OBCHODNÍK
JUDr Miroslav Korecký má Obchod s uměním v Korunní ulici č. 34, v pražské čtvrti Vinohrady, hned naproti tramvajové zastávce. Když vejdete dovnitř -- třeba abyste si ukrátili čas, než přijede ta vaše tramvaj --, dejte si pozor, abyste neoslepli. Nevíte-li, kam vstupujete, budete zřejmě vyvedeni z míry. Miroslav Korecký ve svém obchodě nabízí ke koupi obrazy, o kterých se píše v monografiích slavných českých umělců: Emil Filla, Josef Čapek, Jan Zrzavý, Josef Šíma, Václav Špála, Otakar Kubín, Josef Lada. Nejsou to reprodukce, ale originály, a proto se částky uvedené na dobře viditelných cedulkách pod jednotlivými díly šplhají až na několik miliónů korun. Ty obrazy většinou najdou nového majitele -- takového, jenž pochopitelně do Obchodu s uměním nevkročí náhodou, ale který ví, co tam visí. Kupříkladu zátiší od Bohumila Kubišty z roku 1909 je nejdražší obraz od českého autora, jaký je v Praze nabízen.
Dá se zobecnit, jací lidé k vám chodí do vašeho obchodu?
Navštěvují mě lidé z horních příjmových pater, podnikatelé, umělci. Vedle nich pak lidé, kteří mají podle mě k umění nejniternější vztah, a to jsou lékaři, učitelé, prostě střední vrstva. Vznikají paradoxní situace. Skutečný milovník obrazů Lady, který by je uměl opravdu ocenit ve své sbírce, si ho u mě nejspíš nekoupí, protože stojí několik set tisíc, a koupí si ho někdo, kdo o Ladovi ví, že jeho ceny jdou nahoru, a považuje ho za dobrou investici. Tento rozpor vnitřně prožívám. Raději bych byl, kdyby ten či který obraz skončil u někoho, koho mám osobně rád, než u někoho, kdo je jen shodou okolností dobře finančně zajištěn.
Znamená to, že vám není lhostejný další osud obrazu, který prodáte?
Pro mě je to důležité. Několikrát jsem pozdržel prodej obrazu jen proto, že mi kupec nebyl sympatický, a počkal jsem si trpělivě až na toho pravého, u něhož jsem předpokládal, že bude v dobrých rukách. A za nižší cenu. Nejsem ten typ, který by obvolával klienty a chtěl prodávat co nejrychleji. Nikomu nic nevnucuji. V tom má galerie přednost proti aukční síni, kde výstava dražených věcí trvá pár dnů před aukcí, lidi se někdy z časových důvodů na výstavu nedostanou, jdou až na aukci a pak se musí v několika okamžicích rozhodovat. Prodej drahého obrazu je proces, který trvá týdny i měsíce, zájemce přichází opakovaně, sám, s manželkou ...
Takže mezi vámi a kupcem či sběratelem vzniká vztah?
Velmi intimní vztah. Nestává se, že by někdo náhodně šel okolo a jen tak si odnesl Zrzavého nebo Fillu za milión.
Jak jste začínal?
Klasickým starožitným krámem ve Vršovicích, kde byla všehochuť -- od porcelánu přes kolovrátky, hmoždíře až po dýmky a obrázky. Pak jsme se se společníkem přesunuli do Francouzské ulice a obchod dostal charakter galerie, zaměřili jsme se na nábytek a obrazy a získali určité renomé. Před pěti lety jsem se z názorových důvodů osamostatnil a začal se věnovat hlavně obrazům. Nábytek, plastiky, šperky a porcelán vedu jen jako doplněk, aby byla moje galerie živější. Lidé se tu cítí dobře -- i při těch vysokých cenách. Galerie musí mít zázemí včetně záchodu, což v galeriích nebývá. Jsem zde pořád přítomný, osm, deset hodin denně, soboty, neděle, protože nikdy nevíte, kdy přijde ten správný člověk, který má chuť nakupovat. Je to únavné, dlouhé dny se nic nemusí stát, ale vy musíte být připraven na ten správný okamžik, jež jsou pořád vzácnější. Kdybych tu nebyl, půjde jinam, protože možností je dost.
Jak jste dospěl k tomu, že tu máte obrazy, které jinde nejsou k vidění, ani třeba v Národní galerii?
Několikrát tu byl Milan Knížák -- možná mi chtěl udělat radost -- a opravdu mi řekl, že jsem konkurence Národní galerie. Je to tím, že jsem se od prvního okamžiku rozhodl budovat důvěryhodnou galerii, a také tím, že jsem měl štěstí. Jako nového galeristu mě přišli otestovat sběratelé z rodin, kde se umění pěstuje už v několika generacích, a já jsem je nezklamal, udržel jsem komisní přirážku v rozumných mezích.
Můžete být konkrétní?
Nevzal jsem od nich obraz za sto tisíc a neprodal ho za dvojnásobek, což si znalci ohlídali. V té době mě podpořil svými nákupy Vladimír Železný, jenž už byl kultivovaný sběratel, takže jsem nemusel jen brát do komise, ale prodávat za své. Byl jsem jeden z prvních v Praze, který začal dávat na obrazy cenovky a připojoval k nim popis obrazu, kde byl publikovaný, vystavený, s kunsthistorickým posudkem. Tenkrát bylo běžné, že posudky vydávali kdejací soudní znalci, kteří nenesli žádnou zodpovědnost, ale já jsem se soustředil na přední odborníky, kteří se seriózně zabývali konkrétními autory a psali o nich monografie, čímž o nich věděli všechno do detailů. Každý obraz nad sto tisíc takový posudek musí u mě mít.
Na jaké obrazy, jež prošly vaším obchodem, jste nejvíc pyšný?
Byl jsem první, kdo po padesáti letech vystavil dvojici obrazů Jana Zrzavého San Marco v noci a San Marco ve dne, jejich cena přesáhla tři milióny. Jsem pyšný na obraz Námořník od Josefa Čapka, který zakoupila renomovaná newyorská galerie. Ale nejvíc si vážím toho, že jsem v letech devadesát sedm až osm pohnul cenami na trhu směrem nahoru. Byl jsem první, kdo začal prodávat Fillu, Čapka a Špálu nad dva milióny nebo nebo Karla Černého nad milión.
Jak jste došel k těm cenám?
Když v Kodani nabízejí obraz pro mě neznámého dánského kubistického malíře v přepočtu za deset miliónů korun, tak proč by náš Filla nemohl stát dva milióny? Pravda, lidi se mi smáli do očí: Toyen za tři milióny, vy jste se zbláznil?! A vidíte, čas mi dal za pravdu. Ale bylo to v období velkého boomu cen na konci století. Ceny rozpohyboval Železný a hodně lidí se mu pak snažilo vyrovnat. Pokud se na trhu neobjeví někdo podobný, jako byl Železný, tak budou ceny nějakou dobu stagnovat nebo půjdou dolů. Problémem taky je, když se na trhu s uměním objeví najednou hodně obrazů od jednoho autora: před třemi lety se nedala koupit Špálova kytka pod milión, dnes je velká potíž ji prodat za tři čtvrtě miliónu. Je těžká doba, kterou některé galerie asi nepřežijí.
Které?
Třeba ty, jež prodávají falsa. Ono se to těžko postihuje, protože se nedá dokázat, že falešné obrazy nabízejí vědomě.
Vrátil vám někdo někdy obraz?
Za posledních pět let se mi nestalo, že by mi někdo vrátil obraz s tím, že byl falešný. Ale jsem připraven na to, že se mi to jednou stane a nevědomky prodám falsum.
Jak se zachováte?
Bez mrknutí oka lidem vrátím peníze a budu se hluboce stydět. Tím, že se opírám o znalce, ale věřím, že taková situace nenastane. Já sám jsem nějaká falsa nakoupil, šlo o obrazy Alfreda Justitze a Karla Černého. Skončily na ohýnku na chalupě v mé rodné jihočeské vesničce.
Vystavujete zátiší od Bohumila Kubišty, obraz z roku 1909, vynikající malířovo dílo, a nabízíte ho za pět miliónů.
Ta cena není vycucaná z prstu. Je to slavný obraz. Na předchozích aukcích se prodaly ne tak dva důležité Kubištovy obrazy, každý nad pět miliónů, takže považuju moji nabídku za korektní. Za tři milióny bych ho prodal okamžitě, ale já nepospíchám, hlavně bych tím poškodil všechny Kubištovy obrazy do budoucna.
Nebojíte se taková díla vystavovat v obchodu na frekventované pražské ulici?
Slyšel jsem, že jsem blázen, ale já jsem rád, když jsem tady v neděli a úředničím a před krámem stojí pět šest lidí, kteří se přes výlohu dívají na obrazy, než jim přijede tramvaj. Já bych mohl mít Kubištu nebo Fillu schovaného v kanceláři a kochat se jím, ale galerie by o něco podstatného přicházela. Samozřejmě jsem pojištěný, napojený na bezpečnostní službu, ale ten obraz je tak známý, že by se stejně neprodal.
Nakupujete na ukcích?
Jsou lidi, kteří si myslí, že kupovat v galeriích je fádní, oni potřebují souboj a kvůli němu chodí na aukce. Často jsem v minulosti na aukcích nakupoval a za tak vysoké ceny, že se mi kolegové smáli. Pak jsem ty obrazy ještě u sebe prodal dráž. Konkrétně obraz Antonína Slavíčka jsem vydražil za milión pět set z vyvolávací ceny tři sta tisíc. Musel jsem ho mít, ztratil jsem zábrany, hrál v tom roli adrenalin, šlo přitom o malý olej. Potom jsem ho perfektně vyčistil, zrestauroval z hlediska barevnosti, nechal jsem mu vyrobit zlatý rám a dovezl speciální sklo ze Švýcarska. Vydělal jsem milión. Byl to ten stejný malý olej, ale jako znovuzrozený.
Co děláte s penězi?
Ještě jsem je nikdy neviděl pohromadě, protože hned vím, za jaký obrázek je utratím. Je to koloběh. Jinak souhlasím s okřídleným rčením, které snad měl na svědomí Henry Kahnweiler, ochodník s kubisty: Malování obrazů, to je profese, ale opravdovým uměním je ty obrazy prodávat.
Máte vy sám doma sbírku obrazů?
Ne. Jakmile se galerista stane sběratelem, tak to nemůže dopadnout dobře, protože ty nejlepší věci si pak nejspíš nechá pro sebe. Je to příliš silné pokušení, kterému je lépe se vyhnout.