VZPOURA NA LODI TITANIC

Naše myšlení a vnímání hodnot vyžadují obrat, jinak dojde ke katastrofě, hlásá filosof ERAZIM KOHÁK (68). Část veřejnosti ho díky médiím vnímá jako milého podivína, který během svého dlouholetého pobytu v USA bydlel nakonec ve vlastnoručně postaveném srubu bez elektřiny, části je nepříjemný jako prorok mluvící stále o morálce a odpovědnosti, což se u nás donedávna vůbec nenosilo. Teď chce své názory uplatnit nejen jako vysokoškolský pedagog, ale také jako člen Rady pro Českou televizi.

S jakým záměrem jste přijal členství v radě? Po pravdě řečeno, myslím, že šance něco ovlivnit je dost malá.

Nevím, jestli to tak je. Považuji média za velmi důležitá. Zvlášť televize je mocná čarodějka, která z občanů dokáže udělat jakési Šípkové Růženky. Sám jsem do toho jít nechtěl, bránil jsem se zuby nehty, i když na mě řada přátel naléhala. Když mi ale volala paní Klusáková z Českého rozhlasu, mého oblíbeného média, pro něž pracuju hrozně rád, a jí osobně si velmi vážím, tak jsem řekl ano. Chtělo se mi do rady zkrátka jako nahému do trní.

Nebudete se tam cítit osamělý? Vy jste zvyklý pracovat v dlouhodobém horizontu, kdežto v radě bude asi spíš sklon řešit především věci aktuální potřeby.

Budu-li se tam cítit osamělý, pak to bude pro mne jen doklad toho, že jsem na správném místě. Kdyby všichni mysleli jako já, tak bych si řekl, že můžu jít domů a číst si knížku, což je mi vždycky milejší než civět na obrazovku.

Vy se při sledování televize, které je teď vaší povinností, nudíte?

Ne nutně. Ostatně na nějaký sitcom, který považuji za nejpokleslejší druh televizní zábavy, mi stačí deset minut.

V jakém směru chcete dění v televizi ovlivňovat?

Pro mne je velice podstatné, aby televize veřejné služby -- u nás používané adjektivum veřejnoprávní je germanismus, který nic neříká -- byla nezávislá jak na tlaku politickém, tak na daleko neuvěřitelnějším tlaku komerčním. Vím z americké zkušenosti, že kontrola vykonávaná majitelem a zadavateli reklam je daleko ostřejší a přísnější než to, jak u nás fungovala za soudruhů cenzura. Účelem televize veřejné služby je být nezávislá a ostatním médiím nastavovat laťku. Když se třeba dívám na to, co se děje s novinami, které stále víc klesají po spirále bulvarizace, tak si myslím, že média veřejné služby jsou dokonce životně potřebná.

Domníváte se, že je vůbec v lidských silách být nestranný a objektivní? Utvoří-li se nějaký kolektiv, pak má časem společného ducha a ten se přiklání tam nebo onam.

O objektivitě pochybuji stejně jako vy. Proto jsem přesvědčen, že je třeba usilovat ne o objektivitu, ale o svobodu. Zkušenost mě poučila, že budeme-li zaručovat veřejnou službu televize radou, která bude fungovat jako cenzor, pak rozhodně nebudeme úspěšní. Ale když rada dokáže obhájit tvůrčí svobodu i tam, kde producent potrefí nějakou husu, což se stává, začnou se různé předsudky vyvažovat. Divákům ani rada, ani generální ředitel nemůže zaručit televizi objektivní, ale můžeme zaručit televizi svobodnou.

Jde s tím v televizi veřejné služby dohromady reklama?

Je to nutné zlo. Poplatky nestoupaly zároveň s inflací, takže klesly hluboko pod evropskou úroveň. Samozřejmě že by bylo ideální, kdyby si koncesionář uvědomil, že ty dvě krabičky cigaret, které ho měsíčně televize stojí, je opravdu málo. Ale to on neudělá.

Naprostá většina médií je ovšem v soukromých rukách, takže hlavním kritériem úspěšnosti je zisk. V tomto smyslu se jeví i televize veřejné služby jako menšinová. Dá se z toho vyvodit, že většina médií je nesvobodná?

Potřeba zisku jde vždycky proti svobodě.

Kdyby ovšem bylo dostatečné množství těch, kteří si přejí kvalitní a svobodné médium, pak by se to majiteli muselo vyplatit.

Sotva. Většina bulváru nevzniká proto, že ho mermomocí chce vydavatel vydávat, ale proto, že má nižší výdaje. Když toužím drasticky snížit náklady a vím, že prodejnost budu mít stále stejnou, pak je to velké pokušení. Propustím kvalitní redaktory, snížím rozpočty, budu hojně využívat odkoupeného archívního materiálu a pořídím to levněji. Kvalita je drahá.

Ozývají se dnes hlasy, že zahraniční kapitál, který vlastní většinu rozhodujících médií, je nebezpečím pro vyjádření "toho českého", našeho, a že to může zhoubně ovlivňovat politický vývoj.

Problém je v tom, že lidé nestudovali klasiky. Dozvěděli by se, že kapitál nemá vlast. Kapitál není nebezpečný proto, že je německý, americký nebo český, ale kvůli tomu, na co je zaměřen. Nebezpečí vzniká tam, kde společnost přenechá motivu zisku takové věci, jako je zpravodajství, kultura, veřejné služby. Trh neumí tyhle záležitosti regulovat. Slibovat snížení daní a zlepšení veřejných služeb je protimluv. Jediný způsob, jak zajistit kvalitní školství, zdravotnictví, dopravu, ale i televizi, je ten, že si jsme ochotni připlatit.

Budeme-li se bavit o svobodě a informacích, pak se nevyhneme otázce elektronických médií, zejména Internetu. Významný český filosof mi -- zhruba před pěti lety, protože dnes možná změnil názor -- říkal, že doba Internetu zakládá jakousi říši svobody. Člověk přestává být závislý na tom, co mu někdo vnucuje, ale může si svobodně zvolit cestu, komunikovat s lidmi z celého světa a na základě nejrůznějších mínění si vytvářet to vlastní.

Kdepak, tak to není. Tento názor se vynoří vždycky, když dochází k základní změně v prostředcích komunikace. Lidé tak reagovali i na vynález knihtisku. Je to důsledek šoku z něčeho nového. Lidská svoboda, jak si myslím, není ovlivňována způsobem zprostředkování, ale tím, jak se dovedu oprostit od iluze samozřejmosti, od toho, že co je, je samozřejmě a nutně. Lidstvu se několikrát podařilo rozbít tuto skořápku samozřejmosti, třeba za reformace. Jestliže jsme dnes v podobné situaci, ba dokonce rozbití skořápky je nutné, pak to není tím, že si posíláme e-maily místo dopisů.

Jakou roli v možnostech přeměny hraje celkem lhostejný vztah dneška k tradici?

Přerušení tradic je osvobozující, považuji ho za jeden z pozitivních momentů v lidských dějinách. Tradice, to je taková mrtvá ruka, která na nás spočívá a utvrzuje nás v tom, že to, co se děje, je z vůle Boží a že to prostě nejde jinak. Všude, kde se lidstvu podařilo odstranit nějaké zlo, došlo k základnímu obratu. Klasickým příkladem osvobozujícího odvratu je Ježíš, když říká: "Slyšeli jste, co bylo řečeno starým (...) Jáť však pravím vám ..." Tvůrčí moment je vždycky ve schopnosti překonat mrtvou ruku tradice. Proto nejsem tradicionalista, i když mám dějiny rád.

Osvobozující obrat se děje obvykle na základě nějakého snu nebo víry. Po růžovém snu ovšem přijde skutečnost a ta bývá často krvavá. Domníváte se, že se dnes člověk obejde bez utopických představ o budoucnosti?

Představy nemusí být utopické. Jestliže se člověku ve snu zdá o světě bez utrpení a zla, pak je to ovšem sen utopický a nutně se obrátí proti tomu, kdo ho chce uskutečnit. Ale lidé jsou schopni snít také daleko drobnější sny -- ne o tom, že ze světa vymýtí všechno zlo, ale že žádné dítě nebude usínat hladové. Na srovnání těchto dvou snů vidíme, myslím, mimo jiné rozdíl mezi sociální demokracií a komunismem. Zatímco komunisté měli představu dokonalé společnosti, sociální demokraté vsadili na to, čemu Marx říkal "odborářská mentalita". Šlo jim o to, odstranit zlo konkrétní. Lidstvo se nemůže obejít beze snu, ale ten sen by měl obsahovat určitý problém, který je třeba vyřešit, a ne představy o věčném blahu.

Ve své knize Člověk, dobro a zlo přirovnáváte situaci současného lidstva k plavbě Titaniku, který se už blíží k ledovci, všichni to vědí a přitom se pořád perou o místa na první palubě. Naším ledovcem je blížící se ekologická katastrofa. Nezdá se vám, že ekologická hnutí, která vás považují za "svého" filosofa a usilují učinit obrat ve vnímání toho, čemu jsme doposud říkali pokrok, mají leccos spíš z mentality komunistické? Nevidíte u nich jisté rysy utopičnosti a z ní plynoucí demagogie a dogmatismu?

Nesouhlasím velmi zásadně. Samozřejmě, jednotlivci takoví jsou. Ale já se v těch kruzích pohybuji už třicet let, a tak je dobře znám. Nezapomeňte, že ekologické hnutí zahrnuje třeba také americkou National Science Foundation, nejprestižnější vědecké společnosti, které rovněž poukazují na fakt, že naše pojetí pokroku není udržitelné. České Hnutí Duha, to jsou mladí nadšenci a zaplaťpánbůh za ně. Mladí jsou vůbec fajn, protože dovedou věci rozhýbat. Ale představa, že ekologické hnutí je nějakým menšinovým sdružením, nebo dokonce seskupením sekt, je jednou z českých iluzí. Všechny vědecké organizace a všechny odpovědné vlády ve světě -- my teď máme jednu, která se chová poněkud neodpovědně -- uznávají, že ekologické ohrožení je reálný problém. Takže tu máme ty, kteří myslí dlouhodobě, a ty, kteří myslí na krátkodobý zisk. Je otázka, čemu dáváme přednost.

Co podle vás víc odpovídá povaze člověka?

Na to je obtížná odpověď. Řada testů ukazuje na to, že v nárazových situacích, když dáte člověku na vybranou bez výstrahy, volí to, co mu přináší okamžitý prospěch. Ale čím je vzdělanější, tím víc dovede reflektovat skutečnost, tím víc si je vědom dobra dlouhodobého. Když mu dáte čas na rozmyšlenou, tak nakonec uzná potřebu omezování. Taktika reklamy proto vždycky spočívá v tom, že člověk se má rozhodnout hned. Proto různé reklamní kampaně slibující výhodu upozorňují na to, že právě končí. Nutí člověka, aby místo rozvážného zamyšlení rozhodoval na místě.

Většina lidí dnes ztratila vztah k tomu, co dělá, a média jim ve volném čase nahrazují život, vyplňují čas prázdnotou, která se skutečností nemá nic společného. Jak donutit tyhle lidi, aby se byli schopni rozhodovat v dlouhodobějším horizontu?

Ano, to je na pováženou. Kvůli tomu se snažím vychovávat mladé v jiném duchu, a proto jsem přistoupil na to, že budu dělat televizního radního, ač jsem ve Spojených státech nikdy televizi neměl a tady jsem ji koupil jen proto, abychom si mohli na videu přehrávat české filmy, které jsem v cizině promeškal. Když jsem se totiž vrátil, zjistil jsem, že v mé paměti zeje velikánská díra. Všichni moji vrstevníci kupříkladu věděli, kdo je to Jiřina Bohdalová ...

Vy jste jako každý vědec velice zvědavý. Ale většina televizního publika zvědavá ve skutečnosti není. I když ráda šmíruje život mediálních hvězd, jde jí hlavně o to, aby někdo naplňoval oblíbené stereotypy. Řadu z nich by vlastně nový totalitarismus, o kterém se v souvislosti se stále vzrůstající mocí kapitálu mluví, ani nezajímal, nezmizí-li třeba právě Jiřina Bohdalová z obrazovky.

Je to narkomanie v klinickém smyslu toho slova. Měl jsem v ruce zajímavou studii, která zjišťovala, kolik procent televizních diváků je na ní závislých ve smyslu drogové závislosti. Je jich asi třetina. Teď si představte, že bude stejné procento alkoholiků nebo narkomanů -- to by byl poplach.

A pak přichází vhodná chvíle, aby se objevil nějaký Berlusconi ...

Ano, on je klasickým příkladem. To byl člověk, kterého Itálie s jeho politickými názory vyhodila na smetiště dějin. Ale stačilo, že ovládá televizní trh, a mohl se vrátit. To je další důvod pro existenci televize veřejné služby. Musí být dvoukanálová, protože na jednom kanálu se při rozdílnosti zájmů publika nedá provozovat.

Napsal jste, že vyspělost té které společnosti lze posuzovat podle toho, zda má kromě horizontály krátkodobých zájmů také vertikálu, tedy schopnost nadřadit jim zájmy dlouhodobé, zda má společnou potřebu dobra.

Představa o tom, že společnost je nějaký organismus, u něhož lze sledovat dětství, dospívání, dospělý věk, je představou 19. století. Podle této představy "pokroku" nelze vyspělost společnosti posuzovat. Pro mě je Kostarika velice vyspělou zemí, i když příjem na hlavu je tam menší než u nás. Zrušila totiž armádu a dala všechny ty peníze na vybudování zdravotního systému. Vycházím z křesťanské tradice, takže vertikálu osobně spojuji s křesťanstvím a s evangelickou reformací. Mými hrdiny jsou Martin Luther a Jan Amos Komenský. Náboženství má silnou sociální tendenci.

O Češích se říká, že jsou nejméně nábožensky cítícím evropským národem. Ani vlastenectví, ta společně vnímaná naděje, se dnes nezdá příliš zakořeněno. Jak v této souvislosti vůbec uvažovat o společných potřebách?

Zdejší společnost prochází hlubokou duševní krizí. Naše totožnost byla založena na masarykovském hledisku humanity. Ne na základě jazyka nebo individuálních zájmů českého etnika. To je to Kollárovo Když řekneš Slovan, nechť se ti ozve člověk. Idea Československa spočívala v mnohonárodním státě propojeném právě ideálem humanitním. Tento ideál se zhroutil pod tlakem války. Etnická čistka, jakou byl odsun Němců, dokáže zkreslit profil národa. K tomu padesát let nacismu a komunismu. A když pak nastoupí Havel, který chce masarykovské principy obnovit, rozpadne se do dvou let společný stát se Slováky. Novodobý Čech přitom nedokáže uvažovat jinak než jako Čechoslovák. Podporuji vstup do EU, i když mám k její činnosti ostré výhrady. Je to totiž uskutečnění ideálu mnohonárodního soužití v úctě a dobré vůli. Tam může české etnikum znovu najít smysl své totožnosti, a tím také může Evropě přispět, protože na těchto principech jeho novodobý stát vznikl. Jsou totiž i jiná pojetí evropanství.

Nicméně -- dá se dnes tato idea vůbec v Češích obnovit?

Otázka je i to, zda se vůbec dá na něco navazovat. Řekl bych, že ne. Nenavazujeme, ale často znovu začínáme totéž. Toho Masaryka si musíme znovu nalézt. Zrovna tak jako jiné hodnoty -- vezměme osvícenskou fázi našeho obrození nebo bratrství. Po bitvě u Lipan bylo České království 150 let jediným místem na světě, kde člověk mohl věřit jinak než katolicky. To je obrovský vynález.

Bylo podle vás nešťastné, že se po listopadu 1989 dala u nás přednost ekonomickému dohánění světa před vytvářením rámce, který by pomohl znovu uplatnit tyto hodnoty?

Vývoj po Listopadu byl druhou naší velkou národní tragédií. Říkat, že byl nutný, není rozhodně pravda. Ovšem náběh na to, co se dělo, tu byl už z dob komunismu. Když v roce 1971 začaly politické špičky s gulášovým komunismem, vytvářely konzumní mentalitu. Rozdíl mezi husákovským gulášem a klausovským rozkrádáním po privatizaci je jenom kvantitativní. Základy byly položeny dřív. Petr Pithart jako jeden z mála tenkrát pochopil, že pokud se nemáme stát 47. nejzkorumpovanější zemí světa, jak jsme na tom dnes, musíme změnit strukturu společnosti. Ale my rovnou začali měnit ekonomický obsah.

Václav Klaus si určitě tenkrát to nebezpečí také uvědomoval, ale jednal stylem "něco za něco".

Ano, prodáme duši za dukáty. To je ta smlouva s ďáblem. Myslím si, že až děti našich dětí se zbaví cynismu, který v nás z minulého půlstoletí přetrvává. To je prostě geneticky dáno.

Když jsme u těch genetických daností. Minulé století odhalilo určité vzorce chování, kterými se stále řídí jednotlivec i masa. Určité (třeba bojovnické) dispozice jsou nám asi vrozeny.

Beru genetické koncepce cum grano salis. Ale základem lidství je, do jaké míry umí civilizace tyhle dispozice brzdit, nahrazovat něčím jiným a do jaké míry dává negativním dispozicím volnost. Připadá mi nebezpečné, když se říká, že je něco přirozené a nedá se s tím nic dělat. Ano, bylo by přirozené, když mi šlápnete bolestivě na nohu, dát vám facku. Ale moje kultura, tedy civilizační návyky, mi to nedovolí. Není možné uvažovat jen v kategoriích přirozené a nepřirozené nebo pravé a předstírané, což je teď v módě. Hlavní pro mě je, co ubližuje a co hojí. Otázka dobra a zla. My se musíme učit žít ohleduplně, vůči lidem, zvířatům, rostlinám i krajině.

Člověk se vlastně chová jako druh zanesený do jiného prostředí. Napadají mě třeba australští králíci. Neměli přirozeného nepřítele, a tak spásli trávu. Co je vlastně pro člověka přirozené?

Být nepřirozený. Nemůžeme jako vlci spoléhat na svou přirozenost, aby nám řekla, co dělat. To je náš lidský úděl -- žít z rozumu, nikoliv z pudu. A odtud plyne odpovědnost. Musíme přijmout odpovědnost za naše chování. Pocit odpovědnosti vlka netrápí. Nemůže zvlčit.

Vraťme se k televizi. Diváci prý preferují špatné zprávy před dobrými.

Je možné, že určitý druh diváka bere zprávy jako zábavu, proto preferuje katastrofy. Po pravdě -- mírový průběh žní, který měl možnost vidět v létě, před řekněme patnácti lety, moc zábavný nebyl. Jsme zase na začátku -- mají média sloužit jako narkotikum, nebo zprostředkovávat informace k uvážení? Snad jsem vám odpověděl.

 

ERAZIM KOHÁK (21. 5. 1933) se narodil v Praze, v roce 1948 jeho rodina (otec byl známý publicista) emigrovala do USA. Pracoval jako dělník, pak jako stipendista vystudoval filosofii a religionistiku na Yaleské univerzitě. Poté vyučoval pětatřicet let na univerzitě v Bostonu. Od roku 1991 působí jako profesor na filosofické fakultě UK. Z řady jeho anglicky i česky vydaných knih jmenujme alespoň The Embers and the Stars, Člověk, dobro a zlo a Zelenou svatozář.

 

JIŘÍ RULF

FOTO PETR JEDINÁK

 

 

zdroj: časopis Reflex
© jedinak.cz