MÍSTO PRO SDÍLENÍ
Fakt, že budeme mít možnost číst Cantos amerického básníka Ezry Pounda v úplném českém překladu, asi dnes málokoho vzrušuje. A přesto je pro naši kulturu stejně důležitý jako Jungmannův překlad Miltonova Ztraceného ráje, Čapkův překlad Apollinairova Pásma nebo Valjovo přetlumočení Eliotovy Pustiny. ANNA KARENINOVÁ (49) je renomovaná česká překladatelka. Úkol, který na sebe vzala a jehož první výsledky přineslo vydání Cantos I--XXX (nakladatelství Atlantis), ostatně vyžaduje nejen nadšení, neboť jeho naplnění nikdy nebude penězi dostatečně honorováno, ale i talent, zkušenost a vzdělání.
Máte zvláštní "literární" jméno. Leckdo by si mohl myslet, že jde o pseudonym. Asi se vás na to lidé často ptají.
Nejde o pseudonym, je to krycí jméno, a ne moje, ale tatínkovo ... Můj otec byl carský důstojník a po revoluci 1917 musel utéct z Ruska. Jeho rodina v Kyjevě byla povražděna, tatínkova matka později ve zdevastovaném rodinném sídle zemřela hlady. Otec se po různých peripetiích stal operním tenoristou a pod jménem Karenin vystupoval po celém světě. Měl osobní vztah k Šaljapinovi a považoval se za jeho žáka. Za druhé světové války měl shodou okolností angažmá v Národním divadle v Praze. Z důvodů, o kterých se mohu jen dohadovat, tady po válce zůstal, žil nějaký čas v Olomouci a potom se stal profesorem na pražské konzervatoři. Tak se seznámil s maminkou: byla jeho žačka. Později působila jako sopranistka v českobudějovické opeře a v Brně, vystupovala i v Národním divadle. Dnes je docentkou na pražské DAMU. Z matčiny strany pocházím ze starého pražského rodu, který -- jak říkal můj profesor dějepisu -- zahrnuje nejrůznější myšlenkové i politické proudy minulého století. Mezi lékaři, právníky, politiky a podnikateli je i můj předek romanista Haškovec, který se jako člen Jihočeské Telémy podílel na překladu Rabelaisova Gargantuy a Pantagruela.
Teď se asi ocitáme na stopě. Měli jste jistě velkou knihovnu ...
To jsme tedy neměli. Rodinná knihovna sestávala z klavírních výtahů oper. K nim se později přidaly svazky etud, které jsem cvičila na klavír.
Proč tedy to křestní jméno?
Maminka chtěla Annu, i když ještě dávno nevěděla, že se seznámí s panem Kareninem. Když se potom místo očekávaného Borise narodila holka, dostala jméno jaksi z momentální nouze. Druhá alternativa byla po tatínkovi Konstantina ...
Jak jste se dostala ke studiu jazyků?
Chtěla jsem číst knihy v originále. Jako samouk, který výslovnost cvičil na základě hudebních nahrávek, jsem se -- byla to sázka -- během roku a půl připravila na státní zkoušku z francouzštiny. Předtím jsem neuměla ani slovo. Zkoušku jsem složila. Po pražské filozofické fakultě a doktorátu ze současné literatury jsem se stala redaktorkou románských literatur v Odeonu, jeden čas po Listopadu jsem byla jeho šéfredaktorkou stejně jako později v Českém spisovateli. Čtyři roky jsem vedla časopis Světová literatura.
Není vám líto, že všechny vámi jmenované instituce zanikly?
Nevím to jistě, ale mám dojem, že zanikl pouze Český spisovatel. Odeon se po různých prodejích stal snad součástí jiného nadnárodního nakladatelství. Nevím. Já jsem tenkrát navrhovala -- poté, co se nepodařilo nikoho přesvědčit, aby pomohl specifikum špičkového nakladatelství zachovat -- jeho éru důstojně ukončit ... Světová literatura je dnes velmi zajímavou součástí časopisu Host a myslím, že je to tak správně. Dnes jsou dostupné i informace z menších literatur, knihy v jiných jazycích se zde běžně prodávají, samostatný časopis by byl asi trochu anachronismem. Vliv literatury jako širokého druhu umění ostatně slábne.
To je vidět na nákladech knih.
Když chce v současné době někdo něco sdělit příběhem, může zvolit jiné prostředky než literaturu a většinou je volí. Význam beletrie se přesouvá spíš do oblasti účinku, jehož nelze dosáhnout jinak než velmi uměleckou prací s jazykem. Literatura se očistila od nánosu příběhovosti a o to víc vyniká tam, kde ji v ničem nenahradíte. Jejím materiálem je jazyk nejen jako nástroj sdělování, ale i sdílení. A potenciál toho sdílení je obrovský. Ovšem vyžaduje námahu, vlastní čtenářův vklad, a to snižuje výši oněch nákladů knih, jak říkáte.
Mám ale dojem, že zároveň s oním očištěním, o němž mluvíte, se tzv. vysoká literatura také ochudila, vzdálila "obyčejnému" životu a člověku. Devadesát procent lidí je dnes vysokou literaturou nedotčeno.
Odpověď se vám může zdát krutá: lidí je na světě čím dál víc, ale těch, kteří jdou na koncert nebo čtou knihy, je početně stejně, a tedy procentuálně míň. Proto mají menší vliv. Jsou jen dvě možnosti -- buď se přizpůsobíte většině, nebo se smíříte s tím, že jste příslušníkem málo vlivné menšiny.
Nepochybuji o tom, jak jste se rozhodla vy, a nemusel bych ani zmiňovat váš poslední překlad -- Poundova Cantos I--XXX. Jeden z největších amerických básníků 20. století se ve své obrovité básni pokusil zachránit jakousi sumu paměti sdílené lidstvem, vytvořit dílo navazující na Homérovu Odysseiu a Dantovu Božskou komedii. Zdá se ale, že lidi už dnes společná kulturní paměť nezajímá, protože znalost Poundova díla je opravdu omezena na nejužší elitu a i ta se před ním ocitá na rozpacích.
Pound si je vědom mizení důležitých hodnot, ale dokázal vystihnout i to, co přetrvá. A jasně dává najevo, že jakoukoli kulturu, která zanedbává své sdílení, jazyk, literaturu, která nedbá o tvůrčí činy, ať už v umění, vědě, nebo spravování společnosti, čeká zakrnění a zánik. Proto hledal hodnoty hodné následování ve všech kulturách, nejen v té křesťanské. A myslím, že je dnes víc než jindy důležité mít je na paměti.
Nerad bych se dopouštěl násilné aktualizace, ale vaše odpověď mě k ní přímo nutí. Myslím, že Pound chtěl přinést zkušenost rozdílnosti kultur, které se potkávají, a tím tvoří jednotu, především svým krajanům, historicky velmi mladému národu Američanů. Dnešek mě příliš nepřesvědčuje o tom, že by to vnímali. A Pound je ve své snaze chápán, jak někdo řekl, jako krásné ztroskotání.
Není to pravda, protože celá Cantos -- a je jich 117 -- tvoří ohromující celek. Já, která jsem vždycky tíhla k tradiční Evropě, jsem se díky nim naučila chápat přínos Ameriky jako pokusu o zcela nový stát založený na naprosto jiných principech, než na jakých spočívaly tehdejší mocnosti. Jsem přesvědčena o tom, že i v Americe se najde dost lidí -- a s některými z nich jsem i ve styku --, kteří se naopak díky Poundovi začali jinak dívat na hodnoty starého i dálného světa. Pound se jako poeta doctus snažil působit i jako pedagog -- chtěl, aby jeho dílo přimělo čtenáře k dalšímu studiu. První část Cantos, která nyní vyšla -- Part XXX Cantos --, byla poprvé integrálně vydána v roce 1929. Zaměření vzdělanosti bylo tehdy jiné než dnes. Aby čtenář rozkryl většinu návazností, musel by trávit dlouhé hodiny v knihovně. Proto jsem vydání doplnila poměrně rozsáhlými poznámkami.
Už sám překlad ovšem může být nedorozuměním. Koneckonců, právě tento fakt ve vás zřejmě vzbudil touhu číst místo překladu originál. Ale když překládáte, jazyku se vyhnout nelze a jednotlivé věty i slova mají v tom kterém prostředí jinou mnohoznačnost, budí jiné emoce. Překlad se tak stává výkladem, často ochuzujícím, občas obohacujícím původní text.
Vycházíte z teorií minulého století. Pro mě je dnes překlad spíš umění "zahrát" příslušný part na jiný nástroj, než na jaký hrál autor originálu, a pokusit se předat i na tomto nástroji jeho hudbu. U Pounda je to tím složitější, že on neustále parafrázuje starší básnické postupy, někdy je dokonce jen překládá a jindy zase sahá po velmi současných nástrojích, například po takovém krácení výrazů, s jakým se dnes setkáte u zpráv SMS. Měla jsem k dispozici Poundovy překlady vlastní poezie do italštiny a žasla jsem, co všechno při převodu považoval za zbytné. Problém překladatele nespočívá ani tak v převádění všech doslovností, ale ve vystižení kadence textu. A nejde jen o poezii. Zároveň s Poundem překládám Francouze Louise-Ferdinanda Célina. To je próza, ale bohatě rytmovaná jakoby dechem autora. Musíte pak ve svém jazyce objevit něco, co bude působit stejným "zvukem".
Pound i Céline měli po válce podobné osudy. Pound kvůli neskrývaným sympatiím k italskému fašismu, Céline pro svůj vypjatý antisemitismus. Pounda zachránila před smrtí třináctiletá internace na psychiatrické klinice, Céline žil po válce jako běženec a ve faktické a dobrovolné izolaci. Má to nějakou souvislost s tím, že se oba naráz ocitli na vašem stole?
Určitě jsem si je podle toho nevybrala. Vždyť jsem překládala i Reného Chara, který stojí, dalo by se říct, "v opačném poli". Pro mě hrál roli především fakt, že Céline i Pound jsou dva obrovští autoři dvacátého století, jejichž dílo nebylo v české literatuře dostatečně dostupné. A také pro mě byli výzvou: Céline v próze, Pound v poezii. Célina jsem si našla už za studií, kdy překlady jeho knih nepřicházely v úvahu. Připravovala jsem se na něj mnoho let, "dospívala" jsem k němu. Poundovi, a především Cantos se věnuji šest let a mám za sebou zhruba tak dvě pětiny práce. Céline je stav duše. Pound je stav ducha a vstupovat do jeho světa je úžasné putování.
Přesto bych rád, kdybyste svůj vztah k nim nějak definovala.
Možná mě zajímají lidé ocitající se stranou společenství, ve kterém žijí. Je v tom zřejmě i cosi osobního -- jsem tu doma, ale moje část je pořád jinde. Pound toužil přinést Americe velikost Evropy, nechtěl, aby Amerika Evropu rozkotala -- a vymstilo se mu to. Céline zaplatil za to, že byl zoufalý z blížící se války a zároveň neodpustitelně lepší spisovatel než jiní. Nechtěl se smířit s vizí dalších jatek, když ty předchozí odžil s trvalými následky. Jeho zběsilé pamflety jsem ale nečetla a číst je nebudu, přestože jsou údajně úchvatnou etapou Célinova stylu. Nevím, jestli bych to unesla. Propadnutí antisemitismu (stejně jako komunismu a jakémukoli fanatismu) je hrozné neštěstí a Céline toho litoval, nejen před svými židovskými přáteli. I Pound se za své výpady, u něj zcela zřejmě vyvolané duševní chorobou, omluvil.
Poznala jsem loni Célinovu manželku Lucette Destouchesovou, bývalou tanečnici. Pozvala mě do Meudonu, kde vznikaly Célinovy poválečné romány. Šla jsem do jeho úmrtního domu a našla devadesátiletou nehybnou paní celou v růžovém. Vyprávěla mi, jak někdo před časem Célinův dům podpálil. Ještě dnes. Čtyřicet let po Célinově smrti.
Vím, že vloni měla přijet na festival Poezie bez hranic do Olomouce i Poundova dcera Mary de Rachewiltz, která pečuje o jeho odkaz a na svém tyrolském hradu pokračuje v někdejší Poundově Ezuverzitě: přijímá zde studenty a vyučuje je. Nakonec ale do Olomouce nepřijela.
Je to už starší dáma a cestování je pro ni obtížné. Nicméně podporovala nás, pana profesora Jařaba, Petra Mikeše i mě, alespoň e-maily a byla ráda, že se pocta Poundovi uskutečnila a měla úspěch. Mimochodem, Poundova dcera téměř do svých dvaceti let nevěděla, že její otec má kromě maminky ještě jinou ženu, legitimní manželku, a syna. Když v Itálii padl v roce 1943 Benito Mussolini a novou vládu vytvořil maršál Pietro Badoglio, jenž uzavřel separátní příměří se Spojenci, uvědomil si Pound, že bude asi kvůli svým projevům v Radiu Roma zatčen. Nechtěl, aby dceři řekl o jeho druhé rodině někdo cizí. A tak šel ve válečném zmatku pěšky za ní a boty, které při tom rozedral, jsou dodnes památným předmětem. Potom se Pound šel udat k italským partyzánům, ale ti ho nechtěli. A tak ho na požádání odvezli k Američanům, kteří ho hned vsadili doslova do klece ve vojenském trestním táboře v Pise. Tam vznikl oddíl úžasných Pisánských Cantos. Jak bylo řečeno, před trestem smrti Pounda zachránilo to, že byl ve Washingtonu internován v nemocnici pro duševně choré. To, že vskutku trpěl duševní poruchou, ovšem jeho nejbližší dotvrzují. Před válkou jel z Itálie do Ameriky přesvědčovat Roosevelta, aby neválčil, a navrhoval, aby Japoncům USA věnovaly jistý ostrov u New Yorku výměnou za soubory japonských her nó. Tenkrát ho nikdo z významných politiků už nepřijal ... A tak alespoň k Američanům promlouval svými osobitými pořady v italském rozhlasu.
Nemůžu se zbavit té otázky: vaším manželem je básník Petr Kabeš. Do jaké míry jste se při svém vlastně prvním překladu poezie obracela na něj?
Petr je obsažen ve všem, co dělám. Jeho vliv na mě je podstatný. On je první, komu každý svůj překlad dávám číst. Důsledně. K Poundovi mě dovedl i tím, že ho ctí jako básníka, a první hnutí samozřejmě bylo přeložit Pounda pro něj, pro Petra Kabeše, který si ho anglicky přečíst nemůže. Od tohoto popudu, v němž je obsažena láska, jsem pochopitelně ušla velký kus cesty a mám za sebou dost práce, ovšem stále platí: soužití s tak hlubinným básníkem, s básníkem tolik prostoupeným hudbou, jakým je Petr, mi otevírá pro mé vlastní překlady, a překlady Pounda zvlášť, zcela zásadní prostory.
ANNA KARENINOVÁ (PhDr.), po dětství stráveném v zákulisí opery (oba rodiče byli operními pěvci) vystudovala filozofickou fakultu Karlovy univerzity, v letech 1984--94 byla redaktorkou, nakonec šéfredaktorkou nakladatelství Odeon, 1991--96 šéfredaktorkou revue Světová literatura, 1995--96 šéfredaktorkou nakladatelství Český spisovatel. V devadesátých letech studijně pobývala v Itálii, Francii, USA a Velké Británii. Kromě knižních překladů (Marguerite Durasová, Guillaume Apollinaire, Nathalie Sarrautová, Tommaso Landolfi, René Char, Michel de Ghelderode, Louis-Ferdinand Céline, Ezra Pound) se zabývá i překlady filmovými: je překladatelkou a autorkou dialogů více než stovky filmů, vytvořila filmové titulky ke snímkům významných světových režisérů (Fellini, Godard, Visconti, Antonioni, Russell, Truffaut, Greenaway, Strick ...). Vytvořila i české verze operních libret. Její manžel je básník Petr Kabeš.
JIŘÍ RULF
FOTO PETR JEDINÁK.
zdroj: časopis Reflex