JAN JIRÁŇ
Nenápadný člověk v pozadí. Herec a hudebník, pedagog na DAMU. JAN JIRÁŇ (44) hraje a zpívá v pražském studiu Ypsilon, píše povídky, režíruje rozhlasové hry; naposledy Klapzubovu jedenáctku s českými fotbalisty v rolích Bassových hrdinů. Kocourek Modroočko a Medvídek Pú již v albových podobách zezlátli. Sám už dnes hraje fotbal jen rekreačně, za to literatuře se věnuje skutečně náruživě. Ostatně právě volba mezi kopanou a uměním rozhodla o jeho životě.
Už jako malému klukovi mi otec řekl: "Jendo, měl bys mít syna Jana -- jsi už osmý Jan v pořadí. Všichni fandíme Spartě, milujeme světlé pivo a máme problémy se ženskýma." Jako kluk jsem tedy chtěl být fotbalistou. Nechodil jsem ještě do školy, když mě tatínek vzal na fotbalové utkání Sparta Praha vs. West Ham United. A na trávník nastoupil sparťanský kapitán Ivan Mráz, rozběhl se k brance a do jejího rohu pohodil svou zářivě bílou kapitánskou pásku. Určitě ji očaroval, napadlo mě. Což mě tak nadchlo, že jsem rázem chtěl být Ivanem Mrázem. Dokonce jsem umluvil maminku, aby mi na všechna trička našila osmičku, jako nosil Ivan Mráz, a když jsem pak nastoupil do první třídy, přesvědčil jsem i paní učitelku, aby mě k tabuli vyvolávala jménem Ivana Mráze. A paní učitelka mě tak skutečně vyvolávala. Po mnoha letech se byl Ivan Mráz podívat v Ypsilonce na Prodané nevěstě a po představení nás jeho syn Viktor seznámil. Neodolal jsem a po třiceti letech jsem se ho zeptal: "Pane Mrázi, proč jste tenkrát položil tu svou kapitánskou pásku do branky? Bylo to z pověrčivosti, nebo proto, že jste tehdy jako proslulý kanonýr na sebe nechtěl kapitánskou páskou upoutávat přílišnou pozornost soupeře?" Velice posmutněl a pak povídá: "Víte, pane Jiráni, když ona mě děsně škrtila." A kvůli tomu jsem hrál osm let fotbal za Spartu. Dostal jsem se až do dorostenecké ligy, ale pak jsem byl nucen se rozhodnout -- buď kopaná, nebo kumšt. A protože to bylo v době, kdy jsem zakládal různé kapely, zpíval a docházel do amatérského divadelního kroužku, všechno to pro mě bylo nové, zatímco fotbal jsem hrál celý život, vyměnil jsem fotbalový dres za divadelní kostým. Nejspíš to byla dobrá volba, protože mě po řadě náhod dovedla až do Ypsilonky.
Byla náhoda, že jsem se na vojně v Armádním uměleckém souboru setkal s Martinem Stropnickým a začali jsme spolu vystupovat, byla náhoda, že se na naše představení Hurá k šípku přišla podívat Světlana Nálepková, z čehož později vznikla spolupráce s Janem Vodňanským a Přemyslem Rutem, jejímž výsledkem byla hra Sněhurka na trampolíně, kterou režíroval Honza Schmid -- a tak jsem se v roce 1986 dostal do Ypsilonky. Snad za to všechno může má hravost. Už v jeslích si pro mě namísto maminky jednou zcela výjimečně přišel tatínek, ale paní učitelka, která ho pochopitelně neznala, mu odmítla jeho syna vydat. Nakonec si mě zavolala a zeptala se: "Honzíku, znáš tady toho pána?" A já, protože jsem měl zrovna rozehranou nějakou strašně zajímavou hru, jsem jen zavrtěl hlavou a prohlásil: "Ne, toho pána neznám." A odešel jsem si to dohrát. Musela si pro mě dojít maminka a doma jsem samozřejmě dostal nezapomenutelný výprask. Další výprask následoval, když jsem ve školce vyměnil máminy stříbrné hodinky za známku Klementa Gottwalda. "Z něho obchodník nebude," uzavřel onu epizodu tatínek, který pracoval u Barhoně.
Díky své hravosti jsem se i oženil. To bylo v době, kdy jsem si s sebou na představení vozil gumového hrošíka Jáju. Cestou jsme spolu diskutovali, občas jsem tak balil slečny. Při jedné cestě do Budějovic naproti mně v autobuse seděla velice krásná, ale strašně smutná slečna. Celou cestu jsem se ji snažil rozveselit, ale poměrně úspěšně se mým pohledům vyhýbala. Navíc jsem s sebou neměl Jáju. A tak když jsem vystupoval, jsem napsal na kus notového papíru: "Slečno, chtěl bych si vás vzít, snad to není příliš ukvapené." Připsal jsem svoji adresu a dal jí to. Ani nehlesla a já vystoupil. Poměrně brzy jsem na tuhle epizodu pozapomněl, přece jenom jsem to chápal hlavně jako hru. Asi po týdnu jsem dostal psaní a v něm stálo: "Pane, sejdeme se 24. května před Staroměstskou radnicí. Přijďte se svědkem a kyticí." A to mě dostalo -- takhle hravou dívku si jednoduše musím vzít. Zašel jsem za maminkou a povídám: "Mami, já se asi žením. Říkám ti to, abys mě nehubovala, že jsem ti to zatajil. Nevím sice, kolik jí je let, jak je vysoká, protože po celou dobu seděla, nevím jestli nemluví moc vysoko, víš, jak jsem alergický na pisklavé hlásky, ani nevím, co dělá." Maminka se samozřejmě divila, proč si ji beru. "No uznáš mami, že když mi takhle hezky odepsala, tak ji přece nemohu zklamat a musím si ji vzít. Prosím tě, půjč mi tři stovky, abych měl na hostinu." Maminka řekla, že jsem pošuk, nicméně peníze mi půjčila a já jsem skutečně stál v určený den s kyticí a svědkem na Staroměstské radnici. Je pravda, že ten den jsme se ještě nevzali, ale šli jsme si sednout do tehdejší kavárny U zlatého hada, kde jsme si stanovili datum svatby. A i když jsme se po třinácti letech rozvedli, zůstává i nadále moje bývalá žena jedním z nejlepších lidí, jaké jsem v životě potkal.
Dalším z nich je Marek Eben, můj kamarád už od vojny. Dodnes spolu na všech zájezdech Ypsilonky spíme na jednom pokoji. S Markem jsem vydržel dýl než se všemi svými partnerkami. Za dvacet let jsme se pohádali jen jednou. V noci, v hotelu Malše, jsme si položili čistě hypotetickou otázku, zda je v umění důležitější forma nebo obsah; celá ta dlouhá a bouřlivá diskuze nakonec skončila smíchem, protože jsem si na něj nasupeně vzal brýle.
Miluji jízdu tramvají a literaturu. Ostatně právě kvůli knihám jsem jednou v životě morálně selhal a zpronevěřil se ideji pasivní resistence vůči komunistickému režimu. Začal jsem totiž na vojně chodit s knihovnicí. Nikdy jsem nebyl ve Svazu mládeže, čímž jsem se nemohl stát vzorným vojínem, a teď najednou jsem měl vztah s členkou strany! Měla klíče od trezoru, kde byla zamčena zakázaná literatura -- po každém milostném aktu mi otevřela sejf a já si mohl vzít jednu knížku. Dodnes mám v knihovně řádku němých svědků svého poklesku s rudým razítkem VYŘADIT!
Zaznamenal HONZA DĚDEK
zdroj: časopis Reflex