KOSTNICE V SEDLCI
Jedna z nejobdivovanějších a neproslulejších památek nacházejících se na českém území leží v Sedlci, pouhý kilometr na severovýchod od starobylé Kutné Hory. Není sice zapsána na prestižním seznamu světového dědictví UNESCO jako kutnohorské historické jádro korunované chrámem svaté Barbory nebo ještě bližší katedrála Panny Marie, ale přes úctyhodnou podobu zmíněných skvostů vzbuzuje pohříchu větší pozornost: hřbitovní kostel Všech svatých v sobě totiž ukrývá kostnici, největší svého druhu v Evropě. To, co se podařilo uplynulým generacím vytvořit z kostí tisícovek nebožtíků ve spodní kapli, ze dvou třetin zapuštěné pod úroveň okolního terénu, totiž nemá nikde obdoby.
Sedlecká kostnice se stala archetypem všech obdobných staveb, jež vznikaly ve středověku. Zavítá-li sem dítě, takřka s jistotou se dá usuzovat, že si odnese nezapomenutelné zážitky, které mohou být příčinou spousty neklidných nocí. Cestou v autě do Sedlce vzpomínáme s Petrem Jedinákem, jaké to tehdy bylo, když nás sem vzali rodiče na vlastivědný výlet. Shodujeme se takřka na sto procent. Dekorativní způsob uložených kostí vzbuzuje smíšené pocity, děs se snoubí s úžasem, obdiv s rozpaky. Setkání se smrtí, s konečností lidské existence, kterou dítě jaksi přirozeně nechce brát na vědomí, se najednou odehrává ve vskutku neskutečné intenzitě. Monstrance, kalichy, lustr, závěsy, kříž, erb - kam oko pohlédne, narazí na bizarnost z vybělených kostí, z nichž spousta patřila nebožtíkům zesnulým před více než sedmi sty lety.
Americký spisovatel John Connolly učinil z tohoto nefalšovaného chrámu smrti klíčové místo svého mysteriózního thrilleru Černý anděl (v českém překladu vyšel letos a vzhledem k přesnému čerpání z místních reálií stojí za přečtení). Takto přibližuje svůj dojem po sestupu do kostnice: „Nebylo možné dívat se na toto dílo a nepocítit při tom jisté zhnusení, které pak přešlo v posvátnou hrůzu nad obrazotvorností, která dokázala vytvořit něco podobného. Bylo to současně krásné i odpudivé, skvostný výplod vyšinuté mysli.“
BABYLÓN JAZYKŮ
Je dopoledne jednoho obyčejného podzimního dne uprostřed pracovního týdne. Nad krajem visí těžká mlha, přes niž se už dobrý týden zkouší marně proklubat slunce. U hřbitovní zdi před kostelem Všech svatých se nevábný opar ještě zhušťuje, protože se mísí se zplodinami, které vypouštějí naftové motory velkých autobusů přivážejících turisty. Většinu tvoří výpravy Rusů, mezi nimiž se hlásí o slovo též Angličané, Švédové, Němci, Japonci. Střídají se už od deváté hodiny jako na běžícím pásu. Kostnice bývá vrcholem návštěvy Kutné Hory: její dveře se na podzim a v zimě zavírají jenom během hodinové polední pauzy, dokud nenastane „závěrečná“ úderem šestnácté. Tma funguje jako opona za představením, které si každoročně nenechá ujít na dvě stě tisíc návštěvníků. Stačí zaplatit čtyřicet korun; v ceně je i tištěný průvodce, cizinec si může vybrat ze tří desítek jazyků. Ale kdo chce „něco extra“, může si objednat za dvojnásobnou taxu noční prohlídku ... Jenom jeden jediný den v roce se do kostnice nikdo nedostane: 24. prosince, v den narození Páně. Její vlastník, římskokatolická farnost Kutná Hora-Sedlec dbá na to, aby dědictví předků bylo finančně vytěženo stejnou intenzitou, s jakou se kdysi v okolí dobývalo v proslavených dolech stříbro.
PRSŤ ZE SVATÉ ZEMĚ
Kostel Všech svatých je takzvaný karner, tedy typ sakrální stavby, které se budovaly v románském a gotickém období a sloužily jako hřbitovní kaple. Skládaly se ze dvou částí, v horní se konaly bohoslužby, ve spodní byla zřízena kostnice. Mělo to pochopitelně svou symbolickou rovinu, v níž samotná kaple představuje cestu do nebes, příslib rajského života - a kostnice pak názorně ukazuje na pomíjivost, s níž se musí každý vyrovnat. Pro ducha místa je nicméně klíčový hřbitov, na němž kolem roku 1400 kostel ve stylu „krásného slohu“, tedy vrcholné české gotiky, vyrostl. Patřil k sedleckému klášteru (založenému už v roce 1141 jako nejstarší cisterciácký klášter v Čechách), ale byl o zhruba století mladší, protože podle kronik se v něm začalo pohřbívat až ve druhé polovině století třináctého. Rozhodující krok pro jeho pověst učinil tehdejší opat Heidenreich. Někdy kolem roku 1300 prý podnikl pouť do Jeruzaléma, odkud z Golgoty, kde byl umučen a skonal Ježíš Kristus, přinesl sáček s posvátnou půdou a po návratu ji rozprášil na sedleckém hřbitově. Ten se tudíž stal jakousi exkluzívní evropskou výspou Svaté země a pohřbívat se na něj nechávali nejenom místní, ale také lidé ze zemí daleko za hranicemi českého království. Jenže záhy přestal svou kapacitou stačit. Jen na následky morové epidemie v roce 1318 (v Evropě jí podlehlo více než dvacet miliónů lidí) zde bylo pohřbeno okolo třiceti tisíc zemřelých, další přibývali v důsledku pozdějších, zejména husitských válek, protože Žižka válčil u nedalekého Malešova (1424). Ale už tři roky předtím, když obsadil Kutnou Horu, byl na jeho rozkaz vydrancován a pak zapálen sedlecký klášter a pět stovek mnichů bylo zavražděno. Stejný osud potkal i hřbitovní kostel Všech svatých.
SANTINIHO STOPA
Po této katastrofě, z níž se klášter vzpamatoval až na sklonku sedmnáctého století za vládnutí osvíceného opata Jindřicha Snopka, se rušily hroby a vykopané kosti byly ukládány do kostnice kostela Všech svatých, který stál jenom silou vůle, neboť jeho statika dostala citelný zásah. Nejprve byly kosti vršeny bez jakékoliv koncepce - pokud za záměr nepokládáme tradiční předsevzetí, že by měly zabrat co nejméně místa -, ale historické prameny se zmiňují o poloslepém mnichu neznámého jména, jenž je měl v roce 1511 navršit do šesti pyramid. To byl zřejmě počátek pozdějšího nápaditého komponování všech druhů ostatků. V této podobě vydržely do roku 1661, kdy byly opět přerovnány, protože se v kapli zřítila klenba a prostor musel být nově vyklenut. Na začátku osmnáctého století křísí slávu kostela Všech svatých architekt Jan Blažej Santini-Aichel - považovaný za nejlepšího českého architekta všech dob, ač původu italského -, který jej na pozvání opata Snopka upravuje do podoby barokní gotiky. Navrhl nový vstup do dolního kostela, jeho klenby pojednal gotizujícími štukovými žebry. Přidal dva boční oltáře, kazatelnu, posléze i hlavní oltář. Kostry umístil bez výraznějších ambicí vcelku jednoduše do čtyř koutů kaple.
PODIVUHODNÝ F. RINT
Santini sice kostelíku výrazně pomohl, ale toto je zřejmě jediná stavba, již turisté houfně nenavštěvují kvůli jeho architektonickému géniu (jako je to v případě nedalekého konventního chrámu Panny Marie, architektem přestavěného ve stejné době, nebo poutního kostela svatého Jana Nepomuckého v Zelené Hoře u Žďáru nad Sázavou), ale jejich fascinace je vyvolána „kosterní kreací“ Františka Rinta z roku 1870, kdy došlo k dalším opravám stavby a obnově hřbitovního kostela. O řezbáři Rintovi se toho neví o mnoho více než to, že pocházel z České Skalice a do Sedlce jej pozvali Schwarzenberkové z Orlíka (noví majitelé kláštera a nemovitostí k němu náležejících poté, když císař Josef II. roku 1784 kláštery zrušil).
Jeho úkolem bylo vytvořit novou výzdobu kostnice. K dispozici měl kosti ze čtyřiceti tisíc zemřelých, jimiž měl vyzdobit vnitřek ossaria. Pomáhala mu čtveřice z řad rodinných příslušníků, protože nikdo jiný než nejbližší příbuzní by si podobným způsobem nechtěl vydělávat. Manipulace s kosterními ostatky není nic příjemného, a než řezbář přistoupil k jejich dekorativnímu uspořádávání, každou kost nejprve ponořil do lázně z chlorového vápna, čímž je jednak dezinfikoval, jednak získaly impozantní bělostný odstín. Jakmile byl s touto přípravnou fází hotov, mohl se dát do vymýšlení fantaskních objektů, na jejichž vznik umně využíval každou kost i kostičku - co jich jen lidský skelet nabízí. V kostnici jsou z tohoto pohledu dvě vrcholná díla: erb Schwarzenberků a lustr. Trvalo mu to tři roky. Pouhé ...! Zrodilo se během nich bizarní, až panoptikální prostředí, které lze jen obtížně uchopit s názorovou jednoznačností. Přikláním se k interpretaci profesora Mojmíra Horyny, historika umění, který v knize Memento mori napsal: „Rintovou romantickou výzdobou tak byl podstatně transformován i estetický i významový řád prostoru. Místo dočasného spočinutí zesnulých, očekávajících s nadějí zmrtvýchvstání, bylo proměněno v říši triumfující smrti. V polaritě významů smrti, která je jak koncem pozemského života, tak bránou k nadzemskému bytí, byl akcentován pouze jediný: smrti jako zániku, vůči němuž je vše lidské a pozemské bezbranné ve své křehkosti a pomíjivosti, smrti jako síle odhalující marnost žití, jeho krásy i radosti.“
DALŠÍ ATRAKCE ...
A právě proto míří do sedleckého kostela Všech svatých takové masy návštěvníků. Nekompromisní makabrózní výjevy ve své podstatě přinášejí něco, co na lidi působí s až magneticky silnou přitažlivostí -a podíváme-li se na dějiny umění, zjistíme, že zpodobnění smrti jimi prochází jako velmi pevná červená nit. V kostnici nyní panuje atmosféra, která se vůbec neshoduje s tou, jakou jsem si uchoval v paměti z dětství. Někdejší tíseň je pryč. Hlavní kostěné hromady ve tvaru obrovitých zvonů jsou za mřížemi, už se k nim nelze přiblížit jako kdysi. Mezi námi stojí bariéra. Kaple je natolik zaplněna veselými turisty, smějícími se mezi strašidelnými objekty a nechávajícími se navzájem fotografovat, že postrádám náznak jakékoliv kontemplace, rozjímání nad smrtelností a věčností. Proběhnou nevelkou místností a už se vydávají za jinými zážitky; marně se snažím zahlédnout v jejich očích odlesk výjimečného zážitku. Jsou duchem někde jinde. Žádné „memento mori“, ale nepřetržité „carpe diem“, pouť od atrakce k atrakci, až jich je tolik, že se slijí v jedinou. V tomto smyslu je jediná možnost, jak vrátit kostnici důstojnost, přísně regulovat počet lidí. Nebo sem jet v únoru, kdy je o ni nejmenší zájem. Nebo podniknout noční prohlídku.
KOSTI, PRACHY A PRACH
Naštěstí přichází poledne a kostnice se vyprazdňuje. Zůstáváme v ní s fotografem sami, pouze v doprovodu Karla Koubského, správce farních památek, který vysvětluje, že ty mříže byly bezpodmínečnou nutností: „Lidé si chtěli odnést suvenýr. Nebrali na nic ohledy. Někteří jsou jako posedlí. Nedalo se to uhlídat.“ Pan Koubský toho pamatuje hodně. Vzpomíná si na jednoho Australana, který se svlékl nepozorovaně donaha, oblékl se do rybářské sítě, již měl ukrytou v pouzdru na housle, a tancoval mezi kostmi s vyplazeným jazykem, vydávaje strašlivé zvuky. „Vypadal opravdu jako čert. Zmizel, až když viděl, že volám policii.“ Dále bránil kostnici před zpěvákem Marilynem Mansonem, když v ní chtěl bez jakéhokoliv ohlášení natáčet klip. Neobměkčily jej ani horentní sumy - prý milión - za to, že Manson a jeho tým bude moci v kapli performovat před kamerami. „Peníze nejsou všechno.“ Už jsem skoro zapomněl, že tohle krédo ještě někdo vyznává ...
Nicméně kostel Všech svatých je bude nejspíš potřebovat, protože spodní kaple má narušenou statiku (horní už byla opravena, ale nikoho vlastně nezajímá), což však není to nejhorší. Mnohem svízelnější je, že se kosti v hlavních zvonech začínají obracet v prach a tyto „stavby“, které jsou fixovány zase jen kostmi a ničím jiným, se ve svém nitru pozvolna, avšak nezadržitelně hroutí. Zatím se neví, jak tuhle potíž vyřešit, protože s podobnou záležitostí nemají dosud čeští restaurátoři zkušenosti. „Náhradní kosti nejsou,“ krčí smutně rameny pan Koubský, který se občas plazí sevřeným tunelem z lebek a hnátů až ke středu do jedné pyramidy, aby vyměnil žárovku osvětlující její útroby: „Slyším, jak pode mnou praskají. No, je to zvláštní pocit ...“ Možná by bylo ze všeho nejvhodnější nechat pracovat čas a s ním rozklad, který nakonec zbaví symboly triumfující smrti jejich škodolibého úsměvu ...
Reflex 50/2006