MAXIMALISTICKÝ MINIMALISTA
ROMAN KOUCKÝ patří ve svých dvaačtyřiceti letech k nejvšestrannějším a také nejpozoruhodnějším českým architektům. Dokáže projektovat náměstí stejně jako parky, rekonstruovat historické budovy, navrhovat moderní stavby s výjimečnými interiéry; vymýšlí také nábytek, ovládá design. Stejně samozřejmě jako vilu nakreslí čističku vod, sběrnu surovin či mosty -- třeba přes úzkou Mlýnskou stoku v Českých Budějovicích či přes široké Labe v Ústí nad Labem (ten je podle ankety listu Structural Ingeneering International dokonce jednou z deseti nejkrásnějších staveb světa devadesátých let!). Svým dokonale minimalistickým pojetím se výrazně liší od ostatních tvůrců. A ovšem také tím, že do jeho ateliéru jdete nikoliv nahoru pod střechu, k nebi -- jak bývá zvykem, nýbrž klesáte dolů, po příkrých schodech.
Ještě jsem neviděl ateliér pod zemí. To jste chtěl záměrně?
Víte, vždycky záleží na tom, jak se díváte. My jsme vlastně také v "podkroví", ačkoliv pod zemí. Když jsme hledali novou kancelář, uvědomili jsme si, že budeme-li na půdě, tak uvidíme jenom nebe. Ono to sice není špatné, ale není to dostačující, chybí kontakt s okolím, s městem. Takže když se naskytla možnost upravit prostory pod předzahrádkou vinohradského domu, neváhali jsme. Takových "nepotřebných" míst mají metropole jako Praha desítky, možná stovky. A přesto se všichni hrnou na louky okolo měst. Město je potřeba rozvíjet intenzívně, nikoli extenzívně.
Budoval jste studio zároveň jako svoji hmatatelnou, trojrozměrnou vizitku upozorňující na to, čeho jste schopen?
Jasně. A taky proto, že si nikdo nedovedl představit, že by to šlo, že je možné mít kancelář v "podzemí". Je tady spousta věcí, které ukazují klientům nejenom jak se dá řešit prostor, ale také jak se dá nakládat s materiály -- že police mohou být klidně ze sádrokartonu, že u podlahy nemusí být lišta anebo třeba že beton je překrásný materiál.
Dostal jste za to v roce 1997 cenu Obce architektů a nebyla to první ani poslední cena, kterou vám odborníci udělili. Máte ta ocenění spočítaná?
Nemám. Jen vím, že jsme dostali dvě Grand prix Obce architektů a to jsme dosud jediní. Pak jsme dostali ještě nějaké -- už menší ceny a uznání. Také některé zahraniční ceny, například Cenu Evropské asociace ocelových konstrukcí a další ceny za realizované mosty. Dvakrát jsme byli za Českou republiku nominováni na evropskou cenu Mies van der Rohe, ale nedostali jsme se do finále.
Co vás víc potěší -- hlas odborníků, nebo hlas lidu?
Když to řeknu tendenčně, tak jediné, co mne zajímá, je hlas klienta. Ale když se to líbí lidem, kteří nemají architektonické vzdělání, již věci vnímají svým citem, z toho mám velkou radost. Bohužel jde o absolutní menšinu. Co se týče odborníků -- poplácání po ramenou také potěší, protože člověk předpokládá, že kolegové umí stavbu "přečíst" a vědí, kolik je za vším dřiny. To si kolikrát normální člověk neuvědomuje, protože bolševik nám čtyřicet let vštěpoval, že jediná ocenitelná práce je například vyložení vagónu. To přežívá dodneška: "Tak to překreslete, vždyť na tom nic není ... pár čar." V České republice bohužel pořád ještě duševní práce pro velkou část společnosti není prací. Takže když ani odborníci nejsou schopni věc přečíst, jejich názory mě nezajímají.
Copak nemůžou mít odlišný názor?
Odlišný názor je něco jiného. Mně se taky nelíbí některé domy a stejně tak se někomu nemusí zamlouvat ty moje. To beru, protože mnohost, vrstvení a různorodost jsou základními prvky města jako hlavního místa civilizace začátku jedenadvacátého století. Ve chvíli, kdy existuje mnohost, tak existuje i radost. Bohužel existují rasistické skupiny památkářů a Zelených, které tu mnohost kvůli svému monotematickému přesvědčení zakazují.
Použil jste přívlastku rasistické?
Jistě. Nic jiného než rasismus to není. Jsem přesvědčen, že i dnešek má právo na vstup do historie, protože je její nedílnou součástí. Vstup jakéhokoliv prvku do stávající struktury má právo na život, jako ho měl vždy, z dnešního pohledu sice v historii, ale tehdy byl ryze soudobý. Rezervace je pro mě umrtvení -- vždycky vidím ty Indiány. Tady může být jenom staré. To je přece rasismus: for #FFFFFF only -- for old only ... To samé je se Zelenými. Více zeleně -- slyšíme. Všude více zeleně! Vezměte si ale jakoukoliv leteckou fotku kterékoliv části téhle republiky, a když na ní náhodou nebude povrchový důl, což je extrémní výjimka, uvidíte jenom zelenou barvu, i ve městech. Tahle země je zarostlá ... přeplevelená, už to dávno není kulturní krajina, mění se v džungli. Je potřeba zakládat nové lesy, nové aleje, nové parky, obhospodařovat krajinu, ozdravovat! Ale nejdřív musíme začít kácet.
Zůstaňme u architektury: copak byste staré cenné stavby nechránil?
Ale o tom není sporu. Dědictví nám dané je potřeba udržovat, ale také ho vysvětlovat a používat. Tím, že dům nechám skoro spadnout a postavím napodobeninu, ho rozhodně nechráním, ale zničím. A památkáři chtějí pouze napodobeniny. Autenticita je v podstatě nezajímá. Oni totiž ve skutečnosti neví, co je autentické, protože "to" nikdy neprožili!
Troufl byste si zasadit soudobý novotvar na unikátní Malé Straně s barokní střešní krajinou?
To není otázka troufalosti. Copak kostel svatého Mikuláše není novotvar? Je. Akorát z osmnáctého století. A proč by nemohl být z roku 2000? Jsem přesvědčen, že tahle doba musí mít stejná práva, jako měly předchozí epochy -- není o nic horší, možná naopak. Prohlášení památkářů o ukončenosti vývoje Prahy je zločin. To může vést jen k degeneraci. Ukončenost vývoje je smrt, v lepším případě skanzen. Na druhou stranu ovšem vím, že z několika tisícovek architektů se jich jenom hrstka může k historii zachovat slušně a postavit se jí naroveň.
Jak velká hrstka asi?
To bych si rozhodně nedovolil určovat, spíš bychom se ale měli zamyslet, kolik architektů může vůbec existovat v desetimiliónové zemi. Je nás asi mnoho a s kvantitou většinou klesá kvalita. K tomu ještě musíme připočíst absurdní rozdělenost na architekty a stavební inženýry. Na prstech se dá spočítat, kolik je uznávaných architektů, kolik je těch, kteří posunuli vývoj v každém desetiletí dopředu. Existují dvě možnosti: "star systém", nebo naopak vysoká architektonická kultura národa obecně.
K čemu se přikláníte vy -- hvězda svého druhu?
Mně by se samozřejmě víc líbilo, kdyby česká architektura fungovala na systému vyšší celkové úrovně. Krajině a městům by to jistě prospělo víc. Navíc náš národ rozhodně není elitářský. Ale je dobře, když zde staví mezinárodně uznávané "hvězdy", musíme se totiž ještě mnoho věcí doučit.
Jak toho docílit po čtyřicetiletém úpadku?
Jsou různé cesty. Ve Francii například šlo vyloženě o státní program, v němž bylo stanoveno, že musí stavět mladí a bylo určitou povinností jim zadávat zakázky.
To bylo ovšem ve Francii za vlády socialistů a daňové poplatníky to stálo hodně peněz.
Já myslím, že to bylo spíše nařízení jediného člověka, prezidenta Mitterranda, který osobně rozhodoval o tom, co se bude stavět a kdy.
Já bych nechtěl, aby náš prezident měl takovou moc a rozhodoval o stavbách. Nejde spíš o výsady vládců v monarchiích -- než prezidentů v demokraciích?
A koho výsada by to měla být? Odborníků? A kterých? Vždy musí rozhodnout politik. Nakonec to ale zejména u nás dopadá tak, že nerozhoduje nikdo. Za to, jak vypadá obec, by měl odpovídat starosta, ale dnes to tak není, je to rada a zastupitelstvo a úředníci a odpovědnost je rozdrobená.
To je demokracie.
To je hra na demokracii. To je rozmělnění. A tím také odříznutí špiček -- jak těch záporných, tak těch kladných. Jestliže budeme přehnaně zdůrazňovat demokracii, tak vytvoříme pouze průměr. To chci raději diktaturu, ale nemyslím to v politickém smyslu.
A jak tedy?
Osvícený tvrdý přístup při rozhodování zásadních věcí je mi milejší než rozředění problému v konsensu. Každý politik, každý úředník si nadiktuje něco, ten "svůj kousek" -- a autor se úplně ztratí. Nakonec to, co vznikne, není silným dílem: je to v nejlepším případě průměr. V tu chvíli je daleko lepší, když starosta řekne: takhle to bude a tenhle architekt to postaví. A pokud se splete, musí za to nést odpovědnost. Demokracie je také o možnosti a o důvěře.
Vede se rozsáhlá diskuse mezi odborníky o tom, jestli nechat na Pankráci vyrůst další výškové stavby, místní občané je ale nechtějí.
Někteří občané! Kolik jich asi je? Deset procent? Nebo jde o skupinku pod nátlakem dvou architektů, kteří si myslí, že by to mělo být jinak? Když jsem na nějaké podobné "participační" diskusi nebo besedě, tak se zúčastněných ptám, kdo byl u voleb -- přihlásí se málokdo. Raději sepisují petice. Ale takhle já si demokracii nepředstavuji -- nejít k volbám a pak soustavně protestovat proti všemu. Hlavně nic nedělat. Abychom se dostali na nějakou úroveň, musíme ale naopak dělat hodně. Všechny petice jsou na zastavení nějaké věci. Ještě jsem se nesetkal s peticí, která by byla pro něco. Například petice za ustavení Klubu za novou Prahu. V případě zájmu dodám podklady.
Vydáváte časopis Zlatý řez. Zakládali jste ho také s touhou po moci či vlivu? U nás se umělci do vydávání časopisů nehrnou už dobrých sedmdesát let.
Nejsou totiž sebevrazi. A že Zlatý řez existuje deset let, je nejspíš zázrak. Založili jsme ho proto, že časopis Architekt byl jediný a zásadně negativní. Řekli jsme si, že budeme tisknout jenom pozitivní věci, protože kladné energie je tady kolem nás nesmírně málo. Prvotní ale byla touha něco vyjádřit. Až pak to ostatní, snad nějaký vliv, osvěta? O moci bych vůbec nemluvil, architektonický časopis typu Zlatého řezu nemá a nebude mít moc.
Zmínil jste se o problému oddělení architektury a inženýrství. Jaké jsou jeho důsledky?
Inženýři si myslí, že umějí nakreslit dům a architekti zase nerozumějí technické stránce problému, ačkoliv by měli. Dlouhá léta jim totiž ve škole vysvětlovali, že to jen tlustou tužkou naskicují a inženýři to potom rozkreslí. Taková krásná bolševická dělba práce. Každý jenom kousek, každý pod kontrolou, nikdo za nic nemůže. To samozřejmě nemůže fungovat. Pokud architekt není na stavbě, pokud nedělá prováděcí výkresy a nemluví s klientem od začátku až do konce o tom, jak má věc vypadat, pokud nemá právo rozhodovat na stavbě, pokud nemá právo špatnou práci odmítnout, tak si nemůže říkat architekt. Je to jenom skicovač. Architekt je člověk, který se o dům stará od začátku až do konce. To samé se týká urbanismu. Jestliže někdo udělá územní nebo regulační plán, má zodpovědnost vůči městu minimálně na další desítky let, byť to zní velmi tvrdě.
Jenom na desítky let?
Zodpovědnost tvůrce je celoživotní. A ještě po smrti je odpovědné to jméno. Města si to ale buď neuvědomují, nebo si myslí, že to je do smrti už zadarmo. To je ovšem také nesmysl.
Architekt musí mít stavbu pod svou kontrolou. Jak se to děje ve vašem pojetí?
Když mluvíte na stavbě potichu, tak vás bohužel nikdo neposlouchá. Udělají to blbě. Musíte křičet a musíte je to naučit.
Asi vás mají hodně rádi.
Takový je život.
Zdá se, že je to jedna z příčin vašeho úspěchu?
Bez tvrdosti to nejde. Okolí je tvrdé, i vy musíte být tvrdý. Ale je to strašně vysilující, hlavně na nervy -- je to naprosto jasná cesta do blázince. Jenže je to jediný možný přístup. Nenormální mi přijde naopak, když je architekt pro legraci, když ho nikdo neposlouchá, když nedostane za svou práci zaplaceno, když nakonec vždycky za každý neúspěch může architekt, ačkoliv to nemusí být pravda. Smutné ovšem také je, že architekti si za to můžou často sami. Je to začarovaný kruh.
Máte za sebou hodně realizací, nicméně: jaký máte poměr uskutečněných projektů a těch, co zůstaly jenom na papíře?
Vždycky zůstane víc těch na papíře, my říkáme: "do knihy". Postavili jsme maximálně deset procent. Tak každý desátý projekt, to je ale asi normální dlouhodobý poměr.
Litujete něčeho?
Určitě drážďanského mostu, ten byl absolutně nepochopený. Ale vzhledem k tomu, že šlo o stavbu pro Německo a my jsme nebyli Němci, nedá se nic dělat. Byla to evropská soutěž a všichni domácí porotci se jak v případě nás, tak například u Katalánců vzácně shodli už v první kole: všech sedmnáct bylo jednohlasně proti. Ani jeden nenašel odvahu najít něco pozitivního, ani jeden zajímavý projekt neprošel. Projektů, kterých je mi líto, je ale víc. Knihovna ve Šternberku, hotel v Chlumu u Plzně, Dolní náměstí v Jablonci.
Jste vyučený truhlář. Cesta k architektuře přes řemeslo není dnes příliš obvyklá. Co vás k ní vedlo -- neměl jste v mládí tak vysoké ambice?
Nechtěl jsem už chodit do školy. Hrozně mě to otravovalo. Chtěl jsem být samostatný, postavit se na vlastní nohy, dřevo se mi líbilo, a tak jsem se rozhodl vyučit truhlářem. Už v prváku jsem ale zjistil, že něco není úplně v pořádku: měli jsme se učit sčítat a odečítat, vyjmenovaná slova a navíc ráno vstávat v půl páté. A tak jsem měl docela radost, když jsem potom mohl jít na stavební školu, kde jsem se asi dozvěděl, že existuje něco víc než nábytek. Kamarád mne potom vzal na den otevřených dveří na fakultu architektury ČVUT. Rozhodl jsem se, že se z Plzně přestěhuju do Prahy a buď mě vezmou, nebo půjdu dělat dekorace na Barrandov. Byl jsem celkem v klidu, věděl jsem, že se uživím čímkoliv.
Rychle jste šel nahoru, ve třiceti jste byl asistentem na AVU, potom založil vlastní kancelář. Kde se to ve vás vzalo?
Mně se naopak zdálo, že všechno přichází velmi pomalu a pozdě. To byla ta revoluční nálada, chtěli jsme všechno dohnat. Teprve časem jsme zjistili, že na rozdíl od takových těch manažerských kšandáčů se architekt na vrchol dostává po čtyřicítce, padesátce, někdy i později. U nás ale byla před revolucí zcela jiná situace. Mladší architekti ve velkých projektových ústavech neměli vůbec žádnou šanci. Pomalý postup jako na vojně, až do důchodu.
Role věku v architektuře se musí změnit. Chtěl bych, aby do budoucna na školách učili architekturu třicetiletí profesoři. Profesura není výsledek nějaké zásluhy, neřku-li stáří, je to funkce. Je potřebné, aby lidé, kteří umějí pracovat na počítači, to učili ty mladší. Jedině tak můžeme udělat krok dopředu.
Architektovi už tužka nestačí?
Jsem přesvědčen, že počítač sám o sobě nic nevyřeší, ale je dnes nezbytně nutný.
Hodně architektů se v současnosti zaměřuje na ztvárnění vnější podoby, nicméně vnitřek -- interiéry už bohorovně přenechávají jiným. Kdysi něco takového bylo nemyslitelné. Čím to podle vás je?
Nazývejme věci pravými jmény. Jestliže hovoříme o skutečných architektech, tak takový architekt se nikdy nespokojí s obalem a nenechá druhého "dodělat" vnitřek. Spoustě architektů to ale investoři prostě ukradnou. Je to nemoc současné společnosti.
Čí je to chyba?
Investora. Architektura je o důvěře. Bez důvěry dobrá architektura nevznikne. Klient má právo svobodné volby, má právo vybrat si svého architekta, ale když si ho zvolí, měl by mu dát možnost práci dodělat. Jestliže se tak z jakéhokoliv důvodu nezachová, je sám proti sobě: za odměnu dostane paskvil. Typickou ukázkou "ukradených vnitřků" je Centrum nový Smíchov. Vnitřek absolutně neodpovídá tomu, jak vypadá dům zvenku. Jsou to dva naprosto rozdílné světy. A bohužel na rozdíl od toho venku -- vnitřek je hnusný.
Jste schopen ztvárnit stavbu včetně nábytku i detailů, jako je třeba klika?
Kliku bych dneska asi nenavrhoval, protože je to zbytečný luxus. Existuje spousta dobrých a vyzkoušených věcí, které fungují, a je zbytečné se jimi zabývat. Mne dnes zajímá hledání spíše ve větším měřítku. Zajímá mě nový obraz města. Prototypy obecně trvají dlouho a stojí peníze. Naše společnost jim není zrovna nakloněna.
Hubáčkův Ještěd byl kupříkladu celý prototypem.
A proto se stal stavbou století; a proto možná dostal Perretovu cenu. Vracíme se k rozporu naší doby. Je zralá na hledání, ale nehledá, protože hledání je drahé. Jestliže jsou věda a vývoj placeny ze zisku, pak se nemůžeme někam dostat. Jak chcete mít zisk v zemi, kde doháníte čtyřicetiletou zanedbanost? Kde vzít zisk, když v první řadě musíme udržovat to, co zbylo ... V tom vidím základní problém. Měli bychom hledat, ale snažíme se to z čistě pragmatických důvodů nedělat. A na to za pár let zase doplatíme. Bude záležet pouze na klientech.
Jaké klienty máte nejraději?
Osvícené ve smyslu obecného vědění, takové, kteří mají v architekta důvěru. Nemusí být bohatí. Daleko raději jsem, když musíme hledat a experimentovat s levnějším řešením. Nevýhodou je, že návrh pak pohltí víc energie, kterou vám většinou nikdo nevrátí. Mám rád klienty, již dokáží pochopit, že návrh je součástí stavby a že má svoji nenahraditelnou hodnotu.
Génius se prý pozná v omezení. Ale takový geniální Mies van der Rohe dostal od manželů Tugendhatových neomezený rozpočet, jejich vila byla třicetkrát dražší než průměrný rodinný dům třicátých let. O něčem takovém nesníte?
Bylo by asi hezké -- někdy si to zkusit, ale navrhnout drahý dům není zase tak složité. Mám například raději pozemky, které jsou takříkajíc nezastavitelné. To je větší výzva než mít deset hektarů a uprostřed mít možnost postavit skleněný dům.
Máte široký tvůrčí rozptyl: mosty, úpravy parků, náměstí, urbanismus, rekonstrukce historických budov, moderní stavby, čističky. Co vás ale nejvíc baví?
Všechno. Architektura je královnou umění. Architekt musí obsáhnout vše, musí mít širší rozhled, než je rozpětí od urbanismu po interiér, musí vědět něco o historii, něco o filosofii, ale i o utváření hmoty.
Dobrá: ale jaká zakázka vám vyloženě přinese radost z tvorby?
Kreslit velké konstrukce. To je hodně zajímavé. Ale když máte udělat jednu místnost v přesných poměrech a proporcích, je to vlastně stejné dobrodružství. Třeba udělat okno, kterým proudí světlo tak, že vypadá, jako by bylo hmatatelné, světlo, které se neustále proměňuje. To mě také velmi zajímá.
Ing. arch. ROMAN KOUCKÝ se narodil 14. června 1959 v Plzni, kde se také vyučil truhlářem a absolvoval Střední průmyslovou školu stavební. Poté odešel do Prahy a v letech 1980--1985 studoval na fakultě architektury ČVUT. Od března 1990 do konce roku 1991 byl odborným asistentem u prof. Emila Přikryla na Škole architektury AVU v Praze. Poté založil vlastní architektonickou kancelář. Na jaře roku 1992 spoluzaložil Zlatý řez, vydavatelství a nakladatelství pro časopis a knihy o architektuře a umění. Od roku 1998 vede vlastní atelier na FA ČVUT. Jeho práce byly vystaveny na patnácti českých i zahraničních výstavách a publikovány v českých i zahraničních časopisech. V roce 2000 vyšla monografie "Roman Koucký: architektonická kancelář -- kniha 1". Je držitelem dvou Grand Prix Obce architektů (1994 a 2000)
PETR VOLF