V PŘÍŠTÍM ŽIVOTĚ BUDU ŠPIÓNEM
MILAN TESAŘ
Na své nové album Bůh ví nazpívala MARTA KUBIŠOVÁ (54) po téměř dvaceti letech svůj starý šlágr Zlý dlouhý půst. Kruh se uzavřel. Když mi jako malému děcku doma říkali, že "Kubiška" nesmí zpívat, míval jsem drastické vize. Konečně jsem se tedy téhle výjimečné zpěvačky mohl zaptat, jak to tenkrát bylo, a dozvědět se, že nic není ani úplně černé, ani úplně bílé. Šest let po sametové revoluci hovoří Marta Kubišová o minulosti i přítomnosti bez emocí či hořkosti a nad některými vzpomínkami ze svého "houpačkového" života se dokonce baví.
Při pokusu o první dítě jste přežila dvě klinické smrti. Myslíte, že vám tato zkušenost pomohla při žití věcí příštích?
Možná jsem si později nic nebrala až tak k srdci, pochopila jsem, jak je všechno relativní. V tom okamžiku ale nebylo o co stát. Žádné vidiny, žádné tunely se světlem na konci. Po přečtení Moodyho Života po životě jsem se cítila podvedená. Jenom jsem chtěla spát a to mi nedovolili. Nejhorší na tom bylo, že jsem pak měla velké problémy sama se sebou. Ty ale nezpůsobila přímo klinická smrt, ale anestézie, umrtvení, které jí předchází.
O jaké problémy se jednalo?
Cítila jsem se strašně nejistá. Třeba jsem si s někým povídala, vyprávěla jsem něco z minulosti, a najednou jsem se zarazila. Co to tady povídáš, napadlo mě, vždyť to do sebe vůbec nezapadá. Ten pocit sílil, takže potom už jsem raději nevykládala nic, jenom abych se neztrapnila. Až potom, když jsem pracovala jako referentka zásobování ve Výstavbě, se mi začalo dařit nacházet časové posloupnosti a věci z minulosti začínaly mít jasnější obrysy. Potom jsem měla ještě jednu anestézii při porodu Kačenky, která se narodila císařským řezem. Já se strašně bála jít do porodnice. Říkala jsem si, je prvního června, svítí slunce a ty jdeš na smrt. No, ale pak jsem se probudila a všechno dobře dopadlo.
Nedávno jste prohlásila, že momentálně jsou vaší největší vášní zvířátka. Že nic, co jste dělala kdy předtím, nebylo tak důležité. Platí to i pro zpívání?
To ne, já jenom asi tři roky po revoluci zvolnila tempo koncertů a nahrávání, protože jsem zjistila, že to nikam nevede.
V čem byl problém?
Vždycky jsem se snažila, aby muzikanti, se kterými hraju, nepřišli finančně zkrátka. Snažila jsme se jim vymoci maximální podmínky, ale pak jsem zjistila, že pořadatel nebo firma šetří na mně. Když jsem se dostala na úroveň honorářů z roku 1969, rozhodla jsem se, že se na to vykašlu a budu se věnovat jenom televiznímu pořadu Chcete mě? Vydržela jsem to až do doby, kdy za mnou přišli Golden Kids, abychom udělali koncert ke vzpomínkové desce. Nicméně od té doby nemám stálou kapelu, se kterou bych jezdila. Problém je v tom, že mám doma plno zvířat a osmnáctiletou dceru, takže dlouhé výjezdy stejně nepřicházejí v úvahu.
Cítíte v tom handicap?
Ano, já vždycky tvrdila, že šoubyznys je práce pro lidi do třiceti let.
Váhala jste tedy, zda po revoluci vůbec začít zpívat?
Nezačít zpívat dost dobře nešlo. Navíc mě velice povzbudil zájem o staré hity, kterých se prodalo téměř půl miliónu. Myslela jsem si, že všechno půjde samo. Podepsala jsem smlouvu se Supraphonem, ale pak jsem zjistila, že spoustu věcí, jako například shánění sponzorů, si musím stejně vyběhat sama. A upřímně řečeno, trávit zbytek mých dnů obědváním se sponzory a hlídáním sebe sama, kdy odjet na další koncert, mi přišlo neúnosné.
Se spoustou lidí z hudební branže jste se po Listopadu viděla po strašně dlouhé době. Neměla jste problémy s komunikací?
Čekala jsem ledacos, ale všechno proběhlo v normě. Kolegové mě nebrali ani jako hrozbu, ani jsem necítila přehnaný soucit. Kromě toho jsem s řadou z nich udržovala konktakt. Chodil za mnou například Vašek Neckář, do svízelné situace mě jednou dostala Helena Vondráčková. Přišla za mnou do Výstavby a říkala: "Pojď, půjdeme do hospody." Musela jsem jí vysvětlit, že když si živel Kubišová půjde v pracovní době sednout za roh na pivo, neprojde mu to. Tak jsme kecaly o životě aspoň na vrátnici.
Dneska už se obecně ví, že celou akci s podvrženými pornosnímky, po které následoval rozpad Golden Kids a váš zákaz, zinscenoval tehdejší ředitel Pragokoncertu František Hrabal. Toho jste nepotkala?
Ne, ale vím, u které firmy je zaměstnán jako pracující důchodce. Víte, já vždycky věděla, že to celé musel vymyslet a nahrát někdo s obrovskou mocí. Všechno se mi spojilo, až když jsem se dozvěděla, že Hrabal byl agentem KGB.
Patnáct let jste nuceně pracovala jako úřednice. Mívala jste sny o návratu do pop music?
Ani ve snu. Já už to měla krásně naplánované, jedenáct let do penze, jenom jsem si ještě chtěla přibrat úklid, abych měla větší základ při vypočítávaní důchodu. A do toho revoluce. Místo ničím nerušeného klidu přišla velice matná a zamlžená nejistota. Měla jsem potíže zase naskočit. V říjnu 1989, měsíc před revolucí, mě pozvali z Ypsilonky do pořadu Večery pod lampou. Ačkoli už se režim nachýlil, i tak to od nich byl odvážný krok. Nechtěla jsem jim dělat problémy, ale tvrdili, že si mohou pozvat, koho chtějí, a požádali mě o jednu písničku. O Dobrodružství s bohem Panem. Dalo mi obrovskou práci si na ten text po letech vzpomenout a vůbec ho podržet v hlavě. Přitom jsem si pamatovala všechna telefonní čísla, která můj šéf a kolegové v kanceláři používali. Krátce řečeno, přechod z patnáctiletého ticha zpátky do kariéry byl pro mě větší šok něž předchozí zákaz.
Takže nelze zjednodušeně říct, že po době temna přišlo světlo?
Všechno má své mráčky.
Co vás po sedmnáctém listopadu napadlo jako první?
Abych vám řekla pravdu, tak nic. Byla to taková série údivů, stále mě někdo někam postrkoval. Já například vůbec nevím, jak mě dostali na ten balkón.
Přišlo dojetí?
Až pak, když jsme slezla dolů a viděla, že ten Václavák je doopravdy plný. Z toho balkónu to totiž nebylo vidět.
Stýská se vám po něčem "předrevolučním"?
Neříkám, že by ty roky ve Výstavbě byly strávené vyloženě v klidu, ale měly rytmus. Věděla jsem, že v půl páté skončím v práci, vezmu psa a pak budu u plotny k dispozici Kačence.
Zpívala jste někde?
Občas u Václava Havla na Hrádečku. Jezdili jsme tam skoro každé léto. Jednou tam Pavel Landovský přivedl nějaké vojáky z hospody a já zrovna na Vaškovu prosbu zpívala s magnetofonem Modlitbu. Jeden z vojáků zůstal úplně opařený a povídá: "Ty vole, ta ženská zpívá úplně jako Kubišová." Pochopitelně mě nepoznali. Pavel Kohout pak tuhle situaci popsal v knížce Kde je zakopán pes.
Lidé zapomínali, nebo vám projevovali stále stejnou solidaritu jako z doby těsně po zákazu?
Většinou mě skutečně nepoznávali, čas zapůsobil, navíc jsem nosila brýle. Ti, co mě znali, sousedi, ti mi drželi palce pořád, ale nejdojemnější to bylo v práci.
Zůstali vám z té doby nějací přátelé?
Myslíte z Výstavby?
Ano.
Samozřejmě, scházíme se dodnes na různých večírcích a máme se rádi. Vždycky u ranního kafíčka jsem jim říkala: "Tedy přátelé, ty vaše průpovídky při čtení Rudého práva, vedle toho jsem břídil. Já když si půjdu sednout, můžu dostat maximálně pět let. Vás ale kdyby někdo slyšel, dostanete nejmíň patnáct na tvrdo. Jestli je tu štěnice za oknem, máte to spočítané."
Oni pak na oplátku, když viděli, že na ulici zase přešlapuje příslušník v civilu, říkali: "Máš tam přítele."
Vypátral přítel někdy něco?
Ne, protože já se snažila neprovokovat. Zvlášť v době, kdy už jsem měla Kačenku, mi máma kladla na srdce, že kdyby mě teď zavřeli, bylo by to pro ni velice těžké. Snažila jsem se tedy držet stranou, ale stejně mě čas od času zadrželi a vyslýchali a chudák paní učitelka s Kačenkou musely čekat před školkou.
Nicméně Chartu jste podepsala ...
Ale to bylo třináct měsíců před porodem a to jsem ještě vůbec nevěděla, že budu mít nějaké dítě.
V jednom rozhovoru říkáte, že jste si začátkem sedmdesátých let připadala jako ve stavu permanentního zfetování. Jak tomu mám rozumět?
Šlo spíše o očarování, o permanentní údiv. Být zatčená pro mě bylo novum, nikdy předtím jsem oplétačky se zákonem neměla. Udělala jsem dobře, že jsem si hned na začátku pečlivě přečetla svoje práva, takže když mě vyslýchali už šestou hodinu, řekla jsem dost, jde se na oběd a mimo budovu. Posílali se mnou dva policajty.
Měla jste jim vůbec co říct?
Ne, protože já o skutečném dění věděla velice málo. Takže vždycky jenom vzdychali: "Paní Kubišová, máte vy zapotřebí se s těmi feťáky stýkat?" "S jakými feťáky?" ptám se. "No třeba ty Plastici." "Když jsem je viděla naposledy," povídám, "žádný z nich zfetovaný nebyl." Prostě jsem se s nimi po čase naučila komunikovat na téhle úrovni.
Měla jste strach?
Ne, docela jsem se bavila. Často vznikaly doopravdy roztomilé situace. Nikdy mě totiž nepřišli zatknout, když jsem potřebovala, když jsem byla připravená. Pokud mě přišli sebrat na chalupě, kde jsem chodila nenamalovasná, řekla jsem jim, přijeďte za tři hodiny, já si musím nalepit řasy a namalovat se. Věřili mi to, odjeli a já měla tak akorát čas vytrhat chlupy své perské kočce a nacpat je do všech dveří, abych po návratu věděla, jestli mi někdo prohledával chalupu.
To bylo mazané.
Jak jsem se později dozvěděla, policajti mě vyhodnotili jako dobrého potenciálního zpravodajce. Říkala jsem si, že když se narodím v příštím životě, tak budu špiónem.
Marta Kubišová a Plastic People. Dva zcela odlišné hudební světy, a přece na jedné lodi. Znali jste se?
Znali.
Nechtěli, abyste s nimi zpívala?
Určitý projekt plánovali, ale bohužel byl záhy prozrazen. Jednou jsem za nimi s Václavem Havlem jela na zkoušku a sledovali nás policajti. Pak říkali, zpívejte si, s kým chcete, jenom ne s Plastikama.
Vyprávíte o tom s takovou lehkostí, protože už je to za vámi?
Abych řekla pravdu, víc než já se na ty výslechy těšili moji kolegové z úřadu. Když jsem se vracela z policie a řekla jim, tak dneska jsem je pěkně potrápila, vyloženě mi viseli na rtech. Bylo to pro ně dobrodružství.
V roce 1991 vycházel v Reflexu seriál vzpomínek nazvaný Ženy Jana Němce. Byl z pera vašeho bývalého manžela. V jednom z pokračování jeho tehdejších neuvěřitelných historek vystupujete i vy ...
...já vím, nazval mě Múzou. Pak mi pro jistotu volal.
Byla to všechno pravda?
Všechno. Akorát že on, který to vždycky všechno zpunktoval, pak v novinách vycházel jako režisér J.N. a já tam byla pěkně rozmáznutá. To víte, socialistický tisk. Mysleli si, že kolem sebe schválně dělám humbuk. Když například střílel do okna mého bytu z pouliční lampy, přiznal se mi k tomu až po týdnu, kdy už bylo pátrání policie v plném proudu. Řekla jsem mu tehdy, hele, to se nedá nic dělat, musíš se jít udat sám. Udělal dobře, protože už ho stejně měli v merku.
Ozýval se vám, když jste už nebyla ani jeho ženou, ani populární osobností?
Často mi volal do Výstavby, a když jednou přišel, opíjel se s mým šéfem dlouho do noci. Kolegové se mě ptali, jak jsem se s tímhle báječným chlapíkem mohla rozejít. Já vím své. Vydržela jsem to čtyři roky, pak už jsem byla totálně vyčerpaná.
S prezidentem Havlem se vzájemně označujete za blízké přátele. Vídáte se i nyní?
Počítala jsem se k jeho velice blízkým přátelům, ale naše setkání nutně zřídla. Dřív jsem mu brnkla a sešli jsme se na rohu. Kde jsou ty časy. Když ho chci teď vidět, velice pečlivě se ptám, má-li alespoň chvilku čas, zda ho nebudu rušit. Snad se zase někdy stane obyčejným člověkem.
Jste bývalá disidentka. Nepřekáží vám takové označení? Má ještě nějaký obsah?
Určitě má obsah pro moji dceru, pro kterou jsem možná hrdinka, co se nenechala převálcovat.
Marta Kubišová se narodila v Českých Budějovicích. Začátek šedesátých let ji zastihl na jevišti pardubického kabaretu, aby se později přes plzeňské divadlo Alfa dostala až do pražského divadla Rokoko, kde se ve hře Čekání na slávu poprvé setkala s Václavem Neckářem a Helenou Vondráčkovou, pozdějšími Golden Kids. V roce 1967 získala poprvé Zlatého slavíka. Krátce před okupací v roce 1968 nahrála pro TV pořad Písně pro Rudolfa II. svou zřejmě nejslavnější píseň, nazvanou Modlitba. V roce 1969 vyšel její dlouho očekávaný gramofonový profil Songy a balady, který obsahuje nezapomenutelné písně, jako Hej, Jude, Ring-o-ding, Proudy, Dobrodružství s bohem Panem či Zlý dlouhý půst. Začátkem roku 1970 je jí na základě podvržených pornofotografií zastavena činnost. Následujících sedm let žila na chalupě ve vesnici Pohled, později se nechala zaměstnat v Praze jako referentka zásobování podniku Výstavby sídlišť. Poprvé po letech zazpívala na veřejnosti v říjnu 1989, v pořadu divadla Ypsilon Večery pod lampou. Kromě porevolučních reedic starých nahrávek natočila Kubišová po roce 1989 tři samostatná alba: Songy a nálady (1993), Řeka vůní (1995) a Bůh ví, které vychází v těchto dnech. Kromě zpívání Kubišová stála u zrodu TV charitativního "psího" pořadu Chcete mě?
Foto PETR JEDINÁK
zdroj: časopis Reflex