TICHÁ CARAVANA
Představte si poušť, kam oko dohlédne, cítíte úmorný žár slunce a sledujete putující karavanu. Pohled na vlnící se průvod střídají detailní záběry jezdců na velbloudech s chůzí jednotlivých zvířat. Karavana zastavuje u oázy a žena nabízející zboží se dá do hovoru s vůdcem karavany ... slyším dialog hudebních nástrojů.
Poslouchám Caravanu. Nehraje orchestr Dukea Ellingtona, ale soubor The Tap Tap z Jedličkova ústavu. A Marie Horáková tlumočí skladbu pro neslyšící. Vnímám hudbu stejně jako vedle sedící Jitka Morávková? Na kus papíru mi posléze napíše: "Vyvolává ve mně pocit dálky, pouště a exotiky. Vnímám její rytmus i střídání motivů. Poslouchám skrze ruce. Slyším očima a cítím se stejně jako ti, co sluch mají. Důležité je, aby se tlumočník nezadrhl, což se Marii nestalo, jinak zmizí plynulost a s ní i atmosféra."
Než se Marie Horáková začne novou skladbu "učit", sežene si o ní, jejím autorovi i interpretech co nejvíce informací. A samozřejmě poslouchá. Hudba jí namaluje obrazy nebo napíše příběh, pro něž pak v českém znakovém jazyce hledá vhodné prostředky, které by je vyjádřily. Jako když vyprávíte film někomu, kdo ho neviděl.
Při tlumočení hudby se ale musíte soustředit na každý pohyb tváře, očí a rukou. Stejně důležitá je i prostorová orientace, bez níž nevyjádříte, co se děje teď nebo se přihodilo včera. A každý orchestr hraje skladbu trochu jinak. Tahle vynaložená dávka emocí stojí nemálo duševní energie. "Česká" Caravana, která trvá necelé čtyři minuty, si vyžádala šestnáct hodin tvrdého tréninku.
Dokáže fotografie zachytit Mariino tlumočení? Pokud si myslíte, že ne, pusťte si Dukea Ellingtona nebo The Tap Tap.