PRAVDA CHODÍ VE DVOU

Tento rozhovor se dotýká témat jako vztah medicíny a moci, náboženství, televize, agresivita a rizikovost, dílo spisovatele Arthura Koestlera, lidská přirozenost, zasvěcení, čínská expanze, ekologický problém a katastrofismus. Jde o zlomek záběru biologa a filosofa, jehož fejetony a knihy čtu s nezřízenou chutí už řadu let. STANISLAV KOMÁREK (46) co nevidět vydá další. Mimo jiné se v ní dočtete, že nejpodstatnější informace o současnosti medicínsko-průmyslového komplexu najde člověk v dobré příručce církevních dějin.

Co vás vedlo k takovým závěrům?
Jako se středověcí lidé upínali k církvi co administrátorce spasení duší, očekává se od medicínsko-průmyslového komplexu (dále MPK, pozn. red.) spasení těl. Stranou zůstává fakt, že za dnešní historicky bezprecedentní délku života vděčíme i jiným faktorům, jako jsou kvalita bydlení, stravování, technologie potravin a vody či odpadnutí těžké dřiny. Církev hlásala zásadu "Mimo církev není spásy", MPK vidí svět optikou maximy "Mimo medicínu není uzdravení", přičemž sám určuje, co medicínou je a co nikoliv. Vzniká tak závislost mezi společností - laiky -a úzkou skupinkou, která je v rámci sociálního státu monopolně ovládá a hromadí moc s tím, že sama nejlépe ví, co je jim ku prospěchu a co ke škodě. V podmínkách volného trhu své klienty doslova loví a udržuje. Při každé preventivní prohlídce se najde něco, co stojí za další sledování, zdravý člověk je vlastně pacient nedbale vyšetřený. Mimovolně pak občas dochází i k poškozování pacientů, někdy díky nadměrné indikaci chirurgických zásahů, jindy díky přehnaným preventivním opatřením.

V čem se tato závislost nejvíc projevuje?
S občany se zachází jako s dětmi. V Turecku, kde jsou lidé mnohem méně vzdělaní než u nás, koupíte v lékárně cokoliv včetně antibiotik, u nás je téměř vše na předpis. Nadávkovat si obyčejný penicilín občan nesmí, uzavřít hypotéku za zcela vražedných okolností či volně koupit nůž, sirky nebo auto, věci mnohem nebezpečnější, ano. Je-li občan kompetentní jen v něčem a v něčem ne, je po svobodě západního typu, byť si můžeme svobodně vybrat, kdo nám bude vládnout.

Nesehrává zde roli tradice, která už z definice vždy vykazuje určité náboženské rysy?
Určitě, vezměte si lékařská studia, kde si adept hned na začátku se sobě podobnými rozřeže několik lidských těl, poté prochází mnoha nesmírně náročnými zkouškami, jdoucími do neuvěřitelných a v praxi často nevyužitelných detailů. To není jen výuka, ale vytváření kasty zasvěcených. Nebo přísné a přesné dodržování medicínských obřadů, postupů lege artis, jejichž nedodržování může mít soudní dohru a jež vede k naprosté unifikaci a kodifikaci. Jako po tridentském koncilu sjednotivším mešní obřady nezbyl žádný prostor pro kreativního klerika, doporučené postupy a tvorba diagnóz, připomínající botanické či zoologické určovací klíče, vyhání ze systému kreativní jedince schopné se porozhlédnout a léčit i jinak a zůstávají zde hlavně administrátoři "časné spásy".

Jak lze takovéto závislosti čelit?
Odpovědnost z jednoho každého z nás nikdo nesejme a v každé společnosti, i takzvaně nejsvobodnější, je dost a dost prostoru na to, projevit něco jako samostatnost a občanskou odvahu. Jde o to, aby myšlenkově nejpokročilejší vrstvy ve společnosti měly ve věci vlastního zdraví vůbec nějakou možnost volby a nemusely se chtě nechtě přiřadit k těm, kteří s důvěrou malých dětí či stáda očekávají spásonosnou pilulku či řez. Aby se veškerý, často s divem hraničící pokrok medicíny stal spíše požehnáním nežli novým jhem, možná horším těch starých. Trpěl-li člověk minulosti nedostatkem péče, trpí ten dnešní jejím přebytkem - ne nadarmo značí slovo "bezpečí" stav bez-péče, kdy se necítíme ohroženi zásahy jiných. Institucionálně to znamená odluku MPK od státu a vytvoření možností pro vznik jeho alternativ.

Co dnes z náboženství nejvíc frčí?
Asi před třemi lety jsem si koupil televizi, abych alespoň tušil, co hýbe vědomím i nevědomím miliónů našich spoluobčanů, na což se ve slonovinových věžích intelektuálních salónů snadno zapomíná. Občas zcela naslepo zmáčknu její knoflík a tak deset minut poslouchám, co zrovna běží. Onehdy jsem si pustil aparát a dávali zrovna kus jakéhosi seriálu o templářském pokladu na nějakém českém hradě, Strážce duší se to, myslím, jmenuje. Ožívá v něm magické myšlení dávno předkřesťanského typu. Byla to hezká ukázka, jak si lid přeje, aby se tajemno hrnulo všemi otvory. Taky mě zaujal asi před dvěma třemi lety seriál pro děti v českoněmecké koprodukci, Přízraky kolem nás, který se odehrává v Praze a jehož hrdinové, pubescent a pubescentka, pozvolna zjišťují, že lidé kolem nich jsou zamaskovaní vodníci, ježibaby, čerti a tak dále. Musíme mezi nimi nějak žít a dávat pozor, aby nás úplně nezlikvidovali. Toť základní poselství seriálu, což je něco naprosto jiného než za mého mlada. Osvícenský étos ŕ la povídky o Sherlocku Holmesovi, v nichž se všechna tajemství "přirozeně" vysvětlí a jinak se vysvětlit nesmějí, je v podstatě mrtev. Ponechávám stranou, který přístup je vlastně světu bližší.

Klasická náboženství člověka životem vedla. Ve vyspělém světě však jejich místo zaujalo racionální humanitní vědění, které na rozdíl od exaktních věd, přírodu čím dál více ovládajících a kontrolujících, lidské dění jen vysvětluje, ale nevede.
To je pravda, koneckonců v pojetí mnoha dnešních lidí poznání rovná se poznání přírodovědné, potažmo technické. Chodit po louce a rozeznávat květinky jím není, jenom biotechnologie je poznání. Fyzika není sledování duhy, ale provádění jaderné fúze. No a humanitní disciplíny, takzvané humáče, jsou zdvořilejším synonymem pro tlach. Carl Gustav Jung říká: Skutečné je to, co působí (lépe to zní německy: Wirklich ist das, was wirkt). Vychází z toho, že jediná skutečnost, o které jistě víme, je náš duševní svět. Je sice pravděpodobné, že bude něco i mimo něj, což Jung nikdy nepopíral, ale to, co se odehrává v naší duši, s námi bezprostředně hýbe. Osvícenské konstatování, že molekuly jsou, zatímco divoženky nejsou, se dostává do zvláštního světla tím, že řekněme, jsou-li divoženky a strach z nich obecně rozšířeným duševním obsahem v nějaké vsi, mohou mít na chování těch vesničanů daleko větší působnost než pokles cenných papírů na burze, která se už jistě někde poblíž také vynachází.

Vraťme se k televizi, vedle MPK další obrovské moci dnešního světa. V jednom eseji píšete, že má nemalý podíl na skutečnosti, že už nevypukla šedesát let velká válka.
Zajímalo by mě, co by se stalo, kdyby řekněme na rok přestala vysílat. Obávám se nejhoršího. V Polsku osmdesátých let byly asi tři maximálně dvoudenní výpadky televizního vysílání. Okamžitě bylo v nemocnicích více těch, kdo v hospodě při pitkách a rvačkách dostali do nosu, a zejména devět měsíců poté byly polské porodnice nabité k prasknutí, že budoucí maminky ležely na chodbách, pokud ne až na dvorcích nemocnic. Zajímalo by mne, jestli by se bez ní společnost posunula zpět k devatenáctému století ostrostřeleckých spolků a karetních společností, nebo by vznikaly bandy zabíjející pro zábavu, nevím. Málokdo by asi měl odvahu to experimentálně vyzkoušet.

O nejmocnějším médiu ovšem píšete něco zcela jiného, než je v kraji zvykem. Agresivitu dětí, která byla před časem silně přetřásána, televizní násilí podle vás nejen nepodněcuje, ale kanalizuje.
Obávám se, že ve většině případů je tomu skutečně tak - děti nejsou jen malí andílkové, ale také bytůstky mimořádně brutální a bezohledné tam, kde si to mohou dovolit. Televizní krváky nepochybně zachránily nožičky mnoha mouchám a to, že dnes netopýry nevídáme přibité na vratech, ale hýčkáme je vyvěšováním budek, je také důsledkem toho, že se většina násilí stala virtuální událostí. Jistě nelze v ojedinělých případech vyloučit i inspiraci mladých zločinců televizí, ale co by jich muselo být, kdyby jejich činy byly jen trochu úměrné množství vysílaných akčních filmů a prodaných pornokazet! Proto se ostatně jmenuje televizní stanice "kanál", protože splavuje emoce, dobré i zlé.

Jakou díru v dnešním světě televize zaplňuje?
Je důležitá tím, že nás neustále propírá emocemi. Jak oblíbené jsou třeba seriály z lékařského prostředí, přičemž je úplně jedno, jak dopadnou. Nejdřív má hrdina tumor, pak ho operují, pak už nemá tumor a všichni mají radost nebo novotvar roste dál, dotyčný umře, pohřbí ho a všichni pláčou. Televize nahrazuje nedostatek událostí v běžném životě a setkání se životem a smrtí. V dnešní době je množství existenciálních zážitků, na které jsme vnitřně nastaveni, velmi malé. Velmi zřídka se někdo narodí, taky poměrně zřídka někdo umře, nejspíš mimo naše oči na interním oddělení nemocnice, takže co běžně patřilo k životu - vznikání, zanikání, smrt, boj -, mizí. Dnes není místa ani na klasickou pořádnou hospodskou rvačku, skončila by brzy zásahem policie a vleklými soudními spory. Vzpomněl jsem si na to, když jsem byl v roce 1992 v severním Rusku, v městečku Kandalakša. Leží v zálivu oddělujícím poloostrov Kola od Karélie. Bylo léto, polární den, v jedenáct v noci, když jsem přicházel k tamnímu důstojnickému klubu, bylo ještě vidět. Překvapilo mě, že na přístupové pěšince bylo několik kaluží krve a jeden vyražený zub. To u nás člověk běžně nevidí. Tamní oficíři nás radostně jako cizince vítali, nalévali, a když jsme se zeptali na původ těch kaluží, odpověděli: To my se tak po chlapsku pobijeme a zase je nám dobře. V minulosti to tak bývalo. Archaičtější mravy našich severních sousedů se ovšem u nás dají už těžko znovu napodobovat.

Co to přináší?
Vzniká kuriózní svět, kde se na jedné straně všichni neustále bojí, jednotlivci i stát dělají další a další opatření, aby se nestalo už vůbec nic mimořádného, a vše má pokud možno nějakou právní dohru. Na druhé straně se řada mladých lidí třese na to, až nastane nějaká světová katastrofa, kterou si představují nejspíš jako ekologickou. Obávají se a těší se na to zároveň. Když se příliš mnoho lidí na něco těší, má to tendenci přijít. Na první světovou válku se také národové třásli, což se dnes málo ví. Také si všimněte, kolik Čechů dnes končí život násilným způsobem - téměř sedm procent, z drtivé většiny dopravními nehodami.

Chcete říci, že když se společnost proti agresivitě příliš zabezpečí, je to vlastně nebezpečné?
Nejde jen o agresivitu, jde obecně o rizikovost. Bytí je rizikové, dokonce velmi rizikové, nebytí je naopak bezrizikové, na hřbitově nás už nemůže potkat naprosto nic. Naopak máloco je tak nezdravé jako život sám. Je vážně zdraví škodlivý a končí smrtí i při největší opatrnosti. Agrese je do určité míry jen prostředek k vyvolávání existenciálních situací. Je překvapivé, kolik lidí dnes jedná způsobem, jako by si o něco koledovali. Oázou nebezpečenství, které příjemně lechtá kdesi pod bránicí, je motorismus. Motocykl si může každý mladík koupit zcela volně na trhu, zatímco vyskytneli se jedna kráva s BSE, v absurdní přeopatrnosti se vymorduje celý kravín. To je velmi zvláštní. Kdyby se na automobilovou dopravu aplikovaly stejné principy jako na jiné obory, vidím okem své fantazie opancéřované státní autobusy, které by jely rychlostí 40 km/h po prázdné dálnici, šofér by byl absolvent vysoké školy řidičské, po několika kilometrech by byly rozmístěny záchranné stanice, každý cestující by měl úřední povolení k cestě, protože občané jezdí zbůhdarma sem, tam a zase zpátky, ohrožují sebe, energetické zdroje, životní prostředí a celkově to nevede k ničemu. Stát by sice nezkolaboval, ale vypadal by radikálně jinak. Je otázka, jestli by pak občané třeba nehrávali po večerech ruskou ruletu. Nějaký zdroj rizik být musí.

Měla zmíněná první světová válka podobné příčiny vzniku? Musela nahromaděná agrese už někudy vytéct?
Přelom 19. a 20. století byl přítomné době podobný všeobecnou spořádaností a relativním blahobytem. Nikdy předtím se chudému lidu nevedlo tak dobře jako v roce 1910. Samozřejmě na tom byl mnohem hůře než dnes, ale už bylo daleko od hladomorů i patnáctihodinové pracovní doby, a přesto bylo nadšení pro válku obrovské. Ono to není tak jednoduše mechanistické, ale i dlouhá doba klidu před válkou sehrála svou roli, rozhodně se v ní agrese hromadila. Silně ji podněcoval nacionalismus, jenž nahrazoval v 19. století náboženství nejvíc. Nicméně kmenová sounáležitost je něco bytostně člověku vlastního. Myslím, že to byl Arthur Koestler, kdo na jednom skautském táboře někdy po druhé světové válce udělal kuriózní pokus. Asi třinácti- čtrnáctiletým anglickým chlapečkům dal nějaký obskurní psychotest a pak jim, každému zvlášť s tím, že to nesmějí nikomu říci, bez ohledu na jeho výsledky oznámil, že patří ke dvěma typům, "augustovskému" a "neronskému". Během dalších čtrnácti dnů se jednotliví představitelé toho kterého typu mezi sebou vyhledali a vytvořili klany, jež proti sobě začaly bojovat všemi silami.

Kdo byl Arthur Koestler?
U nás málo známý a myšlenkově neobyčejně podnětný autor. Byl to budapešťský Žid, který studoval ve Vídni nejdříve elektrotechniku, posléze biologii. Poté se zabýval zakládáním kibuců v Palestině, načež se odklonil od sionismu ke komunismu a jako činovník Kominterny cestoval několikrát po Sovětském svazu. Pak si trochu pomohl tím, že emigroval před svými spolusoudruhy do Francie a poté do Anglie, kde přežil válku, aby se z něj stal intelektuální žurnalista. Je autorem mnoha knih, naučných, historických či románů, v češtině vyšla pouze Tma o polednách. Možná by největším přínosem tohoto interview bylo, kdyby některý z našich knihproducentů něco z Koestlera vydal. Šlo by o tituly jako Náměsíčníci, Janus, Přítel ropuch, Zloději v noci a mnoho dalších.

Co bychom se dočetli?
Něco o obecné struktuře člověka, o jeho křehkosti a náklonnosti k totalitářským způsobům myšlení. Vše je u něj podloženo obrovskou osobní zkušeností, pokud psal o kibucech, tak proto, že je pomáhal zakládat a s puškou v ruce pořádal hony na Araby, oni zase na něj, pokud psal o komunismu, tak proto, že všechny ty šílené intriky Kominterny zažil a zčásti sám připravoval. Pokud psal o Paulu Kamererovi, originálním, až výstředním vídeňském biologovi, neolamarckistovi, tak proto, že byl nějakou dobu jeho žákem. Z nějakého mně nezřetelného důvodu se u nás Koestler neujal. Kladu si otázku proč. Možná ho málo lidí zná, možná jsem sám v porevolučních letech udělal málo, abych se o něm někomu zmínil, koneckonců, všechny jeho knihy jsem přečetl.

Co v nich chtěl po všem, co zažil, sdělit?
Jeho základní starostí bylo, jakým způsobem do budoucna zabránit takovým hrůzám, jako byly obě světové války a holocaust v rámci druhé z nich. On sám by mu také neunikl, kdyby neopustil Francii, a asi by nenapsal, co napsal. Na nejhlubší rovině přičítá lidský sklon k extrémním řešením tomu, čemu říká nepřiléhavou metaforou "schizofreničnost" lidského myšlení. Má na mysli podvojnost, s níž běžně myslíme a jednáme.

O co jde?
Všimněme si třeba univerzity. Na katedře genetiky člověka se učí, že lidské chování, pokud ne všechno, tedy z větší části, je nějak podmíněno geneticky. Na stejné univerzitě, ovšem na katedře trestního práva, se učí, že existuje úplná svoboda a odpovědnost za naše činy. To je sice v kontradikci, ale univerzita nespadne, když se učí obojí. V praxi to ovšem není kompatibilní. Dejme tomu, že výrok číslo jedna zní: lidský život je posvátný. Aplikuje se, když se na přístrojích zachraňují stařečkové nad hrobem nebo se předčasně narozené děti dochovávají v inkubátorech. Druhá teze zní: lidský život je zcela bezcenný. Pak se klidně potrácejí poměrně velká embrya. Dnes už není velký rozdíl mezi zárodky, které lze ještě potratit a které lze už dochovat, narodí-li se. Stejný případ je, když se vyhlásí válka a pracně odchovaní mladí mužové se naženou do zákopů, kde se pobijí hlava nehlava. Mezi tím se volně alternuje, lépe řečeno, přepíná mezi oběma režimy. Totéž platí třeba ve vztahu ke zvířatům. Zvířata jsou naši menší bratři - máme-li kocourka Mourka -a zvířata jsou materiál, který je nám dán v plen, což jsou třeba slepice ve velkochovech nebo náš Mourek, když se zaběhne a je dodán do nějaké kosmetické laboratoře. Naše vnímání světa je takto polárně strukturováno a je velmi těžké si to vůbec uvědomit.

Existuje nějaký způsob kultivace, jenž by nás naučil mezi těmito rozpory, mezi těmito pravdami, chodit?
Na ty pravdy je třeba si zvyknout a vědět, že jsou dvě. K velmi běžným fenoménům patří manželství a nevěra. Málokdo se žení či vdává s tím, že dobře, ale už se poohlédnu po nějaké milence, protože to k životu také patří. Ale je do určité míry radou rozumu sbratřit se s oběma alternativami. Vidím zde obdobu s japonskými zenbuddhistickými cvičeními, spočívajícími v řešení koanů, což jsou hádanky, které se vyřešit nedají; jak tlesknout jednou rukou, jak dostat živou husu z láhve ven, aby se láhev nerozbila a huse neublížilo. Adept se řadu let trápí a potom najednou dochází k novému vhledu do situace, kdy ne že by husu z láhve opravdu vytáhl -ona by do ní nešla ani dostat - ale posune se jaksi nad situaci a nahlédne ji z ptačí perspektivy. Známe z biblického vyprávění, jak se dostali lidé z ráje: pojedli ze stromu poznání dobrého i zlého. Naučili se je rozeznávat, k dobrému se přimykat a zlému se vyhýbat, čímž skončila doba rajské nevinnosti. Lidský průšvih je do značné míry v tomto.

V čem?
Není jazyka nemajícího výrazu pro dobré a zlé. Je ovšem typické, že řada zejména archaičtějších jazyků měla tentýž výraz pro polární protiklady. Latinské altus je vysoký i hluboký, řecké hagios je ohavný i posvátný. Co jednak Jung a jednak Koestler pracně zformulovali, dávná logika jazyka reflektovala a věděla. Na otázku, co z dvojice život a smrt je dobré a co zlé, každý odpoví, že život. Pamatujme na lidovou pohádku o mazaném ševci, kterak chytne Kmotru zubatou na stoličku namazanou lepem. Jde oslavovat s tím, že zabije husičku, jenže zabíti ji nelze, tak si dá brambory, jenže za rok na světě už není k vydržení a kajícný švec smrtku nakonec rád odlepí. Uvědomíme-li si každý, že tam, kde bydlíme, kde pracujeme, byli dříve jiní, kteří kdyby vydrželi věčně, anebo aspoň hodně dlouho, nebyl by pro nás vůbec nikde prostor, vidíme lepší stránku něčeho, co nás pochopitelně děsí. Jde v zásadě o to, naučit se, co už v evropských kontextech není jednoduché vidět.

Napadají vás nějaké typické omyly, k nimž zmíněný průšvih vede?
V evropském kontextu se zdůrazňuje, že Orientálci - začíná to už v Íránu a dvojnásob to platí v Číně či Japonsku - jsou nevyzpytatelní a lstiví. Ve skutečnosti v sobě mají protiklady zaintegrované. U nás platí za ctnost myslet si stále, bez ohledu na okolnosti, totéž. Samozřejmě není nic pěkného být kam vítr tam plášť, ale jakmile někdo své přesvědčení změní, už se domníváme, že je pokrytec anebo možná že byl pokrytec původně, ale že nutně ta pravá tvář je jen jedna. Do určité míry je vnějším evropským výrazem oné rozdělenosti původní jednoty parlament, kde mají jednotlivé polarity své zástupce. Potíž ale je, že jedna polarita je reprezentována celým hejnem zástupců s minimem reflexe a sebereflexe, kteří, kdyby se jim nechala volná ruka, dovedli by ji ad absurdum. Otázka dnes nestojí, zda liberalismus, nebo sociální stát. Jakás takás obyvatelnost státu je garantována tím, že rovnováhy mezi polaritami se nabývá nekonečným handrkováním.

Jde v našich končinách o něco definitivně zapomenutého?
Zaintegrování protikladů do sebe samého evropská tradice nazývala coniunctio oppositorum, propojení protikladů. Bývalo cílem alchymických operací mnohem spíš než získávání zlata či jiných žádaných substancí. Šlo vlastně o psychologické cvičení, Jung o tom hodně psal. Když se v Praze konal sjezd MMF, tehdejší vláda pronajala jeho oponentům Strahovský stadión. Z hlediska běžné logiky je poněkud zvláštní, pozveme-li s někým také jeho nepřátele, v taoistickém pohledu na svět jde ovšem o výraz hlubší moudrosti. Mám sice podezření, že se zde octli daleko spíš nějakým administrativním šumem, ale to je celkem jedno. Věci s jejich mnohoznačností se nám zkrátka vymykají z rukou častěji, než si běžně uvědomujeme. Teprve v padesátých letech přišlo někomu na mysl, že v rezervacích by se měli chránit i šelmy a draví ptáci, že jsou tam nějak důležití. Předtím by to nikoho nenapadlo, platilo Škodné zmar.

Má to nějaké společenské konsekvence?
Samozřejmě stát, který je jakž takž moudrý, se snaží kriminální podsvětí nejvýš držet v šachu nebo v určitých snesitelných hranicích, a ne ho vykořenit beze zbytku. Ani to nejde, lépe řečeno kriminální aktivity pak musí přejmout sám stát a stává se totalitním. Kdysi v Íránu, když byl režim ještě při síle, jsme se všichni podivovali, jaký je tam pořádek. Pochopitelně, rozdíl je pouze v tom, jestli stát tvoří tisíce malých soukromých sedláčků, nebo jeden státní statek. Jestli kriminální činy páchají malí soukromí kriminálníčci, nebo kriminální policie jako celek. Je trochu smutné, že většina moudrosti euroamerického systému společnosti je v tomto ohledu neuvědomělá. Každá strana nebo uskupení opravdu věří, že by bylo světu pomoženo, kdyby ona získala absolutní moc a pak si stát po svém uspořádala. Netuší, že drží jen jednu polaritu pravdy, která se skládá ze dvou polopravd jako přímka ze dvou polopřímek.

Co už nějakou chvíli poslouchám, se v náboženských systémech nazývá zasvěcení. Mám pocit, že vám v něm hodně pomohly hojné cestovatelské aktivity.
Ano, určitě. Jestli mi něco v životě velmi pomohlo, bylo to cestování. Koneckonců pokud jsem měl kdy jaké peníze, a moc jsem jich neměl, investoval jsem je do cest, kde jsou, řekl bych, nejlépe uloženy. Vážím si každého, kdo sedí v brdských lesích nebo Horních Počernicích a napadají ho tam rozmanité myšlenky o relativitě světa a lidských kultur a do Irska, Holandska, Konga či na Balkán nemusí. Já k těmto šťastlivcům nepatřím a potřeboval jsem podnět zásadnější.

Který byl ten nejzásadnější?
Cesta do Číny, zejména ta první, patřila vůbec k největším přelomům v mém životě, jenž se dělí na dobu před- a počínskou. Dnes už nejsem schopen brát naše domácí problémy tak vážně jako předtím. Čechy jsou mnohem menší a méně lidnaté než nejbědnější z čínských provincií. Nejde o to, abychom si sypali popel na hlavu, jsme kulturní národ s mimořádným podílem zajímavých lidí na percentáži obyvatelstva. Teprve na místě samém jsem si však uvědomil, že celoplanetárně přichází doba čínská. Jako by si Čína s Evropou cosi vyměnily, Čína do sebe nadšeně hrne evropské technologie a euroamerický životní styl, Evropa se zase zamýšlí nad čínským myšlenkovým dědictvím. Vidím to jako zcela mimořádné obohacení. Už sám zážitek setkání s Čínou byl ohromný a každému můžu doporučit, aby tam jel. Ono se to nedá úplně popsat.

Co nenahraditelného vám cestování dává?
Cestuje se proto, aby se zakusily imprese nepřenosné slovy nebo dnes obrazem. Kdyby stačilo pustit si pěkné video nebo přečíst cestopis, co by se ušetřilo námahy, času a peněz! Jenže je to, jak s oblibou říkám, jako o žumpě číst a do žumpy spadnout. Jenom část mouder na světě je verbalizovatelná, ostatní se musí zažít. Jak je na vojně, v Indii nebo v jeskyni, zjistíme, teprve až když tam jsme. Stejně tak schopnosti, při nichž přichází na řadu hlavně intuice, se nedají rutinně učit. Škola může učit jen úzký výsek toho, co je verbalizovatelné a systematicky učitelné, což je z celkové sumy mouder a znalostí, co je jich na světě, jenom trocha. Recepty těžko udělovat, ale mně samotnému bylo cestování vždycky k užitku.

Poměrně často čtu v našem tisku varování, jak Čína zbrojí. Vy jste přesvědčen, že Čína nás sice převálcuje, ale rozhodně to nebude zbraněmi.
O tom jsem přesvědčen s naprostou jistotou. Čína jistě také trochu zbrojí, ale její obyvatelé netvoří národ bytostně vojenský. Vidím-li její dynamiku, je pouze jediná věc, která může čínskou světovládou ještě otřást: tamní politika jednoho dítěte, jejímž výsledkem je půl miliardy chlapečků-jedináčků, tlustých a rozmazlených fracíčků, nemajících se v budoucnu s kým oženit. Až dorostou, bozi vědí... No strana je mocná, může přikázat, aby se deset let nechávaly dorůstat jen holčičky. Ono zde nejspíš k něčemu dojde, jinak nevím, kde se všechny ty manželky vezmou, ze kterých národů se budou rekrutovat a zda přežijí tradiční čínské hodnoty jako skromnost, vytrvalost, houževnatost a inteligence. Prorokovat Číně významnou budoucnost je dnes už téměř nadbytečné, stačí se rozhlédnout. Spíš mne fascinuje, kolik lidí to ještě nevidí. Samozřejmě že se člověk musí na cestách dobře rozhlížet. Přivezemeli si z Baham nejzásadnější poznatek, že tam schly ručníky rychleji než u Máchova jezera, možná bylo lépe jet do těch Doks.

Jsme v Evropě odepsáni? Je vytrvalost kultury opravdu tolik vázána na početnou rodinu a pevný hodnotový systém? Je tak důležité, že nás Čechů bude za čas o pět miliónů méně?
Nestalo by se toho tolik, kdyby se sem, do takto vzniklého vakua, netlačili mladí, dynamičtí Číňané, Bangladéšané, Ukrajinci, Syřané ... Je řada kultur, které se zapsaly do světových dějin, přičemž počtem hlav byly nízké. Teď vám nepovím, kolik měly Atény obyvatel na vrcholu své slávy, obávám se, že méně než Hradec Králové.

Přesto zvítězily nad Peršany...
Přesto zvítězily nad Peršany. V množství není síla primárně, ale dnes je těžké nějaký dobře úživný prostor udržet liduprázdný. Z asijského hlediska se střední Evropa skládá pouze z mezer a nevyužitých ekonomických příležitostí. V hustě osídlených oblastech Číny jedete od miliónového města k miliónovému městu, mezi nimiž jsou tisíce a tisíce vesnic a lidé si tam chodí téměř po hlavách. Když jsem se vrátil na Třeboňsko, projížděl na kole hvozdy a bažinami a nikde žádný Číňan a skoro nikde žádný Čech, měl jsem silný pocit, že jsem v divočině a že to takhle nemůže vydržet dlouho. Zde vidím základní důvod k určitým obavám. Vy se téměř vůbec nevěnujete ekologickým hrozbám. Kdyby k nám vnikli Číňané a osvojili si naplno konzum, za pár desítek let se udusíme, nebo ne? Můžeme a nemusíme. Jsem velkým přítelem ochrany přírody a ochrany druhů, ale musíme vědět, že ty živáčky chráníme zejména proto, že jsou nám osobně milí. Svět bez velryb by byl chudší ani ne proto, že by z nich nebylo možno získávat tuk, maso a ambru, a ani ne proto, že by byly tak nutné pro chod mořských ekosystémů. Jak jsou vysoko v ekologické pyramidě, kdyby se vyhubily, nestalo by se prakticky nic. Trochu by si oddechli korýši a sardinky a moře by šplouchalo dál. Celosvětové zmizení řas by byla katastrofa.

A nehrozí?
Taky trochu, ale tyto záležitosti jsou částečně v naší moci, protože začal platit Kjótský protokol. Jeho celosvětové zavedení vidím jako velmi prozíravé, byť třeba přesvědčení o globálním oteplování je spíše věrovyznáním. Vzhledem k tomu, že jsem vyrostl v prostředí vědeckém a od mládí jsem rozmanité prognózy četl, naučilo mě to troše skeptičnosti. Nechme stranou svět lidských bytostí, jež jsou obzvlášť ošemetné a prognózují se velmi špatně. Když si vzpomenu na řeči politologů, sovětologů a kremlologů v 80. letech na Západě, je mi dnes stydno opakovat, co všechno naprorokovali. Nikdo z nich netušil, jak brzy se Sovětský svaz zhroutí.

Ničeho se tedy neobáváte?
Za technologickými úskalími vidím úskalí psychická. Žijeme v civilizaci, která ze všech možných řešení vždycky a s naprostou jistotou vybírá ta energeticky, technologicky a finančně nejnáročnější. Všimněte si třeba, co má z medicíny největší prestiž. Srovnáme-li kardiochirurga provádějícího za pomoci obrovské aparatury komplikovaný zásah na srdci a řekněme dermatologa, který mastičkou za pár haléřů maže nějaký ekzém, nebo dokonce řekne: ani ho nebudeme mazat, on stejně za čtrnáct dní zmizí, to druhé se vůbec nevidí jako výkon nebo znalost. To, co nás skutečně ohrožuje, je sveřepé přesvědčení, že svět kolem nás si neustále žádá nějakých zásahů. Asi před třemi měsíci jsem byl ve své oblíbení vídeňské botanické zahradě, kde jsem trávil mládí, poblíž bydlel a často chodil relaxovat mezi exotické dřeviny. Jsou v ní pořád stejné stromy, ale u každého už je tabulka, která říká, co konkrétně se pro jeho blaho činí, jaké stopové prvky, jaká hnojiva se do půdy přidávají, jaké pesticidy se na něj aplikují, aby lépe a rychleji rostl. Kdysi stačilo, že se strom zasadil, a pokud mu klima trochu vyhovovalo, nějak rostl. Tuto schopnost jsme bohužel zčásti ztratili, což po mém soudu současné lidstvo ohrožuje nejvíc. Mohu s dobrým svědomím říci, že na mém rodném Třeboňsku, jehož přírodu už dobrých třiačtyřicet let vědomě vnímám, nedošlo k objevení či vymizení žádného nápadnějšího druhu, jednoznačně vysvětlitelnému klimatickou změnou. Většina jde na konto změn typu hospodaření: rozorání luk, nesečení rákosí, nebo naopak vyhrnování rybníků, některé druhy se šíří proto, že se jim jaksi "zachce" - třeba teplomilné balkánské hrdličky zahradní ve čtyřicátých letech s neobyčejně mrazivými zimami.

Měli bychom se tedy především celkově zkultivovat a zklidnit?
Rozhodně je vždy nutné mít na paměti, do jaké míry dnešní náladu určuje touha po katastrofách. Atentáty na Manhattanu byly námětem mnoha katastrofických filmů ještě před tím, než do Twin Towers narazila unesená letadla. V podstatě si skrytě přejeme, aby k něčemu takovému došlo. Jak asi mediálně úspěšný by byl klimatolog, který by opatrně řekl, že v nejbližších padesáti letech možná ani zásadnější kolísání klimatu nelze očekávat. Ale když vyjde v novinách palcový titulek typu Harvardský klimatologický expert XY říká: do deseti let se obrátí Golfský proud, institut se stane slavnějším a získá větší prostředky. Dnes se velmi těžko prosazuje názor, který by nebyl až praštěně radikální. Je běžná masmediální macha, že se do televizního studia pozve zapřisáhlý odpůrce potratů a zapřisáhlý přítel potratů, který by nejraději zakroutil každému embryu krčkem, a teď se na sebe pouštějí jako šelmy v cirku. Já sám potraty rád nemám, ale nahlížím, že může být situace, kdy jsou jako výjimečné opatření nutné. S takovým přístupem se ovšem dnes nedá zásadním způsobem prorazit. Značná část ekologistních obav pochází z těchto psychologických aspektů chodu společnosti. Je to trochu podobné, jako když před první světovou válkou, někdy okolo roku 1910, přilétla Halleyova kometa. Ačkoli se už tenkrát vědělo dobře o její periodicitě a odborníci jednoznačně tvrdili, že nemůže k jakékoli katastrofě dojít, spousta lidí měla obavy, že konec světa je blízko. Český slogan zněl: Tahle kometa praští do světa. Slabší povahy prodávaly chalupy a polnosti, propíjely získané finance, kometa zase odlétla a jim zbyly oči pro pláč. Ono by bylo v jistém smyslu pohodlnější, kdyby nás s našimi problémy nějaká globální ekologická katastrofa odnesla, ale třeba neodnese. V podstatě by nás svět mohl zaskočit tím, že jeho konec nepřijde tak brzo, jak jsme si slibovali, budeme s ním ještě muset nějak žít a něco pro něj udělat.
***
Prof. RNDr. STANISLAV KOMÁREK, Dr. (1958), vystudoval obor entomologie na přírodovědecké fakultě UK. Roku 1983 emigroval do Rakouska, kde pracoval v Muzeu přírodní historie, na ministerstvu zemědělství a na zoologickém ústavu Vídeňské univerzity. Záhy po listopadovém převratu se vrátil do Prahy, kde nastoupil na Zdeňkem Neubauerem nově založenou katedru filosofie a dějin přírodních věd na přírodovědecké fakultě UK. Dnes přednáší rovněž zejména na fakultě humanitních studií a též na filosofické fakultě UK o biologických a kulturních aspektech lidské přirozenosti a lidských vztazích k živé přírodě a medicínským problémům. Je znám i jako cestovatel. Dosud publikoval tři básnické sbírky (Kartografie, Kaligrafie, Holografie), dva romány (Opšlstisova nadace, Černý domeček), desítky esejů v periodicích Tvar, Vesmír, Analogon, Prostor, Přítomnost, Salon (jsou shrnuty v knihách Pitevní praktikum pro pokročilé, Hlavou dolů a Mír s mloky, v tisku je další svazek jménem Leprosárium), četné odborné články a stati a několik knih (např. Dějiny biologického myšlení, Mimikry, aposematismus a příbuzné jevy, Lidská přirozenost, Příroda a kultura, v tisku je práce Moc, nemoc a psychosomatika). Reflex 19/2005

Zpět zdroj: časopis Reflex
© jedinak.cz