Vykoupení ze tmy
Život málokterého českého spisovatele je obestřen takovým záhadnem, jako je tomu v případě LADISLAVA FUKSE (1923-1994). Do bizarního světa Spalovače mrtvol a jeho Nadoblačné, pana Mundstocka i paní Mooshabrové či Vévodkyně a kuchařky se vydal doktorand Ústavu pro českou literaturu ALEŠ KOVALČÍK (28). Fuksovská monografie, kterou napsal ve svých dvaceti šesti letech a jež teď vychází, má příznačný titul: Tvář a maska. Čtenáři je tu objasněna většina autorových literárních tajemství včetně toho, proč se paní Mooshabrová jmenuje tak podivně - po myších a starém habru.
* Zkuste Ladislava Fukse představit člověku, který od něho nic nečetl. Čím byste ho nalákal?
Že ho při čtení bude čekat velké tajemno a temnota. Upozornil bych ho na Fuksův unikátní styl a varoval bych: dejte si pozor, Fuks si rád se svými čtenáři hraje. Jeho knihy můžou při čtení dokonale pohltit. Je hodně artistní, má asi míň čtenářů než třeba Hrabal, ale významem je srovnatelný, patří mezi nejlepší české spisovatele 20. století. Píše neobvykle a překvapivě, v jeho dílech zůstává mnoho nedořečeného a záhadného. To čtenáře nutí, aby se k nim vracel.
* Kdy jste ho četl poprvé?
Někdy na gymnáziu. Kamarád mi doporučoval knížky a mezi nimi byl i Fuksův Pan Theodor Mundstock. Dost mne ten román zaujal - tématem, příběhem, formou. Poslouchal jsem tenkrát docela ponurou hudbu, šlo to k sobě. Ale líbili se mi i další autoři, hlavně psychologické literatury. Fjodor Michajlovič Dostojevskij nebo Vladimir Nabokov, z českých Egon Hostovský nebo Jaroslav Havlíček. Dodnes mám rád taky magický realismus latinskoamericspisovatelů, Márqueze či Borgese.
* Pocházíte ze západočeského Sokolova. To je zvláštní město - historické, ale také panelákové. Na jižní straně je chráněná oblast Slavkovský les, na severní straně jsou doly a komíny …
Je to docela syrové město. Vždycky se tu těžilo uhlí, i pod naší ulicí - která se mimochodem jmenuje po spisovatelce Marii Majerové - byl myslím kdysi důl nebo lom. Do Prahy jsem odešel v devatenácti na školu, ale často se do Sokolova vracím. Mám na něj dobré vzpomínky spojené s dětstvím. Určitě jsem patriot. Občas tu ale na člověka padne ta atmosféra. Sídliště je prázdné, socialisticky šedivé, město nepřirozeně přepažuje rozlehlá chemická továrna. Lidé, kteří tu vyrůstali, jsou možná něčím poznamenáni, cosi se do nich z prostředí vtisklo. Ale nedokážu přesně definovat co.
* V čem je pro vás ten největší rozdíl v porovnání s Prahou?
V Praze není těžké najít příležitosti, ať už v jakémkoli smyslu. V Sokolově je musíte hledat. Ale taky je nakonec najdete. Kulturně to tam ovšem moc nežije, můžete jít třeba do místního divadla, ale spíš na komerčnější hry. Máme jedno kino, dobrou knihovnu a taky kovovou sochu vojáka z bitvy u sovětského Sokolova.
* Vaši rodiče vás vedli k literatuře?
Ani ne, ale bez jejich přispění a shovívavosti bych asi nedostudoval. Táta vede pobočku kovošrotu a máma pracuje v administrativě. Na střední jsme ale měli docela dobrou, i když chaotickou češtinářku a hodně inspirativního učitele občanky, ti se mě snažili podporovat. Pomohlo mi to k volbě pedagogické fakulty, obor čeština - základy společenských věd. Říkal jsem si, že by mě bavilo učit.
* A bavilo?
Ne. Praxe mě rychle vyvedla z omylu. V páťáku na fakultě jsem zkusil učit na základní škole v Sokolově. Za tři týdny jsem věděl, že to nejde. Možná kdybych učil na gymplu, ale na základce jsem se cítil mimo. Na učení nesnáším hlavně výchovnou složku, to moralizování. Baví mě, co dělám teď: jazykové korektury ve zpravodajství České televize.
* Jak jste se k téhle práci dostal?
Zase díky kamarádovi, když jsem byl ještě na škole. V práci kontroluji hlavně texty zpráv a titulky. Stylistické úpravy vznikají v dialogu s moderátory. Hodně jsem se na tom naučil pracovat se slovem - vymýšlet rychle synonyma nebo zhušťovat a zpřesňovat formulace. Během mé směny se vysílají až patnáctery zprávy, má to dynamiku.
* Vědí kolegové, že jste i literárním vědcem?
Já se jako vědec v akademickém smyslu necítím a v práci o tom moc nemluvím. Tam se rád bavím o úplně jiných věcech a to mi vyhovuje. Vadí mi, když lidi třeba z literárních kruhů pohlížejí na televizní sféru pohrdavě jako na komerci. V případě zpravodajství je to podle mě nesmysl, protože předává informace, které potřebuje a využívá každý.
* Kdy jste se rozhodl, že o Ladislavu Fuksovi napíšete knihu?
Text jsem psal před dvěma roky jako svou diplomovou práci. Nepočítal jsem s tím, že by mohla vyjít knižně. Na diplomku jsem měl tehdy i víc témat, jedno o Milanu Kunderovi, další o Vladimíru Holanovi. Doktorka Kupcová z fakulty mi nakonec vybrala Fukse, že prý ke mně sedí nejvíc. A taky jsem jeho knihy měl skutečně nejradši. Postupně jsem téma monografie zužoval, až jsem se dostal k maskám. Tedy k tomu, co se skrývá za postavami Fuksových knih, jak se do nich promítal on sám a co v nich ukrýval. Pracoval jsem na tom zhruba rok, nejdůležitější bylo načítání knih a jejich rozbor. Psaní pak trvalo jen necelé čtyři měsíce. Že z toho vznikla kniha, za to vděčím redaktoru nakladatelství H&H Janu Sukovi a spolužákovi Ivanu Mrázovi, který mu mou práci doporučil. Janu Sukovi se líbilo, že je text psaný esejistickým stylem, není přehnaně akademický a má netradiční strukturu i úhel pohledu na Fuksovo dílo. Podařilo se mu sehnat i grant na vydání, bez něho by to bylo těžší.
* Říkáte, že Fuks dokáže člověka úplně pohltit. Byl jste někdy pohlcen fuksovskou tmou?
Že bych zešílel?
* To ne, ale menší propadnutí přechodné depresi …
Určitě, i když deprese je moc silné slovo. Některé knížky jsou až halucinační, občas jsem měl potřebu se od nich odpoutat a odpočinout si. Třeba poslechem hudby.
* Vaše pátrání mi připadalo úplně detektivní. Určitě vás bavilo.
Bavilo, proto se mi i lehce psalo. Věděl jsem, co chci říct, věci do sebe postupně zapadaly. Rozplétal jsem vzájemné vazby mezi postavami, souvislosti s autorovým životem, odhaloval jsem v celém díle určitý řád. Fuksovy knihy jsou skoro vždycky panoptikem bizarních postav, já jsem seskupil jejich masky do jednoho velkého panoptika. Pokusil jsem se tím „definovat“ jak dílo, tak Fukse jako člověka.
* Kterou jeho knihu máte nejraději?
Příběh kriminálního rady a pak asi Vévodkyni a kuchařku. Příběh kriminálního rady je zajímavý tím, že Fuks vzal téma použité už ve Variaci pro temnou strunu, ale změnil prostředí a vystavěl jinak děj. Je to opět vztah syna k dominantnímu otci, ale hrdina je o něco starší, fantasknost ustoupila detektivní linii, jde o plynulejší příběh bez viditelné konstrukce. Je to jedna z nejtajemnějších knih, co jsem kdy četl - čtenář stále neví, co se stane. A vyústění je neuvěřitelné. Nádherně ztvárněné prostřednictvím metafor. Na Vévodkyni a kuchařce se mi líbí například humor. Příběh je dlouhý a jde po malých krůčkách, ale taky vás stále zajímá, co bude následovat. Fuks zanekých chává stopy, jimiž vás mate, chvíli si myslíte, že by vévodkyně mohla být vražedkyně, ale závěr je opět neobvyklý. Je to úžasný oblouk, který se doklene jakoby do ticha.
* Nemrzí vás, že jste už všechny jeho knihy přečetl? Že už vás nemůže ničím překvapit?
Je to trochu škoda. Někdy si říkám, že by bylo pěkné k němu přijít znova a zase všechno objevovat. Možná bych ty knihy četl i jinak, nezávislejšíma očima.
* Jaký máte z Fukse skrze jeho dílo pocit jako z člověka?
Byl určitě dost zvláštní. Asi zažil ve svém životě plno stresujících situací, hodně toho protrpěl, musel balancovat mezi věcmi, jež chtěl a které musel dělat. Občas sklouzl, ale to se vzhledem k poměrům, v nichž žil, dá pochopit. Snažil se z nich vyvléct, takže se například oženil s Italkou ze starobylé rodiny, ačkoli byl homosexuál. Samozřejmě mu to nevyšlo. Ale unikl tím, že napsal své nejlepší knihy. V nich se nemusel omezovat, nebyl pod vnitřním tlakem, že dělá něco špatného. Asi to bral tak, že jeho život bude v něčem zatemněný, ale jeho knihy zůstanou jako čistá díla. Jakási forma vykoupení.
* V sedmdesátých letech Fuks skutečně zkonformněl, napsal i pro něj dost netypickou knihu o mládí Julia Fučíka. Jak tuhle jeho etapu posuzujete?
To je těžké, protože nemám rád, když takové věci někdo hodnotí z pozice člověka, který v těch letech nežil a nepocítil na vlastní kůži tehdejší tlaky. Nedokázal bych Fukse odsoudit jen proto, že jistá fakta něco vypovídají. Jistěže někdy podlehl, ale nebyl to udavač a neškodil myslím ani kolegům. Určitě toužil po slávě a uznání, chtěl po roce 1968 dále psát, ale je dobře vidět, že když šel tehdejší moci na ruku, tak se to odrazilo i v díle. Jeho knihy ze 70. let jsou vesměs slabší. Ale naštěstí našel cestu zpátky. Ve Vévodkyni a kuchařce, která vyšla v roce 1983, už nejsou žádné kompromisy.
* Kdybyste se s ním mohl dnes setkat, na co byste se ho zeptal?
Hm … To je těžká otázka ... Třeba by mne zajímalo, proč se odhodlal k psaní až tak pozdě. Okolo třicítky sice napsal kunsthistorickou knihu o zámku Kynžvart, ale k beletrii se odhodlal až na prahu čtyřicítky. A přitom literární talent měl vždycky. Základ knihy Variace pro temnou strunu napsal už v sedmnácti letech, je to sice ještě trochu dětské, ale některé motivy jsou už typické. Třeba svému talentu nevěřil.
* Hrál roli i zvláštní vztah k otci, vysokému policejnímu úředníkovi první republiky? Třeba měl strach, co by na takové fantasmagorie otec řekl.
Je to možné, oni byli úplně protikladné charaktery. Na jedné straně přecitlivělost a snění, na druhé pevný postoj a pravidla. Určitě si připadal vůči otci strašně slabý, cítil z něj, že mu připadá v lecčems nedostatečný. Neměl jeho silnou náturu a nešel v jeho šlépějích. A zvláštní je, že v rozuzlení silně autobiografického Příběhu kriminálního rady dává vlastně otci za pravdu, že jako syn v něčem selhal … Paradoxně ale právě díky své „slabosti“, která našla realizaci v psaní, se Fuks stal nakonec významnějším a „důležitějším“ než jeho otec. Vztah k rodičům měl však určitě silný, jako jedináček se neměl o koho ve svém okolí opřít. Snad i proto si v Příběhu kriminálního rady vymyslel postavu bratra. Byl tam deficit sourozeneckého kontaktu. O matce ale skoro nikde nepíše, i v jeho prózách je postava matky vždycky nevýrazná. Přitom o ni pečoval až do její smrti. Prý trpěla psychickou chorobou.
* Nepřipadá vám, že autoři fuksovského, ale třeba i hrabalovského typu, jejichž život je od spisovatelství neoddělitelný, jsou dnes na vymření?
To ne, není snad ani možné, aby určitý typ člověka vymizel se změnou kultury v tak krátkém čase. Takoví lidé prostě musí existovat, budou se rodit. Ale je jiná doba, autoři mají jiné profese, k psaní jen občas utíkají. Fuksovy knihy jsou dobré i proto, že spisovatelství byla nejen jeho profese, ale také celoživotní cesta. Měl na psaní čas a obrovský talent. Za první republiky si spisovatelé taky museli vydělat na živobytí, ale zase byly tehdejší kulturní kruhy silnější než dnes. Umělci si byli bližší, vytvářeli různé skupiny a manifesty. Teď je kultura rozparcelovaná, každý si píše jen to své a vydává se toho strašně moc. V tom kvantu knih se těžko něco prosadí.
* Co dnes vlastně čtou vaši vrstevníci, lidé kolem dvaceti pěti?
Nerad takhle zobecňuji, ale asi se čte nejvíc to, co je vidět. Jenže záleží taky dost na prostředí. Na humanitních fakultách se čte pořád dobrá literatura, jinde se možná čtou méně náročné věci, někde vůbec nic. Těžko se to posuzuje, vždycky záleží na konkrétním člověku. Produkce je tak veliká, že lidi shánějí to, co znají třeba z doslechu. Aby se při výběru nezklamali. Taky si vybírám spisovatele, které už znám. V poslední době například Hostovského. I když ne všechny jeho knihy jsou skvělé, vím, že mě nezklame.
* Vy jste nikdy nechtěl psát romány?
Na beletrii jsem si nikdy netroufal. To musí jít z vás, člověk musí mít silné puzení. To nemám. Když navíc víte, jak píší ti nejlepší, je těžké začít psát s pocitem, že byste to měl taky tak umět - aby to vůbec stálo za to.
Reflex 11/2007