RISK NEBO VPYSK
"Jak, pane Landsmanne? Tož to si jako budem vykat? Na to nejsem zvykly," upozornil mě, ještě než si objednal první pivo; "sušilo mu". "U nas v Holandsku se vyka jen kralovně. A sem snad holandska kralovna?" Těžko nalézt lepší protiklad k Beatrix I., než jakým je IVAN LANDSMANN (52). Byl horníkem; na šachtě strávil šestnáct let. Emigroval za bratrem do Kanady, ale ten ho poslal do Holandska; žije zde již šestnáctým rokem. To tady napsal svou prvotinu Pestré vrstvy, která se předloni stala knihou roku. Nedávno se na trhu objevila druhá, chystá se další. Ani za spisovatele se však nepovažuje.
Tvá druhá kniha má velmi nepoetický název -- Fotr. Oproti prvotině Pestré vrstvy, která byla realistickým popisem drsného hornického života, je Fotr takřka romantickým příběhem.
Taky tam je pár sprostych slov, nechtěl jsem z toho udělat žáden červenou knihovnu nebo co. Ale jinak je to taková jemnějši knižka, kterou jsem chtěl odčinit ty Pestré vrstvy, aby si lidi nemysleli, že su takové hovado.
Nakolik jde o skutečný životní příběh tvého otce a nakolik o literární fikci?
Nazval jsem tu knižku Fotr, to je pravda, ale přitom o mym otci tam toho je malo. Vlastně jsem to začal, abych popsal tu historku, jak otec nechal v karlovarskym hotelu Pupp vybourat mramorový sloup. To jsem slyšel od tety. No jo, otec, to byl bandita. Za svobodna bydlel v Praze, měl vlčáka a na fotkach vždycky černý bryle. To byl velky frajer, uměl se chovat a ženske po něm letěly. On to byl taky inteligent. Teda svym zpusobem. Jenom mi je líto, že jsem tam zapomněl napsat, že po válce, v dobách banderovců, jim Slávek jednou ukradl koně i se samopalama. To je pravda. Ale já to ještě někam vsunu. Asi do knižky, kterou pišu, ale ještě ji musím přejmenovat. Nazval jsem ji Šestý smysl, to jsem si vymyslel, ale prý existuje takovy nějaky film. To by si lidi mohli myslet, že něco kopiruju.
To ostatní, co prožívá hlavní hrdina Slávek, jseš tedy ty?
Jo, kromě tej historky, kdy Slávek nechá svou sestřičku opařit ty ptáčata. To je otec, ale všechno ostatni, to je moje povaha, to jsem prostě já. Ale přece nebudu na zadni stranku psát, že to sem já. No, byl jsem bandita, ale tak trochu taky inteligentni. Ale já se za to nestydím. Každy je nějaky, že? Ja si nenecham fakt od nikoho, kdo by mi chtěl radit, srat na hlavu. Na 1. máj jsem taky nikdy nešel. A když si nešel, tak ti vzali dvacet procent z platu. To bylo hodně peněz. Ale já řikam: "Nejdu, nikdy!" Jako na Den horníku. Moje exmanželka chtěla, aby dcera na tribuně přednášela nějake básničky. Ona byla a je chytrá, sedm řečí umí! Tak jsem řikal: "Já jdu pryč!" Hospody byly zavřené, aby haviři nepili, ale jednu jsem našel, tak sem se zpil. Anebo těsně před mojim odjezdem, to bylo v roce 1985, byla spartakiáda. Moje holka tež nacvičovala a já sem ji řikal: "Nic, necvič!" To bylo v Karviné, pršelo, a když jsem tam viděl ty děcka, no já jsem nadával. Vletěl jsem na tribunu a posilal je s tou spartakiádou do řiti, ať v takovym dešťu ty děcka netrápi, no ne? No, měl jsem štěsti, no. Já si ale vždycky řikal: "Zavřit mužou, ale pustit musi, ne?" Jasně, sem tam někoho praštiš, to sem udělal též, ale nikdy jsem se v hospodě neštenkroval. Já su klidný, ne? Tady sedim, piju pivo, kuřim, tu spolu mluvime, je pohoda a klid. Já to řeknu třikrát -- jednou to snesu, podruhé též, ale potřeti. Pár už jich dostalo, no. Takovy jsem prostě já.
Tvůj otec si už román Fotr nepřečte, ale četl ho někdo z tvé rodiny?
Mama tu knižku četla. Ona je takova trochu stydliva, ještě z té stare éry, a jak tam použivam ty sprosty slova. No Pestré vrstvy nečetla. Ale můj bratr je přečetl, pry celé, což je uplně podivne, protože on vubec nečte. Ale o něho nejde, jde o mamku. Proto bych rád, aby v tomhle článku o ni bylo. My jsme byli tři kluci a ona se o nás musela těžce starat, tak proto. Ona si zaslouži trochu pozornosti, já ne, já jsem jenom normálně obyčejnej člověk, který umi trochu psat.
Proč tedy nenapíšeš knihu o mamince?
No protože si jí vážím.
Jaký jsi měl vztah s tátou?
No špatny, no. On byl takovy trochu psychopat. Věčně opily, když přišel domu. Tak už jsem radši dělal, že spim. Bylo devět hodin večer, cvakly vchodovy dveře a otec vždycky za mnou: "Žakovskou knižku!" V sešitě trojka a už jsem dostal. Ale trojka se stane, ne? To není zas tak špatna znamka. No tak jsem dostal trojku z chovani, no. Neměli mě nutit na spartakiádu, kterou jsem nenáviděl. Cvičit, na značky, komunistická buzerace? Ne, nic! To jsem si šel lehnout na žiněnky a nikdo mě nepřinutil. Naštěsti tam byl ředitel školy, který mi měl moc rád a tak trochu mi zachraňoval. To byl dobry chlap, ktery prošel koncentračnim táborem. Asi to chápal. Já bych se mohl dobře učit, protože třeba my sešity -- mamka je ještě má -- byly vystavovane po všech třidach. Jenže já sem svůj. A tak jsem si řekl: "Když mě tu budiš a biješ za nic, tak se nebudu učit." Hotovo.
Na horničinu ses dal po vzoru otce?
Vubec ne, to s nim nemá nic společneho. To jen kvuli rodině -- když už jsem si ji založil, tak abych ji taky uživil. Tak na jeden rok, řikal jsem si, ale pak ze mě udělali předáka a pak už to prostě jinač nešlo. Jenomže ono to tak chodi, že tam člověk ztvrdne. Tož šestnáct let jsem to dělal. To je dost dlouho. No ale peněz bylo dost. Hornicke ženy mají taky sve, jsou náročne, chtěji pořád vic a vic peněz. A já jsem vydělaval hodně peněz. Taky proto tam lidi chodili. Jako ten Luděk, co o něm pišu v Pestrých vrstvách. Ježiši, s tim byly problémy! On byl studovany, jak jsme se potom dozvěděli, ale takovy hňup to byl! Nad ničim nepřemyšlel, každou chvilu mohl byt mrtvý, já ho musel pořád zachraňovat. Nebo Josef. Takovy maly, ale silny chlapik, též se s ničim nesral. Seděl v kriminále, a když přišel na šachtu, tak ho nikdo do party nechtěl. Tak jsem řikal: "Já ho beru." Takovych jsem měl víc. Tonda taky seděl. Ale všichni za politiku. Kdyby to byli nějaci násilnici, kteři by znásilňovali ženske nebo kradli peněženky, tak to bych je nebral, ale to byli vyborni chlapici.
Proč myslíš, že jsi měl i u takovýchto chlapíků takový respekt?
Protože jsem s nima uměl jednat. Já už jsem takovy typ, prostě to s lidma umim. Takovy psycholog jsem, no. Ty ostatni směrovi předáci byli hovada, tym šlo o penize a na svoje lidi se vubec nedivali. Ale já jsem je chtěl vychovat, vysvětlit jim, jak se co dělá. Taky jsme se nikdy za celu tu dobou nepohádali. Někdy byly nervy, člověk, když dře, tak to občas rupne, ale já jim povidám: "Klid, hoši, klid." A oni poslechli. To se mi libilo. Protože o to jde, ne? Jinač by člověk nepřežil. Havirňa je peklo. Ale dá se to vydržet. Jen se nesmiš vzdávat. Jak se jednou vzdáš, tak jedeš. Jak už se oblečeš do těch smradlavych faraček, tak je to risk nebo vpysk. Jako aj v celym životě. Dnes už je to pro mě zapomenute, ale někdy na to myslim, na ty kamarady, když jsem je viděl, jak je mrtvé vyvezli, a na ty, kteři dnes čekaji na vyměnu srdce. Proto jsem napsal Pestré vrstvy, pro haviře.
Četli to?
Ani nevim, kam se kamarádi z moji party ztratili. Byl jsem na navštěvě u jednoho, ktery má transplantaci srdce. Taky dělal na dole. A ten ji četl. Libilo se mu to. Ale haviři moc nečtou, není čas.
Ty jsi četl?
Jen když jsem byl maly. Jako hornik jsem na nějake čteni absolutně neměl čas. A potom v Holandsku taky málo, neměl jsem žáden české knižky.
Pestré vrstvy prý chtěli vydat v Holandsku, ale tys jim to zakázal.
No ja, chtěli to, mam doma nějakou adresu jednoho nakladatelsví, ale to ja nedovolím. Oni by to posrali. Fotra možná někdy jo, ale Pestré vrstvy nikdy v životě.
Proto jsi i odmítl, aby byly Pestré vrstvy zfilmovány?
Někdo za mnou byl, že by z toho chtěli udělat nějake seriály nebo co, a to ja nedovolim. To nejde. Jak z toho chcou udělat seriály? To by musel byt normálni film, celovečerni anebo nic.
Román Pestré vrstvy jsi napsal v roce 1986, ale poté, co ho odmítl Josef Škvorecký a po revoluci i nakladatelství Mladá fronta, vyšel až v roce 1999 u Torstu. Věřil jsi ještě, že se to vůbec někdy podaří?
Já jsem chtěl, aby to bylo vydany ještě v komunismu. No to nešlo, tak jsem věřil, že by to mohl ten Škvorecký vydat, Jarek Hutka to řikal. Tak jsem udělal kopii té knižky a poslal mu to, ale on se ani neozval. Ani nevim, z jakeho duvodu to odmítl, ale nasral mě. Ty kopie, to mě něco stálo, ne? Jsem neměl v Holandsku moc peněz. Jarek mi pak řikal, ať mu napišu sprosty dopis, ale já mu nic nenapsal. Dneska možná, že se škrabe trochu za uchem. No mrzelo mě to, to musim přiznat. A pak jsem přestal věřit.
O to víc tě muselo překvapit, že se Pestré vrstvy staly knihou roku a všichni kritici o tomto románu mluvili pouze v superlativech.
Ani jsem všechny recenze nečetl, protože jsem byl v ty době v Holandsku a tam to je těžko. Přítelkyně mi nějaké ty kritiky posilala a pak mi jeden kamarád přijel řict, že jsou Pestré vrstvy jako nejlepši knižkou, tak jsem na par dni odjel sem, do Prahy. No překvapilo mi, co se tady kolem mě dělo. Ale já se nestydim ani před kamerou. Už od mládi mi všichni řikali: "Ivane, tys měl byt herec." No ja, snad, no nebyl čas na nějaké herectví.
V Holandsku jseš na podpoře, tady se o tobě mluví jako o výrazném spisovateli. Nepomýšlíš na návrat do České republiky?
Člověk už je na to Holandsko tak nějak zvykly, že? Já už tu svou sociálni pracovnici dobře znám, vlastně tam nemám žádne problemy. Ale je to prostě otrava, tam žit sám, já tam nikoho nemam, žádnou ženskou. Holanďanky nemam rád. No tak měl jsem jich pár, to zas jo, ale ta jejich mentalita je taková chladná, hrozny lidi. No a co tady, že? To záleži, kolik bych tady dostal. Byl jsem hornik, tož ja, ale emigroval jsem. A ja nejsem chlap, že se nechá živit od ženske. Tak sem jezdim jen občas, abych si odpočinul od Holandska. Teď jak jsem tu byl naposled, tak jsem byl na premieře toho filmu o andělu, s Vlastíkem Třešňakem jsme se tam potkali. A pak jsme jeli za par dni do Brna k Bolkovi Polivkovi. Tož to je ti prima chlap. Já jsem mu to taky řikal, že ta Kurvahošigutntag, že to mam na kazetě v Holandsku, že je to moje terapie. Na to se rád podivám, protože kdo sa ma divat na ty jejich americke sračičky, že?
Kniha Vězení na svobodě, která má zanedlouho vyjít, popisuje tvůj život v Holandsku. V poslední době se však stále častěji vracíš do Čech, které se od doby tvé emigrace výrazně proměnily. Nic z toho tě neinspiruje?
Jo, inspiruje. Už mam taky něco tady v tom computeru (zaťukal si na hlavu), jasně, to jo. Já musim mět inspiraci, protože já když pišu, tak pišu nonstop. A jedu, třeba až do rána. Tak ja pišu. V životě jsem nevyhodil papir ze stolu, nikdy. A ja nepišu nikdy žadnou knižku, která by neměla cenu, jako že to byla nějaka sračka nebo co. Já su prostě obyčejny člověk. Mi nikdo nezměni, já jsem takovy, jaky jsem byl a jaky budu, no.
HONZA DĚDEK
Foto Petr Jedinák
zdroj: časopis Reflex