MILAN KNÍŽÁK, autor: PETR VOLF

 

Rubrika: KDO JE CO

 

MILANU KNÍŽÁKOVI (1940) se povedlo něco, o čem si drtivá většina výtvarných umělců může nechat jenom zdát: stal se všeobecně známou osobou. Jak už to tak paradoxně bývá, není pohříchu znám přes svoji tvorbu, ale spíše přes své postoje, ostře formulované názory, které se dotýkají mnohem širších nežli uměním vymezených teritorií. Vidět se nechával s prošedivělým copem spadajícím pod lopatky a s plejádami náušnic v uších.

 

V letech 1990--1996 působil jako rektor AVU. Po sedmi letech už nemohl potřetí na rektora kandidovat, nicméně na AVU zůstává jako profesor intermediálního ateliéru.

 

Své zvyky ani po tak výrazném životním zlomu, který ho vynesl v devadesátém velmi vysoko, nijak neměnil. I předtím vstával už kolem šesté ranní a úplně procital pod každodenní ledovou sprchou, bez níž by prý nemohl existovat: "Vynechám ji tak dvakrát do roka, když je mi opravdu zle a nejsem schopen se pohnout z postele." I předtím snídal jen šťávu z jednoho vymačkaného citrónu rozpuštěnou ve sklenici horké vody. Přesto bylo leccos jinak: "Najednou jsem měl daleko méně času. Musel jsem chodit na spoustu různých setkání, což jsem předtím činil mnohem řidčeji, i když nemohu říct, že bych nežil společensky. Od devadesátého jsem svůj život beze zbytku věnoval Akademii a to je -- myslím -- nezpochybnitelné, s tím musí souhlasit i mí úhlavní nepřátelé." Když byl tehdy zvolen rektorem Akademie, byl to pro okolí šok. Milan Knížák totiž vždycky patřil k undergroundu, k představitelům nezávislé tvorby, kteří měli v období socialistické reality zapovězen přístup do oficiálních uměleckých struktur.

 

Ačkoliv to zkoušel třikrát (pedagogická fakulta, matematicko-fyzikální fakulta a AVU), nikdy žádnou ze započatých vysokých škol nedokončil. "Pokaždé jsem měl pocit, že úkolem těchto institucí bylo studium posluchačům znechutit než opravdu něco naučit," komentuje lapidárně své studijní neúspěchy. Stal se tak prvním rektorem, který neměl završené vysokoškolské vzdělání. Ze své razance ale ani poté neslevil. AVU díky němu mohla začít jako jediná vysoká škola s opravdu čistým štítem: všechny pedagogické posty nechal nově obsadit na základě konkursu. Pracoval na novém vzhledu školy i jinak. Navrhl znak, taláry pro akademické obřady (sebe obdařil šaškovskou čepicí) a jejich ceremonii.

 

"Ve vlastní tvorbě jsem v té době musel spoléhat více na to, že mi někdo pomůže s realizací návrhů, modelů. Tahle práce mi přitom působila největší radost a nerad jsem se vyrovnával s tím, že ji musím nechávat jiným. Ale přizpůsobil jsem se tomu a znamenalo to nový prvek v mé práci, který přinesl i obsahové posuny."

 

Navzdory tomu loni v Praze najednou připravil tři výstavy (Mánes, Uměleckoprůmyslové muzeum, galerie Genia loci) pod souhrnným názvem Nový ráj. Dokazovaly jeho tvůrčí rozpětí, ale i nechuť setrvávat u jednoho oboru. Vystavil obrazy, sochy, instalace, ale také návrhy architektury, designu, oblečení, šperky. Jednou z nejvíce oceňovaných oblastí Knížákovy tvorby jsou jeho expanze do sféry nábytku. Na začátku sedmdesátých let přišel jako první s originálními kusy, které rozvíjely kubistickou estetiku -- jednu z nejčelnějších epoch české moderny dvacátého století. V tomto směru předběhl o několik let dobu: postmoderní hnutí, které kubismus poté bohatě vytěžovalo, ještě čekalo na zrod.

 

Byt Milana Knížáka na pravém vltavském nábřeží, který sdílí se svou manželkou Marií, bývalou modelkou, pochopitelně nese stopy vyhraněného názoru na interiérovou tvorbu. "Tady se cítím nejlépe. Jde totiž o mé nejsoukromější prostředí," pochvaluje si. Nechybějí v něm známé expresívně pojaté stoly, židle, police a jiné doplňky, které navrhoval. Kdyby prý v obchodech našel nábytek, který by mu alespoň trochu vyhovoval, koupil by si ho, než aby vymýšlel vlastní: "Takhle jsem se ovšem choval už jako kluk, " říká.

 

Umělcův vkus prostupuje celým bytem. Není přeplácaný. Zdá se, že věci v něm našly své pravé místo. Nijak se nepřebíjejí, ale harmonicky se doplňují. "Věci mám rád," přiznává Knížák a vzápětí doplňuje: "Jsem totiž člověk, který nesmírně obdivuje stopy lidské činnosti. Proto mě pohled na to, co člověk vyrobil, svým způsobem uspokojuje. Nemusím mít kolem sebe tedy jenom věci, které jsem si sám vyrobil nebo navrhl. Důležité ale je, abych k nim měl nějaký vztah."

 

Už dávno nepije alkohol, drogy patří také minulosti, i když to neznamená, že by na ně vzpomínal jako na neblahou zkušenost: "V šedesátých letech jsem vyzkoušel kdeco, speedy, fenmetraziny, LSD, marihuanu, hašiš. Nejsem návykový typ a nevidím velký rozdíl mezi marihuanou a normální cigaretou. Když někdo kouří šedesát denně, je to stokrát horší, než když by si dal dvě cigára marihuany." Sám si občas zapálí nanejvýš dýmku, častěji však dobrý doutník, za nějž považuje značku Davidoff. Je to jedna z mála neřestí, kterou si dopřeje. "Kouřím ne proto, že bych potřeboval do těla dostat nikotin, ale prostě proto, že rád žiju v oblaku vůně. Sedím ve výklenku s výhledem na Vltavu a Hradčany, vytvářím si kolem sebe kouřovou clonu a v ní si přemýšlím. Je to obřad. Ne kouření."

 

Také ve stravování je Milan Knížák až překvapivě umírněný. Místo tradičního oběda do sebe dostane jenom šťávu z čerstvého ovoce, kterou si s sebou do školy přináší připravenou z domova. Jídlo v pravém slova smyslu jí až v době, kdy se chýlí čas večeře. Kdysi býval přísný vegetarián, nyní už si někdy dá nějaké lehčí maso, kuřecí nebo rybí. Vařit umí. "Za bolševika vydělávala moje žena, já se staral o domácnost včetně vaření, které mě bavilo. Bral jsem to jako zábavu a trochu i jako seberealizaci. Vařil jsem všechno zpaměti, i když jsem si to nepamatoval."

 

Oblečení věnuje značnou pozornost. Však se jím zabývá už od šedesátých let, kdy začal svým potřebám přizpůsobovat tehdejší tristní oděvní produkci, a ani po třiceti letech neslevil ze své náročnosti. Oblečení podle něj demonstruje náš momentální stav, náš vztah ke světu. Pokládá je za jakousi mobilní výstavní síň. Nespoléhá jenom na svůj vkus, ale klidně si nechá při volbě obleku poradit od Marie. V tom se neliší od jiných mužů.

 

O tom, že pro pracovníky AVU navrhl slavnostní taláry, jsme se už zmínili. Jeho samotného však v "civilu" mohl málokdo vidět jinak než v klasických sakách či oblecích. "Než jsem se stal rektorem, s oblibou jsem nosil pestrobarevná, pruhovaná, jednoduše divoká saka. Ve škole jsem pak pocítil nutnost vzít si na sebe konzervativnější oblek, protože jsem tím vytvářel určitou bariéru mezi mnou a ostatními. Myslím, že tuto bariéru bylo nutno vytvářet jak směrem ven, tak i dovnitř Akademie. Tuto serióznost jsem vyvažoval spoustami různých náušnic."

 

Večery tráví nejraději bez programu, jako ostatně všechno. Denně má však možnost vybrat si hned z několika pozvání na různé rauty, party, plesy, benefice a další společenské podniky, jejichž pořadatelé si od něj zřejmě slibují, že Knížák akci dodá ten správný šmrnc. Ten však bedlivě zvažuje, než se rozhodne nějaký navštívit: "Většinou jsem chodil na takové akce proto, že jsem věděl, že na nich potkám někoho, za kým bych jinak musel do jeho úřadu. Úřady nemám rád, to raději podstoupím večírek. Mé důvody bývají většinou pragmatické."

 

S politiky se postupně naučil vycházet. Většinou už ho nepovažují za přírodní úkaz, ale za člověka, který ví, co chce, a který umí nabídnout řešení. Nicméně Knížák si málokdy nechá ujít šanci, aby je nekritizoval. Premiéra poté, co zahajoval výstavu malíře Vladimíra Komárka, osočil z pokleslého vkusu. "Nechodím kolem, nedělám drby, vše říkám rovnou. Až na jeho vztah ke kultuře si Klause vážím jako pracovitého člověka, který má výsledky. Politici si na mě zvykli, myslím, rychleji než takzvaný umělecký svět."

 

Milan Knížák už není rektorem. Netváří se, že by se bez té funkce neobešel. Zkraje jara bude dva měsíce přednášet ve Skotsku. Také ho čeká soud, v němž se bude prokazovat míra jeho odpovědnosti za víc než rok starou havárii. Nevyhýbá se však možnosti opětovného "totálního nasazení". Oslovili ho pedagogové z brněnské fakulty výtvarného umění Vysokého učení technického, aby se stal jejich děkanem. Knížák se tomu nebrání, ale nevěří, že se lidem z fakulty podaří zlomit odpor vedení VUT. Tamější rektor Knížáka dobře zná jako nedávného kolegu a vypadá to, že se jeho možného působení až panicky bojí ...



zdroj: časopis Reflex
© jedinak.cz


Zpět