To, co je za scénou
LENKA KLODOVÁ (36) je umělkyně, která se nebojí jít na ostří nože. Už více než pět let se vedle témat, jako je žena, tělesno, mateřství, lidské vztahy, intenzívně zabývá ve své tvorbě také tematikou, jež patří k nejvíce tabuizovaným: pornografií. Má za sebou několik projektů "alternativních erotických časopisů", instalace a performance ve veřejném prostoru. Nedávno proběhla v galerii Vysoké školy uměleckoprůmyslové její výstava, kde představila projekt časopisu pro ženy (Ženin 1/05) doplněný fotografiemi a také rozsáhlou studií "Zásady pro vytvoření pornografického časopisu pro ženy". Vše bylo součástí její doktorandské práce, kterou lze považovat za první svého druhu.

Setkala jste se někdy v rámci své tvorby s cenzurou?
Jenom jednou, když jsem vystavovala v Kyjevě pohyblivé papírové panenky na provázku, jež po zatažení za provázek porodily dítě. Musela jsem inkriminované části zakrýt za sukni, aby nebyly na první pohled viditelné.

Jak jste to brala?
V klidu. Galerista mi vysvětlil, že mu tam chodí školní třídy, a pro to mám pochopení.

Máte nějaký vztah k ženskému umění? Sama jste letos připravila celé jedno číslo časopisu Umělec s genderovou tematikou ...
Ve skutečnosti mi tato uměnovědná kategorie připadá bezobsažná - používá totiž měřítka, jež nejsou pro oblast umělecké tvorby adekvátní. Jsou to měřítka spíše sociologická. Když se kupříkladu hovoří o umění abstraktním, týká se výsledného díla, a ne toho, kdo je jeho autorem.

Vás opravdu feminismus nepřitahoval?
Mé první setkání s feminismem proběhlo, když o mé výstavě v roce 2001 v Malé Špálovce napsal Radek Váňa do Lidovek článek, kterému dal název někdo z redakce a v titulku se objevilo slovo feminismus. Řekla jsem si, že je to zvláštní, protože o tom vůbec nic nevím ... Trochu hlubší poznání problematiky jsem získala až při práci na doktorátu, když jsem si začala číst feministickou literaturu jako součást studia. Zjistila jsem, že se moje východiska, která nebyla nijak vykonstruovaná a přicházela z mého života, trefila do feministického proudu, jenž u nás přišel ve srovnání se světem se značným zpožděním.

Jak tedy chápete feminismus?
Feminismus podle mého názoru není jednoduše popsatelný ideologický směr, ale spíše mnohaproudá světonázorová síť, posun v myšlení, který pomalinku dělá náš svět žitelnějším, nalezení nové nebo zapomenuté barvy v životě. Otázka, jestli někdo je, nebo není feministka, pro mě v tomto kontextu vůbec nedává smysl.

Proč jste si vybrala jako téma své práce právě pornografický časopis?
V celé řadě svých prací, tak od roku 1999, jsem jako materiál používala pornografické časopisy, a to i když tématy mých prací byly ženy, mateřství, vztahy. Časopisy jsem nejprve brala jako zdroj obrázků nahých žen, jež jsem si mohla vystřihovat a dále s nimi pracovat. Postupně ve mně ale sílil pocit, že vlastně nevím, s čím přesně pracuji, a že bych se měla na pornočasopis jako celek a jako společenský fenomén podívat důsledněji. Čili má to rozhodnutí jistou logiku v linii mé tvorby. Fenomén pornografického časopisu a to, jak funguje ve společnosti, se mi začaly zdát velmi obsažné, začala jsem v něm vidět obecnější téma, jež se dotýká současného vztahu k sexualitě. A protože to téma přesahuje uměleckou oblast, zdálo se mi vhodné přihlásit se s ním k doktorandskému uměleckému studiu.

Jak pro sebe definujete pornografii?
Pornografie je podle současné terminologie takový materiál, který má sloužit právě a jen pro vzrušení. Nic jiného nesleduje. Chybí v ní jakýkoliv přesah do jiných oblastí. Ve své práci jsem záměrně používala termín pornografický ještě v dalším, historickém smyslu. Když v 18. století vykopali při objevení Pompejí velké množství falických objektů, erotických fresek a soch, rozhodli se tehdejší vládci shromáždit tyto objekty, jež považovali za společensky nebezpečné, v takzvaných tajných muzeích s omezeným přístupem. Takové objekty označili termínem pornografický, který má synonymum obscénní - něco, co je za scénou, co nevystupuje v hlavním programu. V tomto smyslu se pak termín pornografický - obscénní nemusí ani týkat úzce jen sexuality, ale obecněji jevů, které jsou někým vykázány mimo hlavní scénu.

Zajímá vás pornografie jako jedna ze stránek umění?
Spíš mě zajímá svoboda projevu ve vyjadřování sexuality - i té konvenční. Proč by to měly být věci, o nichž se nemluví? Na Nan Goldinové nebo Robertu Mapplethorpovi je nejzajímavější, že to všechno, co zobrazují svou tvorbou, prožili, a je jedno, jestli jsou to dokumentární, nebo estetizované fotografie. Pornografie mě zajímá jako společenský fenomén. Její obsah je sice omezený, ale to, co dělá s lidmi, co jim zakládá v mysli, je pro umělce přitažlivé.

To jste asi musela prozkoumat spoustu pornografických časopisů, abyste si udělala přehled o jejich specifické - řekněme - estetice?
Ze začátku jsem s nimi neměla vůbec žádnou zkušenost, první jsem si koupila až kvůli zmíněným vystřihovacím "panenkám". Ale když jsem pracovala na doktorátu, musela jsem si koupit od každého pornočasopisu, který je u nás k dostání, jed no číslo, abych si utvořila ucelenou představu.

Jak se na vás dívali, když jste si kupovala studijní materiál?
Nejprve jsem se strašně styděla, v roce 1999 v trafice na Strossmayerově náměstí. Ale kvůli doktorátu jsem už šla pro časopisy do sexshopu. Věděla jsem, že jdu pro studijní materiál, takže jsem si dokonce nechala napsat paragon.

To jste asi byla první, kdo něco takového požadoval?
Je to možné. Postupně už jsem se přestala stydět. Zdá se mi, že právě na pornografické časopisy je škoda plýtvat studem. Lidé se mají stydět za něco jiného ... Je to zvláštní fenomén: tyto časopisy se prodávají vedle běžných magazínů. Zatímco normální časopis se snaží čtenáři vnutit myšlenku, že existuje přesně pro něj, chce po něm, aby se s ním identifikoval, tak pornografické časopisy fungují naopak - nikdo s nimi nechce být viděn, nikdo nechce mít "image čtenáře pornočasopisu". Obraz sexuality, jaký je v nich obsažen, je asi takový, že v člověku, který si je kupuje, vyvolává pocit, že by se měl za to stydět. Když jsem začala vymýšlet Ženin, moje základní představa byla představa pozitivně laděného pornografického časopisu. Experimentálně jsem se ptala: proč by nemohly mít pornografické časopisy stejnou taktiku jako lifestylové - pozitivní společensky přijatelný časopis o sexualitě.

I když hovoříme obecně o pornografických časopisech, tak to vlastně časopisy ani nejsou. Jde spíše o katalogy.
Když jsem se probírala vzorkem produkce, zaskočilo mě, jak je stereotypní. V rámci studia jsem měla přednášku o "zastaveném času" v těchto magazínech a o tom, jak pracují se stereotypností. Ze sexuálního aktu vybírají pořád tutéž sekvenci. Tomu odpovídá řazení stránek, výřezy, rytmus celého čísla. Vycházejí sice pravidelně, ale nemají vazbu na jakékoliv aktuální události, nehledí na svátky ani na roční období. Zdá se, že to má svůj účel. Pornografický časopis je spíše erotická pomůcka, jež díky své časopisové podobě proniká na veřejnost. Kdyby to bylo jenom album, nebyl by důvod je na stánky dodávat a mohly by se prodávat jenom v sexshopech. Pornomagazíny se dostávají do veřejného prostoru, kde jiný obraz sexuality než ten, který předkládají, není. Tím dostávají až funkci jakéhosi mluvčího a představa sexu, jakou ukazují, je pak dominantní. Lidi čekající na zastávce vedle stánku s novinami se k tomu musejí nějak postavit, i když jsou to věci, jež by se jinak jejich života vůbec nedotýkaly ... Jako umělkyni mi přišlo, že než proti tomu protestovat a snažit se o zákazy je lepší pokusit se tyhle strategie ozřejmit a na jejich základě si třeba vytvořit něco svého.

Jak váš projekt přijali ve škole?
Bylo to napínavé. Myslím, že mnozí pedagogové si nevěděli se mnou a s tématem rady, a tak se to trochu snažili posunout do konvenčnějších uměleckohistorických vod. Doktorát musel splňovat určité požadavky nad rámec běžné umělecké tvorby: mělo jít o umělecké dílo podložené teoretickou prací. Bavilo mě obojí, teoretická část i praktická, akorát si myslím a doufám, že obě části - časopis a vystavené fotografie na jedné straně a teoretická práce na druhé straně - jsou do určité míry soběstačné. Mrzelo by mě, kdyby pro pochopení vizuální části bylo nutné číst šedesát stran teoretické práce. Myslím, že mi formát doktorandského projektu umožnil se pro tentokrát postavit do zvláštního meziprostoru. Mohu nechat otevřený výklad práce: jestli jde o skutečný návrh časopisu, nebo jde-li o umění, jež se dá vnímat s jistou rezervou, anebo jsou-li to do výtvarné podoby přenesené teoretické teze, a tudíž šablona pro jiné časopisy.

Vycházela jste při koncepci Ženinu z vlastního průzkumu?
Používala jsem sociologické metody na dotazníky a výzkumy, ale i v tom jsem si zachovávala výhodu své "neexaktní" umělecké pozice. Navrhuji určité postupy, které nejsem povinna a ani ze své pozice a se svými prostředky schopna dotáhnout. Mohu jen doufat, že se mohou stát inspirací pro příslušná pracoviště. Pracovala jsem s nereprezentativním vzorkem dvaceti žen.

S kamarádkami?
S podobně založenými kamarádkami mého věku. Ženin vznikal jako umělecké dílo, nebyla jsem si skoro až do úplného konce vůbec jista výsledkem a vlastně ani zadáním. Hodně jsem to téma osobně prožívala, takže vůbec nebylo v mých silách ptát se chladně a objektivně někoho z jiné sféry.

V časopise prezentujete muže v celcích, kdežto žena je v časopise ukázána jenom v detailech. Proč jste ženu takto potlačila?
Je to dost racionální, takřka matematická úvaha. Strategie mohou být různé. Např. japonské kreslené pornografické komiksy pro ženy zobrazují hlavně ženu, hlavní hrdinku. Sázejí na stejnou strategii jako lifestylové časopisy, na ztotožnění čtenářky s hrdinkou. Já jsem zvolila strategii opačnou. Zkusila jsem přijít na princip, jenž by mohl od sebe zjednodušeně odlišovat mužské a ženské pojetí pornografického časopisu nebo i sexuality vůbec. Proti pojetí časopisu jako přehlídky potenciálních úlovků pro muže nebo voyeurské zábavy sledování cizích příběhů jsem se snažila vytvořit formu časopisu jako zářiče zájmu, obdivu, lásky a sexu orientovaného na čtenářku. Čtenářka je ta, pro niž muž v časopise existuje, a ať vypadá jakkoliv, vždy je ta jediná pravá. Chtěla jsem vyloučit obraz druhé ženy také proto, abych čtenářku ušetřila těch hořkých kapek srovnávání s mediálním ideálem, které servírují tradiční lifestylové magazíny.

Vy sama jste se objevila na stránkách Ženinu?
Jenom částečně. Chtěla jsem, aby to bylo co nejanonymnější. Chtěla jsem se vyhnout pokušení exhibovat, ukazovat pobuřující materiál, na nějž by mohla být jediná reakce: že je to snaha o prolomení tabu tam, kde už žádná tabu nejsou. Přišlo mi jako mnohem "podvratnější" udělat časopis co nejobecnější, skoro jako většinový časopis typu Vlasty s vysokým nákladem. Snažila jsem se extrémní nápady spíš vylučovat. Na výstavě jsem na stěnách vystavila i stránky, jež pak v tom pilotním čísle nebyly. Nabídla jsem je tak jako obrazový materiál k diskusi. To je vlastně hlavní snaha projektu - pokusit se najít obrazové vyjádření pro určitá témata týkající se sexuality, která nejsou běžně prezentována. Zajímalo mě, jak lze v této formě zachytit mužské tělo, nebude-li vypadat příliš zranitelně, nebo naopak agresívně.

A ověřila jste si, jak váš časopis na ženy účinkuje? Jinými slovy: dochází k tomu, čemu má sloužit -tedy povzbudit chuť na sex?
Reakce byly velmi rozdílné. V návštěvní knize jsem našla různé námitky: jedna pisatelka mi třeba vyčítá, že není pravda, že ženy potřebují předehru, jiné se nelíbilo, že muž na fotkách je moc starý. Pár čtenářek to však "rozechvělo". Ale ženy z akademických a uměleckých kruhů reagovaly vesměs pozitivně.

Texty do časopisu jste si psala sama?
Ideální forma, zvláště v té textové rovině, by byla týmová spolupráce, jenže toho jsem ze subjektivních důvodů nebyla schopna, takže jsem to záměrně pojala jako "one-woman project", kde jsem napsala i všechny texty, částečně inspirované literaturou.

Proč jste výstavu představující váš časopis pojala jako přístupnou od osmnácti let?
Nechtěla jsem, aby s ní škola měla potíže.

Ale dnes přece víme, že cokoliv umístíme do galerie - a může to být dílo nesoucí prvky pornografie -, je svým způsobem hájeno a jako takové nenapadnutelné ...
To je sice pravda, ale tohle označení byla doplňující informace pro případ, kdyby třeba někdo chtěl jít na výstavu s dětmi, nechtěla jsem nikomu zasahovat do výchovy v téhle citlivé oblasti.

Loni jste na letenské zdi v rámci projektu Art Wall Galerie umístila velkoformátové digitální tisky s motivem těhotných sportovkyň. Snažíte se ve své tvorbě zaujímat angažované postoje?
Určitě, i když něco tak původně ani nemyslím, nakonec se do toho často dostane společenskokritická nota. Není to ale prvotní konstrukce, nehledám vyjádření pro konkrétní proklamace. Uvažuju o vizuálních formách, obrazech, hrách a spojitostech, které ještě nebyly použity, ale přitom jsou dost srozumitelné, dají se jednoduchým krokem posunout a obohatit o další významy. To se právě stalo u těhotných sportovkyň, jež jsou svým způsobem absurdní.

Mimochodem, přivést ženy-vrcholové sportovkyně do jiného stavu byla v někdejším východním Německu součást dopingového programu ...
To je ono, o čem mluvím. Zpětně jsem četla o triatlonistce, jež sportovala do sedmého měsíce a pak získala na výkonnosti. Když jsem na cyklu pracovala, neměla jsem o tom ani ponětí. Zpětně se mi tak potvrzuje platnost ikony, kterou vytvořím. Cítím, kde je ve společnosti nějaký blok, za nímž je ještě něco, co je vzhledem k panujícím zvyklostem neprůchozí. Vždycky mě potěší, když je původní myšlenka jednoduchá: kreslím si nápady, je v tom hodně banálního, pak mě z toho zaujme něco, co se zdá být plné ambivalentností, které se dají využít.

A jak těhotenství působí na umělkyni? Změnilo nějak charakter vaší tvorby?
První dítě jsem měla v prvním ročníku vysoké, druhé v pátém, třetí pak později, takže to nejsem schopna dost dobře oddělit. Základní pro mě bylo asi období dvou let po škole a mateřská dovolená s prostředním dítětem. V jednu chvíli jsem měla nepříjemné stavy, hluboké deprese. Manžel v práci, já sama doma s dítětem, nakoupit, projít se na pískoviště a zase domů. Tehdy jsem nabírala spoustu myšlenkového materiálu pro tvorbu. První věci vznikaly z vnitřního tlaku, z nespokojenosti, což mi asi zároveň dalo odvahu sáhnout po extrémních výrazových prostředcích. Stala jsem se přímější, otevřenější v tom, co jsem chtěla vyslovit. Odklonila jsem se od klasických technik, začala jsem používat počítače, formálně se moje tvorba blížila propagačním materiálům nebo jednoduchým, drobným, skladným artefaktům. Neměla jsem v tom každodenním zápřahu ani kapacitu na to, věnovat se něčemu jinému, něčemu, co by bylo jenom mé. Malba nebo socha, při jejímž vzniku se odevzdáte cele materiálu, nepřipadaly v úvahu, ale potřeba tvořit byla silná, takže jsem si všechno musela zjednodušit a tvorbu neoddělovat od života.

Proto jste iniciovala založení skupiny Matky a otcové?
Právě proto. Když jsme se na toto téma rozhodli uspořádat první výstavu, zjistili jsme, jak jsou naše zkušenosti v podstatě stejné. Všichni znají černé pruhy na vaně, pohozené kalhoty se slipy zakopnuté pod postelí ... Objevili jsme takovou spoustu společných mechanismů, až nás ten všudypřítomný stereotyp vyděsil. Člověk si nejprve myslí, že si bude svůj život dělat podle svého, ale když má dvě děti, tak zjistí, že v podstatě najede do podoby, jež se všude v okolí opakuje. To je hlavní zdroj inspirace naší matkootcovské skupinové tvorby.

Vám k ní sloužily i vaše děti. Syna Františka jste ještě jako nemluvně použila jako prvek své neobvyklé performance.
Nejmenšího Františka jsem "použila" na Travestishow, kdy jsem byla přestrojená za muže a ve finále jsem jej v tom převleku kojila. Akce nejdřív probíhala jako performance na jevišti, potom se odehrávala i venku na ulici, byl z ní nafocený fotoseriál. Bylo to zajímavé, jako by se tím celá rodina integrovala do jedné osoby, navíc převlek byl sám o sobě příjemný zážitek, opravdu jsem vypadala jako muž a byla to zvláštní tělesná zkušenost. Později jsem četla jednu knihu evolučního biologa, v níž se psalo, že i muži se mohou rozkojit, že tomu nic nebrání. Výbavu k tomu mají.

Ale bez injekcí s ženským hormonem by to asi nešlo.
To asi ze začátku ne. A nesmělo by se to uspěchat, pár tisíc let ...

***
LENKA KLODOVÁ se narodila 22. listopadu 1969 v Opavě. V letech 1987-1990 studovala na Pedagogické fakultě v Ostravě (obor český jazyk-výtvarná výchova), potom na Vysoké škole uměleckoprůmyslové (1990-1991 ateliér designu profesora Otakara Diblíka, 1991-1997 ateliér sochařství profesora Kurta Gebauera). V letech 2002-2005 doktorandské studium na VŠUP. Od roku 1992 se zúčastnila více než čtyř desítek skupinových výstav, samostatně vystavuje od roku 1994. V Neratovicích realizovala instalaci ve veřejném prostoru, třímetrový kamenný nápis MILUJI. V roce 2001 se stala zakládající členkou umělecko-sociální skupiny Matky a otcové.
Reflex 01/2006 Zpět zdroj: časopis Reflex


© jedinak.cz