PAVEL KOUTECKÝ patří mezi nejužší špičku českých filmových dokumentaristů. Letos oslaví pětačtyřicátiny. Nic světoborného – až na to, že za posledních dvacet roků natočil tolik filmů, kolik mu bude let. V pondělí 12. března 2000 bude mít na ČT 2 premiéru Islandská paměť, jeho zatím nejčerstvější dílo, na němž spolupracoval s hudebníkem, spisovatelem, moderátorem i scenáristou Janem Burianem. Shodou okolností se ve stejný den dožije dvanáctin Kouteckého dalmatin Brix. Ale to jen tak na okraj.
Jaký největší zážitek jste si odnesl z Islandu?Část filmu jsme natáčeli v zimě. Nejvíc se mi líbil takzvaný neviditelný Island. Bílo. Neprostupné bílo, kdy jste obklopeni a pohlceni sněhem. Najednou nic nevidíte. Až za chvíli se sněhová smršť přežene a vy spatříte krajinu.Co pro vás znamená Islandská paměť?Já mám rád všechny svoje filmy, zvláště když jsou nové. Ale tenhle film je zajímavý tím, že snímky o Islandu jsou většinou přírodopisně zaměřené. My tam přírodu taky máme, ale v kontrapunktu k osudu místních lidí. Jejich život je okolní přírodou doslova podmíněný, jsou s ní daleko víc spjati než my. Island je pro mě takřka zázračný v tom, že během posledních padesáti let překonal v podstatě jedno tisíciletí civilizace. Jedna paní vzpomíná, že si ještě sama šila boty z kůže a vařila na dvou kamenech. Islanďané změnili úplně styl života, ale s tím starým jsou pořád ještě spojeni. Na jedné straně nejnovější média, Internet, moderní oblékání v Reykjavíku, na druhé straně spojení s předky, s tradicemi. Neberou to jako samozřejmost. Tam nikdo nedostal nic zadarmo.Jak na vás působili Islanďané ve srovnání s Čechy?Jsou zvyklí se o všechno prát. Takže Islanďané si nestěžují, ale konají. Když se pak vrátím domů, o to silněji vnímám ten rozdíl. My jsme ukňouraní, svalujeme vinu za své problémy na ostatní, na nevhodnou geografickou polohu, na komunismus, na špatné národní charakterové vlastnosti. Oni to takhle necítí. A velice hezky se k sobě chovají. V tom máme především co dohánět.Ale jak se vaše tvrzení snáší s pověstí o extrémní uzavřenosti ostrovanů?Ono se to má trochu jinak. Když žili tradičním způsobem na farmě, každý příchozí byl tím, kdo přináší zprávy ze světa, a musel je vyprávět. Pro ně byl návštěvník vlastně jakýmsi médiem – místo televize. Teď je to tam jako všude, kouká se na televizi, ale přišlo mi, že jsou dost otevření. Život na Islandu byl hodně tvrdý. Mezi řečí se dozvíte, že se někdo přestěhoval do města, protože celá jeho rodina kromě tatínka zůstala pod sněhovou lavinou. Svým způsobem s tímhle ohrožením pořád počítají, to se pak dostane pod kůži. Na druhé straně se na Islandu člověk cítí bezpečně, protože na tomhle ostrově poslední válku zažili v období reformace v XVI. století a od té doby je tam klid. Na venkovských hřbitovech si můžete všimnout, kolik lidí umírá až v devadesáti. Čistý vzduch.Ale nás zajímala paměť lidí, kteří jako děti neznali nic jiného než okolní hory, to byl jejich život. Syn jedné takové paní se stal genetikem, teď se vrátil z Ameriky a vede výzkum u jedné firmy. Využívají své dlouhé izolace, kdy nedocházelo ke kontaktům s okolním světem a s jinými civilizacemi, a jsou – lze-li to tak říct – geneticky velmi čistí. A tak se porovnáváním rozdílů jejich genotypů dají vystopovat kořeny chorob. Je otázkou, jaká budoucnost Island v dnešním, globalizovaném světě čeká.Kromě jiného jste znám svými sběrnými dokumenty. Kupříkladu sledujete osudy lidí, kteří nějakým způsobem zazářili během lis-topadu 1989. Co vás k tomuto projektu vedlo?V devadesátém vznikl film o lidech reprezentujících určité skupiny, které se náhle v listopadu objevily na politické scéně. Za herce tam byl Petr Čepek, Marta Kubišová za sebe, Michael Kocáb za hudebníky, Martin Mejstřík za studenty, Jan Ruml za disidenty a Kryštof Lipský za demonstranty. Po roce se tenhle Kryštof přes zkušenost s Transnacionální stranou na politiku vykašlal, Ruml se stal náměstkem ministra vnitra, Kocáb působil v parlamentu a Čepek hrál dál divadlo. Z toho vznikla myšlenka natočit je za další rok, znova po roce a pak zase po roce ...Pravidelně po roce?Je to daleko průběžnější. Ze začátku to byly především rozhovory, teď se snažíme natáčet situace, ale zůstává zásada, že točíme na film, a ne na video.Kolik zbylo hrdinů?Čtyři. Petr Čepek bohužel zemřel a Marta Kubišová se pevně usadila ve své nové životní roli, takže jsme ji opustili. Mě na tom od začátku zajímá, jak se do osobního života promítají některé aspekty té společenské změny. Točíme křtiny, svatby, psy. Normální život. Ono je to do značné míry o tom, že ti lidé hledají pořád místo ve změněném světě. Platí to o Rumlovi, který odněkud stále odchází a zase zůstává, platí to o Kocábovi, pohybujícím se v trianglu umělec – podnikatel – politik, a podobné se dá říci i o Martinu Mejstříkovi. Nejdynamičtější je ale Kryštof. Ten teď studuje na DAMU, ale jeden čas se nám úplně ztratil. Byl na drogách.Marta Kubišová se už v dokumentu neobjevuje. Ale není to také zajímavé, když někdo konečně najde své místo v životě?Souhlasím. Jenže točit příběh, který se nevyvíjí, na filmový materiál ... Je to opravdu těžké rozhodnutí. To není jako video, kde když se to nehodí, tak se to prostě vyhodí. Ale každý metr stojí deset korun a sto metrů je teprve minuta. Minuta přijde na tisícovku a na jednu krabici filmu natočíte deset minut. To už jsou tisíce. Jenže zase víme, že ten film vydrží sto let, kdežto u videa tuhle jistotu nemáme. Přispívá to k větší koncentraci. A pak se to dá promítat na plátno. Doufám, že až budeme na konci projektu, uděláme z toho film.Říkáte, že se něčí příběh nevyvíjí. Ale vy ty příběhy nepíšete a nemůžete tak vědět, co se stane.Příběh neznáte, ale to je právě fascinující. To je to dobrodružství. A také neustálá úzkost, že prošvihnete důležitý okamžik, kdy se mění příběh anebo nedokážete zhodnotit podstatu chvíle pro daný příběh.Jak to děláte, abyste nic nepro-švihnul? Volají vám třeba sami hrdinové: “Hele, teď se láme chleba, koukej sebou hodit a přijeď!“To se stane málokdy. Pro mě je to trošku šílený. Musím být pořád synchronní se životy těch, o nichž točím. Snažím se je sledovat a udržovat kontakt. Někdy mám i tři čtvrtě roku pauzu a do příběhu se musím znovu dostávat. Někdo mi pak řekne: “Kdybys tak tady byl minulý týden. To se děly věci!“ Takhle to bývá s Michaelem Kocábem. Někdy je těžké ty lidi vůbec sehnat, dovolat se jim.Nedochází po těch letech k příliš blízkému spojení?Jistě, vzniká určitý přátelský vztah, což je na jednu stranu prima, protože vám lidi důvěřují, ale na druhou stranu je problém v tom, že můžu přijít o kritický odstup.Vaše kolegyně Helena Třeštíková ten odstup v jednom případě nedodržela a hrdina jejího sběrného dokumentu ji vykradl.Byl jsem u toho, když Helenin projekt vznikal. Ten kluk vypadal, že se dostal do vězení nedopatřením. Působil inteligentně. A pak se ukázalo, že je to ztracenec schopný obětovat jediný autentický vztah kvůli tomu, aby přišel k prachům. Nicméně byl to nesmírně silný příběh. Ale je to dvojsečné. Často takové přílišné přiblížení pozoruju u studentek FAMU, když točí svoje první portréty: začínají mít užší vztahy k portrétovaným a sklouzávají buď k obdivu, nebo k despektu. Proto jsem přestal dělat filmy o sklářích. Stali se mými kamarády.Už od devadesátého druhého roku pracujete na sběrném dokumentu o Václavu Havlovi. Jak to mezi vámi funguje?Občas se někdo diví, že si s Havlem po těch letech netykáme, ale já jsem o žádný bližší vztah nikdy neusiloval. Máme k sobě respekt, pozdravíme se a pak si každý děláme svoje. Nechci mu být blízký. Škoda že se podobné sběráky netočí víc – třeba o Klausovi, Zemanovi ... Takové dokumenty se za pár let nebudou točit, protože všichni v politice začnou být hlídáni svými P.R. a tiskovými mluvčími, agenturami a ti jim rozmluví, aby se tímhle způsobem dávali všanc. Už se to pomalu projevuje. Stačí, když vám někde řeknou, odkud můžete filmovat, odkud fotografovat, a tím přicházíte o svobodnou volbu: oni vám už ten záběr vlastně vytvářejí. Dochází tím k manipulovanému pohledu.V případě prezidenta takhle omezován nejste?Máme domluvu, že se všechen materiál točí jako archív a zatím se nezpracovává. Tím pádem se filmuje velmi svobodně a velice často pracujeme, než přijdou další média, nebo nastupujeme, když odejdou. Archivuje se to na bezpečných místech, na filmový materiál, aby to nebylo kopírovatelné, jako kdyby šlo o video. Až Havel nebude prezident, zváží se, co z toho bude. Chtěl bych to dovést do finále, které vidím ve chvílích, kdy si zvyká na svou novou roli. Na roli důchodce. Pak film ukončím.Takže scénář zase tak úplně život nepíše.Mám svoje představy. Musím vědět, co mě zajímá a co se v tom všem, co se kolem mě odehrává, snažím najít.Co vás na Havlovi zajímá zejména?Třeba jak se coby člověk i politik chová v určitých situacích. Jak na ně reaguje. Jak je řeší v obecné rovině. Do jaké míry musí dělat kompromisy a do jaké míry se může projevovat upřímně. Najít momenty, které o tom vypovídají, je těžké. Netočíme rozhovory, ale autentické situace observační metodou. Velice často se stane, že přijdu natočit nějaké setkání – třeba s Lou Reedem –, ale muzikant tomu není zrovna nakloněný, tak se udělá jen pár záběrů, aby se neřeklo, a mezitím je vyhlášena opoziční smlouva a my máme úplně první prezidentovu reakci. To je pak moje práce úžasné drama a vzrušení.Dá se nějak naučit cit pro předvídání důležitých okamžiků?Myslím, že je to možné. Svého času jsem hodně točil stylizované dokumenty. Pak jsem přijel do Anglie a tam se točily přímé dokumenty synchronně na šestnáctku. Říkal jsem si, co na tom je, když se jen pustí kamera. Později jsem přišel na to, že je to umění rychlých a správných rozhodnutí, a co jsem se v Anglii naučil, snažím se používat. Vždycky je to otázka, jestli má člověk na natáčení přicházet s dopředu vytvořeným názorem, nebo jestli má být nepředpojatý a nechat událost na sebe působit.K čemu se přikláníte vy?Být co nejotevřenější. Někdy je to těžké, protože lidi, mezi které jste přišel, takoví nejsou. Mívají v blízkosti kamery pocit, že musí přednést zásadní stížnost nebo politický projev. Platí to všude. Když jsem byl v Anglii, chtěl jsem točit film o squatterech. Tvrdili o sobě, jak jsou svobodní, nezávislí, ale ve skutečnosti měli pořád sklon používat kameru, jako by byli v Televizních novinách, k politickému vyjádření. V tom jejich myšlení byl kus nesvobody. A pak mě dojalo, když jsem je viděl, jak si ve čtyři odpoledne v té fabrice, do níž se nabourali, sedli do křesílek a popíjeli čaj jako správní Angličané.Nestresuje vás, když na dokument jako Islandská paměť máte jen několik týdnů, tedy zlomek času v porovnání se sběrnými dokumenty?Strašně trpím. Vím, že kdybych tam mohl být delší dobu, vyprávěl bych určitě více přes situace než přes slova. Více filmově. A někdy je mi líto, že už se s lidmi, o kterých jsem točil, neuvidím. Mně nejde jenom o film, já to dělám také proto, abych něco zažil. Jsem plachý člověk a filmem překonávám určité bariéry. Dokument je podle mě předávání nějaké zkušenosti a já využívám filmových prostředků, abych část toho, co získám pro sebe, předal i ostatním.PETR VOLF zdroj: časopis Reflex