem.
LUCERNA: VYPRODÁNO!

"Zkoušeli jsme písničku Srdcotepec a bubeník najednou povídá: Já už se tak těším, až budeme mít nový písničky a tuhletu už nebudeme hrát. To mě zarazilo, tak jsem se ptala, proč se na to tak těší. A on mi odpověděl: No protože tahle písnička je rytmicky hrozně těžká! A to jsem se teda fakt naštvala a strašně na něj křičela: Tak ty tuhle pecku budeš hrát do smrti, kamaráde! Kdyby mi řekl, že se mu ta věc nelíbí, tak to beru, je to jeho názor, ale aby mi klidně sdělil, že se to nenaučí, tak to mě nadzvedlo. Hulákala jsem na něj, že se to teda naučí, že se to naučit dát, že se to naučil každý, takže nevidím důvod, proč by se to neměl nadřít i on. A on si jenom zalezl za bicí a začal hrát. Jsem přesvědčená, že to do příští zkoušky bude umět úplně perfektně." Překvapeně koukám na tu křehkou dívku před sebou, ještě se trochu třese vztekem, sám bych se jí bál. Uklouzne mi něco o pořádně přísné šéfové kapely. Okamžitě reaguje: "Kluci v kapele mi říkají šéfová a mně se to hrozně líbí," směje se Aneta. "Nezastírám, že jsem ráda, když mě lidi poslouchají. Hlavně po koncertě, kdy mám takřka pravidelně proslov -všechny zdrbu za chyby, nejčastěji za přehmaty." Chvilku se odmlčí a napije se minerálky. Pak dodá: "Ale i kluci mají právo mi vyčíst mé chyby, třeba že jsem nastoupila později, než jsem měla. Takové připomínky jim jako šéfová toleruji." A kouzelně se usměje; prominul bych jí i výprask. Aneta má za sebou svůj první koncert v Akropoli, turné a dva beznadějně vyprodané večery v pražské Lucerně; každý muzikant vám potvrdí, že tento sál je víc než T-Mobile Arena - má svou nezastupitelnou atmosféru. Vyprodat Lucernu už něco znamená. Byl jsem se podívat na oba koncerty. Kam se poděla ta nesmělá dívenka ze zářijového křtu na Výstavišti? A kdo je tahle suverénní zpěvačka, která s jistotou ostřílené rockové harcovnice diriguje několikatisícový dav? Tohle byl regulérní koncert skutečné hudební hvězdy, žádná mediální bublina. Nemalou měrou k tomu přispěla i nová kapela; zmizel profesionální chlad najatých hráčů, tady spolu žila skupina stejně cítících lidí. Toho si je vědoma i Aneta. "Z původní kapely jsem vyhodila úplně všechny, protože to beztak byla taková narychlo spíchnutá partička, každý to cítil trochu jinak a dost velkou roli tam hrály peníze. Oproti tomu tahle kapela je postavena mnohem víc na lidském základě. Už když jsme se prvně sešli, tak jsem klukům říkala, že to nebude o penězích, že chci dělat dobrou hudbu, i kdyby neměla vydělávat. A oni to pochopili, protože nejde o lidi, co chtějí jenom hrabat. Naštěstí ... I když zas tak dlouho je ještě neznám." Je květen, sedíme v kavárně na Žižkově, za chvíli má přijít fotograf David Kraus, aby Anetu zvěčnil na obálku Reflexu. Nedávno skončilo turné, z české superstar je opět studentka. "Celý duben jsem proseděla ve školní lavici. Nemám sice oficiálně individuální studium, ale učitelé mi můj způsob učení tolerují. Pokud by se tak nedělo, tak by vůbec nemělo smysl, abych ještě chodila do školy, protože už bych dávno propadala ze všech předmětů. Teď musím dohnat dva měsíce a všichni mi s tím maximálně pomáhají. Nenadržují mi, ale vždycky mi řeknou, co probrali v době mé nepřítomnosti, co se mám naučit k písemce a ke zkouškám. Prostě mi vycházejí všemožně vstříc, čehož si velice vážím. Snad to dělají proto, že vědí, že chci školu dodělat, za každou cenu dojít do cíle." A spolužáci? Kde je pověstná česká závist? "Nikdo za mnou ještě nepřišel a neřekl mi do očí, že mě nenávidí. Všichni po mně samozřejmě koukaj', když jednou za uherák dorazím do školy, občas se doslechnu nějakou fámu, třeba že chodím po chodbě s telefonem, abych byla důležitá. Málokdo si však uvědomuje, že během přestávky odpovím na několik anketních otázek. Dokonce se mi ještě ani nedoneslo, že bych byla nějak namachrovaná, což mě těší." Snažím se vtipkovat: Dokud nejezdíš do školy vlastním autem ... "No to já samozřejmě jezdím. Ale není moje, mám ho jenom půjčený od jednoho sponzora."

ČESKÝ IDOL
Neřekl bych, že se za rok změnila. Ptám se na prodeje desek, jen pokrčí rameny: "O tom vůbec nemám přehled, brácha mi akorát vždycky řekne: Jsi první v IFPI, v Esu a v T-Music. Akorát vím, že když jsem v zimě zpívala v Říčanech na náměstí, tak jsem dostala dvě platinové desky. Nebo tři? Ale já vlastně ani nevím, za kolik prodaných desek je platina. Za patnáct?" Opravuji, že za dvacet. "Aha. Tak to jsem asi prodala přes šedesát tisíc desek." Nejistě se ušklíbne: "No jo, ale takovýhle raketový kariéry jsou vždycky na tenkým ledě, a toho já se strašně bojím." Oponuji, že ona už se z tuzemské hudební scény určitě neztratí. Jen krčí rameny, po chvíli řekne: "Já vím, ale mně nejde o peníze, já chci prostě zpívat." Po roce se vracím ke svému slibu z loňského července a opět se ptám, zda má pocit, že už naplnila obsah titulu česká superstar. "Tak na tom budu muset ještě hodně dlouho pracovat," směje se se svou vrozenou skromností a neústupností. K čertu se superstar, napadá mě. Anetě se přece podařilo něco cennějšího - lidi si jí skutečně váží. Pokud vím, vystoupila jen na dvou firemních večírcích - pro Mafru a Radio City, své mediální partnery. Odmítá reklamy, neúčinkuje v muzikálech. Dělá přesně to, co mělo její popularitu zcela spolehlivě zahubit. Dostavil se naprosto opačný efekt. Aneta nabízí alternativu ke zkomercializovanému světu umění, jakkoliv to zní u dívky vzešlé ze soutěže komerční televize absurdně. Když jí to říkám, jen se rozesměje: "Počkej, jestli tady ještě chvíli budu, tak se za čas stanu taky takovou Vondráčkovou. A pak bude muset přijít nějaká nová generace a vymezovat se proti tý starý Langerový!"

INTERMEZZO II
Kavárna Polo, červen Sedíme a povídáme si.
Přistupuje paní, naklání se k Anetě: Promiňte, ale můj syn by vás rád o něco požádal. Asi šestileté dítě se schovává matce za sukni, paní ho strká před sebe a naléhá.
Paní: No tak, popros pěkně Anetku o podpis. To je ta holčička, co se ti tak líbila v televizi, ta ze SuperStar. Chlapeček by se nejraději propadl do země, náramně se stydí, pěstičku vraženou do pusy, pohled sklopený do země.
Aneta: Jakpak se jmenuješ? Chceš podpis, viď? To mi ale nejdřív musíš říct svý jméno. Jak ti říká maminka?
Chlapeček: Míša.
Paní: Kdo ti má rozumět, když takhle huhňáš! Michal je to, Aneto.
Aneta: Tak tady to máš.
Chlapeček: ..kuju.
Paní: To neumíš ani pořádně poděkovat?
Paní si odvádí chlapce k vedlejšímu stolku, směrem vzhůru říká: Panebože, jak já můžu mít takhle stydlivý dítě ...
K chlapci: Ty to nikdy nikam nedotáhneš, když se takhle stydíš, nikdy nebudeš jako Aneta!
Zpět zdroj: časopis Reflex
© jedinak.cz