HLEDÁNÍ ROVNOVÁHY

 

IVAN KROUPA patří ve svých třiačtyřiceti letech k předním českým architektům. Jeho kvality jsou uznávány i v zahraničí -- v roce 2001 dostal jedno z nejvýznamnějších ocenění, které může architekt v Evropě dostat: Berliner Kunstpreis, Förderungspreis Baukunst. Stavby, které navrhl, nesou zřetelný, na první pohled znatelný rukopis, jenž bývá označován jako zdařilý příklad minimalistického stylu. Nedávno proběhla v pražské Galerii Jaroslava Fragnera výstava jeho projektů zahrnující období posledních patnácti let. Nyní vychází i jeho monografická publikace.

Velmi často se v poslední době hovoří o tom, že česká architektura po letech stagnace konečně dohání zpoždění za světem. Jak ji vnímáte vy?

Je internacionální, inspirovaná světovými trendy. Díky médiím a Internetem čím dál více propojenému světu je vůči němu jen o málo zpožděna. Ale přesto zpožděná je. Mám pocit, že málokdo se snaží být v české architektuře původní -- nebo spíš jsou takoví architekti málo vidět anebo dostávají zřídka příležitosti. Chybí mi v ní osobní přístup, zřídkakdy je v ní otisknuto, kdo tu kterou stavbu navrhoval, jaké důvody ho vedly k tomu, aby použil daný přístup, a pro koho je vlastně určena. Napodobování, kopírování a přímé inspirace z nejrůznějších architektonických časopisů pak svádějí k módnosti a povrchnosti.

To ale mluvíme o individuálním stavění -- o jednotlivostech -- a to mi vlastně přijde ne tolik podstatné. Opravdu podstatným momentem ovlivňujícím prostředí, v němž žijeme, jsou shluky těchto individuálních staveb, ať už špatných, nebo méně špatných. Problémem posledních let je podle mne kolaborace architektů s developery, politiky a starosty obcí při přeměně české krajiny. To, co se děje kolem Prahy i jiných měst, je totální vandalismus. Nejde o to, nestavět nové celky, nerozvíjet zástavbu směrem do krajiny, ale diletantský, nezodpovědný a neprofesionální přístup při navrhování satelitních vesnic a industriálních zón působí v krajině nenapravitelné škody. Dospěli jsme k paradoxu, kdy ve městě -- přirozeném prostředí pro rozvoj zástavby, nových zastavovacích struktur a podobně -- se desítky úředníků vyjadřují ke každému oknu, detailu rekonstruovaných i nových domů a v podstatě nejde normálně a logicky stavět. V relativně ještě neporušené krajině lze naproti tomu téměř vše.

Jakou roli může sehrát odborná kritika?

To je další problém. Současná chabá odborná kritika není schopna vysvětlit širšímu okruhu veřejnosti problematiku kvality oboru. Chybějí respektované osobnosti, jež by dokázaly architekturu nahlížet v její různorodosti, otevřenosti a s tolerancí pro různé názory a přístupy ji dokázaly veřejnosti interpretovat. Na druhé straně neuvěřitelné množství časopisů a literatury chrlí na veřejnost příklady převážně velmi slabé úrovně, v lepším případě průměrné a módní. Výjimečně se objevující kvalitní věci se pak v moři těchto informací ztratí. Souvisí s tím i devalvace různých ocenění architektury a architektů, ceny z architektonických soutěží Grand Prix, Stavba roku, Design roku, ceny různých firem, měst ... Je jich tolik, že mi připadá, že už snad nemůže být ani architekt či stavba, kteří by nějakou cenu nedostali. Všechno se podle mne odvíjí ve stejné rovině, ve stejné hladině a přitom s netolerancí k jakémukoliv výraznějšímu individuálnímu přístupu mimo hranice obvyklosti.

Pro některé architekty je jedním z určujících prvků moderní architektury rovná střecha ...

To je bohužel pravda. Za posledních pět let se postavilo sto baráků, které mají rovnou střechu, a všude se o nich píše jako o kvalitní architektuře. Přitom opravdu dobrých je jich tak pět. Zbytek tvoří stejně blbé domy jako neustále kritizované podnikatelské baroko. Ale i ze sta baráků ve stylu podnikatelského baroka se sedlovými střechami mohou být klidně dva nebo pět kvalitních. Moderní architektura není o rovné střeše. Podle mne musí zahrnovat celou škálu vhodně zvolených možností k dosažení výsledku. Moderní architektura by měla být založena na svobodě přístupu a svobodě vytvořené pro klienta se šetrností k němu a místu. V tomto směru je v Čechách svobody málo. Kritika, úřady, ale především architekti sami jsou ke svébytným a individuálním věcem málo tolerantní a často fundamentalisticky ve smyslu svého subjektivního vidění kritičtí.

Vy jste přece kritický také!

Ano, ale pokud kritizuji, tak obecné, vyloženě principiální nebo systémové záležitosti. Konkrétně pak snad jen ty architekty, kteří si o to sami řeknou svou nepřehlédnutelnou arogancí k okolí. Vadí mi, když se architekti otírají o konkrétní rodinné domy ... Klidně o nich třeba řeknou v televizi nebo napíší do novin, jak jsou to hrozné stavby, a přitom jim nedochází, že ten kritizovaný dům třeba vůbec nevznikal s ambicemi, aby byl někde prezentován, lidé, co v něm bydlí, si myslí, že je hezký, jsou v něm spokojeni a teď jim najednou někdo tvrdí, že peníze, které vydělali, vyhodili do vzduchu. Pro mne je kritériem kvality architektury spokojenost uživatele domu.

Jste v tomto smyslu liberál?

Naprosto. Ať si každý klidně bydlí v tom, co se mu líbí. Jestli se někomu zamlouvá sedlová střecha a chce podkroví -- tak proč ne? Chce-li zase někdo jiný krabičku s rovnou střechou, vyfouknout bublinu či UFO, proč ne? Nemám rád jen kopie a napodobeniny. Ale dokážu pochopit, když architekt nebo stavitel kohosi cituje či v lepším případě remixuje -- tak jako v muzice DJ's -- a přizná to, a leckdy to i funguje.

Často se věnujete ve své tvorbě rekonstrukcím. Některé vaše přestavby jsou tak citlivé vůči původní koncepci, až se mi zdají puristické, jiné jsou zas razantní a měníte dům z gruntu tak, že je k nepoznání. Podle čeho volíte jemnost či -- řekněme -- brutalitu?

Starý barák může být ve své koncepci dobrý, jenže po nějakém čase je třeba s ním něco udělat, protože jinak by se přežil nebo spadl. Nebo ho koupí někdo, kdo ho chce předělat v něco úplně jiného, než byl. Dobrých možností, jak s ním naložit, je vždy několik a je otázka, co by si například přál původní stavitel: aby ten dům pouze někdo oprášil anebo aby přišel architekt s novým rytmem, novou technologií, přežehlil dům moderním způsobem a dodal novou energii, a tím prodloužil životnost původní stavby. Je to různé. Někdo se podivoval, jak jsme se vyrovnali s jednou částí řadovky ze sedmdesátých let, kterou vesměs lidé pokládají za méně kvalitní architekturu. Jenže je to kompaktní součást celku, jenž určitou kvalitu má. Takže jsme změnili vnitřní dispozice, které byly vyžilé a depresívní, nicméně zvenku jsme byli pokorní. Není to pokora jen k architektuře, ale i sousedům bydlícím v ostatních částech toho celku.

Když navrhujete dům, promýšlíte jej důsledně také zevnitř a řešíte i podobu interiérů?

Dům se staví především pro to, co bude uvnitř. Takže jeho interiér je podstatnou součástí projektu. Jde spíš o to, do jaké míry, do jakého detailu budou vnitřní prostory dotažené. Vždycky nabízíme celý servis, ale zároveň upozorňuji klienty, že čím víc si toho objednají, čím víc toho budou chtít, tím víc jim ubereme z jejich soukromí, z jejich vlastních možností zabydlování, i když se vždycky snažíme být co nejotevřenější. Jsou ale i jiné cesty. Výjimečně stavíme domy i tím způsobem, že si klient staví a řídí stavbu v podstatě sám z konceptu, který byl dán skicou. Čas od času přijdeme na stavbu a bavíme se, co dál nebo co by se mělo změnit. Je to náročnější, svým způsobem i riskantnější, ale poskytuje to možnosti bezprostředního vytváření architektury přímo na stavbě s přímou a mnohem větší zainteresovaností samotného klienta.

A co podrobná dokumentace, plány a podobné nezbytnosti, bez kterých člověku na stavebních úřadech neumožní pustit se do stavby?

Plány ke stavebnímu povolení neřeší barák do posledního detailu a ponechávají dost prostoru. Je samozřejmě nutné dodržet podstatné parametry schválené stavebním úřadem, ale když návrh není vypiplaný do posledních detailů, pořád jsou možnosti, jak původní záměr vylepšit.

Dostal jste už několik cen v rámci Grand Prix Obce architektů, patříte k uznávaným autorům -- považujete se za úspěšného architekta?

Nedostal jsem se například k žádné veřejné zakázce ani k žádné velké stavbě. Ceny, o nichž hovoříte, jsem vrátil. V roce dva tisíce jsem se rozhodl této soutěže už nikdy více neúčastnit.

Co vás vedlo k takovému radikálnímu kroku?

Tenkrát jsme získali dílčí cenu, kterou ale na slavnostním ceremoniálu ani nevyhlásili, ani ji neuvedli v katalogu, takže jsme tím přišli o jediný profit, kvůli němuž člověk do takové soutěže jde: aby ukázal svou práci a mohl třeba na jejím základě získat další klienty. To mi přišlo jako nejméně vulgární způsob, jak práci získat. Obec architektů své chování dodnes rozumně nevysvětlila a ani se nepokusila tuto záležitost společensky napravit. To je snad možné jenom v Čechách a mezi architekty. Nedokážu si představit, že by takový "omyl" vznikl v jiných profesích při udělování obdobných cen.

Myslíte, že to někdo udělal úmyslně?

To nevím, ale stalo se to v přímé návaznosti na předcházející konflikt, který jsem měl s Obcí architektů, kdy se její funkcionáři snažili zabránit realizaci našeho projektu -- malé horské boudy -- a kdy k tomu neměli jediný racionální důvod. Zneužili své postavení a jménem architektonické veřejnosti prosadili zastavení projektu na stavebním úřadě. To nebylo nic, co by mělo souvislost s odbornou kritikou projektu, ale s osobními zájmy. Překvapuje mne, že českým architektům nevadí, že jsou pod tímto v podstatě protizákonným jednáním podepsáni ... Chatu jsme nakonec stejně postavili, sice se zpožděním, trochu pozměněnou, ale přece. Určitou satisfakcí pro mě je, že už byla publikována v Německu, Španělsku, Austrálii -- jako příklad možného řešení minimálního domu v extrémních podmínkách.

Z vaší architektury je cítit, že máte rád světlo, doslova si s ním hrajete a dotváříte jím vnitřek stavby. Jak dalece je pro vás důležité?

Světlo je součástí architektury a pracuje s ním každý architekt, každý, kdo staví. Dům by měl nabízet různé možnosti, jak si světla užít, jak ze šera, ze tmy pozorovat vstupy světel nebo jak určitou část domu světlem zcela naplnit. Není to hra, je to podpora prostorového a funkčního řešení, vytváření atmosféry.

Většina vašich kolegů si nejvíce užívá práci na úvodní studii, kterou pokládají za nejvíce tvůrčí. Jakou fázi projektování máte nejraději?

Všechny fáze celého procesu jsou pro mne důležité. Když se například stane, že dům v některé své fázi při stavbě nevypadá dobře, bude to poznat i ve výsledku. Jistota a spokojenost musí být cítit v průběhu celého procesu projektu, nad vykopanými základy, při hrubé stavbě a samozřejmě ve výsledku. Můj barák, i když byl dlouho surový, nedodělaný: hodně se mi líbil, když měl jenom základy a teprve jsme začínali. Neměl jsem dost peněz, tak jsem si vzal partu Cikánů a vykopali jsme základy, které vypadaly jako vyříznuté laserem. Nemělo to chybu. A když se to zalilo betonem, vznikl plochý labyrint v nedotčené zahradě. I nedodělané domy by měly být něco jako sochy, měly by být hmotově, materiálově a provedením kvalitní v každém okamžiku, v každé fázi by měly být architekturou a jsem přesvědčen, že kdyby tomu tak nebylo, byla by to na konci jen bezcenná kašírka.

Je tedy pro vás dům něco jako objekt? Třeba Frank O. Gehry, spoluautor Tančícího domu v Praze, nebo autor Guggenheimova muzea ve španělském Bilbau dělá ve své podstatě spíše skulpturální objekty než domy ...

Tak to nemyslím, nechci vytvořit opravdovou sochu, objekt, má to být dům, jsou to prostory. Má-li to hlavu a patu, vznikne celek -- socha je vlastně skoro všechno. A mám rád klidnější věci, někdy se snažím dosáhnout klidu třeba také pomocí dostatečně velkého chaosu. Hledám rovnováhu. Vyhýbám se věcem, které se jakoby rovnou nabízejí, protože nakonec často ty nejefektnější se stanou časem zátěží a působí únavně.

Považujete architekturu za umění?

Co je umění a co ne, tomu nerozumím. Ale jo, proč ne: architektura je umění, já považuji za umění vlastně úplně všechno.

 

IVAN KROUPA se narodil 19. 9. 1960 v Kolíně. V letech 1980 až 1985 studoval na fakultě architektury ČVUT. V letech 1986 až 1989 pracoval v Interprojektu Praha, potom (1989 až 1990) pracovní pobyty v Londýně, Paříži, Barceloně. Od roku 1990 samostatná praxe. V období 1992--93 pobyt na Akademie Schloß Solitude Stuttgart. V roce 2001 obdržel Berliner Kunstpreis 2001, Förderungspreis Baukunst. Z realizací: rodinné domy a vily například v Mukařově, ve Vraném nad Vltavou, Černošicích, Litografie Karmášek v Českých Budějovicích, lofty na Vyšehradě a Letné, interiéry, nábytek.

 

PETR VOLF