KURÁTORKA
PhDr. Magdalena Juříková je žena, jež pečuje o sbírku Vladimíra Železného v galerii Zlatá husa a v posledních třech letech pro ni nakoupila okolo tisíce obrazů a soch vesměs prvotřídní kvality. Těžko se najde v téhle zemi někdo jiný, kdo měl možnost v tak krátkém časovém období toho nejbližšího kontaktu s tolika špičkovými díly. Galerii Zlatá Husa najdete v Dlouhé ulici v Praze nedaleko Staroměstského náměstí. Po telefonické domluvě je možné ji navštívit a na vlastní oči se přesvědčit o úrovni Železného kolekce. Každá výstava má specifický režim, některé jsou přístupny po celý týden, některé pouze v pondělí.
Než jste nastoupila do galerie Zlatá husa, pracovala jste v Národní galerii, ale také jste působila v Komerční bance. Tato vaše "bankovní epizoda" mě zajímá: co jste měla v pracovní náplni?
Starala jsem se o nákupy kvalitních obrazů a soch pro výzdobu veřejných bankovních prostor. Stanovili jsme si, že budeme nakupovat současné umění, abychom podpořili české umělce. Na trhu umění je právě to soudobé nejlevnější komodita. Po odchodu Richarda Salzmanna ale nebyl nikdo, kdo by na projekt navázal, Komerční banka se dostala do potíží. Přesto se podle mého vybudovala zajímavá kolekce, která se ještě určitě zhodnotí: generace šedesátých let, Tvrdohlaví a jejich vrstevníci, Rittstein. Za svůj největší úspěch považuju, že se nám s paní architektkou Evou Jiřičnou při rekonstrukci bankovní budovy na Václavském náměstí podařilo prosadit novou skleněnou plastiku od Václava Ciglera. V devadesátých letech se takových děl v architektuře mnoho neuskutečnilo.
Jaké byly začátky u Železného?
Když jsem začala s Vladimírem Železným v roce 1999 spolupracovat, jeho sbírka čítala okolo šesti set položek. Bylo na ní vidět, že sběratel měl k věcem, které soustředil, blízký vztah. Nejprve jsme spolu dva víkendy strávili nad obrazy. Bylo to až dojemné, vzal každý obraz do ruky a řekl k němu svoji interpretaci. Kupuje si totiž jenom obrazy, jež ho opravdu osloví. Vysloveně cíleně se dal do sběratelství až v roce 1997, obrazy nasbíral velmi rychle.
Jakou úroveň měla sbírka?
Překvapila mě svou špičkovou kvalitou. Přišla jsem z akademického prostředí a o trhu jsem toho příliš mnoho nevěděla. Zjistila jsem, že restituenti, kteří získali zpět řadu významných věcí, s nimi obchodují. V galerii Zlatá husa jsem se tudíž setkala s díly, jež jsem předtím ošetřovala v Národní galerii. Měla jsem vždycky asi takovou představu, že když se to vrátí nazpět do rodiny, tak to láskyplně obejmou a budou si toho vážit. Ale moje představa byla naivní. Kontinuita byla přetržena a na to, co sběratel vybudoval, už potomci nenavazují. Krásné sbírky se tak většinou rozpadají.
Na co především byla Železného sbírka orientována?
Na klasickou modernu, kubismus, na předválečnou epochu, potom již méně na čtyřicátá léta, ale velmi výrazná byla kolekce šedesátých let, informel. Pan doktor Železný má rád také zapadlá jména, která vyzvedává na světlo, třeba některé autory Devětsilu, jako byl Vladimír Matoušek. Stejně tak byli zastoupeni židovští autoři, čeští Němci. Sbíral obrazy Maxe Kopfa, než vešel v širší známost, a soustředil snad všechna jeho dostupná díla. Chtěl mimo jiné vytvořit celek evokující atmosféru někdejší multikulturní Prahy.
Pokud vím, hodně se také zajímal o Emila Fillu a díky tomuto zájmu se hodně zvedla cena obrazů tohoto malíže.
Dá se říct, že Filla je jeho vášeň. Chtěl dokázat, že nešlo o žádného "malého Picassa", jak bývá někdy hanlivě označován, ale že jeho projev byl velmi osobitý. Proto vyhledával špičkové Fillovy obrazy, dokonce se zasloužil, že se některé vrátily ze zahraničí. Včetně grafik, kterých není mnoho, je ve sbírce na padesát Fillových děl, převážně z dvacátých let.
Jaký jste dostala úkol?
Uvědomil si, že jeho sběratelská činnost přerostla soukromou bázi, a rozhodl se, že sbírku zveřejní a učiní ji dostupnou i ostatním. Proto potřeboval nejenom odborné zpracování, katalogizaci, ale také si vytyčit další směřování, v čem pokračovat, co už je uzavřené. Nakonec jsme se shodli, že budeme doplňovat mezidobí, tedy čtyřicátá léta. Objevily se výborné věci z válečného období, členové Skupiny 42, ale i solitéři jako Endré Nemes, raná díla Medka, Istlera a pokračovali jsme padesátými lety, která s předchozím desetiletím úzce souvisela. Šedesátá léta nyní dobrušujeme, doplňujeme některé důležité autory: Vladimíra Kopeckého, Věru a Vladimíra Janouškovy, Zbyňka Sekala, Jana Hendrycha, Jiřího Valentu. U soch a objektů ale narážíme na prostorové limity. Je to boj s prostorem, v šedesátých letech se navíc zvětšily výrazně i rozměry obrazů. Snažíme se o co nejširší a nejobjektivnější zmapování daných období. Ale dynamika nakupování už není taková jako před rokem, není až tolik peněz ani tolik skvělých nabídek.
Částky jsou tajné?
Nejsou tajné, ale protože jsme nadace, peníze přicházejí různě podle potřeby. Je-li vážný zájem o nějaké důležité dílo, začnou se shánět finance na jeho nákup.
Setkáváte se s falzifikáty obrazů?
Ano. Naposledy jsme v aukci získali dvě významné věci, ale pak se analýzou zjistilo, že jedna z nich byla falešná. Falsa se bohužel vyskytují pořád, zvláštní je, že každému období dominuje nějaký autor. Falsátoři jsou obezřetní a mění svoje pole působnosti. Ani při nejlepší vůli se neubráníte, abyste se někdy nespletl. U žijících autorů k falšování tolik nedochází, protože je možná přímá konfrontace. Před několika lety byl oblíbeným cílem Filla dvacátých let, kdy byla jeho produkce enormní, ale k odhalení stačí většinou formální rozbor jeho malby.
Co by měli lidé, kteří si chtějí koupit kvalitní obraz v galerii, udělat pro to, aby nenarazili na falsum?
Aby nepospíchali. Jde-li o vysokou částku, tak si půjčíme autorův obraz z téhož období a srovnáváme je, potom pokračujeme chemickou analýzou barev, jestli odpovídají dané době, a nakonec lze obraz rentgenovat, aby se zjistilo, bylo-li použito pro umělce obvyklé plátno.
Není to finančně náročné?
Když máte investovat statisíce, pak těch deset patnáct tisíc za tyto analýzy je směšnou položkou. Osobně si myslím, že při aukcích, kdy se začíná okolo miliónu, by tenhle postup ověření pravosti měl být povinností aukční síně. Anebo umožnit kupujícímu, než vydražený obraz splatí, aby si vše ověřil sám. K nám se většinou tak zachovají, protože galerie Zlatá husa je důležitý klient.
Podle jakého klíče pořádáte výstavy?
Nejméně jedna ročně je z naší sbírky. Odstartovali jsme to přehlídkou klasické moderny, pak jsme u příležitosti vydání monografie uspořádali výstavu Roberta Piesena, což byla kompletní retrospektiva -- ještě týden přes vernisáží jsme objevili jeden obraz, nádhernou velikou strukturální věc. Dalším projektem byly čtyři výstavní kolekce ze šedesátých let: Jiřího Načeradského, Václava Hejny, Jaroslava Vožniaka a Jiřího Balcara.
Proč sbírka končí rokem 1970?
Vladimír Železný má představu -- asi nejen generační, a ono se to z odstupu ukazuje --, že ta šedesátá léta byla jakýmsi hřbetem druhé poloviny století a pak už to šlo jaksi dolů vodou. Celý svět očekával, že devadesátá léta budou zásadní, ale v oblasti umění proběhla poklidně, pouze se ještě silněji začala prosazovat nová média. Zdá se, že bilance dvacátého století se uskutečnila v osmdesátých letech s nástupem postmoderny. Mimochodem, jediný autor, který je u nás svou tvorbou zastoupen až do osmdesátých let, je sochař Karel Nepraš, k němuž měl Vladimír Železný velmi blízký vztah. Jde o výjimku potvrzující pravidlo.
Z hlediska sběratelského se nicméně zdá, že zdroje umění první poloviny dvacátého století se už neodvratně vyčerpávají, a postupně pozoruji zvýšený zájem o umění století devatenáctého, zatím dlouho spíše podceňovaného.