SBĚRATEL
IVAN BREZINA
Foto PETR JEDINÁK
JAROSLAV KOŘÁN (56) o sobě tvrdí, že si v životě rád hraje. Muž, který do Čech uvedl zcela zásadní díla americké literatury, jako by neustále střídal masky. Byl strojníkem vyhnívacích nádrží u Pražských kanalizací, šéfredaktorem časopisu Playboy, muklem, primátorem a kdoví čím ještě.
Prožil jste tolik zvratů, že by to vydalo na několik životů. Je ve vašich proměnách vůbec nějaká vnitřní logika?
Jistý jednotící prvek by tu byl: odmalička mne fascinuje dialog mezi slovem a obrazem. Jsem milovníkem všech spektáklů, mám rád fotbalové kotle, cirkus, velké lidové slavnosti, býčí zápasy, spartakiády, happeningy a pouliční divadlo. Na smíchovském Arbesově náměstí bývaly poutě, jako kluci jsme tam chodívali sbírat vystřílené diabolky ze vzduchovek. V osmi letech jsem tam potkal svého gurua, který navždycky změnil můj život. Byl to kolotočář chrlící průpovídky a já byl šťastný, že s tím obrovským tetovaným chlapem můžu hrát hru. "Řekni devět," povídá mi. "Devět," povídám a čekám, že odpoví: "Kdo bručí, je medvěd." A on zatím řekl: "Tak polib prdel ovci." V tu chvíli jsem pochopil, že se věci nemusejí rýmovat, že půvab tkví v nečekaném. Ten neznámý kolotočář jedinou větou naboural všechny mé životní jistoty.
Některé vaše proměny jsou dost krkolomné. Jak se stal třeba z někdejšího nekonvenčního beatnika šéfredaktor české mutace komerčně nejúspěšnějšího časopisu pro pány?
Když mi tohle místo nabídli, dlouho jsem se rozmýšlel a pročítal stará čísla Playboye. Nakonec jsem si ale řekl, že by to vlastně mohla být obrovská sranda. Rád se bavím věcmi kolem sebe. Ale nejvíc mě dráždil ten moment zvratu: radnice -- pánský časopis. žádná trafika. A navíc: Kesey, Vonnegut, Mailer, Heller, všichni ti báječní autoři, které jsem celé mládí četl, pro Playboy psali. Vycházela tam nejchytřejší interview, ten časopis spojoval vysokou výtvarnou kulturu a skvělé povídky s krásnými věcmi. Dokonce i ty nahé modelky jsou spíš na obdiv než na šoustání. Jsou to ženy-hračky, ženy-doplňky. Klasický americký Playboy je prostě sukus krásných a chytrých věcí. Takový časopis v Čechách do té doby nebyl. Chtěl jsem ho zkusit postavit podle svých představ a myslím, že mi to svým způsobem vyšlo. Psal pro mě Ota Filip, Ludvík Vaculík, Arnošt Lustig, měl jsem tam Vášáryovou, Burešovou, Motejla, Dlouhého ... Každý si z toho mohl vzít svoje: někdo ty nahý ženský, někdo třeba literaturu.
Playboy je ale přece jen časopis zacílený na vrstvu, která se chce předvádět. Nepociťoval jste to trochu jako házení perel sviním?
To je těžké ... To máte jako s knížkami. Moje překlady Vonneguta vycházely za komunistů tak zmrzačené cenzurou, že tu hroznou nesrozumitelnost často přebila jen vnitřní síla autora. Dneska ten překlad přepíšu, opravím, ale skoro nikdo nepozná rozdíl. Jsem smutný z toho, jak nepořádně lidi čtou, jak jsou schopni sežrat cokoli a ani jim nepřijde, že by nad tím měli přemýšlet.
Přes noc tu vznikla vrstva lidí, kteří mají prachy. Čekají, až jim někdo řekne: Kup si tyhle hodinky a tyhle boty a budeš hogo fogo. Nebyl to smutný pocit, dělat jim v Playboyi poradnu?
Tahle stránka věci mě nikdy moc nezajímala, bral jsem to jako servis čtenáři. Snažili jsme se spíš v těch "nových" lidech vzbudit pocit potřebnosti hodnot. Čeští zbohatlíci by se měli zajímat o umění, i když to bude třeba jen součást jejich snobského image. Bohatí lidi přece vždycky umění dotovali. Měla by tu vzniknout vrstva, která sice umění nerozumí, ale přesto si pověsí do místnosti správní rady pořádný obraz. Třeba jen proto, aby, až tam někdo přijde, řekl: "Sakra, tady ten T¸pies za vámi ..." Playboy byl spojením komerce a kumštu, což je věc, která mě vždycky hrozně zajímala.
Jenže v Čechách funguje takové krátké spojení: co se dobře prodává, to musí být špatné. Intelektuálové se o tom pořád hádají, nadávají na Novu, píšou petice ...
Proboha, i věci obchodní povahy se přece dají dělat dobře, inteligentně a se srandou! Spousta umělců si může poctivou komerční prací vydělat na to, aby pak mohli dělat něco, co chtějí sami. Spojením komerce s uměním se zabývám i teď. Moje firma dotváří image velkých společností a vymýšlí jim individuální projekty. Pro novou centrálu České spořitelny jsme například uspořádali sbírku moderní české grafiky, značný ohlas měl i trojkomplet starých jazzových nahrávek pro týž peněžní dům.
Měl jsem z vás vždycky pocit, že na image moc nehledíte. Léta jste žil na chatě v lese a jen občas jste do Prahy zajel s hotovým překladem. Po Listopadu jste najednou vyměnil svetr za sako, začal nosit drahé kravaty, chodit na večírky vybrané společnosti ...
To byl normální vývoj. Proměna image byla naprosto cílená. Sako jsem musel obléknout ve chvíli, kdy jsem se stal pražským primátorem a převzal obrovskou odpovědnost. Do té škatulky jsem nepřeskočil tak úplně dobrovolně, ale na člověka prostě padne váha města, toho, co náhle reprezentuje. Se starostou Chicaga nelze rozprávět ve svetru. Nemůžete být za burana, což bohužel někteří čeští politici nepochopili dodnes. Byla to zvláštní doba. Já přišel na radnici v černých polobotkách svého nevlastního syna, které mi byly velké. Jiné černé boty jsem doma neměl. Nejdřív jsme se oblékali do toho, co dům dal, drahá saka přišla až později. Ta nová hra byla ale docela zábavná. Přiznám se, že mi dělalo dobře účastnit se šťár městské policie a chodit po nočním hlavním nádraží mezi kurvami, lupiči, cikány a somráky v saku s motýlkem, tak jak jsem šel z koncertu.
Co ještě vám výměna svetru za sako dala?
Poznal jsem strašnou spoustu lidí, se kterými bych si jinak za stůl nesedl. Mám tolik známých, že mi nezbývá čas na kamarády. Všechno se úžasně zrychlilo. Svým způsobem je to hrozné.
Říká se tomu klipová doba. Nemoc z nadbytku možností. Štěstí mé generace bylo paradoxně v tom, že jsme ty možnosti neměli. Mohli jsme si proto vyzkoušet hluboké ponory. Dneska jsem ztratil schopnost koncentrace. Těžko se soustředím na větší věci, třeba na čtení. Sotva bych už přeložil tlustý román, naštěstí jsem v poslední době nečetl žádný, který by za to stál.
Na radnici je prý také základ vaší proslavené sbírky kravat.
Vídeňský starosta Zilk v roce 1990 v rakouské televizi prohlásil, že podle mé kravaty poznal změnu garnitury. Politika s kravatou Mila Schön prý na Východě ještě neviděl. Kravaty, to bylo něco jako vzpoura. Oznamoval jsem, že do těch myších kancelářských struktur přece jen nepatřím. Jako malou pozornost mi je začali dávat různí zahraniční návštěvníci, pak se z toho stala tradice. Mám jich ke třem stovkám. A už je zas přestávám nosit.
Přeložil jste přes šedesát titulů, takže překlady jsou u vás svým způsobem také sběratelství. Stejně jako brouci ...
Víte, co mě fascinuje? Vůbec nevím, jak jsem nad překládáním dokázal odsedět ty tisíce hodin. Kdyby mi dneska někdo řekl, abych po sobě desetitisíce přeložených stran jenom přepsal na stroji, uteču od toho. A brouci? Báječná doba. Broučkařské výpravy jsme podnikali s Pavlem Šrutem, Tomášem Vrbou a bratry Vašíčkovými. V Tatrách jsme lezli po vrškách a hledali vzácného střevlíka Deltomerus tatricus. Na Žitném ostrově a v Krkonoších jsme pátrali po broucích, kteří nikde jinde ve vesmíru nežijí. Dokonce jsme chtěli napsat nový klíč k určování střevlíků, když nám ten starý nevyhovoval. Večer jsem pak sedával s lupou a štětečkem a srovnával broukům nožičky. Báječný poklid, přemýšlení ... Příroda je skvělá věc k vyplachování hlavy.
Kolik těch střevlíků máte?
Tisíce. Ještě dneska občas odklopím kámen a vzpomínám na latinská jména.
Vaše překlady dřív vycházely ve velkých nákladech a čtenáři na ně ve čtvrtek stávali fronty. Teď se spíš dívají na Novu, jejich vkus se mění.
Jsem rád, že jsem stihl přeložit, co se dalo. Knížky k překladu jsem si vybíral sám, dělal jsem je pro cílené publikum a nakonec se ukázalo, že to stejně nikdo pozorně nečetl. Ale ono jde spíš o to, aby práce uspokojovala vás, a ne ty druhé. Některé překlady jsem dělal víceméně pro radost sám sobě, třeba básně do antologie americké poezie Dítě na skleníku, kterou jsme po mnoha peripetiích přece jen s Jožkou Jařabem vydali. Jsou chvíle, kdy brzo po ránu chodíte lesem, opakujete si ty krátké řádky a najednou vám v hlavě blikne a spatříte svět očima autora. Přeskočíte do jiného života, jako když v noci ozáří krajinu blesk. To je jeden z nejkrásnějších pocitů, co znám. Jsem dramatik, moje překládání je vlastně mluvení, všechny dialogy si přehrávám. Nad Spolčením hlupců jsem řval celé noci smíchy tak, že na mě bušili sousedi. A celá takzvaná česká kulturnost? To byl jen mýtus, lidi si tím jen suplovali nemožnost trávit čas jinak. Dnešní úprk od kultury je úplně normální. Vycházejí mraky špatných knih a čtenáři je kupují, nikdo si nevšimne, že v nich čeština dostává na prdel a že je to literární póvl. Tyhle lidi už žádná konfekční strava od McDonalda víc nezblbne.
Když jsme u McDonalda: v listopadu 1990 jste se jako městský primátor bál, že tahle americká kultura vtrhne do Prahy a promění ji ve vykřičený Disneyland. Stalo se ...
Že sem tyhle věci proniknou, bylo jasné. Nelze se jim ubránit, na to jsou příliš sofistikované a kluzké. Já jenom chtěl, aby k tomu došlo citlivě, decentně, aby neměly odpudivě neónový charakter.
Není to ale vlastně tak trochu i vaše vina? Vy jste sem přece uváděl americkou literaturu ...
Je otázka, nakolik by proti americké zpovykanosti protestovali ti, které jsem překládal. Kesey, Vonnegut, O°Toole a další s ní přece nikdy neměli příliš společného. Sdělovali něco, co se v Americe běžně neříkalo.
- Pořád se mi snažíte vyklouznout, měníte masky. Kdo je opravdový Kořán? Má blíž k beatnikovi ve svetru, nebo playboyovi v drahém saku?
Hodinky jsem si podle Playboye nevybíral. S bunnies jsem se sice fotit nechal, ale to byla spíš sranda ... Ale vážně, já se tím vším hlavně bavím. Mám štěstí, že jsem si ty životy mohl zkoušet střídat. Kromě překládání a společenských večírků mám báječné zážitky třeba i z kriminálu.
Jak jste se tam dostal?
Komická historka. V roce 1973 jsem doma lakoval nábytek a Magor, Daníček a Brikcius mě přišli vytáhnout na pivo. Debatovali jsme o Knížákovi, happeningu a tak vůbec a s přibývajícími promile jsme zpívali bujaré písně o Rusech-vrazích. Když se ukázalo, že jeden z hostů je fízl, pustili jsme se do něj. Všechno to probíhalo v dimenzích bohapusté hospodské srandy, ale bohužel se psal špatný rok. Když policajti zjistili, koho mají, udělali z nás exemplární případ. k tomu nábytku jsem se vrátil za rok.
Rusové tvrdí, že intelektuál, který nebyl aspoň jednou ve vězení, vlastně ani žádný intelektuál není. I vy jste kdesi prohlásil, že pro vás byl kriminál cennou zkušeností.
Kriminál byl důležitý. Vězení, řekněme tak do jednoho roku, má totiž jistou gnoseologickou funkci. Některá zastavení mají v životě smysl, vztahujete se jen k minulosti, případně k budoucnosti, ale zcela z mysli vytěsníte bolavou a nejistou přítomnost. Vězení zintenzívnilo můj zájem o běžné lidské problémy. Dělal jsem advokáta negramotným cikánům a přitom získával vztah k jazyku, ke slangům. Po propuštění jsem se vrhl na sestavování slangového slovníku. Dneska mám vypsaných čtvrt miliónu slov, jednou to snad vyjde knižně.
Traduje se o vás, že jste místo lepení pytlíků musel ve vězení vytrhávat z překladů Vonneguta svoje vlastní doslovy. Jaký to byl pocit?
Čirý masochismus, hrozně mě to rajcovalo. Vzít knížku, vyrvat vlastní doslov a nalepit tam jiný. Vonnegutovi jsem o tom později s hrdostí vyprávěl. Měl jsem s ním ještě něco společného. Když Spojenci za války omylem bombardovali Prahu, tlaková vlna mě prohodila skleněnými dveřmi na balkón, dodneška mám na čele jizvu. Ve stejný den seděl Vonnegut ve sklepě hořících Drážďan, později o tom napsal knihu Jatka číslo 5.
Kde vlastně hledá překladatel správná slova?
V hospodě, na ulici, kdekoli. Jeden příklad: ve Vonnegutově Mechanickém pianu je jedna užvaněná pasáž, v níž se představitel obrovského podniku chlubí, jak jsou skvělí, co všechno dovedou a kam to dotáhli. Jak dokázali, že to dokážou. Když jsem ji překládal, použil jsem slovník tehdejšího komunistického ministra práce a sociálních věcí Štanceľa. Tu bolševickou nabubřelost jsem prostě opsal z Rudého práva. Fungovalo to dokonale. A jinak? Moje překlady byly vždycky hodně české, zaměřené k domácímu publiku. Kniha musí být o vás, o vašich blízkých, ne o dalekých Pygmejích. Věděl jsem, že mám-li dosáhnout účinku, musím českého čtenáře urážet slovem podobně, jako Henry Miller v Tichých dnech v Clichy urážel svého amerického. Že mu musím vlézt do kalhot i pod sukně.
Za překlady Henryho Millera uveřejněné v časopise Sešity jste byl v roce 1969 stíhán pro pornografii. Nebyla to svým způsobem krásná doba, kdy mohli ještě člověka za literaturu zavřít?
I když nám, tedy ještě Jirkovi Grušovi a Petru Kabešovi, tehdy hrozily dva roky, z toho, že budeme úpět za takovouhle věc, jsme měli docela legraci. Nechci tvrdit, že to tehdy bylo lepší, ale knihy jsme hltali jako zprávy z jiného světa. Život byl zúženější a hodnoty z něj jasněji vystupovaly. Dneska je literatura něco, co se strčí do knihovny nebo položí na noční stolek, zájem o hlubší sdělení vyprchal.
Ve světě jste měl několik úspěšných fotografických výstav. Proč vlastně fotíte? Sbíráte okamžiky?
Možná. Není tu Umění, ale záznamy chvil. Fotografoval jsem desítky znamenitých lidí. Styrona, Vonneguta, Skácela, Spendera, Tatarku, Albeeho, Updika, Zappu ... Ale ty fotky nejsou tak podstatné jako čas, který jsem s nimi strávil. Jenže to sběratelství u mě není nikdy dovedeno do konce. Brouci jsou pohřbeni v krabicích, slangový slovník taky, ve fotkách a v rukopisech mám bordel.
Říká se, že největší sběratelské neštěstí je kompletní sbírka. To už pak jen zbývá roztopit kamna, všechno spálit a začít zase od začátku.
Asi jo. Nejsem si jist, jestli chci mít v životě všechno. Za chvíli se půjdu provětrat s Happym. Irský setr. V podvečerním slunci přímo hoří, živoucí oheň. A pořád je happy. Co chcete víc?
JAROSLAV KOŘÁN se narodil v roce 1940 v Praze. Vystudoval dramaturgii a scenáristiku na FAMU. V 60. letech psal rozhlasové hry, scénáře dokumentárních filmů, věnoval se televizní publicistice, později byl scenáristou Barrandova. V 70. a 80. letech přeložil z angličtiny více než šedesát titulů moderní prózy (mimo jiné Keseyho, Vonneguta, O°Toola, Dahla, Hughese, Stopparda atd.). Uspořádal přes dvě desítky samostatných fotografických výstav doma i v zahraničí. Po listopadu 1989 byl primátorem města Prahy a šéfredaktorem české a slovenské edice časopisu Playboy. Od loňského roku řídí společnost Gallery.
zdroj: časopis Reflex