OSTŘE SLEDOVANÉ VLAKY

Ve stínku bylo třicet stupňů, nad betonem na pražském Těšnově se chvěl vzduch jako někde na poušti, ale kluk ve slamáku a kraťasech jakoby ho nevnímal, chodil kolem několik desítek metrů dlouhé zdi se sprejem v ruce a psal na ni klidným písmem svoje hlášky. JAN KALÁB (1978) je známý coby POINT a jsem přesvědčen, že nejlépe dokazuje, že graffiti nemusí být bezobsažná věc hyzdící okolí, ale může i rozumně promluvit.

Proč jste si vybral právě tuhle zeď?

Protože má svoji historii. Maloval jsem na ni už před třemi lety a přesně na týhle zdi byly první graffiti v Praze, dělali je kluci z TCP, kteří už dnes převážně nemalujou. Byl to kult. Pak jsme to přemalovali, pak jsem já udělal svoji věc, která tu bohužel vydržela tři roky.

Bohužel?

Hrozně mě srala, protože se mi nepovedla. Zeď je fakt velká, i když se to člověku na první pohled nezdá. Když děláte napoprvý větší věci, tak se to neustojí, to místo se nepovede zaplnit, je to prostě velké sousto. Mám pocit, že to se stalo právě mně, a proto mi lezla na nervy. Nebyla možnost tady dál dělat, protože by mě nebo i ostatní fízlové sebrali, takže to tady zůstalo strašit takovou dobu. Teď jsem strašně rád, že to někdo přejel -- konkrétně já, po mně to přejede někdo jinej, bude se tady malovat dál a bude to fungovat jako zóna.

Připravoval jste se nějak?

Já jsem na to čekal tři roky. Furt jsem o tom přemejšlel, jak to udělat. Vždycky to nějak dozraje, ale já jsem se na tuhle zeď těšil. Začal jsem kvůli ní běhat po úřadech.

Co vás na té zdi tak přitahuje?

Je to nejhorší zeď na malování, jakou si můžete představit, ona se vlní a ještě se rozšiřuje, navíc není vidět ani z jednoho místa. Kdo ji chce nafotit, musí postupovat kolem a pak udělat koláž. Na fotce ale ten efekt není nikdy takovej jako ve skutečnosti, když kolem zdi procházíš.

Když svůj obraz děláte, přemýšlíte o tom, jak ho budou vnímat chodci, lidé v autech -- berete v úvahu okolí?

Přemýšlím o ledasčems. Není zeď jako zeď. Je to různý. Když jsem byl v Brazílii, kámoš měl zahradu, u zdi byl banánovník. V tomhle případě jsem pracoval tak, že jsem si vzal zelený a žlutý barvy, takže sleduju další prvky, skládám je dohromady a vycházím z toho, co vidím kolem, a chci, aby všechno pasovalo do okolního prostředí. Spousta lidí, co dělá graffiti, udělá svoji věc a na nic jiného se neohlížejí. Pro mě je důležitý se taky otočit, abych se dostal do kontextu okolí.

Jak jste postupoval tady v Těšnově?

Těšnovská zeď je známá, zná ji hodně lidí, a protože o graffiti se teď hodně mluví, rozhodl jsem se udělat trochu jinou věc, než je obvyklé, řekl bych, že je trošku víc konceptuální. Nedal jsem do ní písmo, ale soustředil jsem se, abych řekl něco, co nás -- sprejery -- sere.

Tím dostáváte graffiti někam jinam: zatím šlo jenom o pár písmen, za nimiž se schovával autor. Vzletně řečeno, obsah neexistoval, splýval se všelijakou formou.

No, snažím se. Graffiti vzniklo v Americe a my to kopírujeme. Někdo tam začal psát svoje jméno na zeď a chtěl se prosadit. To graffiti je normální reklama na sama sebe. Ale mám pocit, že aspoň v Praze začíná být důležitý něco jinýho než jenom prosazení sebe samého. Nechci zůstat u toho, že budu dělat celej život tu samou věc jednou za čtrnáct dnů a pak si dám jedno pivo. Mám jiný ambice.

Co tedy pro vás znamená graffiti?

Graffiti je pro mě základ. Tahle výrazová forma je mi prostě blízká. Když mi bylo patnáct, tady v Praze toho ještě moc nebylo, ale já jsem věděl, že do toho musím jít. Strašně se mi to líbilo.

Některé sprejery na tom všem zajímá hlavně životní styl, příslušnost k určité skupině, adrenalin, riziko, ale to, co je na konci všeho, nějaký obraz, už je vlastně vedlejší.

Já si myslím, že je to tak v pohodě. Každej žije jinak, podle svýho, a lidi, o kterých mluvíte, nejsou můj problém.

V těch patnácti jste měl nějaké ponětí o tom, co obnáší výtvarné umění?

Kreslil jsem si, chodil jsem do lidušky, pak na výtvarnej gympl. V prváku jsem se pustil do graffiti.

Vzpomenete si ještě na svůj první kousek?

Jasně. Mám ho vyfocený. Bylo to na zdi na Kampě. Bylo to silný. Silný. Dostával jsem se k tomu ale postupně. Nebylo to tak, že bych se zvedl ze židle a řekl si: "Teďka jim to všem ukážu, udělám graffiti." Spreje jsou drahý, jeden sto dvacet korun, když je ti čtrnáct, nemáš litr, kterej potřebuješ. Postupně se mi začal rozšiřovat obzor. Pamatuju se, že jsem poslouchal hip hop, viděl nějakej klip a na něm borce, co stříkali sprejem. Pak jsme odjeli na dovolenou do Itálie, zastavili jsme v nějakým městečku a tam bylo v korytu řeky graffiti. Šel jsem tam odpoledne, a protože jsem neměl s sebou foťák, překresloval si ty věci do skicáku s tím, že třeba jednou budu vědět, co znamenají. Nerozuměl jsem tomu, nevěděl jsem, o co v nich jde, ale překresloval jsem tvary slov, abych jim porozuměl. Tady nikdo nic nevěděl.

Jak jste přišel k penězům na barvy?

Různě. Měl jsem štěstí. Strejda je architekt, dělal party v Diplomatu a já mohl stříkat na zakázku, takže jsem z toho měl barvy.

Neoklešťují tyhle komerční zakázky vaši svobodu? Nejsou vlastně proti smyslu graffiti, které je považováno za alternativní směr?

Nikdo mi neříkal, co musím nastříkat. Chtěli graffiti. Udělal jsem takové, jaké jsem chtěl. A zbyla mi spousta plechovek. Když je vám šestnáct, ona jiná možnost prostě není. Ale bohužel teď asi budu muset vymyslet nový způsob, jak přijít k penězům, protože mě to nebaví. Jak skončím tuhle zeď, budu dělat nějakou hernu, ale dostanu peníze, který někdo vydělá za půl roku. Za tři neděle vydělám peníze a můžu cestovat, ještě zbudou barvy. Pak můžu být zase svobodnej.

Rozpor v tom nevidíte?

Vidím v tom rozpor. Ale nevím, jak jinak bych udělal to, co jsem udělal -- nebýt zakázek. Bez nich bych si nemohl koupit jízdenku po celý Evropě a všude, kde jsem zastavil, malovat. Maloval jsem bordel v holešovický tržnici, nahý ženský, je to bullshit, ale vydělal jsem peníze, abych mohl udělat něco, do čeho mi nikdo nemůže kecat. Tři neděle maluju zakázku, můžu si přitom i vylepšit techniku. Teď chci, aby si lidi, pro který dělám, konečně uvědomili, že se jim vyplatí, když mě nebudou do ničeho tlačit a nechají na mně, co jim nastříkám. Nezakládám si na tom, ale nevím, jak jinak sehnat prachy. Minulý rok jsme jeli na měsíc do New Yorku, protože jsme chtěli udělat nějaký metra. Po měsíci nám došly prachy, pak jsme zase šest týdnů pracovali na stavbě jako tady Ukrajinci. Kámoši se tam letos zase vrátili.

Proč jste nejel s nimi?

Protože jsem chtěl udělat tuhle zeď a malovat v Praze, protože jsou tady konečně legální zdi. Je to dobrá možnost. Minulý léto jsem strávil tím, že jsem dřel. Musí se vydělávat peníze, ale určitý priority zůstávají. Pro mě byla priorita být v Praze. A stejně se okolnosti semlely tak, že peníze, který potřebuju, vydělám tady.

Kde všude ve světě jste maloval?

Skoro v celý Evropě mimo Řecko, Portugalsko, Jugoslávii. Koupil jsem si Inter-Rail, je důležitý podniknout cestu, protože se navážou kontakty. Sám jsem jel z Vídně do Curychu, potom do Říma, Milána, Barcelony, Paříže, Londýna, Haagu, Hamburku, Stockholmu, Kodaně, Berlína. To byla jedna cesta. Hodně jezdím do Berlína, tam jsou dobrý podmínky. Nejdůležitější byl New York. Tam to vzniklo a já jsem chtěl vidět, kam se dnes dostali a co dělají lidi, který s tím začali. Ale když jsme přijeli, šli jsme udělat metro.

Proč metro?

Když děláte graffiti, vlaky jsou náboženství. Snem každýho sprejera je udělat newyorský vlak. Potřeboval jsem si to vyřešit, abych mohl jít dál. Já už jsem v tý době vlaky moc nedělal, potřeboval jsem ještě nějaký newyorský.

V jaké životní fázi jste potkal průkopníky graffiti?

Jsou starší. Někteří ještě dělají o víkendech. Futura 2000 má zavedenou firmu na hračky, oblečení, jeho obchod sídlí na Manhattanu, v Paříži, Tokiu, jede byznys. Bylo zajímavý vidět tu škálu osudů.

Co jste si o tom myslel?

Mně to přijde fajn. Každý má svoji cestu. Kolem dvacítky lidi graffiti opouštějí, osudy se rozbíhají. Jsem hrdý, že od graffiti jsou lidi, kteří to mají ošéfovaný, vydávají časopisy, věnují se grafice. Někdo zůstane u umění ... bohužel Basquiat i Haring umřeli a nikdo jiný už na ně nenavázal. Newyorská scéna jinak moc zábavná není.

TAKI 183, snad první, o kom se v souvislosti s hnutím graffiti začalo mluvit a psát, ještě žije?

Nevím, nepotkali jsme ho, vůbec není vidět. Byl jsem na dvoudenní aukci graffiti. Smutný. Graffiti nejde dát do galerie, vždycky to vypadá směšně, když graffiti writer udělá něco jako obraz. Nikdo nic nekupoval, jenom něco malinkýho od Basquiata, takový autíčko -- za dvaadvacet tisíc dolarů. K mání byla i cedule s fixovým tagem TAKI 183, ale neměl jsem těch tisíc pět set dolarů, to bych si koupil.

Kolik jste mohl udělat graffiti obrazů za těch osm let, co stříkáte?

Přesně to nevím. Ale vlaků bylo přes dvě stě.

Jste velký škůdce.

Já jsem do nich byl magor.

Zmínil jste se v souvislosti s vlaky o náboženství mezi sprejery. Tkví ta přitažlivost v nebezpečí, které touha po ostře střežených vlacích vyvolává?

To taky. Ale hlavně že se pohybují! Uděláte někde v noci vlak, pak čekáte na stanici. Hodinu, dvě, tři, celej den sledujete vlaky, pak přijede ten váš, cvaknete foťákem, a zase to odjede. Nádhera.

Kvůli tomu se to riziko podstupuje?

Asi jo. Ale mně se vlaky líbí jako takové. V Barceloně jsou vlaky zrcadlový, těšil jsem se, jak udělám panel pod nimi, v Berlíně jsou zase jiný, takový nýtovaný.

Rozlišujete také v případě vlaků podklad, na který budete stříkat?

Je to věc techniky. Je jasný, že je blbost dělat vlaky latexem, chce to spreje, který jsou rychlý. Všude jsou vlaky z plechu, ale mají různou hodnotu. Jedničkou je New York, i když dneska jdou udělat už docela lehce, protože tam je už nikdo nedělá. Prestižní jsou berlínský vlaky. Je to úlet, mám ho ale za sebou. Já jsem měl podmínku na rok a půl. Kdyby mě chytli, jdu sedět natvrdo, ale stejně jsem za to léto udělal fůru vlaků. Metro jsem ale nedělal, jezdil jsem za Prahu. Mně to bylo úplně jedno, co se může stát. Věděl jsem jenom, že to budu muset dělat. Kdo chce dělat a věří tomu, nic ho neodradí. Nedá se to vysvětlit.

Zajímalo by vás to, kdyby vám někdo nabídl udělat legálně vlak?

Spousta lidí by to asi odmítla: "Co je to za sračku -- dělat legální vlak?" Ale já bych to přijal a pojednal bych ho úplně jinak.

V Praze jsou už několik týdnů legální zdi, jejichž ztvárnění není trestné. Prý jste se o to podstatně zasloužil?

Podstatně ... já nevím, to bych neřekl. Nechci nějaké zásluhy. Chtěl jsem jen svoji zeď. Tak jsem začal chodit po úřadech, abych mohl dělat na Opatově a právě tady na Těšnově. A čím víc jsem to vyběhával, zaplétal jsem se do toho kolotoče. Rok a půl trvalo, než mi povolili zeď na Opatově. V tý době začala kampaň magistrátu, znali mě, tak jsem s nimi začal spolupracovat. Je dobře, že ty zdi konečně jsou a někdo mladej si to může zkusit.

Je těch zdí dost, aby si každý mohl zamalovat podle chuti?

Já myslím, že jo. Problém je možná v tom, že Modřany jsou trochu z ruky, sem na Těšnov mi jede tramvaj. Nebo dělám hodně rád na Strahově. Tam je perfektní mikrosvět.

Vyhovují vám velké zdi, velké formáty -- abychom se drželi termínů z velkého umění?

Asi mám nějaký komplexy. Ne, vážně: mě to prostě baví. Já potřebuju vyřešit celej prostor. Když jsem dělal klauzurní práci ve škole, musel jsem to udělat celý. Já to tak vidím a pořád je to větší a větší, nevím, kde se to zastaví. Někde sedět v ateliéru, něco si tam pižlat. Já musím dělat venku, kde svítí sluníčko, mám pro sebe obrovskej prostor. Nemusím kupovat ani plátno. Když se pomaluje a neprodá se, pak se to doma kupí, povaluje, to je smutek. Tady se to znova prostě přejede a jede se znova. Nezasírám si tím prostor. Peníze, které jiní dávají do pláten a rámů, já vrážím do barev a tím pádem jsou moje věci větší a jsou venku. Akorát je blbý, když začne pršet. Jak dělám větší a větší věci, začal jsem přemýšlet o objektech. Dal bych se do nich asi v zimě, protože už musím přemýšlet -- pokud někam neodjedu, co budu dělat v zimě.

To souvisí nejspíš s tím, že studujete Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, ne?

Nejspíš ano. Ale mě to štve, když se o mně mluví jako o studentu VŠUP. Já jsem na škole vždycky kreslil a když jsem mohl modelovat hlavu z hlíny, strašně mě ta jiná možnost vyjádření prostoru zaujala. Nejdřív, když jsem se tam přihlásil, jsem si myslel, že jsem udělal nějakou okliku nebo zbytečnost, ale teď jsem rád, že jsem se dostal mezi budoucí sochaře, který dělají jiný věci, než na jaký jsem byl zvyklý. Rozšířily se mi obzory. Já nemám rád, když mě někdo do něčeho tlačí, profesor Beránek chtěl, abych dělal trojrozměrně, jenže já měl pocit, že to nejde, protože jsem k tomu ještě nedospěl. V Mánesu jsem nechtěl vystavovat, dělám přece na ulici a tam moje věci patří. Ale dostal jsem šanci udělat zeď, tak jsem ji prostě vyřešil. Vzpomněl jsem si, že Beránek něco říkal o deskách, které by se daly získat zalevno, tak jsem sehnal dřevotřískový desky a začal jsem přemejšlet, jak to s nimi provést: vzniklo graffiti, které jsem předložil jako klauzurní práci.

Na Těšnově jste nepoužil pro podklad, kterým je panorama města viděné z žižkovského vysílače, spreje, ale maloval jste ho válečkem.

Chtěl jsem to vyloženě jako pozadí a na něj jsem pak psal sprejem. Graffiti jsou slova. Psát jednu přezdívku dokola mě moc nebavilo. Pak začnete přemýšlet, co slova obnášejí. Píšu hodně různých jmen, protože pojetí se mění slovo od slova. Na Těšnově jsem napsal slova a pojmy, které nějak visí ve vzduchu a pro každého asi představují něco jiného. Když jsem to dělal, říkali mi kolemjdoucí, že to těmi nápisy kazím, že to bylo hezčí, ale to je vlastně metafora: život prostě není bez všech těch sraček, který vidíš kolem na každým kroku, a nejde jenom o graffiti. Jsou to uzavřený kruhy. Ale takhle to město aspoň mluví.

Jak dlouho jste maloval podkladové město?

Tak tejden, možná deset dní. Může to mít snad třicet metrů na dýlku.

To se hodně nachodíte.

Spíš nahoru a dolů, na žebřík a dolů ze žebříku, míchám barvy, ale já se nechci litovat jako nějaká modelka, která vykládá, jaká je to dřina producírovat se po molu, jenže fakt se vracím dolů unavenej jako po posilování. Chce to cvik. Před pěti lety jsem dělal zeď -- samostatnou zeď. Mě baví samostatný zdi, jde mi o to, že jsou to samostatný formáty, nejsou to výřezy, mně vadilo, když je fotka a na ní graffiti a to, co je kolem, už nikoho nezajímá. Jde o to, aby to bylo jednotný. Tím pádem jsem dospíval k čím dál tím větším plochám. Pamatuji se, že jsem to natíral a teď jsem na to čuměl, že je to veliký. Bojíš se toho, jak je to velký, bílý, obrovský, že tam ani nedohlídneš. A teď jsem bezmyšlenkovitě přišel, za dvě hodiny to natřel, načrtnul jsem tam baráky, ulice a na druhej den jsem už jel a o ničem nepřemejšlel. Na Opatově byla hrubá zeď, musel jsem natírat třikrát, zeshora, ale zase jsem se opálil.

Rodiče se smířili s tím, co děláte?

Sice nemají s uměním nic společnýho, ale bylo dobrý, že i když jsem měl v osmnácti podmínku a dělal jsem vlaky, nechali mě bejt. Museli mít strach, ale byli tolerantní, možná je držela naděje, že to s věkem přejde, a teď můžou mít trochu satisfakci, když vidí, že vystavuju v Mánesu nebo si o mně něco přečtou a neskončil jsem jako nějakej skládač tatranek v obchodě.

Chcete se s graffiti živit?

Proč ne? Rád bych vydělal peníze něčím, za čím si stojím a co mě uspokojuje. To je nejlepší, přece. Můžu si stěžovat na spoustu věcí, ale to nikam nevede. Musím se s tím vyrovnat.

Jde vám o to svým graffiti někoho oslovit?

Chci něco vyjádřit -- kdo jsem já, co mě trápí. Ale nechci někoho měnit.

Stalo se vám někdy, že vaši věc jiný sprejer přemaloval?

Jasně. Byl jsem naštvanej, protože šlo o zeď na Strahově, kterou dělám každej rok. Nějací kluci mi ji přejeli, ale ne moc dobře. Tak jsem tam napsal slova: zapomenu zlost, Zapomenu zlost -- nic jinýho, bylo to jako nějaká mantra. V Berlíně je kámoš, kterej dělá velký věci, nedává je do časáků, nikam, pak je sám zničí, aby mohli malovat jiní. To je cesta. A to je na graffiti skvělý. Dá se přemalovat. Není to jako obraz, kterej smýkáte z výstavy na výstavu. Pro mě je nejdůležitější, že jsem tady maloval. Ten proces. Pak mi stačí to mít vyfocený. Chci to dodělat, vyfotit -- a pak ať se děje, co se má dít. Je super, že to žije.

Vnímáte ještě graffiti, která vídáte při cestě městem?

Přejíždím to pohledem a jsem dost kritickej, když to někdo neumí, jako třeba graffiti pod schodama ze Stalina, tam je to pomalovaný malejma klukama, který nemají cit. Já jsem byl ale taky takovej, kdysi. Jak jsem udělal ty vlaky, jsem už mimo a neprožívám stejný věci jako ostatní, kteří nemalují tolik. Mně je to úplně jedno. Kdo má v sobě vepsaný, že musí vydělávat peníze, tak je bude vydělávat. Ale já chci zůstat u tohohle.

 

PETR VOLF

FOTO PETR JEDINÁK zdroj: časopis Reflex
© jedinak.cz