FRANTIŠEK KOŽÍK
"Největší uspokojení mi dodnes přináší práce. Když mohu psát, jako bych z plných plic dýchal kyslík. A hlavně vím, že pořád žiju ..."
Bez ohledu na to, jestli je středa, či neděle, usedá ke kufříkovému psacímu stroji zn. Olivetti denně v půl deváté. Za okny má parčík na vinohradském náměstí Jiřího z Lobkovic.
Psacích strojů prý v životě neměl mnoho, nanejvýš tři čtyři. "První mi dal tatínek na začátku války, zželelo se mu mě, protože román Největší z pierotů jsem napsal rukou ..."
Vstává pravidelně v sedm hodin a někdy si ještě před snídaní dojde do nedaleké trafiky pro noviny. "Nemám svůj oblíbený deník, střídám je. Podle toho, co se zrovna děje, nebo podle nálady." Prolistuje jimi, prohlédne titulky a tu a tam se začte do článků. Od snídaně -- obvykle čaj, chléb, máslo, džem -- rovněž pospíchá. "Snažím se využít ranní svěžesti. Píšu čtyři hodiny a obvykle dokončím čtyři stránky. Jde však často jen o skici, nehotové náčrty."
V půl dvanácté odchází s manželkou do nedaleké školy, kde se podávají obědy pro důchodce. Odpoledne ho čeká mnohem pestřejší program: jednání, schůzky, procházky, káva kolem třetí hodiny (první kafíčko pije dopoledne při práci), občas krátký odpočinek, četba, studium podkladů a také psaní.
V březnu dokončil a do nakladatelství odevzdal rukopis románu o Franzi Schubertovi s názvem Nedokončená; podle nejslavnější symfonie skladatele, od jehož narození uplyne v lednu příštího roku dvě stě let. Než se pustil do samotného psaní, tři měsíce studoval německé a francouzské podklady. "Při závěrečném přepisu mi hodně pomáhala moje žena Olga, bývalá nakladatelská redaktorka," říká uznale.
Poslední dobou se prý musí trochu nutit do odpoledních procházek, a to z prostého důvodu: aby se unavil a vyzrál tak na nespavost. Nemůže se však unavovat příliš, protože lékaři mu nedávno objevili srdeční slabost; dva týdny si dokonce poležel v nemocnici. "Těšívalo mě, když mi dříve lidi říkali, že mám výbornou kondici. Teď se ovšem musím šetřit, skončilo běhání do schodů po dvou," podotkne s úsměvem. Poněkud vážněji dodá, že neví, jestli by teď mohl absolvovat blahodárné, ale fyzicky přece jen náročné kúry v Lázních Bohdanči, kam jezdil několik let po operaci endoprotézy. "Na srdce jsou Poděbrady, takže musím zjistit, jestli by mi pojišťovna na tyhle lázně přispěla," doplní věcně.
Bez nejmenších pochybností však ze všeho nejraději mluví o práci. "Teď mě silně pokouší osud Vrchlického. To, co musel prožít ... Šalda o něm řekl, že je největší revolucí v české literatuře. Zatím studuji materiály, dělám si výpisky. Vrchlický napsal šedesát básnických sbírek, všechny je musím pozorně přečíst. V žádném případě však nechci psát pouhý životopis."
Přátelé -- například Karel Höger, Vlasta Fabianová, Dana Medřická, Vladimír Leraus -- mu pomalu odcházejí. Asi jednou měsíčně se pravidelně navštěvuje s pouze o rok mladším spisovatelem Adolfem Branaldem. Vídá se i se spolužákem z gymnázia v Uherském Hradišti, dr. Augustinem Čápem. Z Brna za ním občas přijede mladší sestra dr. Věra Dražilová. "Jaromíra Tomečka, kterému je už devadesát, jsem viděl loni na setkání konzervatoristů v Brně. Byl jsem mezi spisovateli pořád jeden z nejmladších a na to, že dneska patřím k patriarchům, si nějak nemohu zvyknout."
Současná česká literatura ho zajímá. Knížky mladých autorů mu přináší většinou dcera Alena, dramaturgyně Divadla na Vinohradech. "Do divadla jsem dřív chodíval často. V poslední době se k tomu tak často neodhodlám: navíc si myslím, že na pražských scénách se nyní převážně opakují úspěšné hry, které už znám."
Večery tedy tráví manželé Kožíkovi většinou doma. "Po skromné večeři, zpravidla studené, se díváme na televizi. Zaujmou nás scény pánů Šípa a Uhlíře, které mají vkus i dobré nápady, bavíme se u pořadu Neváhej a toč! Málokdy vynechám sportovní přenos, fotbal je stálou vzpomínkou na klukovská léta ... Od studentských let jsem příznivec Slavie, býval jsem také členem klubu jejích přátel. Jsem nepřítelem hrubosti a nevkusu na obrazovce. Konkrétně mě napadají třeba Gumáci. Jak se může taková trapnost vysílat? Ale pokud nás televize přestane zajímat, jsou tu pořád ještě knihy. A korespondence, čtenáři mi dosud hodně píší ..."
Ve válečných letech psával František Kožík i do tří hodin ráno, to se po nuceném přechodu do Prahy vyznával ze svého moravského a slováckého cítění. Při večerní siestě si tu a tam zapálí lehkou cigaretu. "Nelze vlastně mluvit o kouření. Já totiž nešlukuju, jen si tak s cigaretou pohrávám -- a pomůže mi i k soustředění ..."
Politická scéna ho prý zajímá. "Nejpozorněji sleduji projevy Václava Havla, k nimž se bezvýhradně přiznávám a vždy v nich najdu něco myšlenkově příbuzného. Z ostatních politiků mi v poslední době zaimponoval Miloš Zeman -- svou připraveností, přesností i humorem."
Po změně režimu v roce 1989 se domníval, že jako starší člověk nebude už mít nic společného s tím, co přinese nová doba. "Ale najednou mě začali volat z rozhlasu, z televize a z nakladatelství, chtěli rozhovory, debaty, nové práce. Asi rok trvající pocit prázdnoty zmizel. A tak jsem dokončil románový životopis o Rudolfu Těsnohlídkovi (Jsem vánočnímu stromu podoben), v němž jsem se vrátil vlastně do brněnských studentských dob, pak román o Pařížské komuně Čas třešní, což je látka dosud u nás beletristicky nezpracovaná, román o problematické osobnosti markýze de Sade Černé slunce a nedávno vyšla kniha Vzpomínky. Rukopis Nedokončené je odevzdán. Teď se sbližuji s Vrchlickým; myslím, že neprávem upadl do zapomenutí. Radost z každé stránky rukopisu, o níž se smíte domnívat, že se povedla a že je pravdivá a dobře napsaná, je pořád nejlepší odměna," uzavírá své vyprávění sedmaosmdesátiletý umělec neobyčejné duševní svěžesti.
PAVEL KOVÁŘ
Foto PETR JEDINÁK
JUDr. František Kožík (87), prozaik a dramatik
zdroj: časopis Reflex