POCTA MANÝRISMU 1994--1997, autor: PETR VOLF
Malíř Ivan Komárek ve svých čtyřiceti letech patří k nejvýraznějším českým figuralistům. Zdá se, že je lidským tělem posedlý: zpravidla nechybí na žádném z jeho obrazů. Komárkův expresívně realistický projev se zřetelně odlišuje od ostatních tvůrců a stejně tak charakteristický je všudypřítomný erotismus, jenž prostupuje jeho díly jako rozžhavený drát. Tvrdošíjné setrvávání v této poloze nese své plody. Až do 15. června jsou vystaveny v Českém muzeu výtvarných umění v domu U černé Matky Boží v Celetné ulici v Praze. Výstava se jmenuje Pocta manýrismu.
Někdy před třemi lety dostal Ivan Komárek nápad vytvořit sérii kreseb vycházejících z odkazu slavných manýristů, tedy nositelů stylu, jenž se zrodil v Evropě v době, kdy doznívala renesance a teprve mělo vzniknout baroko. Nešlo o náhodné vnuknutí. Autor pochází a žije v Praze, ve městě, kde se díky císaři Rudolfu II. manýristickým mistrům dařilo více než kde jinde. Rudolfovy pohostinnosti využívali například Hans van Aachen, Bartolomeus Spranger nebo Adrian de Vries. Jejich poetika -- a mnohých dalších (Cornelius van Haarlem, Paulus van Vianen, Giovanni Bracelli, Arnet van Bolten ...) -- Komárkovi učarovala. Také tito umělci vzdávali četné pocty tělesnosti, měli slabost pro světské rozkoše, krásu, svět viděli spíše v hravějších konturách. "Hlavně to uměli," konstatuje Komárek. "Bohužel, současné umění mi vedle toho, co dokázali ve svých obrazech vyjádřit, připadá jako odvar."
A tak jim po svém vysekl poklonu. Ve výstavních prostorách jsou instalovány tři desítky z padesáti velkoformátových kreseb (150 x 110 centimetrů, vesměs akryl na papíře). Vycházel z reprodukovaných malířských a grafických děl, ale i z plastik, reliéfů, knižních ilustrací nebo architektury. Nechal se jimi více či méně volně inspirovat, převedl je do svých obrazů (výhradně "z volné ruky" -- žádné projekce, žádné pomůcky) a zasadil do nových kontextů. Takže buď rezonují s ryze soudobými prvky (paneláky v Únosu na Jižním Městě), nebo původní situaci pointují do ironického rámce (Zápas draka s vosou, v němž vosa vystřídala původního motýla od Agostina Veneziana). Je to prostě hra. A kdo na ni přistoupí, přijde si na své.
Ostatně: právě jemně humorná stránka Komárkovy pocty se zdá být v "manýristickém projektu" velmi nosná i případná. Dostává slavná díla z muzeálního piedestalu blíže k dnešnímu divákovi, aniž by je s úšklebkem shazoval a hleděl se tak dostat nad ně. Dvě sestry (variace na slavný obraz Jeana Cousina ml. visícího v pařížském Louvru) si tudíž libují v pečlivě vydlaždičkované koupelně a mezi nimi visí dámské nylonky.
Nejde v žádném případě o plagiátorství, ale o nové pohledy předkládané pozoruhodným rukopisem. V době, kdy se stalo neblahým zvykem kritiků ctít spíše formálně jednodušší projevy, je Komárkova brilantní linka příjemným vizuálním osvěžením. Přitom umělec nezůstává jen u kresebného pojetí -- využívá principu koláže nebo asambláže, což výsledek ještě razantněji zpřítomňuje.
zdroj: časopis Reflex