Jaroslav Dušek je mistr improvizace s Martinem Zbrožkem coby
divadlo Vizita už improvizují bezmála dvacet let. Nyní vytvořil
s osmi činoherci Dejvického divadla představení Sekec mazec.
Přestože nikdo z aktérů neví, co se stane v příští vteřině,
předcházelo dni oficiální premiéry nového titulu pět týdnů
zkoušení.
Za zvuků esoterické hudby se na scéně rozcvičuje sedm herců
(Tatiana Vilhelmová chybí, natáčí další film). Pomalu se v sále
zhasíná, Simona Babčáková s Jardou Pleslem sedí na praktikáblu
jak zamilovaní na lavičce.
Simona: "Tatínku?"
Jarda: "Ale já jsem tvůj manžel, miláčku, víš? Ale jestli mi
chceš říkat tatínku, tak mi tak říkej. Copak?"
Lenka Krobotová stojí sama uprostřed jeviště a hbitě se zapojuje
do dialogu: "Prosím tě, proč to děláš, tohleto?" Od portálu
zareaguje Jarda: "Proč to dělám, lásko?" Lenka: "Proč to děláš?
Nikam to nevede!" Jarda hladí Simonu, sklání se nad ní, ale
odpovídá Lence: "Ale to je péče. To je péče a láska, to je
vztah, to je manželství."
Lenka: "Tomuhle říkáš manželství."
Jarda: "Mně se to manželství líbí."
Lenka se na něj rozkřičí: "Špetka vkusu v tom není!" Zezadu se
k ní přidá Klára Melíšková: "Že sis vzal ty hadry, by mi zas tak
moc nevadilo."
Jarda: "Ale já jsem si vzal normální oblečení, ve kterém jsem
vždycky doma."
Lenka: "Tomuhle říkáš domov?"
Jarda: "Ale co ti chybí? Já ti přece poskytuju všechno, co můžu."
Lenka: "Ty tvoje blbý hrátky. Láska mi chybí!"
Jarda: "Jaká? Já tě přece zahrnuju láskou!"
Klára: "Jak ty si to vlastně představuješ?"
Jarda: "Ty tvoje představy! Myslíš si, že je příjemné sdílet
s nimi 1+1? Kdybychom aspoň měli větší byt -- ale takhle?!"
Klára: "Už dlouho jsem ti to chtěla říct, ale nebyla
příležitost. Je mi dneska dvacet pět." Nečekaně vstoupí do hry
Pavel: "Každej je nějakej . Tobě je dneska pětadvacet?
Gratuluju." Klára se k němu obrací s výrazem malé holčičky: "A
dáš mi něco?"
Pavel: "Já ti dám akorát tak pětadvacet přes držku!"
Klára: "Ty jseš tak diskutabilní, tati!"
Je přestávka, všichni sedí v šatně, popíjí se káva, zajídá
koláčky. "Dneska si vlastně ani nikdo s nikým nezasouložil,"
rekapituluje lakonicky právě skončené představení jeho režisér
Jaroslav Dušek. Pak začne své herce chválit, popisuje jednotlivé
okamžiky, které se mu obzvlášť líbily, dodatečně se všichni
smějí, někteří se až teď dozvídají, co se vlastně odehrávalo na
jejich odvrácené straně. "To je to, co mně na tom vadí --
jakmile se někdo v publiku rozesměje a já vím, že to nepatří
mně, tak mám chuť se otočit a taky se tím nechat bavit," stěžuje
si Simona Babčáková. "Ale i to můžeš udělat, když to vtáhneš do
hry," vysvětluje Dušek. "Nezapomínejte, že při tomhle typu
divadla můžete naprosto cokoliv. Dokonce můžete i odejít
z jeviště ." Do řeči mu rychle skočí David Novotný: "To jsem
dneska zkusil a do konce představení už jsem nenašel vhodný
okamžik, který by mi umožnil vstoupit zpět do hry." A opět rada
zkušenějšího: "To stačilo z portálu hodit na jeviště tričko. Jak
říkám -- při improvizaci je možné úplně všechno, jen nesmíte
nikdy zapomenout na své spoluhráče, pořád je musíte poočku
sledovat."
Po třetí návštěvě představení Sekec mazec začínám věřit, že jde
opravdu o čistou improvizaci, byť některé dialogy působí jako
dobře nacvičená hra. O to smutněji působí nenávratnost každého
kusu. Shodujeme se na tom s Duškem po jednom mimořádně zdařilém
představení, které se obešlo skoro beze slov, veškerou poetiku
dodal pohyb, hudba a světla. Na druhou stranu se na Sekec mazec
nebudou kritikům dobře psát recenze. I to je výhoda.
TEXT HONZA DĚDEK