VLADIMÍR KOPECKÝ, autor: PETR VOLF
Rubrika: KDO JE CO
VLADIMÍR KOPECKÝ (66) je podle některých teoretiků sklář. Podle jiných zase malíř. Jsou ovšem tací, kteří v něm vidí pedagoga. Dá se říci, že ti i oni mají pravdu. Podle mého je především umělec. Nejenom proto, že svou neustále zarostlou tváří splňuje romantické představy o podobě umělce -- to by to bylo příliš snadné, ale hlavně proto, že dennodenně řeší otázky spojené se vznikem uměleckého díla. Ať už ve svém podkrovním ateliéru v Jilské ulici, nebo v mnohem větším, který dostal k dočasnému užívání před sedmi lety jako profesor sklářského ateliéru na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové.
Kopecký náleží k menší skupině umělců, u nichž si zasvěcení už při vyslovení jména vybavují určitý styl. Jméno je pak vlastně značkou, vyvolávající konkrétní představy. Někomu se vybaví jeho geometrická abstrakce malovaná na obyčejné linoleum, někomu divoce pomalované tabulové sklo. V těchto dvou polohách tvorby jako by byl svár. I je. Vladimír Kopecký nejde pohodlnou cestou stokrát vyzkoušené jistoty. Hledá.
Narodil se v jedenatřicátém ve Svojanově na Českomoravské vrchovině, ale vyrůstal v Uhříněvsi. Ačkoliv většinu života prožil v Praze, na rodné městečko nedá dopustit a pokud může, do Svojanova se vrací: "To místo mě fascinuje." Anebo tam vystavuje svou tvorbu a svých přátel. Tvrdí o sobě, že o tom, že bude malířem, se rozhodl v pěti letech. "Myšlenka být umělcem se mi velmi zamlouvala a měl jsem v tom brzy jasno. O ničem jsem nepochyboval. Co mě na tom tak fascinovalo?" Vladimír Kopecký rozhodí výmluvně rukama. Stal se tím, čím chtěl.
Rozhodně není puritán, nicméně vstává už po páté hodině. "Já totiž špatně spím. Už jako student jsem chodíval na pátou do školy. Měl jsem rád ty ranní hodiny, kdy jsem mohl být sám a něco kloudného udělat. Když přišli spolužáci, bylo po klidu." Přesto toho stihl maximum. Vystudoval střední sklářské školy v Kamenickém Šenově a Novém Boru, potom pokračoval na VŠUP u profesora Josefa Kaplického. Měl velmi ostrý vzestup: na EXPO 58 v Bruselu, kde se českému umění mimořádně dařilo, získaly mozaiky, které dělal spolu s Adrienou Šimotovou a Františkem Burantem, zlatou medaili. Nebylo mu ještě ani dvacet sedm let. Ve třiceti o něm vyšla stať ve Tvaru, kterou napsal právě Kaplický, jeho bývalý profesor. "Byl to nesmírně jemný a vzdělaný člověk, náležící k osobnostem meziválečné umělecké avantgardy. Vynikající sochař. Díky němu české sklo dostalo hlubší smysl," vzpomíná na něj Kopecký.
Brzkého otevření dne využívá buď rovnou k zahájení práce, nebo si zajde na plavecký stadión do Podolí a odplave si "nějaký ten bazén". Do Podolí chodí pravidelně třicet let. "Takových veteránů nás tam je víc. Známe se jen od vidění, jmény nikoliv. Nikdo nenarušuje soukromí toho druhého, i když s uspokojením registrujeme svou přítomnost. Jen je vidět, jak všichni stárneme," říká s úsměvem. Až potom se nasnídá, ale ne vždy. Někdy spojí snídani rovnou s obědem. Ale jindy oběd vynechá, protože na něj "prostě zapomene". V tomto ohledu jeho nepravidelné stravovací návyky odpovídají klišé o umělcích: "Jím zřídka a když se k jídlu dostanu, tak ho sním hodně. A nevybírám si! Mám rád sekanou, salámy, vajíčka, což mi zřejmě prospívá, neboť hladina mého cholesterolu je podle doktorů v ideálním stavu."
Kopeckého ateliér na VŠUP leží na konci chodby ve třetím poschodí. Chodba se zužuje tím, jak jsou o stěny opřeny řady různých obrazů, skel, věci praktické i nepotřebné. Z chodby se stala křivolaká ulička. Potom přijde ateliér. Něco takového se jen tak nevidí. Pokud má prostředí, v němž se člověk vyskytuje, odrážet stav duše či momentální rozpoložení, pak by si pozorovatel řekl, že Vladimír Kopecký to nemá na světě jednoduché.
Pokračuje zde atmosféra navozená na chodbě. Kam oko pohlédne, leží obrazy. Většinou hodně velké, vesměs jsou nefigurativní, tedy prosté člověka. Obrazy se podpírají navzájem, chcete-li si nějaký prohlédnout, musíte se k němu málem prosekat. Podlahu pokrývají noviny a časopisy různého data, umělecké revue, katalogy ze všech koutů světa, skicáky s návrhy, ručně psané poznámky, básnické sbírky. Je třeba se dívat pod nohy, abyste třeba nešlápli do barvy nebo na sklo či neuklouzli na štětci. Věci -- krásné i veteš -- se nacházejí ve vrstvách, nepřehledných, bez řádu, ale vše je k nevíře pestré. Kam oko pohlédne, může se zastavit a pátrat. Ten ateliér je jedna velká instalace. Jsou umělci, kteří by něco takového klidně zakonzervovali, přenesli do nějaké prostorné galerie a vydávali za umělecké dílo. A našli by se teoretici, kteří by to s chutí podpořili nějakou duchaplností. Vladimír Kopecký je spokojen, když v něm najde, co potřebuje. Pravda, někdy to trvá ...
Neuspořádanost a chaos věcí v ateliéru kontrastuje s obrazy s jasně daným geometrickým řádem. Je to rozpor. Možná se ty dvě stránky k sobě mají jako rub a líc. Stejně jako když Kopecký začne spatra recitovat svého milovaného Otokara Březinu a vzápětí vám naservíruje nějaký výživný vtip. A k tomu jeho sklářská tvorba, ve světě vysoce oceňovaná, jež si vydobyla mnoho různých nálepek.
Musel si vyslechnout nejednu poznámku, že dělá ošklivé sklo. V Čechách totiž sklo umělci spíše velebili, hýčkali, hleděli poukazovat na jeho obdivuhodné vlastnosti. Pečovali o sklo a ono jim to vracelo: skláři se měli dobře. Pak přišel Kopecký a začal tento mýtus postupně bořit. "Pro mne je sklo materiál jako každý jiný," vysvětluje. "Neglorifikuji je. Vím, že se o mně někdy hovoří ve spojení s ošklivým sklem. Nevadí mi to. Sám jsem tento termín v šedesátých letech razil. Tím nemyslím, že sklo takové musí být. Já jen vyjadřuji to, že když jdu za výrazem, myšlenkou, a ne ozdobou, tak tedy bezohledně. Tak, že z toho skla i kůži sedřu až na krev. Bude-li to třeba. Jde o to, aby hotová skleněná věc dávala pozorovateli hlubší význam. Stavět jen na vlastnostech skla jako takového mi připadá málo."
Své zatím vrcholné sklářské dílo vytvořil před pěti lety v československé expozici na EXPO 92 ve španělské Seville. To i odpůrci Vladimíra Kopeckého se museli stáhnout. Objekt z tabulového skla, který během šesti týdnů pod jeho rukama vyrostl, byl dlouhý jedenáct metrů, vysoký bezmála tři metry a široký metry dva. Umělec se vlastně poprvé v životě nemusel materiálně omezovat. Měl k dispozici čtrnáct tun skla, hektolitry barev. Vše beze zbytku použil. V tom objektu se projevily naplno všechny stránky jeho díla: smysl pro harmonii, úspornost formy, ale i schopnost až divokého, nespoutaného gesta.
V sevillském období, pro něj osobně velmi šťastném, už dva roky vedl sklářský ateliér na VŠUP. Studenti si ho sami vybrali. Přesto se chvíli rozmýšlel, protože samotu považuje pro umělce za nejvyšší hodnotu. "Ze začátku jsem se vyrovnával s novou situací: přece jen jsem byl zvyklý řešit pouze své problémy," vzpomíná. "Ale pak jsem se do toho dostal. Rozdávám se, ale taky hodně dostávám: mládí je plné elánu." Studenti na profesora nedají dopustit. Pochvalují si, že učí už tím, že je. Svou osobností. Za to se mu odměnují dobrou prací. Loni získaly Alena Matějková a Jana Voldřichová první cenu na prestižní mezinárodní přehlídce Venezia Apperto Vetro v Mekce evropského skla, v italském Muranu.
Den Vladimíra Kopeckého trvá dlouho. Po hodinách strávených ve škole se často ještě zastaví v Jilské ulici. Vystoupá pod střechu, usedne ke stolu u zkoseného okna a s tužkou v ruce a pravítkem pokrývá plochu obrazu tisícovkami čar. Je to zvláštní technika. Dělá abstrakci, i když se inspiruje třeba krajinou. "Někdy tomu sám nerozumím," přiznává. Po chvilce dodá: "Pořád si kladu otázky, nedočkávám se odpovědí. Přesto mívám pocity, jako bych se Něčeho dotýkal, jako bych se dostával Jinam."
Večeří, kdy se mu zachce, či -- lépe -- vzpomene-li si. Jídlo není pro Vladimíra Kopeckého hodnota, pro niž by žil. Z televizního menu si vybírá zprávy a klubové filmy na druhém programu. Ulehne kolem půlnoci. Před očima se mu míhají obrazy. Aby ustálil myšlenky, sáhne ještě po knize. Třeba po Beckettovi.
zdroj: časopis Reflex